Celý pětadevadesátý rok jsem hodně cestoval po naší zemi. Nejdřív jsem nechápal, proč mám najednou tolik objednávek na pátrání po něčích příbuzných, vždyť loni, ve čtyřiadevadesátém, jsem si spíš myslel, že už zanedlouho přestanou volat úplně; všichni, kdož chtěli odhalit záhady minulosti, už to přece udělali, myslel jsem si, a ti ostatní to asi nemají zapotřebí. A najednou znovu telefonát za telefonátem; mnozí se podobně jako Kastalskij hodlají vystěhovat. Mimochodem – Kastalskij mi z Ameriky poslal dopis a zval mě tam, prý že potřebuje partnera do podnikání; odpověděl jsem mu žertovnou pohlednicí.

Chtějí se vystěhovat – že by kvůli válce? Ne. Válka už přece běžela probíhala, v televizi ukazovali boje, raněné, mrtvé, Dudajeva i čečenské ozbrojence; jenže jako by to bylo o jiném čase a jiném prostoru.

Kniha

Sergej Lebeděv

Děti srpna

2016, Pistorius & Olšanská, přeložil Libor Dvořák, 240 stran, 289 korun

Čečensko uvízlo mezi Sovětským svazem a Ruskem; bojovala tam armáda, vyzbrojená technikou ze sovětské epochy, v sovětských uniformách a střílela sovětskou municí – stejně jako separatisté; dělalo to dojem, že dokud tyhle sovětské zásoby nedojdou, země si vůbec neuvědomí, že tohle se s ní děje tady a teď.

Kvůli válce nikdo neodjížděl – tak kvůli čemu? Na začátku podzimu 1995 jsem na to přišel. Ve městečkách i na vesnicích, kde jsem shromažďoval údaje o vězních a vyhnancích, mi najednou odmítali dávat informace – a nepomáhaly ani peníze; nejdřív jsem to nechápal, ale pak mi jedna stařičká archivářka šeptla: My se bojíme, že zase přijdou komunisti a potrestaj nás, že vyzrazujeme státní tajemství.

Teď už mě vůbec vítali jinak: uprostřed debaty se najednou uzavírali, odmítali mě či přinejmenším vypoklonkovali, zabuchovali mi dveře před nosem, a když jsem se zeptal, kdo v tomhle bytě žil předtím, vyhrožovali milicí. Lidé jako by svírali pomyslný šik, zavírali se na závory a znovu se učili mlčet, což se stalo ještě před parlamentními volbami roku pětadevadesátého, v nichž zvítězila komunistická strana.

Jako na potvoru jsem v té době zrovna pátral výhradně po lidech, kteří v lágrech zahynuli; nehledal jsem administrativně odsunuté zvláštní přesídlence, rekrutující se z řad rolníků či městských „nežádoucích živlů“, ale právě vězně gulagu, popravené, zemřelé během výkonu trestu či odsouzené k smrti až v lágru. A ve mně – navzdory vlastnímu jasnému přesvědčení, že je třeba odpouštět a potlačit různice a hlavně nenávist – postupně vzrůstala právě ta nenávist, hluboká, vášnivá a krušná.

V jistém okamžiku jsem pochopil, že tato nenávist má i svou melodii, melodii písně Svatá válka: „Ať odpor náš věru posvátný, jak vlna zvedne se, však je to válka lidová, a smíru nesnese“. Vycepovanost sovětským životem mi připadala nepřekonatelná a lidé neschopní „odpor posvátný“ zastavit – vždyť je přece posvátný!

Když vezmeme melodii a rytmus jako výraz zcela specifických emocí, tak jsem sovětskou minulost nenáviděl, nenáviděl jsem všechny ty komunisty, nekající se katy a lidožrouty, všechny ty, co byli opět připraveni podpořit útisk a novou odplatu – ale nenáviděl jsem je taky sovětsky, taky stalinsky, tedy nelítostně a k smrti.

Byl jsem sám proti stovkám lidí, kteří si ukládali důvěrně známého bobříka mlčení, jakmile znovu zavanula vůně komunistického revanše, si ukládali důvěrně známého bobříka mlčení. Cítil jsem, že přicházím o stopy, o důkazy i o svědectví, přestože tu někde jsou, někde hned vedle mě, ale lidé mlčeli a tvářili se, že nic nevědí.

Přisvojil jsem si právo mluvit jménem zmučených a zmrzačených a bažil jsem po pomstě na těch, kdož dodnes trvali na přesvědčení, že pobití byli povražděni právem a že věznění byli kriminálníci – anebo že tu dokonce nebyli vůbec žádní věznění a že represe si vymysleli demokrati, jen aby poplivali Sovětský svaz. Měl jsem sto chutí mlátit je po hlavách, každého toho mlčícího za ruku odtáhnout do tundry, strčit jim huby do hrobových jam ve věčně zmrzlé půdě, aby se dosyta nadýchali toho mrtvolného puchu.

Má nenávist vrcholila v červnu 1996 těsně před prezidentskými volbami. Přiletěl jsem ze severu, z okolí Vorkuty, kde už se proslýchalo, že komunisté obnoví gulag, jak se přede mnou zcela nahlas kasal jeden bývalý lágrový bachař – a mně se vůbec poprvé stalo, že jsem toho, koho jsem hledal, prostě nenašel.

V Moskvě už tisk i televize věstily začátek občanské války; souboj mezi Jelcinem a Zjuganovem byl bojem o osud země na další desítky, ba možná stovky let – pokud budou komunisté poraženi, další šanci už nedostanou a rozplynou se jako hororově zlé přízraky. Jenže Jelcin už dvakrát řešil své problémy za pomoci tanků a teď ho k tomu někteří v jeho okolí ponoukali znovu, proto se doba zdála obzvlášť nejistá a vratká.

V horkém letním vzduchu se vznášely nebezpečné fantomy a cítit bylo usilovnou činnost jakýchsi obrovských kompresorů, obřích pump, které zvyšovaly tlak i beztak hodně zjitřených vášní. Po návratu z liduprázdné tundry mi připadalo, jako bych se ocitl v neveselém jarmarečním stanu, před nímž vyvolávač sliboval, že uvnitř ukáže ty nejděsivější příšery, v jarmarečním stanu, prosáklém pachy potu a kocoviny z předčasně vybuchlých emocí a hororově lepkavé a mastné krve.

Naše volební místnost byla ve staré škole, postavené kdysi na konci čtyřicátých let. Vždy se tu konaly volby do městského sovětu i do Nejvyššího sovětu SSSR. Ještě nedávno visel ve vestibulu Leninův portrét, po němž tu teď na zdi zůstal jen světlejší obdélník. V přízemí ještě nezrušili rudý koutek a po stěnách visely nástěnky se souhrnnými hlášeními o dávných pionýrských úspěších.

Fasádu školy zdobily profily Lenina, Gorkého a Lomonosova, usazené do sádrových medailonů; čtvrtý medailon byl už někdy od šedesátých let prázdný – kdysi se tam skvěl Stalin, nyní zaplácaný omítkou. Ze školní jídelny voněla včerejší zelná polévka šči, zřejmě ji ohřívali členům volební komise k obědu.

Lidé přicházeli volit, většinou ti starší a staří. Já měl stále ještě před očima cínová jezírka v tundře a prohnilé šedé sloupky plotů kolem lágru. Chápal jsem, pro koho jdou tihle důchodci hlasovat, ale neviděl jsem v nich lidi – unavené, zbídačené lidi, kteří zažili zhroucení světa, na který byli zvyklí, a teď se zoufale a odevzdaně chytali minulosti. Sledoval jsem, jak se pod šklebným pohledem neviditelně přítomného Stalina vlečou otroci, kteří sem po desítky let chodili házet do uren své nic neznamenající volební lístky; a mezi nimi jsou – jinak se chovající a jinak oblečení – penzionovaní kati, a také synové, dcery a vnoučata katů, jež si jdou odhlasovat návrat katanství.

Když jsem tak ten dav pozoroval, napadlo mně: tak my máme zkušenosti s vražděním, zradami, se zříkáním se nejbližších členů rodiny, ale tahle zkušenost jako by se nikoho netýkala; jako by tu jen byla, ale přesto nikdo neprohlédl a neřekl: Bože, na mých rukou je krev, to jsem byl já, to je má vina před Tebou i před lidmi.

Na volebním lístku jsem zaškrtl Jelcina a sám sobě dal slovo, že jestli budu mít možnost jednat a třeba i se zbraní v ruce zastavit to šílenství, tak to udělám. Ve jménu babičky Táni a jejího zmrzačeného života, ve jménu dědy Michaila, ve jménu všech, po nichž jsem pátral, ale najít je jsem nakonec nedokázal. Dal jsem si slovo – ale vzápětí jsem si přál vzít ho zpátky: jako bych pocítil píchnutí špendlíku do jazyka, jako by mě kdosi za to slovo okamžitě chytil.

Druhý den ráno už bylo jasné, že Jelcin zřejmě v prvním kole s minimální převahou zvítězil, a přijde tedy kolo druhé. Několik dní jsem se díval na televizní přenosy z Ústřední volební komise. A najednou jsem si povšiml, že v zemi se rozhostilo jakési podivné ticho; zmizely zprávy o loupežných přepadech, ustaly dopravní nehody, nemluvilo se ani o nevyplácení mezd a o stávkách; Rusko jako by vymřelo. A pak jsem si vzpomněl, co mi vykládala maminka, jinak ministerská úřednice: jednou, těsně před volbami do Nejvyššího sovětu SSSR – zdráva buď, volební místnosti ve staré škole – došlo k havárii na nějakém dole, při níž zahynuli lidé, jenže tahle zpráva byla okamžitě prohlášena za státní tajemství.

Z čehož se dalo usoudit, že taky teď byl vyhlášen režim naprostého ticha. Matka říkala i něco o vojácích, že ti v sovětské epoše v takových situacích svolávali zvláštní štáby; tak jsem si představil, že i teď se v různých státních institucích země scházejí podobné štáby a stovky lidí pracují na tom, že vytvářejí iluzi stoprocentního zdaru.

Tři dny nato mi zavolal Mars… což jsem nečekal. Požádal mě, abych se během pár hodin dostavil v plné polní. Už z tónu jeho hlasu jsem vyrozuměl, že právě tohle bude splacení starého dluhu a že na to, zda se mi chce či nechce, se mě ptát nebude; a také jsem pochopil, že tenhle Martův telefonát ze všeho nejspíš souvisí s nejdůležitějšími událostmi v zemi.

Mars seděl v kavárně, oblečený do polní uniformy bez distinkcí, které ovšem fantazie okamžitě dokázala přikreslit, a pil kávu.

„Posaď se,“ vybídl mě. „Kluci tu budou hned.“

Vypadalo to, že pořádně neví, jak začít. Poprvé jsem ho viděl ne-li zaskočeného, pak přinejmenším v dosti značných rozpacích.

„Jedeme do Karélie,“ vysvětlil mi. „Kácí se tam načerno. A dělají se tam obrovské peníze. Přímo šílené. Které jdou hodně vysoko. Všechno to běželo jako hodinky. Jenže najednou přestalo. Byl tam člověk, co na to měl dohlížet. Z Moskvy. No a ten zmizel a nikdo ho nemůže najít. Poslední, co vzkázal, bylo to, že místní chystají vzpouru a spolupracovat s Moskvou už nechtějí. Že se porozhlédli po jiném panstvu.“

Tak vzpoura – uvědomil jsem si, jak hypnotický vliv má dnes toto slovo na Marta a jemu podobné, na muže „řádu“. Zřejmě bylo dost nepřesné, protože jak by se mohli bouřit nelegální těžaři dřeva – ale už bylo na světě, v pohybu, přelétalo od úst k ústům v jakýchsi vznešených pracovnách, o nichž jsem neměl ponětí, dralo se na svobodu jako džin z láhve a pro ty, kdož připustili porušení režimu mlčenlivosti, věštilo velké nepříjemnosti.

Ale stejně, proč se tomu věnuje osobně Mars? Ze všeho nejspíš dostal lapidární úkol – zajistit příslušná opatření. Mohl tam klidně vyslat někoho jiného. On však vyráží osobně. Proč?

„Přestaly chodit peníze,“ vysvětlil mi kuse. „Musíme zjistit, kdo si to tam hraje na nové panstvo.“

Peníze, pořád jen peníze... A najednou mi došlo: no jistě, to je černá hotovost! Prostředky na Jelcinovu volební kampaň, které se vybírají od všech podnikatelů! Tiché peníze, po nichž v lejstrech a výkazech nezbude ani stopy! Tiché peníze, které musí chodit přesně v termínu – v těchto dnech se žádné výmluvy a vytáčky nepřijímají. A už se začalo s pátráním po obětních beráncích pro případ, že Jelcin prohraje... Tady se zkrátka hraje hodně vysoko!

Související