Řekněme pravdu: je to těžké, být přesvědčeni, že patříme k občansky a kulturně vyšší civilizaci než jakákoli jiná, neboť ta naše v sobě nese univerzální hodnoty, a zároveň si hořce uvědomovat, že vůbec nejsme schopni to dokázat. Paříž, město, které je z mnoha pohledů symbolem svobody myšlení a lidských práv, od čtvrtka 7. do pátku 9. ledna 2015 šokoval hrůzný řetězec smutných událostí a zločinů. Ty ji na jednu stranu zdrtily, na druhou stranu vyvolaly u jejích obyvatel a mnoha dalších lidí, kteří se sešli na náměstích – mezi nimi byly i desítky evropských politických lídrů –, ráznou a sjednocující odpověď.

Právě vývoj té odpovědi (republikánská manifestace v neděli 11. ledna) ještě navíc přinesl řadu nečekaných otázek, na něž se jen obtížně hledala přesvědčivá odpověď.

Ráno 7. ledna 2015 dva bratři, dvaatřicetiletý Chérif a čtyřiatřicetiletý Saïd Kouachi, francouzští občané muslimské víry a severoafrického původu, vtrhli do sídla týdeníku Charlie Hebdo – proslaveného kreslenými vtipy o islámu, ale i o křesťanství a židovství – a zabili téměř všechny redaktory, několik zaměstnanců ochranky a mimo budovu také dvaačtyřicetiletého policistu Ahmeda Merabeta, muslima. Po dramatickém útěku se jim podařilo ukrýt se v budově nedaleko Paříže, odkud je policie o dva dny později vytáhla a zastřelila je. Později vyšlo najevo, že minimálně jednoho z nich, Chérifa, již policie znala a měla ho pod dohledem a že byl napojený na skupinu spojenou s al-Káidou, byl naverbován v jedné náborové filière pro mladé francouzské bojovníky a před časem se vrátil z Iráku, kde se připojil k organizaci Džabhat an-Nusrá. Mezitím ve čtvrtek 8. Ledna mladý muslim Coulibaly, zdánlivě bez jakéhokoli spojení s oběma teroristy, zabil u Parku Montrouge ve XIV. obvodu příslušníka městské policie a potom následujícího dne, 9. ledna ráno, přepadl košer supermarket v Porte de Vincennes ve XX. obvodě; několik zákazníků obchodu, občanů židovského vyznání, kteří se připravovali na šabat, zajal jako rukojmí a čtyři z nich zabil. Téhož dne ho v prostorách supermarketu zabila zásahová policejní jednotka.

Kniha

Franco Cardini

Chalífa a Západ

2016, Nakladatelství Vyšehrad, přeložily Jitka Michalčíková a Tereza Sieglová, 170 stran, 228 korun

Sled událostí vyvolal smršť falešných či nepřesných zpráv, hromadu komentářů a polemik. Masakr novinářů a ilustrátorů časopisu Charlie Hebdo – který již nějakou dobu měli v hledáčku islamisté kvůli několika obrázkům, jež zesměšňovaly proroka Muhammada – ještě za tepla vyvolal velkou spontánní manifestaci na Place de la République. Ta se nesla ve znamení požadavku práva na satiru jakožto součásti svobody tisku a svobody slova tout court, jež byla vlastně koncepčním cílem masakru. Účastníci manifestace zvedli les propisek a tužek a toto gesto symbolizovalo, že na kalašnikovy atentátníků chtějí odpovědět zbraněmi svobodné a odvážné kritiky – zbraněmi myšlení a ironie proti zbraním fanatického a zabedněného terorismu, který umí jen zabíjet a miluje smrt. Motto „Je suis Charlie“, jež bylo okamžitě přeloženo do mnoha jazyků (včetně arabštiny), zdůrazňovalo, že zasažený týdeník představuje všechny ty, kteří věří v univerzální hodnoty obrany svobody, jež nesnáší hranice a tabu.

Vraždění v Paříži 7. ledna 2015 zasáhlo celé lidstvo, protože jím byla zasažena univerzální práva; v první řadě právo na svobodu myšlení a svobodu slova. Obraz náměstí Place de la République přetékajícího dojatým davem byl krásný a dojemný. Bylo krásné moci opakovat ve všech jazycích: „Je suis Charlie.“ Týdeník Charlie Hebdo představuje nás všechny, ne tím, co píše a kreslí, ale tím, co symbolizuje: hrdost na svobodu, která nezná tabu. Právě to po dřívějším teroristickém útoku, při němž bylo poškozeno sídlo týdeníku, prohlásil slavný kreslíř Stéphane Charbonnier („Charb“). Lidem odpovědným za útok, který vyvolaly karikatury Proroka, Charbonnier odpověděl, že v západní kultuře – nebo každopádně v jeho osobní interpretaci západní kultury – náboženství není nic jiného než forma filozofie či ideologie, tudíž zesměšňovat a karikovat Muhammada nebo Pannu Marii je legitimní, stejně jako je legitimní zesměšňovat a karikovat Karla Marxe nebo prezidenta Obamu.

Paříž se mezitím oblékla do smutku. V noci z 9. na 10. ledna každou celou hodinu až do dvou hodin ráno by neinformovaní turisté na Pont Neuf marně čekali s tablety připravenými k focení na zlatý třpyt a diamantový svit Eiffelovky, které se každou noc opakují. Věž ve své železné chladnosti zůstala té noci tmavá pod temným lednovým nebem. Ve smutku, jako černé vlajky. La Ville Lumière, město světel, se na jednu noc vzdalo své nádhery. Drželo smutek za redaktory z Charlie Hebdo, za policisty, kteří zemřeli při výkonu svých povinností, za oběti osamoceného atentátníka z Porte de Vincennes. Jeho povaha byla mezitím vykreslena jako zneklidňující typ nepřizpůsobivého člověka, trpícího psychickými poruchami, který projevoval sympatie k Islámskému státu chalífy al-Bagdádího. Tento detail, alespoň v podobě indicií, nabízel vnímavějším pozorovatelům nový a možná nikoliv zanedbatelný problém. Al-Káida a Džabhat an-Nusrá jsou protivníky Islámského státu, ačkoliv mají stejný salafitský teologický původ.

Za oběma odlišnými a soupeřícími vyznáními – nevíme však, do jaké míry vědomě, ani zda alespoň na základě širšího taktického plánu, či ne – se jasně rýsuje občanský a náboženský boj mezi různými pojetími politického islámu, fitna. Tento boj se již netýká jen muslimských zemí, ale i Západu, kde narůstá – to je ovšem jiný fenomén, který momentálně nejsme schopni vyhodnotit ani kvantitativně, ani kvalitativně – počet konvertujících k islámu; a spolu s nimi fatálně (ovšem také ve stále větší míře) narůstá také počet kandidátů usilujících o to, stát se bojovníky džihádu.

Brzy se však ve francouzském veřejném mínění a v masmédiích, která veřejné mínění reprezentovala, začala rýsovat výrazná rozdílnost pohledů a nakonec se projevila i v obecném mínění Západu. Nebylo náhodou, že večer 8. ledna v projevu k francouzskému národu vysílaném v televizi (který v mnoha pozorovatelích vyvolal dojem, že prezident podlehl pokušení využít příležitosti, kterou mu nabídly tragické okolnosti, aby znovu získal aspoň část popularity, která v posledních měsících šla ke dnu) prezident Hollande kladl důraz na nutnost dát terorismu koherentní, jednomyslnou, jednotnou odpověď.

Perspektiva jednoty však záhy utrpěla trhliny, neboť se objevily polemiky o tom, zda je vhodné, aby se republikánské manifestace svolané na neděli 11. ledna (a v souvislosti s níž se mluvilo o dvou milionech účastníků) účastnil i Front national. Důvod tahanic byl jasný: mnoha lidem se nelíbilo, že by strana, která zastává zobecněnou a nekritickou islamofobii, která má tendenci vidět ve všech muslimech přinejmenším potenciální teroristy, mohla kompromitovat obraz, který všichni chtěli zřetelně poskytnout. Obraz neochvějné vůle lidu vzepřít se terorismu, nikoliv kultuře, natož náboženskému vyznání. Jenže jak vyloučit z jednohlasného sboru národa politickou sílu, jež představuje jeden z jeho hlavních hlasů?

Ani to ještě nestačí. Nehledě na krutost masakru spáchaného v sídle Charlie Hebdo a na samotných osobách jeho obětí, v symbolické a koncepční rovině byl vlastně spáchán atentát na svobodu myšlení a slova. Položili jsme si však otázku, zda jsme si jisti, že současní francouzští politici s tím, jaká řešení volí, jsou schopni se opravdově a přesvědčivě postavit na obranu takto významné hodnoty? Sám Hollande, jenž to 8. ledna večer prohlašoval a zdůrazňoval, následujícího rána opravil svůj tah tím, že veřejnosti spěšně vzkázal, že „aby se usnadnilo policejní vyšetřování“ a aby teroristům nebylo poskytnuto „zviditelnění, jaké si přejí“, asi bude nutné uchýlit se k jakési formě mlčení tisku a dočasnému omezení svobody ve prospěch bezpečnosti. Ve Francii se tedy v roce 2015 vynořil tentýž problém, který se objevil ve Spojených státech před zhruba patnácti lety, tedy po 11. září: Je přípustné vzdát se ve jménu bezpečnosti nějakého toho kousku svobody? Problém je o to horší, že svobodná francouzská republika před několika měsíci zavedla zákon, který muslimským ženám zakazuje zahalovat si obličej na veřejnosti. Zakazování však nepotlačuje svobodu méně než opačná povinnost nosit zahalující šátek, která platí v určitých muslimských zemích. Francouzská republika tedy, také v souvislosti s takzvaným historickým revizionismem, vydala zákon, který se jeví jako plný předsudků nejenom vůči svobodě svědomí, ale také vůči svobodě vědeckého bádání. Jak to jde dohromady s nesmrtelnými principy, na něž je Marianne tak hrdá?

Tyto problémy měly nepříjemný dozvuk právě po republikánské manifestaci 11. ledna 2015. Té se zúčastnila i další nepohodlná osobnost francouzského světa, komik Dieudonné, který byl kvůli svému propalestinskému zaměření obviněn z antisemitismu. V otevřeném dopise adresovaném ministru vnitra Bernardu Cazeneuveovi prohlásil: „Rok se mě stát snaží všemi prostředky zničit. Mediální lynč, zákaz mých představení, daňové kontroly, soudní úředníci, pronásledování… Se mnou a s mými blízkými bylo vedeno více než osmdesát procesů. A stát mě pořád dál pronásleduje. Rok se se mnou zachází jako s veřejným nepřítelem číslo jedna, přitom se jen snažím rozesmávat…“ To, co se bez omezení dovolovalo a dovoluje týdeníku Charlie Hebdo, je jiným jaksi upíráno. A samotný týdeník zasáhla řada polemik, když někdo připomněl, že před několika měsíci byl jeden novinář z týdeníku propuštěn, protože kritizoval některé stránky života bývalého prezidenta Sarkozyho (aktuální zpráva: Dieudonné byl znovu zatčen).

Další důvod k polemice vyplynul z rozdvojení jednotné manifestace, když centrem jedné z jejích částí se stala Synagogue de la Victoire, kde se obřad k uctění obětí z košer supermarketu nakonec soustředil na účast izraelského premiéra Netanjahua. Ten zřejmě Hollandea zaskočil a o jeho výzvě francouzským občanům židovské víry, aby se přestěhovali do Izraele, bezpečnější země a své skutečné vlasti, se velice rozpačitě diskutovalo.

V neposlední řadě nechyběl možná nevyslovený, avšak rozšířený protest proti samotnému úspěšnému mottu, jež vládlo bolestným pařížským dnům. Mnoho blogů a tweetů – v tomto soupeření na více frontách, které má také významnou výpočetně-technickou stránku – bylo značně rozdílných, některé dokonce nepokrytě zaujímaly opačné pozice. Je ne suis pas Charlie, prohlašovali bez okolků někteří katoličtí představitelé, kteří týdeníku Charlie Hebdo nedokáží prominout příliš velké množství bezbožných vtipů – po pravdě řečeno málo vtipných a často velice vulgárních. Muslimům téměř závidí neústupnou tvrdost, s níž brání svoji víru, když reagují na urážení Koránu a Proroka, zatímco když si nějaký vtip dělá legraci z panenského porodu Panny Marie, kdy je nakreslena v „gynekologické“ pozici, považované za nevhodnou, křesťané si netroufají reagovat. To je, po pravdě řečeno, pouze problém křesťanů a nikoho jiného (to říkám jako katolík).

Nejrozhodněji však své rozpaky projevovali francouzští občané muslimské víry, asijského či afrického původu, ale i Evropané dávného rodu, kteří konvertovali víceméně nedávno. Během nedělní manifestace došlo k projevům solidarity a bratrství vůči muslimům, provázely je však i jiné, které vyjadřovaly ne-li přímo antipatii, tak přinejmenším odstup. Ten vychází z možná ne všeobecně rozšířeného, každopádně však běžného předsudku, podle něhož je v podstatě možné všechny muslimy jako takové podezírat ze sympatií nebo tichého schvalování islamistického terorismu. Odpovědí byly zdvižené transparenty mnoha manifestujících před velkou pařížskou mešitou, které směrem k teroristům hlásaly pas en mon nom. To je doslovný překlad hesla not in my name, jímž ve Spojených státech a ve Velké Británii lidé reagovali na bombardování, které Západ prováděl v Iráku a v Afghánistánu. Transparenty byly ve skutečnosti dvousečné: protestovaly proti terorismu, ale zároveň kritizovaly atmosféru plíživého podezírání, jíž se tito lidé cítili být obklopeni.

Atmosféru, která proniká i z teze románu Michela Houellebecqa Soumission (Podvolení), který někteří považovali za jednu z možných příčin teroristických atentátů ze 7., 8. a 9. ledna. Houellebecq, jehož román byl okamžitě přeložen také do italštiny, vyslovuje hypotézu, že ve Francii ve velice blízké budoucnosti – již za pár let – přivedou volby do čela republiky umírněného a rozumného muslimského prezidenta, který zemi něžně povede směrem k autoritářskému a patriarchálnímu údělu, s nímž mnozí katolíci – možná i pravicoví – souhlasí. Zkrátka to bude další a významný krok k oné Eurábii, které se někteří obávají a kterou by ve skutečnosti možná uvítali právě ti, kteří se prezentují jako její nejzarputilejší odpůrci.

Houellebecqova literární fikce je však druhou stranou mince, kterou představuje situace (a ta už je reálná), kdy došlo k dosud nebývalému sblížení jisté části levice – té, která je nejvíce nepokrytě liberální, a má tedy v oblibě časopis Charlie Hebdo a cítí se jím být reprezentována – s jistou částí pravice – tou, jež je kvůli zakořeněnému a nerozumnému předsudku protiislámská a zároveň velmi konzervativní. A toto sblížení nastalo na základě živého a zároveň odlišně motivovaného nepřátelství vůči fundamentalistickému islámu, jenž je považován v podstatě za krajní, ale také nejautentičtější a nejhlubší výraz muslimské víry.

„Jsme ve válce.“ To říkali mnozí. Předpověděl to již papež František svými výroky o „třetí světové válce“. U nás to opakoval Umberto Eco. V časopise Le Point z 15. ledna 2015, který obsahuje souhrn konzistentních a z mnoha pohledů rozdílných názorů – od Orhana Pamuka po Salmana Rushdieho, od Luíse Sepúlvedy přes Jeana Delumeaua po André Glucksmanna –, „Velký stařec“ z Académie Française Jean d'Ormesson odhodlaně prohlásil: „Svět kolem nás se mění. Jsme ve válce. Ne proti islámu, nýbrž proti terorismu. Nejde o to, pouštět se do náboženské války, ale spíše odhodlaně a odvážně vést válku za lidská práva proti intoleranci, válku svobody proti barbarství.“

Přesně tak. Ale právě to je problém. Ormessonova velmi vznešená slova jako taková právě nejen že problém neřeší, naopak před námi dokořán otevírají jeho nové, jako propast hluboké aspekty. Tato válka je tedy prý válkou proti terorismu – jenže jak, a především proč se z lidí stávají teroristé? A jak se dá identifikovat armáda, která je nejen skrytá, ale dokonce má více tváří, které si možná navzájem protiřečí? Jestliže teroristické pomocné síly sahají od stoupenců nihilistického intelektuálství toho typu, o němž mluvil Glucksmann (v Itálii se zjistilo, že jeden vzorný student ze Scuola Normale Superiore byl členem džihádistického uskupení), až po lumpenproletáře naverbované v zátokách sociálně vyloučených a chudých předměstí a dokonce ve vězeních, jak oddělit jejich činnost vykonavatelů (i když v praxi možná často jednají samostatně) od těch, kdo jim dávají příkazy, a od těch, kteří to financují a mohou se skrývat i v elitářských zákoutích muslimského světa, například v emirátech na Arabském poloostrově?

Večer 9. ledna na televizním kanálu France 2 vyzval nejuznávanější francouzský specialista na islám, politolog Gilles Kepel, k obezřetnosti. Pozor, řekl, „válka proti teroru“, kterou vedl Bush jr. od roku 2001 do roku 2008, nám nadělila napadení Afghánistánu a Iráku se všemi jejich neblahými důsledky. Tehdy měl však fundamentalistický islám tvář saúdských a jemenských guerillových bojovníků, nejprve spojenců a později nejzarputilejších nepřátel Spojených států. Ale dnes – v éře Twitteru – slovo džihádista proniká na periferie, do nejubožejších záhybů společnosti blahobytu, která už není, co bývala, a proměňuje se v nemožný apokalyptický sen o vykoupení a odplatě. Stále častěji před sebou máme lumpenteroristy, které pro jejich krvavou věc získalo fanatické kázání, přenášené velice sofistikovanými IT nástroji.

Naše citlivost, jež vychází, možná nevysloveně, z myšlenky pokroku nevratně směřujícího ke stále širším formám sociálních, občanských a kulturních výdobytků, se špatně smiřuje s myšlenkou, že by „Boží pomsta“, která z mnoha pohledů charakterizovala a charakterizuje přelom 20. a 21. století, sama o sobě mohla být důkazem, byť pouze částečného, úpadku světského moderního světa. Věřili jsme a možná doufali, že pokrok, věda, technika, zlepšování sociálních podmínek svým vítězným tažením dostane „potřebu Božského“ do krize a postupně způsobí, že tato potřeba u lidského rodu zmizí. Kde se stala chyba?