Konec sovětské éry

Podle bonmotu připisovaného Voltairovi je historie jen klapáním hedvábných pantoflíčků sestupujících po schodech do hřmění okovaných bot stoupajících zezdola nahoru. Otázka, proč národy selhávají a upadají, se v posledních letech probírala mnohokrát, kdežto otázka, proč se zotavují – někdy jen nakrátko, jindy na delší období – méně často. Německo po první světové válce potřebovalo pouhých patnáct let, aby znovu získalo vojenskou a politickou moc. Rusko potřebovalo na svůj návrat po rozpadu Sovětského svazu dvacet let.

Ale má smysl srovnávat Rusko 21. století s jinými velmocemi a říšemi? Vznik Sovětského svazu byl záležitostí sui generis, byl založen na ideologii, na touze vybudovat společnost jinou, než byly všechny ostatní v dějinách, měl to být začátek nové éry, spravedlivé a pokrokové společnosti. Měl to být začátek úplně nové kapitoly v análech lidstva. Jak to stojí v Internacionále, která byla až do druhé světové války hymnou země:

Kniha

Walter Laqueur

Putin a putinismus

2016, Nakladatelství Prostor, přeložila Petruška Šustrová, 384 stran, 347 korun

Od minulosti spějme zpátky

A pak dál:

Již chví se světa základ vratký

Revoluce a režim, který zrodila, vyvolávaly zpočátku velký odpor a nepřátelství. Ale po skončení občanské války se zdvihla obrovská vlna nadšení, zvláště mezi mladou generací. Byl to hrdinský věk, a jak napsal Anatol d’Aktil:

Máme pravdu ve své odvaze
Na zemi ani na moři pro nás nejsou překážky
Nebojíme se ledu ani mračen
Za rok jsme vykonali práci za století
Štěstí bereme jako právo
Neseme prapor své země
Celým světem a všemi věky.

Z tohoto hrdinského věku zůstalo „Šosse Entuziastov“, jak zní název stanice na Kalininově trase moskevského metra. Na autora básně se dnes vzpomíná hlavně jako na překladatele Alenky v říši divů do ruštiny. Napsal také Pochod Buďonného, v němž oslavil proslulého velitele z občanské války.

Ale nadšení bylo v té době ve vzduchu. Byl to věk románu Jak se kalila ocel Nikolaje Ostrovského, který popisuje nadlidské úsilí mladých dělníků, s nímž stavěli nové továrny a pracovali v nich. Ostrovskij byl těžce nemocný mladík – zemřel v roce 1936 ve věku pětatřiceti let – a jeho román se prodával nebo byl distribuován v milionech výtisků a stal se bestsellerem socialistického realismu par excellence. Byl třikrát zfilmován a ještě v sedmdesátých letech byl podle něj natočen televizní seriál, i když v té době už mládež cítila k Pavlu Korčaginovi podstatně menší empatii, už byl hrdinou minulosti. Dalším idolem byl Magnitogorsk, jedno z nových center železářského a ocelářského průmyslu na Urale a v oblastech za Uralem. Stěhovalo se tam mnoho nejlepších mladých lidí, mnoho idealistů. Ta místa byla Mekkou onoho období. Byl to věk písně Široka strana moja rodnaja, z níž se stala jakási druhá státní hymna a znělka moskevského rozhlasu. Hlásala, že Sovětský svaz není jen zemí mnoha hor a řek, ale také zemí, gdě tak volno dyšet čelovek – kde lidé dýchají svobodněji než kdekoli jinde na světě.

Magnitogorsk sehrál důležitou roli za druhé světové války. Dnes se o něm mluví jako o jednom z nejznečištěnějších míst na světě, kde se rodí jen 27 procent zdravých dětí. Z Magnitogorsku se pro cizince stalo „uzavřené město“ a znovu se otevřelo až v době glasnosti. Nyní má 400 000 obyvatel, ale mnozí by z něj rádi utekli.

Rok 1935 byl sice dobrý, ale pak přišly moskevské procesy a doba velkého strachu, poté soužení války a nakonec velké vítězství. Na konci války vládla velká naděje, že od nynějška bude všechno lepší. Nadšení z velké části vymizelo, ale zbývalo ještě hodně naděje.

Zmizel i dřívější internacionalismus. Internacionálu nahradila nová národní hymna, vlastenecká píseň vychvalující velké Rusko a jeho přední roli.

Za válečných let se vynořila „ruská strana“, o níž později řekneme mnohem víc. Vládl však pocit, že to nejhorší už pominulo. Josif Stalin zemřel a nedocházelo už k masovým zatýkáním a popravám. Pomalu se lepšily dodávky základního zboží. Prvním člověkem, který letěl do vesmíru, byl Rus. Životní podmínky se do jisté míry zlepšily. Sovětský svaz měl jaderné zbraně brzy po Američanech.

Pokrok však v Sovětském svazu postupoval pomalu, mnohem pomaleji než na Západě. Je pravda, že devastace okupovaného sovětského území byla rozsáhlejší než škody, které válka způsobila na Západě. Především to se uvádělo jako důvod pomalého sovětského oživování. Byl to přesvědčivý argument deset let, možná dvacet let, ale pak už se přesvědčivý nezdál. V sedmdesátých letech se vynořily vážné pochybnosti o schopnostech režimu – zjevně v něm něco nebylo v pořádku, ale co?

Ze Sovětského svazu se stala supervelmoc s velmi silným vojenským potenciálem, což bylo zdrojem velké hrdosti. Jenže udržovat mohutné vojenské síly bylo hodně drahé, a protože ekonomika postupovala jen pomalu a nakonec stagnovala, bylo stále obtížnější udržet krok s Amerikou a se Západem. Mnozí západní znalci v té době sovětské výkony přeceňovali, zatímco průměrní sovětští občané si byli lépe vědomi, jak se věci ve skutečnosti mají. Nemohli však tehdy cestovat do zahraničí, a tak se nemohli přesvědčit o pravém stavu věcí. Realitu mohli znát jen příslušníci horních vrstev společnosti, ať už proto, že mohli jezdit do zahraničí a udělat si srovnání, nebo proto, že měli přístup k utajovaným informacím. Od šedesátých let se vyskytovaly projevy nesouhlasu, avšak s omezeným dosahem, KGB měl společnost přísně pod kontrolou.

Když pak došlo na test, jakým byl Afghánistán, moc přesvědčivě to nedopadlo. V neruských republikách převládaly nacionalistické nálady. Všeobecné zneklidnění této doby popsali zcela otevřeně v románech pravicoví spisovatelé, nacionalističtí počveniki. Nakonec se na sklonku Brežněvova období (1981/1982) stížnosti na situaci ozývaly i na nejvyšší úrovní – problém zásadního politického i ekonomického významu byl nedostatek potravin. Otevřená kritika existovala, ale nenásledovaly žádné činy ani reformy.

Asi nejdůležitější byla neschopnost zlepšit kvalitu života. Vzduch i voda byly znečištěné, půda otrávená, ruský les, tradiční chlouba země, v evropském Rusku částečně zmizel. Existovali sice nějací rozhodní bojovníci za zlepšení životního prostředí, ale jejich činnost narážela na místní a ústřední orgány, které musely plnit plán, a bojovníci za životní prostředí obvykle nedokázali nic ovlivnit. Alkoholismus, který byl v ruských dějinách vždycky epidemický, se ještě zhoršil. V den výplaty se ve vesnicích, ale ani ve městech nepracovalo, lidé byli příliš opilí, než aby došli na pracoviště – byly to nepopsatelné scény. Vzrostla kriminalita, stále se množily drobné i větší krádeže. Mnohé z toho nebylo žádné tajemství, popsal to ve svých románech například Valentin Rasputin, který byl patrně nejnadanější z nacionalistických spisovatelů; byl původem ze Sibiře a strávil tam většinu života.

Každému nezaujatému pozorovateli bylo v té době jasné, že režim ztratil dynamiku a éra nadšení je dávno pryč. Zatímco na amerických univerzitách se stále dal najít zájem o marxismus, najít něco takového v Rusku bylo těžké.

Někteří západní pozorovatelé nacházeli v ruském systému určité vyvažující faktory: byl to koneckonců určitý typ sociálního státu. Lidem se vyplácely důchody a nemuseli se obávat nezaměstnanosti. To byla pravda, ale bylo to zabezpečení velice nízké úrovně. Rusko bylo a zůstalo chudou zemí a roky plynuly, čtyřicet let po druhé světové válce bylo už prakticky nemožné svádět většinu z těch neštěstí na válku.

Zároveň přetrvávala stará myšlenka na dohnání a předehnání Ameriky i představa, že se Rusko stane nejmocnější zemí na světě. Vedla se studená válka, což znamenalo vysoké a stále rostoucí vojenské výdaje. Jenže Amerika byla o tolik bohatší, že sovětskému vedení muselo být jasné, že se závody ve zbrojení nedají vyhrát a že místo toho zničí svou ekonomiku. To se však neuznávalo – a také to přispělo ke zhroucení režimu.

Byl-li v zemi jen malý odpor proti výdajům na zbrojení, odráželo se v tom, že kdyby tomu bylo jinak, považovalo by se to za nevlastenecké, ne-li za zradu. Kromě toho znalo fakta o vojenských výdajích jen velmi málo lidí. Ozývala se však hlasitá kritika poskytování finančních prostředků spřáteleným zahraničním státům. Do Egypta a dalších blízkovýchodních zemí byly dodány zbraně v hodnotě mnoha milionů dolarů, ale splacen nebyl ani dolar. Na Kubu a do různých asijských a afrických zemí směřovaly peníze a další prostředky, které byly nutně potřeba doma. Tento odpor se projevoval rostoucí xenofobií, když Sovětský svaz navštěvovali úředníci a turisté z afrických a asijských zemí. Vztahy s Čínou se od dob otevřeného nepřátelství trochu zlepšily a existovalo spojenectví s evropskými satelity, ale Sovětský svaz musel od války dvakrát vojensky zasáhnout ve východní Evropě, v Maďarsku (1956) a v Československu (1968). Rumunsko se Moskvě otevřeně vzepřelo a až na východní Německo se nedalo moc spoléhat ani na ostatní státy.

Panovalo tehdy široké přesvědčení, že se Sovětský svaz příliš rozpíná. To byla pravda a někteří sovětští vůdci si toho možná byli vědomi. Pokud však tomu tak bylo, nevěděli, jak ukončit studenou válku. Někteří možná věřili, že je to všechno vina Západu. Koneckonců i někteří američtí odborníci tvrdili, že kdyby nebylo Trumana, nemusela studená válka být. Někteří sovětští vůdci možná byli přesvědčeni, že konflikt se Západem je nutný z domácích důvodů: jak jinak ospravedlnit četná domácí omezení a celý diktátorský režim?

Jednou z příčin zhroucení Sovětského svazu byla slabost a neefektivita nejvyššího vedení. Leonidu Brežněvovi bylo sedmdesát pět let, když v roce 1982 zemřel a musel být zvolen nový generální tajemník. Jurij Andropov byl sice po léta ve špatném zdravotním stavu, ale jeho styl řízení byl v jistém ohledu lepší než způsob jeho předchůdce: před přijetím důležitých rozhodnutí se skoro vždy radil s kolegy z politbyra. Vůbec nedychtil po nějakých změnách; období od sedmdesátých let vešlo ve známost jako stagnace – zastoj. Režim koneckonců fungoval, byť nefungoval dobře, a opozice byla zanedbatelná, bezpečnostní služby ji měly plně pod kontrolou. V době, kdy zemřel Brežněv, se vedení skládalo ze starých lidí, kteří neměli o problémech obyčejných lidí ani ponětí. Román vydaný v prvních časech glasnosti popisuje trable hodně vysokého úředníka, ministra nebo některého vůdce strany, kterého řidič jeho auta nedokázal po schůzi vyzvednout a odvézt domů. Úředník se snaží dostat se domů veřejnou dopravou, ale má s tím maximální problémy, protože nemá tušení, jak se to dělá.

Po Brežněvovi nastoupil Jurij Andropov, který řadu let řídil KGB. Měl pověst inteligentního vůdce, který je znechucen stavem země, především stále sílící korupcí, a chce provádět reformy. Když byl ve funkci, zbavil se mnoha, celkem osmnácti, ministrů a předních stranických funkcionářů. Nedošlo však vůbec k liberalizaci, doma se zpřísnily represe a na zahraniční politice se nezměnilo nic. Andropov byl těžce nemocen, nemohl se účastnit zasedání politbyra. Když cítil, že se blíží jeho konec, navrhl, aby schůzím nejvyššího orgánu předsedal jeho nejmladší člen, Michail Gorbačov, a aby posléze převzal jeho vedení. Většina členů však jeho návrh ignorovala a zvolili Konstantina Černěnka, všeobecně pokládaného za neškodnou osobu s přijatelně dobrými vztahy s kolegy. Byl-li Andropov ve funkci osmnáct měsíců, byl v ní Černěnko pouhých třináct měsíců; byl to také stařec, který se nemohl účastnit mnoha, možná většiny schůzí politbyra. Pronesl na pohřbu svého předchůdce oslavnou řeč, ale byl tak slabý, že ji sotva dokončil. Protože ho při této příležitosti ukázala televize, mnozí sovětští občané ho viděli a nabyli zdrcujícího dojmu. Jen to posílilo převládající depresi a pesimismus: země se v mnoha oblastech potýká s vážnými problémy, ale postrádá schopné vedení. Po Černěnkově smrti přišel k moci Michail Gorbačov.

Sovětský svaz byl v té době rozhodně ve špatném stavu, v podstatně horším, než předpokládala většina lidí na Západě. Bylo však nevyhnutelné jeho zhroucení? Možná ano, ne však z ekonomického hlediska. Ano, musela se tehdy dovážet i pšenice, a to bylo dříve něco neslýchaného v zemi, která patřívala k jejím předním vývozcům. Nikdo však nehladověl, a pokud se šířila nespokojenost, nedosahovala bodu varu. Propagandistický aparát lidem tvrdil, že na Západě je to ještě horší, a KGB účinně potlačoval jakoukoli opozici. Vládla-li v zemi nespokojenost, vládla tam ještě větší apatie, žádná žhavá touha zapojit se do politické činnosti k dosažení politické změny.

Udělejme si krátké cvičení ze srovnávací historie. Putinův režim vděčí za přežití a úspěch jednomu jedinému faktoru – vývozu ropy a plynu, který zajišťuje asi polovinu ruského rozpočtu. Do roku 2013, kdy ho překonaly Spojené státy, bylo Rusko největším světovým producentem ropy a zemního plynu. V roce 1988 stál barel ropy 14 dolarů, v roce 1998 to bylo 11 dolarů, kdežto v roce 2013 už 94 dolarů a nyní v roce 2015 kolem 52 dolarů.

Kdyby se 11. března 1985 nestal generálním tajemníkem komunistické strany Gorbačov, ale někdo jiný – řekněme jiný člen politbyra, budeme mu pro tento účel říkat Ivan Ivanov –, a kdyby o deset nebo patnáct let později Ivanova vystřídal třeba Sergejev a oba by nebyli reformátoři, ale vůdci v Brežněvově tradici, nějak by se už protloukli devadesátými lety, spadl by jim prospěch z ropy a plynu do klína neočekávaně, bez jakéhokoliv konkrétního modernizačního úsilí. Stále by existoval Nejvyšší sovět i politický monopol komunistické strany.

Za vzrůst bohatství země by sklidilo chválu stranické vedení, jeho moudrost, energie, prozíravost a chytrost, s jakou zemi obohatilo. Mohlo by dojít k menším politickým a ideologickým reformám, ale k žádným radikálním změnám. Je ovšem pravda, že podoba takového ekonomického režimu a takové země by sotva byla v souladu s původní komunistickou vizí rozvinuté průmyslové (nebo postindustriální) marxisticko-leninské ekonomiky a společnosti. Spíš by připomínala koloniální stát s ekonomikou založenou na vývozu surovin. Možná by ale nebylo těžké to všechno přehlédnout. Nesrovnalosti v doktríně by nebyly tak dalece důležité – důležitý by byl vyrovnaný rozpočet a vyšší životní úroveň. Komunistická strana SSSR by stále měla mocenský monopol, Sovětský svaz by trval a režim by byl pořád autoritářský. Je docela možné, ba dokonce docela pravděpodobné, že právě díky růstu životní úrovně by nevznikala nová napětí, pokračovala by příkazová ekonomika a nikdo by ji nezpochybňoval. Takový vývoj v Rusku v posledních dvaceti letech vůbec není nemyslitelný. Zvolení vůdce, který skutečně věřil, že systém lze reformovat, byla nešťastná náhoda.

Související