„Náš brácha je ve skutečnosti holka.“

Jedno z dychtivě se tvářících dvojčat přikývne, aby potvrdilo svá slova. Pak se obrátí ke své sestře. Ta přitaká. Ano, je to tak. Může to potvrdit.

Jsou to dvě desetileté jednovaječné dívky, obě mají černé vlasy, oči jako veverky a pár malých pih. Ještě před chvílí jsme tančily na náhodný výběr písniček z mého iPodu a čekaly, až jejich matka ve vedlejším pokoji dotelefonuje. Podávaly jsme si sluchátka a předváděly co nejlepší taneční pohyby. I když se mi nepodařilo napodobit jejich složité vrtění boky, pár mých nejvydařenějších pěveckých čísel slavilo úspěch. Vážně to neznělo vůbec špatně, když se můj hlas odrážel od ledově studených zdí bytu v betonovém bludišti vybudovaném Sověty, kde bydlí velká část nepočetné kábulské střední třídy.

Kniha

Jenny Nordbergová

Tajný život afghánských dívek

2016, Nakladatelství Libri, přeložila Jitka Jeníková, 368 stran, 350 korun

Teď sedíme na pohovce se zlatou výšivkou, dvojčata nachystala čajový servis sestávající ze skleněných šálků a termosky s pumpičkou, to vše na postříbřeném podnose. Mehmán chána je nejokázalejší místnost v afghánském příbytku, jež má předvést bohatství a spořádanost jeho majitelů. Na stolku v rohu, kde někdo lepicí páskou zamaskoval puklinu ve zdi, leží kazety s nahrávkami koránských veršů a látkové květiny broskvové barvy. Zdá se, že dvojčata, která sedí na gauči s nohama pečlivě poskládanýma pod sebou, má nedostatečná reakce na jejich velké odhalení trochu urazila. Dvojče číslo jedna se nakloní dopředu. „Je to pravda. Je to naše malá sestra.“

Usměju se na ně a znovu přikývnu. „Dobře.“ No jistěže.

V rámečku na stolku pózuje na fotogra i jejich bratr ve svetru s výstřihem do véčka a s kravatou spolu se zubícím se, kníratým otcem. Je to jediná vystavená fotka v místnosti. Nejstarší dcery nadšeně mluví chatrnou angličtinou pochytanou z učebnic a satelitní televize přijímané talířem na balkoně. Možná jsem jen narazila na jazykovou bariéru.

„Jasně,“ přitakám ve snaze působit přátelsky. „Rozumím. Vaše sestra. A jakou barvu máš nejradši, Benafšo?“

Nemůže se rozhodnout mezi červenou a alovou, pak se zeptá na to samé své sestry, která se pustí do stejně vážné úvahy. Zdá se, že dvojčata, obě oblečená v oranžových propínacích svetrech a zelených kalhotách, dělají všechno s dokonalou holčičí synchronizací. Pokyvující hlavy zdobí blyštivé látkové gumičky do vlasů a jen když jedna začne mluvit, hlava druhé se na pár vteřin přestane hýbat. V těchto okamžicích má začátečník šanci je od sebe rozlišit: klíčem je malé mateřské znaménko na Benafšině tváři. Benafša znamená „květina“ a Behešta „ráj“.

„Až vyrostu, chci být učitelka,“ přichází Behešta s dalším tématem.

Když přijde řada na dvojčata, aby se ptala, chtějí obě vědět to samé: Jsem vdaná?

Moje odpověď je zmate, protože jsem – jak zdůrazní – fakticky stará. Jsem dokonce o pár let starší než jejich máma, která je ve třiatřiceti vdanou matkou čtyř dětí. Dvojčata mají ještě jednu sestru a malého brášku. Jejich matka je navíc i členkou národního parlamentu, vysvětluji dvojčatům. Takže je spousta věcí, co v porovnání s ní nejsem. Zdá se, že tohle vysvětlení jim dává smysl.

Ve dveřích se najednou objeví jejich bratr.

Mehrán je šestiletý opálený kluk s kulatou tváří a hlubokými dolíčky. Když dělá obličeje, poskakuje mu obočí nahoru a dolů a mezi předními zuby má mezeru. Vlasy má stejně černé jako jeho sestry, ale kratší a ježaté. V upnuté košili z červené džínoviny a modrých kalhotách sebevědomě nakráčí se zvednutou hlavou a rukama v bok do místnosti, podívá se přímo na mě a namíří mi do obličeje dětskou pistolku. Pak stiskne spoušť a na pozdrav zařve: pif paf. Když nezemřu ani mu střelbu neoplatím, vytáhne ze zadní kapsy plastového superhrdinu. Parťák má blonďaté vlasy, jasně bílé zuby, na svalnatém hrudníku křížem dva nábojové pásy a v ruce třímá kulomet. Mehrán řekne postavičce něco v darí a pak mu soustředěně naslouchá. Zdá se, že se shodli: Útok proběhl úspěšně.

Benafša se vedle mě probere, vidí, že má šanci mi konečně dokázat, že měla pravdu. Zamává rukama, aby přitáhla bratrovu pozornost: „Pověz jí to, Mehrán. Pověz jí, že jsi naše sestra.“

Koutky Mehrániných úst se svěsí. Vyplázne jazyk a zašklebí se, než vystřelí pryč a téměř se srazí s matkou, která se vrací do místnosti.

Azita má oči orámované černými linkami a na tváře si nanesla trochu zdravíčka. Nebo to možná jen způsobil mobil přitisknutý k uchu. Už je připravená, pronese mým směrem. Povědět mi to, na co jsem se přišla zeptat – jaké to je být v Afghánistánu ženou za nejdelší, téměř deset let trvající americké války a jedné z nejmasivnějších zahraničních pomocí, kterou naše generace zažila.

 

Když jsme se ten den poprvé setkaly, sbírala jsem podklady pro televizní reportáž o místních ženách. Azita byla už čtyři roky členkou nového afghánského parlamentu. Když se několik let po pádu Tálibánu dostala do Wolesi džirgy, dolní komory afghánského Národního shromáždění, slíbila svým venkovským voličům z provincie Bádghís, že se postará o to, aby do jejich chudého, vzdáleného kouta Afghánistánu putovala větší část z valící se zahraniční pomoci.

Parlament, do kterého se dostala, byl zhusta obsazený narkobarony a vojenskými veliteli. Vypadalo to, že jej hluboce zakořeněná korupce uvedla do stavu těžké paralýzy, ale představoval alespoň pokus o demokracii, v niž mnozí Afghánci doufali. Během posledního století se tu vystřídalo mnoho forem neúspěšné vlády: absolutistická monarchie, komunismus a za Tálibánu islámský emirát. A během občanské války tu panovalo naprosté bezvládí.

Když se někteří zahraniční diplomaté a humanitární pracovníci v Kábulu seznámili s Azitou, vzdělanou členkou parlamentu, která hovořila nejen darí, paštó, urdu a rusky, ale dokonce i anglicky, a navíc usoudili, že je celkem liberální, začaly se jen hrnout pozvánky na akce z celého světa. Odletěla do několika evropských zemí a do Spojených států na Yaleovu univerzitu, kde mluvila o životě pod vládou Tálibánu.

Ani pro Azitu nebylo neobvyklé zvát do svého pronajatého bytu v Makrojanu cizince, aby jim ukázala svou verzi normálního života v kábulské čtvrti. Prádlo se tu třepotalo na balkónech čtyřpatrových budov zašedlých špínou, sem tam oddělených náhodným kusem zeleně a brzy ráno se tady ženy shlukovaly u výdejních okýnek pekařství, zatímco se muži toporně rozcvičovali na fotbalovém hřišti. Azita hrdě hostila cizince a předváděla se jako výjimka z toho, jak jsou Afghánky vykreslovány vnějšímu světu: izolované uvnitř svých domovů s jen nepatrnými vazbami na společnost, často negramotné a pod vládou démonizovaných manželů, kteří je odmítají pouštět ven. A rozhodně si nevodí na návštěvy farandžíje neboli cizince, jak kdysi Afghánci překřtili tehdejší okupanty. Dnes se cizincům bez ohledu na pas většinou říká amríkán.

Azitu baví předvádět tekoucí vodu, elektřinu a televizi v ložnici; všechno nancované z peněz, které vydělala ona jakožto živitelka rodiny. Věděla, že to na cizince dělá dojem. Obzvláště na ženy. S rozzářenými tvářemi, ostrými rysy a vojenským držením těla, elegantně zahalená od hlavy k patě v černé látce, vonící pižmem a čímsi sladkým se Azita skutečně od většiny Afghánek lišila. Se svými sto šedesáti osmi centimetry – a pár čísly navíc díky botám na podpatku s volnou patou – dokonce některé ze svých hostů převyšovala. Ti obvykle přijížděli v mnohem praktičtější obuvi, jako kdyby se chystali někam na túru.

 

Když došlo na téma zlepšení situace žen od roku 2001, vyjadřovala Azita před návštěvami z řad cizinců, z nichž já jsem teď poslední, pramalou spokojenost: Ano, na ulicích Kábulu a několika dalších větších měst potkáte více žen, než když byl Tálibán u moci, a do škol se zapisuje větší počet dívek, ale stejně jako v předchozích obdobích, kdy probíhaly pokusy o reformy, týkalo se trochu lepší postavení žen jen hlavního města a hrstky dalších městských aglomerací. Většina toho, co Tálibán zakázal a ustanovil v souvislosti s ženami, je v téhle převážně negramotné zemi stále platným zákonem vynucovaným konzervativní tradicí. V mnoha provinciích jsou stále ještě běžné burky a ženy jen výjimečně pracují nebo vycházejí z domu bez doprovodu manželů. Většina manželství je stále uzavírána z donucení, vraždy ze cti nejsou nic neobvyklého a jakýkoliv zásah justice do případů znásilnění má většinou za následek pouze to, že oběť skončí ve vězení s obviněním z cizoložství nebo z provozování předmanželského sexu – pokud ji ovšem nepřimějí, aby se za násilníka provdala, což je časté řešení celé situace. Ženy se tu polévají kuchyňským olejem a upalují se, aby unikly domácímu násilí, a dcery slouží jako běžná forma platidla otců, kteří potřebují vyrovnat dluhy nebo usmířit sváry.

Azita je jednou z mála žen, jež jsou slyšet, ale na mnohé stále působí jako provokace, protože její život se tolik liší od života většiny afghánských žen, a ti, kteří je porobují, v ní zase vidí hrozbu. „Pokud se vypravíte do odlehlých částí Afghánistánu,“ říká, „uvidíte, že se v životě žen nic nezměnilo. Pořád žijí jako služky. Jako zvířata. Bude trvat ještě dlouho, než tahle společnost začne ženy považovat za lidské bytosti.“

Azita si stáhne smaragdově zelený šátek, odhalí krátký černý culík a uhladí si vlasy. I já setřesu šátek a nechám ho spadnout na krk. Sedíme spolu v její ložnici a ona se na mě na okamžik zadívá. „Nechci, aby moje dcery někdy trpěly tak, jako jsem trpěla já. Musela jsem pohřbít spoustu snů. Mám čtyři dcery a jsem za to vděčná.“

Čtyři dcery. Jak čtyři dcery? Co se to v téhle rodině děje? Chvíli zadržuji dech a doufám, že se Azita ujme slova a pomůže mi to pochopit.

„Chtěla byste vidět naše rodinné album?“

Související