V pátek večer, když se okolní svět chystal přivítat Nový rok 1993 a Moše s malým Frederikem se vraceli domů ze synagogy, se po chodníku spoře osvětlené ulice Elišky Krásnohorské potácela postava opilého cizince. Že je cizinec, se dalo poznat podle oblečení, protože průměrný občan ještě chodil v konfekci z konce osmdesátých let a starší.

Nebýt jeho většího druha, také cizince, jenž ho usměrňoval, byl by to bral přes ulici až k protějšímu domu, odkud dvojici pozorovali otec se synem s jarmulkami na temně rusých hlavách. Byl však poslední den starého roku, zasvěcený v křesťanském kalendáři papeži Silvestrovi, a Moše dal tříletému synkovi úsměvem na vědomí, že se těch pánů nemá co bát.

Jenomže jak ten menší muž vlezl do světla, otec Frederika pustil, rozběhl se přes ulici a zastavil se před ním! Ten na něj zíral, kolébaje se dopředu a dozadu jako při modlitbě, pak se však otočil zády a chlapec si všiml legračního růžového batůžku na jeho zádech. Do světla se nyní vynořil i ten veliký a tlustý pán a všichni tři si něco povídali. Chlapec mezitím došel k tatínkovi a vzal ho za ruku, přece jen se trochu bál, aby se s těmi cizími pány nepral. S ním byly síly vyrovnané, dva proti dvěma.

Kniha

Chaim Cigan: Puzzle 

(Kde lišky dávají dobrou noc III.)

2016, Torst, 504 stran, 399 korun

Moše se nejdřív domníval, že má před sebou Rubena Altschula, jenomže si pak vzpomněl na setkání v Jeruzalémě před několika lety, kdy si to myslil také, a z Rubena se vyklubalo jeho starší dvojče Leon. Situace se teď v Praze vskutku opakovala s tím rozdílem, že Leon byl silně podroušený a za ty čtyři roky, co se neviděli, nějak sešel. Ještě víc než on se však změnil jeho doprovod. S jeho identifikací měl Moše ještě větší potíže, poněvadž Jacobi junior příšerně zhubl a šaty na něm visely jako na strašákovi v poli.

Když se Moše vrhl pánovi s batůžkem kolem krku, stál Frederik pod těmi obry. Mluvili na sebe jinak, než byl zvyklý, nebyla to ani modlící řeč, kterou znal ze synagogy, křičeli na sebe a smáli se, jako kdyby ztratili rozum. Potom otec a pán s batůžkem přešli do známé řeči a mluvili o fotografii, kterou tatínek poslal bratrovi toho pána. Ukazovali přitom na vinárnu v jejich domě teď naproti přes ulici a mluvili o Zigeuner-Gallery, která tam byla dříve. Konečně si všimli také jeho, a když se k němu obličeje tatínkových opilých kamarádů sklonily a pořádně si je prohlédl, byli smutní. Tatínek mu vysvětlil, že se před vinárnou v jejich domě, když tam ještě byla galerie, nechal vyfotografovat v kaftanu. To byl Frederik ještě na houbách. Ale proč se přitom smáli a byli smutní, to nepochopil.

Leon přijel do Čech na psychoanalytickou konferenci, která se konala na dobříšském zámku, a setkal se tam s Karlem-Heinzem. Neměl vůči němu takovou averzi jako kdysi jeho bratr, a jak se na konferenci ukázalo, po smrti starého Jacobiho neotravoval prázdnými řečmi a nadto byl na smrt nemocný. Před odletem se zastavili v Praze a ubytovali se na Silvestra v Intercontinentalu. Že pár kroků odtud bydlí Mojžíš, Leon nevěděl, protože se s ním naposledy viděl v devadesátém roce v Bratislavě, když mu byl v synagoze v zastoupení za Rubena svědkem při jeho svatbě. Přesto neměl v úmyslu ho v Praze vyhledat, poněvadž by se dříve nebo později zeptal na jeho bratra.

Však také neuplynulo ani pět minut od jejich setkání, a bylo to tu. „Co dělá Ruben?“ zeptal se Mojžíš. „Je zdráv?“

„Pokud vím, tak ano,“ řekl Leon, „a co ty? Vůbec jsi, hochu, nezestárl, jak to děláš?“

„Kde teď žije? Vrátil se do Německa?“

„Vezmeš nás k sobě na kafe, nebo tady budeme stát před domem až do Nového roku?“ opáčil Leon. „Jestli se ale za mě stydíš, vím, kde je moje místo,“ ukázal na otevřenou vinárnu.

Moše uvažoval, zda si Leon uvědomuje, že je šábes. Alexandra čeká se šábesovou večeří, a on přitáhne domů opilého Leona a toho Němce, kterého ani nezná, a ještě ke všemu není Žid. Neviděl však jiné řešení, a kromě toho měl ze setkání s Leonem upřímnou radost. Zamířili s Frederikem k domu, odemkl a pustil hosty dovnitř. Cestou do schodů je připravil na to, že je u nich doma šabat, a předběhl je, aby manželku připravil na nečekanou změnu programu. Dělali však na schodech takový rámus, že Alexandra se Zuzou v náručí a Goldou za ruku již stála ve dveřích.

„To snad není pravda!“ rozesmála se, když spatřila ty dva za jeho zády. „Co děláte v Praze, Leone?“

Políbila Mošeho: „Šabat šalom,“ a pošeptala mu: „Neříkej, že byli v tomhle stavu v synagoze!“

Pak najednou zpanikařila: „Kde máte Frederika?“

„Tady jsem,“ vykoukl chlapec za otcem.

„Tak pojďte dál,“ podala miminko Mošemu a ustoupila do předsíně.

V obývacím pokoji byl nachystaný sváteční stůl s hořícími svíčkami ve dvou stříbrných svícnech a vyšívanou dečkou zakryté barchesy.

Karl-Heinz se posadil do křesla a okamžitě usnul.

Leon si odložil batůžek a natáhl se na koberec. „To pomůže,“ řekl na vysvětlenou, když se Moše s Alexandrou a Frederikem vrátili z dětského pokoje a našli ho tam. „Pokračujte ve svém rituálu, jako bych tu nebyl.“

Moše nalil víno do poháru. Alexandra stála vpravo od něj a chlapce za stolem nebylo z koberce vidět. Chvíli hebrejsky zpívali a Mojžíšovi, když odříkával požehnání a podával pohár své ženě, to slušelo. Udělal dobře, že jim byl za svědka, pomyslil si se zadostiučiněním. Posléze se však stalo, čeho se obával, a Mojžíš se znovu zeptal, jak se má Ruben.

„Sedí v base,“ ozvalo se z koberce.

„V base? Ruben?“ zaznělo dvouhlasně přes stůl.

Leon se posadil a přikývl. „Dostal čtyři roky, napřesrok už by ho mohli pustit na polovičku.“

„Ale proč?“ zíral Moše vyděšeně na jeho pleš.

„Protože si nedal pokoj. Sám nejlíp víš, s čím asi. Jen to tentokrát zkoušel s Mojžíšovou černoškou.“

„Tak počkat!“ klepla Alexandra klouby o stůl a prosvítila rentgenovým pohledem manžela. „Tys měl přede mnou i nějakou černošku? Tos mi neřekl!“

Leon se s úsměvem začal zvedat. „To s tvým Mojžíšem nemá co dělat. Můj bratr si nedal pokoj, a když mu to nevyšlo s tvým manželem, vzal si do hlavy, že to zkusí s černoškou, kterou měl Mojžíš, co nás vodil za nos čtyřicet let po poušti po východu z Egypta. Ale svým způsobem jste na vině i vy, poněvadž to začalo tím, že mě místo sebe poslal do Bratislavy, abych vám šel za svědka. Že prý ho po jeho zkušenostech již nikdo nikdy v Evropě neuvidí, ale jak jsem vytáhl paty, hned si začal s Venuší!“

„Chápu,“ posadil se zdrceně Moše.

„Nic nechápeš. Pak už bylo pozdě, když jsem se vrátil,“ dodal Leon, zvedl se a obešel spícího Karla-Heinze, aby se také posadil ke stolu.

„Ale já vůbec nic nechápu!“ dožadovala se Alexandra vysvětlení. „Zatím jsem pochopila, že je Venuše černoška a Ruben ti ji přebral, ale co s tím má společného Moše rabenu?“

„Venuše,“ vysvětlil jí opatrně Moše, „je uklízečka na univerzitě ve Wisconsinu, kde Leon pracuje. Leon s ní dělal hypnotické pokusy, něco podobného jako Ruben se mnou. Viděl jsem ji jen jednou, když jsem ji s Leonem potkal v Jeruzalémě. To bylo ještě za komunistů, než jsme se poznali, po mém návratu z Německa. Instaloval jsem tam výstavu obrazů Franka Rosenfelda. A co se týče Mojžíšovy černošky, to byla Rubenova mánie. Za to ho ale přece nemohli zavřít?“ pohlédl na Leona. „Přece ho kvůli hypnóze nemohli zavřít na čtyři roky?“ divil se.

Leon zavrtěl hlavou, že ho slyšel, ale nechce o tom mluvit. „Mohl bych dostat nějakou pokrývku hlavy, mladý muži,“ zeptal se Frederika, „abych tu neseděl jako neznaboh?“ A než se chlapec vrátil s jarmulkou, v rychlosti jim vysvětlil, že to není pro dětské uši a poví jim to později. „Nechtěl jsem vám pokazit šábes, když vám to tak spolu sluší, ale už se stalo.“

Po večeři, když odzpívali šabatové písně a rodina se společně pomodlila modlitbu po jídle, šel chlapec spát. Vykradl se však z dětského pokoje a snažil se z předsíně zachytit něco z toho, co si povídali. Vězení, ve kterém byl bratr toho pána, a Mojžíšova černoška ho nesmírně zaujaly. Svezl se zády na bobek ke zdi a poslouchal. Dozvěděl se, že Venuše spala s oběma těmi pány v jedné posteli a Leon by se s tím smířil. Přesto kvůli tomu vyskočila z okna chemické laboratoře, ale podle toho druhého pána, který byl ve vězení, uletěla za nějakým tibetským chlapcem. Takže to se spaním v jedné posteli nemělo souvislost. Proč potom porota odsoudila jeho bratra za spoluúčast na zabití a lékařská komora mu odebrala oprávnění vykonávat praxi? A proč se s ním kvůli tomu rozvedla jakási Charlotta a provdala se za Indiána, tomu také nerozuměl. Copak za to Leonův bratr mohl, že se Venuše spletla, protože létat se dá jen ve spaní? A kdo jsou Ilonka, která se provdala do Švýcarska za ortodoxního Žida a je kapacitou v oboru hlubinné psychoterapie, a Ilan, jenž zůstal v Americe a je svobodný? Pak se Leon znovu rozpovídal o Venuši, jak byla v dětství v Číně se svým otcem a dostala od dalajlámy požehnání.

„Já taky,“ objevil se náhle ve dveřích Frederik.

„Co to povídá?“ lekl se Leon a rychle si utíral slzy.

„Dalajláma byl ve Staronové synagoze,“ vysvětlil mu Moše, „když byl Frederik miminko.“

„Pojď sem,“ kývl Leon na chlapce.

Přišoural se k němu v žlutém pyžamku s oranžovými medvídky a on mu něco hledal v hustých červených vlasech.

„Já uz nemám vsi,“ upozornil ho Frederik.

„Venuši tam po jeho požehnání zůstala hvězdička, byla na ni moc pyšná,“ vysvětlil mu své počínání Leon.

„Mám tam hvězdicku?“

„To víš, že máš.“

„Vyplávej este o jejím kamaládovi,“ poprosil ho Frederik.

„To dítě by mělo spát,“ namítla Alexandra, jenomže Leon už měl jejího syna na kolenou a vyprávěl mu, že Číňané chlapečka zastřelili při potlačování povstání v Tibetu. „Strašil jí v hlavě jako její kosmický druh,“ vyprávěl přitom Mošemu, „škoda že neznáš její obrazy. Kdyby ses mě zeptal, kde teď Venuše je, asi bych řekl, že je se svým malým guru ve hvězdách.“

„Plotoze si myslela, ze spinká,“ dodal vážně Frederik.

„Tak to by stačilo,“ zvedla se rezolutně Alexandra, „povléknu vám gauč v Mošeho pracovně, a ty,“ přikázala Frederikovi, „dej strýčkovi pusinku a hybaj do postele! Co uděláme s ním?“ ukázala na spícího Jacobiho. „Kdo to vůbec je?“

„Jacobi,“ řekl Moše.

„Ten Jacobi?“

„Jeho syn.“

„Mein ganzer Name ist Krebs,“ zamumlal ze spánku Karl-Heinz.

K tomu se ještě vypnul šábesový automatický spínač světla a tma je rozehnala do postelí. Tím však noc neskončila, protože všechny probudil půlnoční ohňostroj za okny. Ani jeden nemohl v tom kraválu spát, a tak dělali v obýváku společnost Karlu-Heinzovi. Mezitím se probudil a pojídal zbytky šabatové večeře.

„Člověk,“ filozofoval německy s řízkem mezi zuby, „je prázdný pytel, hladový po zážitcích,“ a s jistou chloubou, než posunul sousto do trávicího ústrojí, dodal: „Já se živím svou rakovinou.“

„Aspoň víš, co živíš,“ řekl Moše, protože kdysi, když v Karlsruhe čekal na azyl v uprchlickém táboře, dospěl k stejnému závěru, že je člověk pytel hladový po zážitcích. „To většina lidí neví.“

Místnost se co chvíli rozsvítila jako ve dne. Ozvalo se fíííí a zase byla tma, fíííí a tma. Leon se přitom zjevoval ve spodkách a v tričku hned u okna, hned u stolu, a jeho hlava s černou čepičkou z umělého hedvábí, která mu trčela na hlavě jako stan, se jako v stínovém divadle promítala na strop a na stěny. Z otevřených oken v ulici zněly česká a slovenská hymna.

Karl-Heinz se začal dožadovat novoročního přípitku. Moše mu ale za žádnou cenu nechtěl vydat poloprázdnou láhev kidušového vína, poněvadž ve svém bytě nepřipustí modloslužbu. Pak ale přinesl dvě plné láhve z kuchyně.

To už zase Frederik seděl Leonovi na klíně a on mu vykládal o dvojčatech. „Když se dostavily porodní bolesti, jedno z dvojčat bylo přesvědčeno, že je to jejich konec,“ vyprávěl mu se zpoceným čelem, zvarhánkovatělým jako plechová roleta. „Znalo totiž jen život v maminčině děloze a třáslo se strachem ze smrti, zatímco druhé dvojče nějakým zázrakem vědělo, že ty hrozné stahy předcházejí narození. Utěšovalo bratra, že to je znamení, že se brzy narodí a venku je čeká nádherný svět, mnohem prostornější a bohatší, než vedou v matčině břiše. Že je maminka, ve které teď jsou, bude hladit a líbat a oni se jí budou dotýkat. Už to přece stojí za to, ne? Všechny nepříjemnosti, které teď prožívají, hned po porodu pominou! To praktické dvojče tomu ale nevěřilo, všechno, co prožívalo, tomu odporovalo, a zlobilo se na bratříčka. Ty si život po životě jenom zbaběle namlouváš, křičelo telepaticky, jen aby ses nemusil podívat tváří v tvář kruté pravdě!“

„Co je tele paticky?“ přerušil jej věcně hlásek.

„V břiše nemohli ani dýchat, tak se dorozumívali myšlenkami, to dá rozum.“

„Jejich duse si povídaly?“

„Něco podobného,“ řekl Leon. „A jak myslíš, že to dopadlo?“

„Ploc se ti chlapeckové neudusili?“

„Ty ses v mamince také neudusil. Děti v břiše dýchat nemusí celých devět měsíců až do porodu, protože za ně dýchá matka a oni jsou s ní spojení pupeční šňůrou, je to dobře zařízeno.“

„Já vím,“ souhlasil s ním Frederik. Vyhrnul si pyžamový kabátek a ukázal Leonovi pupík. „A pak psijde pan doktol, ustíhne snůru a udelá uzel!“

„Přesně tak, ale co ti vyprávím, to je takové podobenství, víš. Rabín to přirovnával k porodním bolestem příchodu Mesiáše, víš, o kom mluvím, že?“

Chlapec přikývl.

„Většina lidí si bude myslit, že to je konec světa, ale vy věřící předem víte, že se nemáte čeho bát. A já se ptám,“ obrátil se najednou na Mošeho: „Jak to, že někteří lidé věří, že po smrti přijdou do nebe, a jiní tomu nevěří? Je to od Boha spravedlivé? Jak k tomu my nevěřící přijdeme, že vy nějakou záhadou víte, že vás po smrti očekává lepší svět? Domníváte se, že nám nevěřícím jen stačí přečíst si to v bibli, kde to stejně není?“ zahleděl se na něj vyčítavě.

„Mein Name ist Krebs,“ prohlásil opět Karl-Heinz. „To by mohl říct každý,“ odbyl ho Leon.

„Ploc?“ otázalo se dítě, ale vlastně již spalo.

Leon s Alexandrou jej odnesli do postele, a když se Leon vrátil, navázal na Frederikovu otázku. „Ploc? Poněvadž to máte opravdu chytře vymyšlené!“

„To bych rád slyšel,“ řekl Moše.

„Slabší nátury mezi vámi o tom nechtějí nic slyšet. Když vidí, že nějakého gaunera náhodou potkalo neštěstí, jásají, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ale když nemelou, a to ví každý, kdo má oči v hlavě, mají pro to také vysvětlení. Aby byla zachována garance Jeho Nejsvětější Spravedlnosti, je nutné, aby tento svět, v němž se spravedlnosti nedovoláš, stvořil jen jako předsálí před olam haba, před lepším světem, kde Boží bezpráví nevládne. Něco jsem si k tomu nastudoval. Máš příležitost si zasloužit odměnu pro spravedlivé, a když poslušně spolkneš všechno zlo, které tě tu potká, otevřou se dveře a Pánbůh zavolá: Mojžíšku, můžeš vstoupit! A tam už sedí spravedliví jako ženské u kadeřníka pod helmami Boží přítomnosti a je ti dovoleno zaujmout místo mezi nimi! Nu, a trestem pro nevěřící logicky je, že žádné dveře nevidí.“

„Was ist das halamaba,“ přestal žvýkat Karl-Heinz.

„Olam haba je budoucí svět pro spravedlivé,“ vysvětlil mu Leon, „ale to není nic pro tebe, ty jsi gój!“

„Spravedliví z národů na něj mají nárok také,“ namítl Moše.

„Spravedliví z národů mají stromečky v Jad vašem, to jim stačí,“ připomněl mu Leon setkání v Jeruzalémě před několika lety. Pak zvážněl: „Pověz mi laskavě, jak k tomu nevěřící dvojče přijde, že neví, co ví jeho bráška? Třeba bych také rád viděl dveře do olam haba otevřené a lépe snášel zdejší nespravedlnost. Jenomže já, ať se vrtnu, kam se vrtnu,“ natáhl před sebe ruce jako slepec, „mám všude kolem sebe tmu!“

Jako by to říkal Ruben.

Kolem čtvrté utichly i opilecké hlasy zdola z vinárny a Moše si vlezl do postele k Alexandře. „Stejně mi nejde do hlavy ta černoška,“ prohlásila vedle něj střízlivým hlasem. „Jestli to byla Venuše, proč jste jí říkali Mojžíšova černoška?“

„V Tóře se píše, že měl Moše rabenu za ženu černošku,“ jal se ji poučovat, „a jeho sestra neviděla ráda, že se s ní rozvedl, aby se mohl věnovat jen svému poslání a byl každou chvíli připraven komunikovat s Hašem.“

„Takže Venuše nebyla černoška?“

„Ne v tomhle životě. Ruben si podle všeho myslil, že v jednom ze svých minulých životů byla Mojžíšovou černoškou, a v hypnóze ji nutil, aby mu rozmluvila východ z Egypta. Podobně to se mnou zkoušel s Korachem, maniak.“

„Aha,“ řekla Alexandra, a poněvadž historku s Korachem znala a nijak neohrožovala její manželství, přitulila se k Mošemu a usnula.

 

V sobotu l. ledna 1993 se Leon probudil s pocitem, že ho někdo pozoruje, a vskutku, u jeho hlavy stál mužíček s černou kipou na ohnivých loknách, které mu padaly na ramena. V bílé košili se zelenou kravatou na gumičku s barevnými hebrejskými písmenky trpělivě čekal, až otevře oči.

„Ty máš ale krásnou kravatu,“ řekl Leon konečně.

Frederik ji vzal do ruky, prohlédl si ji, souhlasně přikývl a řekl: „Pudes modlit?“

„Já?“ lekl se Leon. „Kolik je hodin?“

„Ctyrypětdevět,“ odvětilo vážně dítě.

„Tatínek už šel?“

Frederik znovu přikývl a pak mu najednou položil dlaň na čelo. Zkoumavě několikrát přejel prstíčky po hrbolatých vráskách. „Más kopecky.“

„To mám od starostí,“ vysvětlil mu.

„Můj tatínek nemá stalosti.“

„Kdepak,“ řekl Leon.

„Pojedes do Blatislavy?“

„Vy pojedete do Bratislavy?“ posadil se Leon na posteli a rozhlédl se po místnosti. Byla to pravděpodobně Mošeho pracovna. Byla prosáklá vůní olejových barev a terpentýnu. Kalhoty s košilí mu visely na opěradle židle u pracovního stolu. „Hned teď?“ polekal se.

„Az na mocej sabes.“

Leon si vzpomněl, že je šabat, nejspíš pojedou až zítra.

„Pojedeme za babickou a za dedou,“ ustoupil o krok chlapec a užasle zíral na šedivé chlupy ve výstřihu Leonova trička. „Pojedeme dlouho vlakem, ne autem, kvůli miminku. Maminka zíkala, ze pudes do synagogy.“

„To víš, že půjdu,“ vztáhl k němu Leon ruku a pohladil ho po tuhých kučerách. „A co ten druhý strejda, ten je už také vzhůru?“

„On je moc nemocný a musí hodně papat.“

Leon vylezl zpod lehké prošívané deky, a když si oblékal košili a kalhoty, prohlížel si obraz, který Moše restauroval. Spojení cikánského vozu s červenou telefonní budkou a modrým koněm na kraji lesa bylo pěkně surreálné. Nacpal si košili do kalhot a obrátil se k Frederikovi.

„Můžeme jít, mladý muži.“ „Ty nemás cicis?“

„Co je to?“

Chlapec mu ukázal bílé šňůrky, které mu visely ven z kalhot. „Ne,“ ujistil ho Leon, „to já nenosím.“

„Muzu pucit svoje,“ nabídl se chlapeček.

„Jsi moc hodný,“ poděkoval mu Leon, „ale byly by mi asi malé. Já se bez nich obejdu.“ Vzal dítě za ruku a nechal se odvést do kuchyně, kde už seděl naproti kojící Alexandře Karl-Heinz a sbíral z ubrusu drobty z dojedeného koláče. Dvouleté děcko se zlatým chmýřím na hlavě si hrálo v ohrádce a něco si vykládalo s panenkami.

„Git šábes,“ ohlásil se Leon. „Neruším?“

„Vůbec ne,“ zvedla k němu Alexandra oči. „Sako máte v pokoji, kdybyste je hledal, a kabát visí v předsíni. Můžete si udělat kávu,“ ukázala bradou na kuchyňský pult, schýlená k nemluvněti. V elektrickém ohřívači na vodu na kuchyňském pultě za ohrádkou se žvatlajícím dítětem se odrážel do stran roztažený obličej Karla-Heinze.

„Jak ses vyspal?“ zeptal se ho Leon německy, když objevil, kde jsou hrnky. Po několika pokusech, zaklíněný mezi kuchyňskou židli, pult a ohrádku, vypustil do hrnku z kohoutku horkou vodu. Sklenice s Nescafé byla hned vedle.

„Já?“ zakvílel žalostně Karl-Heinz. „Celou noc jsem nezamhouřil oka.“

Leon si vyměnil s Alexandrou úsměv, a nežli se stihla zakrýt plenkou, nechtě sjel pohledem na hnědý koláč zduřené bradavky. „Máte mléko?“ snažil se to rychle zamluvit.

„Chvála Bohu,“ řekla Alexandra.

Položila si holčičku na rameno. Popleskávala ji dlaní po zádíčkách a se zpožděním se rozesmála té otázce. Měla tolik mléka, že jím dokrmovala i starší holčičku a teprve nedávno zakázala pít z prsu Frederikovi. „Je na stole.“

„Slyšel jsem, že pojedete do Bratislavy,“ odvedl Leon řeč a nalil si do černé kávy mléko z kartonové krabice.

Alexandře ještě dlouho trvalo, než se přestala smát. „Měli jsme to v plánu,“ řekla konečně.

„Kvůli mně ho měnit nemusíte,“ posadil se Leon ke stolu a prohlížel si karton. „Za našeho mládí, ještě než bylo mléko v láhvích, nás mamuša posílala do hokynářství s konvičkou,“ poznamenal. Podíval se na Karla-Heinze: „Mohl bys jet do Bratislavy se mnou. Samozřejmě,“ dodal k Alexandře, „bychom se ubytovali v Carltonu, nebyli bychom vám na obtíž.“

„Musím tady do nemocnice,“ zavrtěl Němec hlavou, až se mu rozhoupala zažloutlá kůže pod tvářemi.

„A kdepak máme Frederika?“ rozhlédl se Leon.

Chlapeček vylezl zpod stolu. V květované bundě a vlněné čepici byl již připravený na cestu. „Ukázu stlejdovi golema,“ řekl matce.

 

Cestou do synagogy dítě neustále drmolilo, že je golem opravdový, a když sešli po schůdcích do předsíně synagogy, proběhlo úzkými dveřmi do hlavní lodi. Moše stál daleko vpředu za almemorem a od ostatních mužů v bílých talitech byl rozeznatelný jasnou červení své hlavy, do níž se opíral pruh světla z jednoho ze štíhlých gotických oken vysoko v jižní zdi. Na almemoru se jako socha tyčil mohutný mužský s brunátnými tvářemi. Těžce sestoupil po třech schůdcích a sunul se majestátně Leonovi vstříc. Frederik mu šel v patách a potom ho předběhl. „Golem!“ hlásil se malý marťan se zelenýma očima navrch hlavy.

„Ale to je přece,“ zatápal Leon v paměti, „pan Berkovič! Poznáváte mě, pane Berkoviči? Já jsem Leon Altschul!“

„Chcete čepičku?“ zeptal se ho nevrle šámes.

„Měli jsme tady s bratrem bar micva a byl jsem tu bráchovi na svatbě! To už je ale hodně dávno. To byl ještě šámesem pan...“

„Asi Neumann,“ řekl Berkovič a podal mu papírovou čepičku s logem Židovského muzea. „Nejste kohen nebo Levi, mladíku?“

„Ne.“

„Tak si někde sedněte.“

Leon si našel místo u severní zdi pod úzkými okénky do ženského oddělení. Zpředu se rozléhal známý hlas vrchního kantora Kinda. Žluté světlo žárovek ve starožitných závěsných svícnech potemnělo a pruhy bílého slunečního světla vyřezávaly zpod talisů obličeje mužů, které by měl znát. Pak si uvědomil, že už tu nejsou. Zato tu měli mladého rabína s černým plnovousem, který se v okrasném talitu se stříbrnými cetkami na čele klaněl mezi bimou a kantorem. Měl kolem sebe několik chlapců ve věku nad a pod bar micva a dvě holčičky s copánky.

Mezitím vynesli svitek Tóry ze schránky a rabín, důstojně kráčeje se svými dětmi za ní, si Leona všiml. Potřásl mu srdečně rukou a pak mu z almemoru podal talis, aby se do něj zahalil jako ostatní. „Rád bych s tebou po bohoslužbě mluvil,“ pošeptal mu přes mříž almemoru.

„Nejspíš si mě s někým pletete, já nejsem zdejší.“

„Vy nejste Ruben Altschul?“

„Odkud ho znáte?“

„Ještě z Heidelbergu, když jsem tam studoval. Takže jste jeho americké dvojče. Chcete být vyvolán?“

„Co?“

„Jestli chcete být vyvolán k Tóře?“

„V žádném případě!“ vyděsil se Leon. Při představě, že by musil odříkat celé požehnání jako při svém bar micva, mu vyvstal na čele studený pot. Když ho pan Kind vyvolal ten šabat před Rubenovou svatbou, musil mu je slovo za slovem předříkávat, protože mu vypadlo z hlavy.

Po bohoslužbě byl kiduš se slivovicí v ženském oddělení a Leon měl konečně možnost prohodit pár slov s vrchním kantorem. Ten si na něj a na jeho dvojče na rozdíl od Berkoviče vzpomínal, dokonce si pamatoval nebožtíka jejich otce, který mu v šedesátých letech psal recepty. Prozradil mu, že si ho po jejich emigraci zavolali na policii a tahali z něj rozumy, ale on ani nevěděl, že jsou v Americe.

Reuvenův známý Charlie byl tedy pražský rabín. Měl na sobě chasidský klobouk, oblýskaný kaftan a zaprášené sešmaťchané polobotky. Když odložil talis se stříbrnými plíšky, vypadal přesně tak, jak mu ho svého času vypodobnil Reuven.

„Nevíš, co proti mně má tvůj bratr, člověče?“ zeptal se najednou Leona.

„Co by proti tobě měl mít?“ opáčil Leon obezřetně.

„To právě nevím, ale píše o mně dost ohavně a netuším, kde to všechno bere!“

Leon mu nechtěl vykládat, že je Ruben ve vězení, když mu to zatím Moše neřekl, a hlavně nevěděl, komu by z vězení psal. Zeptal se na to a dozvěděl se, že ho pomlouvá na webových stránkách obce. Nezbývalo mu než nad tím pokrčit rameny, s tím nemá nic společného.

„Až s ním budeš mluvit, řekni mu, že jsou to nesmysly,“ protahoval si Charlie prsty plnovous, „a velice mi tím škodí.“

„Nu,“ ušklíbl se Leon, „to on asi ví. A co o tobě vlastně píše?“ tykal mu, když mu tyká on.

„Hlouposti, které nejsou pravda. Nechci to tady rozebírat. Ale také je možné, že to píše někdo jiný, i když je to málo pravděpodobné. Někdo z Madisonu, to je přece ve Wisconsinu. Žije tam ještě někdo jiný od nás?“

Leon zavrtěl hlavou.

Mezi řečí si dal jedno k druhému, a nebyl si jistý, jestli na myšlenku, že je Richter komunistický agent, nepřivedl svého času Rubena on sám. Nebylo obvyklé, že by se někdo vystěhoval z Československa legálně.

„Potíž je,“ řekl, „že spolu nebudeme mluvit.“

„Pokud vím, vždycky jste spolu byli ve spojení, i když žil Ruben v Německu a ty v Americe?“

„Co bylo, nemusí být teď,“ zalétl Leon pohledem k Mojžíšovi.

„To mě mrzí,“ řekl Charlie.

„Mě ne,“ řekl Leon, poklepal mu na rameno a vykročil nazpátek k prořídlé skupině kolem stolu, v níž se jako hora tyčil starý Berkovič.

„Neměl byste plést dětem hlavu, pane Berkovič, že jste golem. Nechte ho raději na půdě,“ huboval ho žertem.

„Já?“ ohradil se brunátný obr.

„Vy! Tvrdíte dětem, že jste golem!“

„To není pravda. Když se mě ptají, jestli jsem golem, tak říkám, že jsem jenom jeho vnuk!“

Související