Žít na ostrově znamená hledat. Ingrid hledala od chvíle, kdy se narodila. Maliny a ostružiny, vejce, peří, ryby, mušle, kameny k zatížení sítí, břidlici, ovce, kvítí, prkénka z bedniček, větvičky…, oči ostrovana hledají nezávisle na tom, co drží ruce a na co myslí hlava, vrhají těkavé pohledy na okolní ostrovy a na moře a neomylně zachytí každou sebemenší změnu, registrují i ten nejbezvýznamnější detail, vidí jaro, ještě než přijde, a sníh ještě dřív, než namaluje bílé linky do příkopů a úžlabin, spatří zvířata, ještě než zemřou, a děti, než upadnou, vidí neviditelné ryby v moři i pod záplavou bílých ptačích křídel, zrak je ostrovanovo bijící srdce.

Kniha

Roy Jacobsen

Bílý oceán

2016, Pistorius & Olšanská, přeložila Jaroslava Vrbová, 216 stran, 229 korun

Když však toho rána vyšla Ingrid ven a z počasí usoudila, že ani dnes se na stanici nedostane, zmocnil se jí neodbytný pocit, že by měla hledat něco, co najít nemůže, i kdyby se snažila sebevíc, připomínalo jí to něco jako udělat chybu dřív, než se jí dopustí, po obloze pluly rozervané koberce oblaků, propouštěly šikmé závoje sněhu na neklidné moře, a nikde ani jediná stopa života.

Vydala se podél jižního pobřeží k východu, neviděla tuleně ani oblečení a zaplavil ji stoupající neklid, který ji nutil mluvit k sobě nahlas, dřív nebo později musí slyšet lidský hlas, i kdyby to byl jen ten její, to ví každý ostrovan, a tak nahlas řekla, že si musí konečně obstarat tu kočku, a cukla sebou, když zaslechla neznámý zvuk, větu zopakovala a připadala jí prostá a útěšná, když tu ji znovu zachvátil neklid, pocit, že na vlastním ostrově zabloudila, nebo že se nachází na jiném ostrově, anebo něco ještě horšího: pocit, že na ostrově, kde se nachází, není sama.

 

Včera si všimla, jak rychle orel popadl tuleňata, viděla krev na zemi posypanou novým sněhem a včerejší zážitek se jí vybavil jako bledá vzpomínka. Přidala do kroku, šlápla do hromady chaluh a objevila další kusy šatů, roztrhané, hnědé a mokré s chuchvalci dřevité vlny jako z vycpané panenky, ale onošené jinak než ty předchozí, jako by patřily jinému člověku s jinými zvyky a s jiným životem. Položila je na sníh, tři soupravy oblečení plus jeden pletený svetr a krátký kabát. Pokusila se je složit k sobě, jak by mohly patřit, a vyšel jí jeden člověk vysoké postavy a dva trochu menší, jeden kus šatů přebýval, jako půlka člověka, a všechno to byli muži.

Nacpala je do síťové tašky, kterou nosila vždycky s sebou, a chtěla je na severním konci ostrova spálit. Byly těžké a mokré a do zmrzlé země by se nedaly zakopat, a tak je musela pověsit vedle těch, co už visely na sušáku, a rozhodla se, že ještě jednou obejde celý ostrov. V zálivu, kde předtím našla první hnědé hadry, si zase všimla orlů, bělokrkého obra a menšího hnědého, seděli na skále v moři, mávali křídly, cvakali zobákem a zatínali drápy, jako by se prali o kořist.

Na tom místě přitom žádná skála nikdy nevyčnívala, všude kolem byla splavná hloubka, aspoň sto stop, a ta skála se ve vlnách narážejících na břeh pohybovala.

Ingrid seběhla na mys, chtěla se obrátit a přinést si dalekohled, ale uklouzla na kameni a zpozorovala ještě jednu skálu, kde také nikdy žádná nebývala, i ta se pohybovala, mizela a vynořovala se jako naplavený kmen nebo hřbet velryby. Nad ní visela skřehotající hejna rozrušených ptáků, kteří se k sobě přibližovali a zase oddalovali, vrhali se k hladině, sekali zobákem, prali se ve změti peří a zvuků a pak zase mizeli v husté sněhové chumelenici.

Ingrid si zakryla dlaní oči a hlasitě vykřikla. Ale zvedl se jí žaludek a srdce se rozbušilo, musela klesnout na všechny čtyři, nemohla popadnout dech, protože pochopila, co vidí.

Otřela si mokrým sněhem tváře a běžela domů, cestou našla další šatstvo, dvě celé kombinézy a jedny kalhoty, šedou, roztrhanou pláštěnku, vlekla to všechno s sebou přes louky a také pověsila na sušák, nějak se dostala domů a zapálila všechny lampy, i tu v pokoji.

Přiložila do obou kamen a stála v kabátě, ze kterého kapalo, hleděla oknem na tu bezhlavou armádu rozvěšenou na sušáku, v neslyšném větru si tam plápolali, jeden s jednou nohou, jeden s jednou paží, pak torzo, dva vesele vlající kabáty, jeden bez ruky… Pověsila tam ty hadry, aby uschly, pak je může spálit, když vtom ji napadlo, že o ty kusy oblečení tak pečuje zřejmě proto, že jde o lidský majetek, ať jsou rozedrané a bezcenné, jak chtějí. A co ty chomáče dřevité vlny?

Ingrid sešla ke švédské hrázi a našla dalekohled, pevný, těžký tubus z něčeho, co vypadalo jako tavená černá kůže s mosaznými kroužky a vroubkovaným prstencem, matně si pamatovala, že ho otec nikdy nepoužíval, protože ničí zrak, a ona ho ani teď vlastně nepotřebuje, přece ví, co viděla.

Odložila ho tedy, jako by si popálila prsty, mnula v nich dvě suché sítě, aby se zchladila, pak je za sebou táhla sněhem, do ouška první sítě upevnila závaží a pak nechala korkem nadnášený okraj sítě klouzat po vlnách, postupně navěsila další oblé břidlicové destičky a dávala pozor, aby je nerozbila o skálu, navázala druhou síť a zatáhla, teď má dvě spojené sítě obvyklých asi třicet metrů od břehu, když vtom jí pohled sklouzl ze sítě směrem k Moruškovému ostrovu a spatřila první mrtvolu.

Síť jí vypadla z rukou, vrhla se do moře a zachytila ji, brodila se zpátky na břeh a pevně se postavila, opřela si dlaně o kolena a narovnala se, zadívala se přes průliv a pořád viděla, co viděla, viděla to už včera, a přitom pak spala jako Nelly.

Oklepala si o sebe palčáky a uviděla muže, jak leží polovinou těla na hladkém balvanu a nohy má ve vodě, jako by ho někdo uvázal ke skobě.

Moře opadlo a on brzy bude ležet na souši, dokud ho další příliv neodtrhne a nepožene dál, a všude se bude rozléhat vřískot ječících harpyjí, které se snesou a budou trhat to hnědé stvoření na kusy.

Ingrid se vydala na sever k boudě na čluny a napadlo ji, že byla dvakrát ve stodole, jednou, aby se podívala na peří, a jednou pro vlnu. Tam také spatřila něco a nevěděla, co to znamená, vyšla přece z domu mnohokrát, ale vlastně ani jednou nebyla na rybízové zahrádce vzadu za domem, kam nikdy v zimě nechodili, koho by napadlo obcházet vlastní dům…?

Proběhla kolem sušáku na ryby a přes rašeliniště, zaváhala, než vstoupila do zádveří, na prahu domu se zarazila, pak běhala z jedné místnosti do druhé, krev jí tepala ve spáncích, zastavila se a zase vyběhla ven, oběhla dům a všimla si sotva viditelných stop pod novým popraškem sněhu, jako by někdo táhl zahradou a pak nahoru k můstku do stodoly nějaký pytel.

Došla ke stodole a zjistila, že vrata jsou zavřená na petlici zevnitř, oběhla stavení, vešla do chléva a vzpomněla si, že tam zahlédla na schodech mokré skvrny, ale usoudila, že jim protéká střecha, teď vylezla na půdu a ve sporém světle spatřila dvě nohy trčící ze staré ovčí kožešiny. Odhodila ji a viděla holohlavého muže středních let s modročerným strništěm vousů ve vyhublém, sinale bílém obličeji, byl mrtvý. Někdo mu ale zatlačil oči a složil mu ruce na prsou, takže to vypadalo, jako by se modlil.

Přišla blíž a pod dvěma pytli s peřím a pod starou koňskou dekou našla ještě jednoho muže. Zvedla deku a viděla, že má na sobě stejné hnědé hadry, vycpané dřevitou vlnou, vyčuhovala z rukávů a četných děr a zpod celé uniformy s distinkcemi a výložkami, byla to německá uniforma a i on měl propadlé tváře, byl vyzáblý, hlavu vyholenou, ale neměl vousy, na to byl příliš mladý, a žil.

 

Ingrid si klekla a šťouchla do něj. Nereagoval. Dírou v pravé nohavici kalhot svítila na stehnu hluboká rána, její okraje naběhly jako odulé modré rty. Přitiskla na ně prsty, uviděla živou krev a uslyšela nepatrné zasténání. Jedna ruka vypadala, jako by ohořela, ale většina prstů zůstala, na druhé chyběly nehty a byla úplně černá.

Ingrid vyždímala z látky pár kapek vody a ochutnala je, nebyly slané, někde na ostrově tedy musí být cizí člun, zřejmě na jediném místě, kde nehledala, u ruin v Karvice, bála se tam chodit, odjakživa se tam bála.

Vytáhla nehybného do sedu, dřepla si a sepjala ruce kolem jeho hrudi, zjistila, že je překvapivě lehký, a dotáhla ho k vratům stodoly, vzala z nich železnou závoru a přes louku ho na ní vtáhla až do kuchyně, vysoukala ho na lavici a přikryla dekou.

Nabrala do naběračky vodu, nadzdvihla ho, navlhčila mu rozpraskané rty. Pohnul se a zasténal. Zasunula mu pod hlavu polštář a přinesla trychtýř, vložila mu ho do otevřených úst, vyzvracel se, zvedl naběhlá oční víčka a ruce v obranném gestu.

Podržela před jeho šíleným zrakem naběračku.

Pokývl, vypil několik kapek, rozkašlal se a zvedl zmrzačené ruce, jako by si je chtěl prohlížet, ukazovat je, jí nebo Bohu, a z černých očních důlků mu stékaly slzy po tvářích v černých potůčcích, které marně hledaly v hladkém mladém obličeji řečiště, a vypadal, jako by nikdy nebyl člověk, jako by ani nikdy člověk být nemohl.

Uchopila ruku, na níž chyběly nehty, a držela ji, měl pohled upřený do místnosti, vnímala prosebné chvění, jako by se připravoval na to, že umře. Zmocnila se jí panika a zacloumala tím bezduchým tělem, zavolala ne, ne, natáhla se po naběračce a vnutila mu ještě vodu, vyvolala tím další zvracení, které ho vrátilo v čase a proměnilo ho ve skučící malé dítě, ale pach, který se šířil teplou kuchyní, byl čím dál nesnesitelnější.

Vstala a zašla do spíže, zastavila se u polic s konzervami a zavařeninami, vzala sklenici rybízového želé a lžící vybrala obsah do hrnku, smíchala s teplou vodou, otevřela mu ústa a opatrně do nich lila řídkou červenou tekutinu. Rozkašlal se, plival a musel polykat, aby se nezadusil, dostal do sebe několik větších loků, znovu je vyzvrátil, pak spolkl několik menších, počítala je, ty v sobě udržel a pak omdlel.

Ingrid postavila hrnek na stůl a osušila si tvář do svetru, uslyšela dvě škytnutí, škytla ona a nahlas řekla do stěny, to snad není pravda, pak se znovu ujistila, jestli dýchá, přikryla ho ještě jednou dekou, vyšla ven do chumelenice a zírala do tmy.

A pochopila, že není jiné cesty.

Vydala se k přístavišti, veslovala kolem severního mysu, kde se jí opřel vítr do tváře, držela se pod skalní stěnou, projela rozčeřenými vlnami k sítím a vítr k ní poslal křik ptačích hejn nad Moruškovým ostrovem.

S vypětím sil projela průlivem a vyskočila na břeh, člun nechala ležet, drhl o oblázky. Omotala si úvazové lano kolem zápěstí, popadla jedno veslo a rozháněla se jím kolem sebe proti křičícímu hejnu. Objevila se mrtvola s modročerným rozšklebeným obličejem a břichem jako rozpůlená vykuchaná treska rozpáraným až k páteři, ruce ohryzané na kost a nohy jako kusy spáleného dřeva. Hodila veslo zpátky do člunu, vyprostila tělo a táhla ho chaluhami k vodě, ale na palubu ho nedostala. Ovázala mu lano kolem jednoho stehna, naskočila do člunu a táhla ho za sebou pod mračny ptáků a jejich stále divočejšími nálety za záď člunu, ale teď měla vítr v zádech a průliv rychle převeslovala, v závětří nového mola přivázala člun za příď, vyšla na hráz, upevnila muže na hák jeřábu a rumpálem ho vytáhla z vody, takže visel jako na šibenici.

Vedle ní na nábřeží seděl jako ochočený orel s bílou hlavou, vykopla nohu jeho směrem, uhnul, kopla znovu, houkla, pustila kliku rumpálu, opět ji chytla a zajistila, popadla bidlo a divoce do ptáka mlátila, až se líně odsunul stranou. Doběhla zpátky k jeřábu a vytáhla mrtvého pár posledních metrů až na kamennou hráz, otevřela dveře chaty, strčila tělo dovnitř a zjistila, že jedna nohavice je prázdná.

Zavřela dveře, zaječela na ptačí hejno, které se s krákáním a skřehotáním rozesadilo na hráz, na jeřáb a na střechu, sešla dolů ke člunu a doveslovala zpátky ke staré boudě, vytáhla větší člun a uvědomila si, že pláče a že už neplakala hodně dlouho.

Utřela si oči do promočeného svetru, vyšla po stráni až do kuchyně zamořené pachem spáleného masa a všimla si, že šálek s rybízovým rosolem je prázdný.

Strhla ze sebe svetr, uvázala si přes ústa a nos šátek, stáhla z něj deky a začala ho svlékat.

Pod uniformou další hnědé cáry, chomáče dřevité vlny a neurčitá šedá masa, připomínala rozmočený papír. Loupala mu ze zad v cárech vrstvu po vrstvě, spálenou kůži, kusy látky, popela, plíseň, a házela to do kamen, málem udusila plameny. Přiložila suché dřevo, aby se oheň rozhořel, teplota stoupala, zatímco on křičel hlasem, který nebyl lidský.

Teď musela zvracet Ingrid, pak pokračovala.

Když před ní ležel nahý, černý, růžový, žlutý a modrozelený jako zuhelnatělá mapa světa, nalila do lavoru vlažnou vodu a začala mu omývat nezraněné části těla, drhla je nemilosrdně, naříkal a mlátil kolem sebe. Musela si na něj sednout a sloupnout zbývající pláty toho, o čem nevěděla, co je, možná kusy spodků nebo ohořelá kůže. Znovu omdlel a ležel na lavici jako mrtvý, ale dýchal a ona pokračovala.

Nakonec nacpala zbytek hadrů do kamen, vystoupala do Jižního sálu, vzala odtud peřinu a nový hadrový kobereček jako prostěradlo, zasunula ho pod něj, přikryla ho peřinou, otevřela okna i všechny dveře a postavila na kamna všechny kastroly, které našla, naplnila je vodou a topila nejvíc, jak kdy topila, víc, než když se peče, a přitom pořád dokola ujišťovala sama sebe, že usnul, že není mrtvý, je to spánek, nikoli smrt.

Strhala ze sebe šaty a také je spálila, horečně se umyla, oblékla se do suchého prádla, ale zápach nezeslábl.

Odkryla peřinu a opět ho omyla, mnula tenkou kůži, na několika místech byla hladká a bílá jako tresčí žaludek, našla pudr a mast na spáleniny, jehlu a nit, jehlu podržela nad plamenem svíčky a začala mu zašívat otevřenou ránu na stehně. Pružné tělo se prohýbalo do oblouku, zkusila nahmátnout puls, byl pravidelný. Přestal sténat, až odložila jehlu a ránu ovázala.

Zavřela okna, šla do pokoje a podívala se na sebe do zrcadla nad komodou, olízla si ztuhlé znecitlivělé rty, pak se vrátila, posadila se a střídavě se dívala na něj a na své ruce, naběhlé z vody a mrazu, ale netřásly se jí, a když znovu otevřela oči, ležela v embryonální poloze na podlaze vedle kamen, ta mezitím vychladla, v kuchyni byla tma a venku ticho.

 

Překulila se na záda, ležela a poslouchala nádechy a výdechy na lavici vedle sebe, dýchal klidně a pravidelně, a za slepými okny byla černá noc.

Vstala jako cizí člověk, sundala z něj peřinu a dívala se na něj, znovu ho přikryla, zatopila, oblékla se a šla se podívat po člunu, na kterém museli přijet, a našla ho přesně tam, kde věděla, že ho najde, na nízkém skalním výstupku v Karvice, oválné, špinavě bílé plavidlo z prken a plechových válců, spíš vor než člun, zřejmě viditelný dalekohledem z hlavního ostrova, určitě ve dne a za jasného počasí. Teď byla sice tma, ale nebe plné hvězd, nemůže ho tedy spálit, nedokázala ho ani zatáhnout za skálu a schovat.

Sedla si.

Moře bylo klidné. Nikde ani pták. Vstala, našla uzávěry nádrží a podařilo se jí je odšroubovat, odtáhla vor na moře a naplnila ho kameny. Kopnutím ho odstrčila od břehu, plavidlo se zalilo vodou, kleslo jako bílý stín a na hladině se odrážely jen mihotavé hvězdy, zapomněla si vzít rukavice a teď nemohla pohnout prsty.

Doma se znovu svlékla donaha a prohlížela si každou skvrnku na těle, jako by hledala blechy, vydrhla se, až jí kůže zrudla a pálila, bylo jí zároveň zima a horko, vešla do pokoje a zadívala se do zrcadla, obličej měla suchý a tělo mokré.

Osušila se a postavila na kamna hrnec, v něm brambory a rybu, dlouho je vařila, až je mohla rozmačkat na kaši, kterou smíchala s rybími játry, a posadila se k němu, že ho nakrmí.

Spal.

Přikryla mu ránu dlaní.

Otevřel zarudlá víčka a díval se na ni zorničkami jako skleněnými medúzami ve zčernalém moři. Ukázala mu lžíci, pokývl a otevřel ústa, dostal kaši a vsrkl ji, podařilo se mu ji spolknout. Dala mu další lžíci, pak ještě jednu s teplým rybízovým želé, rozkašlal se a napil se, dostal ještě a s plnými ústy omdlel, otřela ho a položila mu ruku na čelo, pak na krk, kvůli horečce, a aby nahmátla puls, a nechala ji na krku ležet, takže to vypadalo jako pohlazení, pak přitáhla ruku k sobě, dívala se na ni a dvakrát ho pohladila po tváři, protože nemohla jinak. Zbytek jídla snědla, odešla nahoru a oblečená si lehla.

Související