Celeste Ng: Vše, co jsme si nikdy neřekli

Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí. 3. května 1977 v šest třicet ráno nikdo neví nic, až na jeden nevinný fakt: Lydia ještě nepřišla ke snídani. Matka jí jako vždy položila k misce cereálií ořezanou tužku a domácí úkol z fyziky, šest příkladů nenápadně zatržených. Lydiin otec jede do práce, právě přeladil na WXKP, nejlepší zpravodajskou stanici v severozápadním Ohiu, protože ho iritoval šum. Lydiin bratr schází ze schodů a zívá, stále v zajetí doznívajícího snu. A na své židli v koutku kuchyně se Lydiina sestra s očima jak talíře hrbí nad cornflaky, cumlá jeden po druhém a čeká, až Lydia přijde. To ona nakonec řekne: „Lydii to dneska nějak trvá.“

Marilyn otevře dveře dceřina pokoje a spatří postel, v níž nikdo nespal, cípy prostěradla stále pečlivě zastrčené pod peřinou, polštář oblý a načechraný. Nezdá se, že by něco nebylo na svém místě. Hořčicově žluté manšestráky pohozené na zemi, jedna duhově pruhovaná ponožka. Na stěně řada stuh z přírodovědných soutěží, pohlednice s Einsteinem. Lydiina plátěná taška se válí na dně skříně. Zelený školní batoh u psacího stolu. Na komodě stojí flakon parfému Baby Soft, ve vzduchu se vznáší sladká pudrová vůně milovaného děcka. Ale Lydia nikde.

Marilyn zavře oči. Až je otevře, třeba tam Lydia bude, deku přetáhnutou přes hlavu jako obyčejně, vykukovat bude jen pár pramínků vlasů. Mrzutý pahrbek zachumlaný pod přikrývkou, který předtím nějak přehlédla. Byla jsem v koupelně, mami. Šla jsem si dolů pro vodu. Celou dobu tady ležím. Když se podívá, pochopitelně se nic nezměnilo. Zatažené závěsy svítí jako prázdná televizní obrazovka.

Dole se zastaví ve dveřích kuchyně, rukama se opře o zárubně. Její mlčení je všeříkající. „Podívám se po ní venku,“ oznámí nakonec. „Třeba kvůli něčemu –“ Míří k vstupním dveřím a pohled upírá na podlahu, jako by v běhounu na chodbě mohly utkvět Lydiiny šlépěje.

Nath se obrátí k Hanně. „Včera večer byla u sebe. Slyšel jsem rádio. V půl dvanácté.“ Zarazí se, vzpomněl si, že jí nepopřál dobrou noc.

„Je to pořád únos dítěte, když je ti šestnáct?“ zeptá se Hannah.

Nath se přehrabuje lžící v misce. Cornflaky měknou a propadají se do zkaleného mléka.

Do kuchyně znovu vstoupí matka a Nath si na nádherný zlomek vteřiny oddechne: už je tu, Lydia, živá a zdravá. Občas se to stane – jsou si v obličeji tak podobné, že koutkem oka zahlédnete jednu a spletete si ji s tou druhou: stejná skřítkovská brada, vysoké lícní kosti a dolíček v levé tváři, stejná úzká ramena. Liší se jen barvou vlasů, Lydia má inkoustově černé, kdežto matka medově zlaté. On s Hannou se vyvedli po otci – jednou je v krámě zastavila nějaká paní a zeptala se: „Číňani?“, a když přisvědčili, aby nemuseli zabíhat do polovic a celků, moudře přikývla. „Poznala jsem to,“ řekla. „Podle očí.“ Konečky prstů si stáhla víčka do stran. Lydia však navzdory genetice nějak podědila matčiny modré oči, a oni vědí, že je to jen další důvod, proč ji má maminka nejradši. I tatínek.

Pak Lydia zvedne ruku k čelu a promění se zpátky v jeho matku.

„Auto je pořád tady,“ řekne, ale to Nath věděl. Lydia řídit neumí, nemá dokonce ani žákovské oprávnění. Minulý týden k jejich údivu neprošla testem a otec ji bez něj nenechá ani sednout za volant. Nath zamíchá cereálie, které se na dně misky proměnily v bláto. Hodiny v předsíni tikají, pak odbijí půl osmou. Nikdo se nepohne.

„Půjdeme dneska do školy?“ zeptá se Hannah.

Marilyn zaváhá. Potom zamíří ke kabelce a s ostentativní praktičností vytáhne klíče. „Oběma vám ujel autobus. Nathe, vem si moje auto a cestou vylož Hannu.“ Pak: „Nedělejte si starosti. Zjistíme, co se děje.“ Ani na jednoho se nedívá. Ani jeden se nedívá na ni.

Jakmile děti odejdou, vyndá z kredence hrnek, snaží se, aby se jí netřásly ruce. Kdysi dávno, to byla Lydia ještě malá, ji Marilyn jednou nechala v obýváku hrát si na dece a odešla si do kuchyně udělat čaj. Lydii bylo teprve jedenáct měsíců. Marilyn sundala konvici ze sporáku, otočila se a zjistila, že Lydia stojí ve dveřích. V údivu bezděky položila ruku na horkou plotnu. Na dlani jí naskočil rudý spirálovitý puchýř, ona ho zvedla ke rtům a dívala se na dceru přes slzy, jež jí vyhrkly. Lydia působila podivně ostražitě, jako by se rozhlížela po kuchyni poprvé v životě. Marilyn nemyslela na to, že propásla její první krůčky, ani na to, jak dcerka roste. Nenapadlo ji tehdy Jak jsem to mohla zmeškat?, ale Co dalšího mi ještě tajíš? Nath se postavil, zavrávoral, narovnal se a začal se batolit přímo před ní, ale nevzpomínala si, že by se Lydia vůbec začala stavět. A přece teď na bosých nožkách působila jistě, prstíky jí sotva čouhaly z volánkového rukávu dupaček. Marilyn se často obracela zády, když otvírala ledničku nebo skládala prádlo. Lydia možná začala chodit už před několika týdny, zatímco se ona skláněla nad hrncem a neměla o tom ani tušení.

Vzala tehdy Lydii do náruče, hladila ji po vláscích a povídala jí, jaká je šikovná, jak pyšný na ni bude tatínek, až se vrátí domů. Ale měla pocit, jako by ve známém pokoji našla zamčené dveře: Lydia, pořád dost maličká, aby se dala pochovat, má tajemství. Marylin ji sice krmí a koupe a navléká jí na nožičky pyžamko, ale některé části jejího života už se odehrávají za oponou. Dala Lydii pusu na tvář a přivinula ji k sobě, snažila se o dceřino drobné tělíčko ohřát.

Teď se Marilyn napije čaje a vzpomíná na ten údiv.

Lístek s telefonem do školy je připíchnutý na korkové nástěnce u ledničky, a Marilyn ho sundá a vytočí číslo. Zatímco telefon vyzvání, namotává si šňůru na prst.

„Middlewoodská střední,“ ohlásí se sekretářka po čtvrtém zazvonění. „Tady Dottie.“

Dottie si pamatuje: žena s postavou matrace z pohovky, která pořád ještě nosí vyrudlé vlasy v natupírovaném drdolu. „Dobré ráno,“ začne a zarazí se. „Přišla moje dcera dnes ráno do školy?“

Dottie zdvořile mlaskne na znamení netrpělivosti. „S kým mluvím, prosím?“

Chvilku jí trvá, než si vybaví vlastní jméno. „Tady Marilyn. Marilyn Leeová. Moje dcera je Lydia Leeová. Z desáté třídy.“

„Podívám se na její rozvrh. První hodina –“ Pomlka. „Fyzika s jedenáctým ročníkem?“

„Ano, správně. U pana Kellyho.“

„Pošlu někoho, ať se zeptá v její třídě.“ Když sekretářka odloží sluchátko na stůl, bouchne to.

Marilyn si prohlíží svůj hrnek, loužičku, která po něm zůstala na lince. Před několika lety jedna holčička vlezla do kůlny a udusila se. Policie pak rozeslala po všech domech leták: Pokud se vám ztratí dítě, ihned ho začněte hledat. Zkontrolujte pračky a sušičky, zavazadlový prostor aut, úložné prostory, všechna místa, kam se mohlo schovat. Nemůžete-li ho najít, neprodleně volejte policii.

„Paní Leeová?“ ozve se sekretářka. „Vaše dcera nepřišla na první hodinu. Voláte, abyste ji omluvila?“

Marilyn bez odpovědi zavěsí. Lístek s číslem vrátí na nástěnku, vlhkými prsty rozmázne inkoust, až se číslice zvlní jako v silném větru, nebo pod vodou.

Zkontroluje všechny místnosti, zotvírá všechny skříně. Nakoukne do prázdné garáže: nic než olejová skvrna na betonu a slabý omamný pach benzinu. Neví jistě, co hledá: Usvědčující šlápoty? Cestičku z drobečků? Když jí bylo dvanáct, jedna starší spolužačka zmizela a pak ji našli mrtvou. Ginny Barronová. Nosila černobílé šněrovací boty, po kterých Marilyn zoufale prahla. Šla do krámu tatínkovi pro cigarety a za dva dny ji našli u silnice na půl cesty do Charlottesville, uškrcenou a nahou.

Teď se Marilyn roztočí v hlavě kolečka. Zrovna začalo léto Samova syna – ačkoli noviny ho tak pojmenovaly teprve nedávno – a dokonce i v Ohiu titulky halasí o nejčerstvějších zastřelených. Za pár měsíců policie dopadne Davida Berkowitze a země obrátí pozornost k jiným věcem: Elvisově smrti, novému Atari, Fonziemu přeskakujícímu žraloka. Ale v tomto okamžiku, kdy si tmavovlasí Newyorčané pořizují blond paruky, připadá Marilyn svět jako děsivé, nelogické místo. Tady se nic podobného nestává, připomene si. Ne v Middlewoodu, který si sice říká město, ale ve skutečnosti je pouze třítisícovým městečkem kolem vysoké školy, odkud se po hodině jízdy autem dostanete jenom do Toleda a kde si v sobotu večer vyrazíte leda na kolečkové brusle, na bowling nebo do autokina, a dokonce i Middlewoodské jezero, kolem nějž se rozkládá, je přinejlepším zveličená tůň. (V tom se ovšem mýlí: na šířku měří tři sta metrů a je hluboké.) Přesto ji zasvrbí v kříži, jako by jí po páteři lezli mravenci.

Vevnitř Marilyn odtáhne závěs ve sprše, kroužky zaskřípou o tyč, a zadívá se na bílou prohlubeň vany. Prohledá všechny skříňky v kuchyni. Nahlédne do spíže, přístěnku na kabáty, do trouby. Potom otevře ledničku a zírá do ní. Olivy. Mléko. Růžový balíček kuřecího masa na pěnovém tácku, hlávka ledového salátu, hrozen jasně zeleného vína. Dotkne se studené sklenice burákového másla, zavře dvířka, zavrtí hlavou. Jako by snad Lydia mohla být uvnitř.

Dům zalévá ranní slunce, krémové jako citronový šifon, ozařuje vnitřek polic a prázdných skříní i čisté holé podlahy. Marilyn sklopí zrak ke svým dlaním, rovněž prázdným, v paprscích slunce téměř svítí. Zvedne sluchátko a vytočí manželovo číslo.