1940

RACHOT BERANIDLA CÍTIL v celém těle jako uklidňující pulz. Práce postupovaly pozvolna, ale neochvějně. Tentokrát nedojde k žádnému neštěstí a nikdo nezemře.

V okolních chatkách na břehu řeky si lidé ne zcela nečekaně stěžovali na neustálý rámus. Lauritz si naopak najal pokoj v patře jednoho z domů co nejblíže břehu. Pokoušel osud a byl si toho dobře vědom. Jestliže se celá stavba i teď zřítí do řeky, mohla by obrovská přílivová vlna spláchnout nebo rozdrtit domy, které jí budou stát v cestě jako první.

To se ale znovu nestane. Tím se zaklínal, a právě proto si raději pronajal pokoj v obyčejném nenatřeném dřevěném domku blízko stavby, místo aby se s ostatními inženýry ubytoval v hotelu Central v Kramforsu; chtěl být co nejblíž rachotu, s nímž beranidlo zaráželo dřevěné klády do dna řeky.

Kniha

Jan Guillou

Klapky na očích

2015, Host, přeložila Helena Matochová, 312 stran, 329 korun

Pomalu, ale jistě. Samotné beranidlo bylo přimontované na dva betonové pontony a opatřené třítunovým beranem. Inženýři spočítali, že dopadne-li beran z výšky jednoho metru, pilota se s každou ránou zanoří o šestnáct milimetrů. Byly to drobné krůčky, ale směřovaly neustále vpřed. A Lauritz u toho chtěl být, slyšet úder za úderem a cítit ho v celém těle. Když seděl ve svém podkrovním pokojíku a znovu si procházel nákresy anebo když některá pilota zajela do země šikmo a museli ji opravit, udělal si sem tam krátkou přestávku, lehl si na ustlanou postel a naslouchal rachotu, jako by to byla hudba od Beethovena nebo Brahmse.

To byla jedna věc.

Tou druhou byla společnost, se kterou by se po večerech v Kramforsu scházel. Ne že by na ní bylo něco špatného, v hotelu se většinou ubytovali samí inženýři jako on. A kdyby se po večeři rozhovor stočil na zatěžkávací zkoušky u dvaceti šesti skupin pilot nebo na počet pilot v každé skupině nebo na problémy, které je čekají, až budou na pilotách stavět pravděpodobně největší dřevěnou stavbu na celém světě, velmi rád by byl u toho. Při každém podobném rozhovoru by mohl zničehonic přijít na něco nového nebo zjistit, že je nutná nějaká změna.

Ale takové užitečné rozhovory se nikdy nevedly. V salónku, kde se po večeři pil grog, existovala jen dvě témata k hovoru, jedno nepříjemnější než druhé. Ženy a válka.

Ačkoli byli jeho kolegové dospělí muži, hovořili o ženách způsobem, ze kterého byl Lauritz nesvůj a na rozpacích. Zelený plyšový salónek s matnými bílými lampami se rázem změnil v čeledník, nebo možná spíš v kasárna. Jako by se Lauritz přesunul v čase do studijních let v Drážďanech. Ovšem svobodní neochmýření studenti se dají omluvit, on sám býval také takový. Ale u usedlých ženatých mužů je to něco docela jiného.

Druhým tématem k hovoru byla samozřejmě válka. V otázce řádění bolševiků na druhé straně Baltského moře panovala naprostá shoda. Po dobu války podporoval Finsko každý slušný člověk. A ani teď, po draze vykoupeném míru, který chrabré Finy stál Karélii spolu s velkým územím na jihovýchodě, nebylo moc o čem diskutovat. Slabé světélko naděje se dalo spatřovat v tom, že Finsko dopadlo mnohem lépe než sousední Estonsko, Lotyšsko a Litva, které byly zcela pohlceny barbary a změněny v sovětské republiky.

Zrovna o těchto věcech se dalo klidně hovořit, protože všichni byli zajedno a nemohlo dojít k žádné hádce.

Jiné to bylo s německou ofenzívou na západě. Veškeré rozhovory na toto téma byly minovými poli, kde každičké neuvážené slovo mohlo vyvolat výbuch zlosti.

V otázce dobytí Francie stál Lauritz přirozeně na straně Německa. Francouzi, ti nesnesitelně arogantní šašci, si to konečně odskákali i s úroky. Navíc i tentokrát vyhlásili válku oni, a to bez jediného přijatelného důvodu. Přečíst si zprávu o tom, jak francouzské generály a politiky donutili podepsat kapitulaci ve stejném vagónu, kde oni sami nadiktovali první nástin nekřesťanského versailleského míru, byl téměř požitek, což si ovšem Lauritz připouštěl jen v duchu, nahlas by to neřekl. A díky německé organizaci a technice konečně nastane v té francouzské slepičárně tolik potřebný pořádek a řád.

Francie nebyla problém. Dánsko také ne, v tisku obšírně vylíčili vřelý vztah mezi dánským obyvatelstvem a německými hosty. Dánsko si ponechalo krále i vládu a spolupráce mezi sbratřenými germánskými národy fungovala podle všeho výborně.

Ani Anglie nebyla problém, k žádnému soucitu s těmi nelidskými Angličany nebyl jediný důvod. To Angličané začali vraždit civilní obyvatelstvo, když rozpoutali bombový teror nejen nad Berlínem, ale i nad dalšími německými městy. A přesto luftwaffe i německá pozemní vojska naložily s prohrávajícími Angličany u Dunkerku nejjemnějším možným způsobem. Téměř půl miliónu Angličanů se tísnilo na úzkém pruhu pobřeží bez možnosti se bránit. Pokud by tehdy Německo zaútočilo tanky a letadly, byl by to nejhorší masakr v dějinách lidstva. Ale Německo je ušetřilo a nechalo je nerušeně uprchnout domů, na ten jejich ostrov, aby si mohli lízat rány. A tuto velkorysost jim Angličané oplatili masívními bombovými útoky na civilní cíle.

Ale snahy diskutovat o těchto aspektech k ničemu nevedly. Angličané měli v řadách Švédů překvapivě mnoho sympatizantů, toto téma k hovoru bylo tudíž nanejvýš nepříjemné. Alespoň tedy v duchu, v tichosti, nebyla Anglie pro Lauritze žádný problém.

Zato otázka Norska byla bolestivá. Doma, na rozdíl od Dánska, lidé nepřivítali německé expediční jednotky s otevřenou náručí. Naopak. Během udatného, avšak marného odporu Norové potopili tři německé křižníky a několik torpédoborců, takže Němci zejména na severu utrpěli těžké ztráty. Tím byly předpoklady pro normální a přátelské vztahy mezi Nory a Němci prakticky vyloučeny. Král Haakon a korunní princ Olav, Lauritzův starý přítel z regaty, teď spolu s uprchlou norskou vládou sídlili v Londýně.

O tom se s žádným Švédem bavit nemohl, a přitom bylo toto téma nepříjemně nasnadě. Všichni ze stavby věděli, že Lauritz je Nor — i přes jeho švédování, jak se říkalo směsici norštiny a švédštiny, kterou mluvili drážní dělníci na Hardangerviddě, bylo slyšet hned, jakmile otevřel ústa, že je Nor.

Ne, o situaci v Norsku nechtěl mluvit s nikým cizím a skoro ani doma při nedělních večeřích v Saltsjöbadenu.

Hardangervidda. Bergenská dráha. Tam zahájil svůj život inženýra ještě jako úplný zelenáč a teď na sklonku své profesní dráhy měl pocit, jako by začínal od začátku. Vnímal to skoro jako vůli shůry.

Říkalo se, že letos je nejkrutější zima za sto let, nebo alespoň kam až lidská paměť sahá. Rtuť teploměru někdy klesla až k minus čtyřiceti stupňům, ale nefoukal tak silný vítr jako tehdy na náhorní plošině. Stejně mu však připadalo, jako by znovu prožíval část svého mládí, ovšem tentokrát s lepším vybavením. Jeho starý vlčí kožich mu přišel vhod, když v brzkých ranních hodinách, kdy byla venku ještě černočerná tma, začali s nahříváním dřeva.

Klády jim dodali tak promrzlé, že vůbec nešly zpracovat. Ze švédských lesů se daly získat pořádné kmeny dlouhé dvacet metrů, ale pro piloty v řece bylo zapotřebí dvojnásobné délky. Takže museli spojit dva kmeny, aby získali pilotu o délce čtyřiceti metrů. Za normálních okolností by to nebyl žádný problém, pro spojení se používala jednoduchá a osvědčená technika se šrouby a maticemi. Jenže u promrzlých klád byli namydlení hned v okamžiku, kdy se do nich pokusili šrouby dostat — bylo to jako vrtat do skla. Takže museli materiál nahřívat nad ohněm a kromě toho bylo potřeba vymyslet způsob, jak nad ním klády otáčet, asi jako když si jižané nad otevřeným ohněm rožní ovce. Teoreticky vypadalo řešení problému velmi jednoduše. V praxi to bylo o něco horší. Jestliže kmeny nahřáli moc, začala z nich téct míza a pryskyřice, struktura dřeva pak byla příliš měkká a šrouby v něm nedržely, bylo to jako šroubovat je do houby. A když potom dřevo znovu zmrzlo, spoje popraskaly a celá pilota byla znehodnocená. Nebo lépe řečeno bylo nebezpečné ji použít. A tentokrát se nic nesmělo pokazit, každý detail musel být pečlivě zkontrolován.

Žádné z provedených vyšetřování nedokázalo zodpovědět otázku, proč se první stavba zřítila do řeky a zabila osmnáct mužů. Nikdo se nedopustil chyby, alespoň ne nějaké prokazatelné, ani Lauritz, ani nikdo jiný.

Někde ale k chybě dojít muselo, protože celá forma pro odlití mostní klenby se nakonec zřítila. To jediné se dalo říct s určitostí.

Takže bylo nanejvýš nejisté, jestli by se na tom něco změnilo, kdyby byl osobně přítomen poslední fázi lití betonu, kdy k neštěstí došlo. Technologie byla osvědčená, Lauritz už ji použil dříve. Hlavní realizátor, firma Skånska Cement, také a všechno bylo v pořádku. Takže nejspíš úplně zbytečně proklínal ty dva německé spisovatele, kteří nebyli s to bydlet pospolu v saltsjöbadenském hotelu Grand, a proto jeden z nich, a to bohužel ten bolševik, a ne ten nositel Nobelovy ceny, musel bydlet u nich ve vile Bellevue. Což mělo za následek, že Lauritz musel jet domů, aby se u večeře ujal povinnosti hostitele. Pomyšlení, že tato triviální otázka etikety možná zapříčinila smrt osmnácti lidí, pro něj bylo nesnesitelné. Ačkoli proto k nehodě nedošlo.

Teď, když měli udělat všechno zase od začátku, bylo tedy samozřejmé, že v žádném případě nebudou riskovat. Určitým způsobem bylo téměř legrační, že se rozhodli pro staromódnější technologii z doby před betonem. Na Hardangerviddě stavěl kamenné mosty. Tehdy museli začít dřevěnou klenbou spojující body, mezi kterými měl most vést. Ale aby se jim v silném větru klenba nezřítila, museli postavit konstrukci ze dřeva a prken ode dna údolí až nahoru, a měla-li být dostatečně mohutná, bylo potřeba použít neuvěřitelné množství dřeva. Tehdy se psal rok 1905. A nyní, v roce 1940, jsou opět na startovní čáře. Jako by znovu stavěl Kleiveský most.

Přirozeně s tím rozdílem, že tehdy nemuseli nahřívat klády nad ohněm, aby je mohli přišroubovat k sobě. Tehdy se totiž v zimě mosty stavět vůbec nedaly. V zimě se věnovali výhradně práci na tunelech.

Tímto způsobem se tedy opět vrátil ke svým začátkům.

Související