Když se Anna Łaniová ráno šestého listopadu roku 1939 – v sedmém roce svého života – probudila, nevěděla pár věcí.

Nevěděla, že vrchní velitel gestapa v okupovaném Polsku přikázal rektorovi Jagellonské univerzity, aby si vyžádal účast všech profesorů (mezi něž patřil i její otec) na přednášce a diskusi o dalším směřování polské akademické obce pod německým vedením, a nevěděla ani to, že se dotyčná přednáška má konat toho dne v poledne.

Anna nevěděla, že jejího otce odvedou ve společnosti kolegů z posluchárny číslo padesát šest nejdřív do vězení v Krakově, městě, kde Anna s otcem žila, a pak ho postupně přepraví do dalších internačních zařízení na polském území, než bude nakonec transportován do koncentračního tábora Sachsenhausen v Německu.

Kniha

Gavriel Savit

Anna a Vlaštovčí muž

2016, Paseka, přeložila Věra Klásková, 208 stran, 249 korun

Nevěděla ani, že za několik měsíců budou otcovi přeživší kolegové přesunuti do ještě smutněji proslulého tábora Dachau v Horním Bavorsku, ale ani to, že v době tohoto přesunu už její otec nebude v takovém stavu, aby byl transportu schopen.

Jedno však Anna věděla: že dnes dopoledne má tatínek na několik hodin odejít.

Hejno sedmiletých holčiček má nesmírně pestrou skladbu. Některé z nich vám řeknou, že už jsou dávno dospělé, a člověku dá dost práce, aby ochotně nepřitakal; jiné jako by se spíš zajímaly o skrytá dětská tajemství, která mají vepsaná křídou zvnitřku hlavy, než aby se vůbec bavily s dospělým; a pak jsou ještě další (a tato skupina je zdaleka největší), jež se dosud úplně nerozhodly, ke kterému táboru náleží, a podle toho, jaký je zrovna den, hodina, či dokonce chvíle, vám ukážou zcela jinou tvář, než jakou byste očekávali.

Anna byla ve svých sedmi letech jednou z posledně jmenovaných a tento dvojznačný stav pomáhal pěstovat její otec. Zacházel s ní jako s dospělou – s úctou, vážností a ohledy –, ale jaksi se mu zároveň dařilo v ní chránit a udržovat pocit, že všechno, s čím se Anna na světě setkává, je zbrusu nový objev, určený výhradně pro její mysl.

Annin otec byl profesorem lingvistiky na Jagellonské univerzitě v Krakově a bydlet s ním znamenalo, že se každý den v týdnu odehrává v jiném jazyce. Než Anna dorostla do věku sedmi let, její němčina, ruština, francouzština a angličtina byly velmi dobré, mluvila slušně jidiš a ukrajinsky a trochu ovládala i arménštinu a rumunské nářečí z oblasti Karpat.

Polsky na ni otec nemluvil nikdy. Polština už se o sebe postará sama, řekl.

Člověk se nenaučí tolik jazyků jako Annin otec, pokud nechová vřelou lásku k mluvení. Většina Anniných vzpomínek se týkala otce, jak mluví – jak se směje a žertuje, hádá se a vzdychá s někým z přátel a konverzačních partnerů, kterých měl po městě bezpočet. Po většinu času, který s ním strávila, si vlastně Anna myslela, že každý z jazyků, jimiž otec mluví, je jako zakázkový oblek ušit na míru jednotlivým osobám, se kterými rozprávěl. Francouzština nebyla francouzština, ale monsieur Bouchard. Jidiš nebyla jidiš, ale reb Šmulik. Každé slovo a věta v arménštině, jež kdy Anna vyslechla, jí připomínaly obličej malého, starého tatika, který ji a otce pokaždé vítal šálky silné hořké kávy.

Každé arménské slovo vonělo kávou.

Kdyby byl Annin mladičký život dům, pak by jeho nosné pilíře tvořili muži a ženy, s nimiž otec ve volném čase debatoval. Udržovali nebe nahoře a zemi dole a usmívali se a mluvili s ní, jako by byla jejich vlastní děcko. Na návštěvu k nim nikdy nešel jen profesor Łania, ale profesor Łania a Anna. Nebo jak to brali oni, profesor Łania a Aňa nebo Hanele nebo Anke či Anuška, popřípadě Anouk. Měla tolik jmen, kolik bylo jazyků, kolik bylo na světě lidí.

Ale pokud je každý jazyk přiřazen pouze jediné osobě, pak holčička nakonec samozřejmě začala uvažovat: Jaký je jazyk mého otce? Jaký je ten můj?

Odpověď však byla docela prostá – ti dva hovořili jazyky jiných lidí. Zdálo se, že všichni ostatní jsou svázáni s jediným jazykem, v nejlepším případě se dvěma či třemi, avšak pro Annina otce jako by vůbec neplatily hranice, jichž se držel každý, kdo obýval širou a různorodou krajinu Krakova. Otec nebyl omezován žádným způsobem mluvy. Mohl být vším, co si přál. Snad s výjimkou sebe sama.

A platilo-li tohle o Annině otci, pak to nejspíš platilo i o Anně. Místo aby profesor předal dceři jeden konkrétní jazyk, který by ji de noval, obdařil ji celým širokým spektrem jazyků, které znal, a řekl: „Vyber si mezi nimi. Vytvoř si pro sebe něco nového.“

V žádné z Anniných vzpomínek otec nemlčel. V její paměti přebýval jako živá socha vymodelovaná podle pozice, v níž byl zvyklý naslouchat: pravou nohu přehozenou přes levou, loket opřený o koleno, bradu v dlani. Tento postoj Annin otec zaujímal často, ale i když byl mlčky strháván pozorností, neubránil se, aby nekomunikoval, takže se mu rty a obočí kroutily a tetelily v reakci na to, co mu lidé povídali. Jiní by se ho museli vyptávat, co mají tyto svérázné tiky a záškuby znamenat, jenže Anna tímto jazykem hovořila plynně, a proto se ptát nemusela.

S otcem propovídali spoustu času. V každém koutě bytu a v každé ulici města mluvili všemi možnými řečmi. Byla si jista, že ze všech lidí otec rozpráví nejradši s ní.

Anna si pamatovala, že ve chvíli, kdy si prvně uvědomila, že jazyk je kompromis, který lidé sdílejí – tedy že dva lidé hovořící stejným jazykem nemusejí být nutně stejní –, jí otec poprvé a naposledy nedokázal odpovědět na otázku.

Tenkrát se vraceli z nějakého výletu a už se smrákalo. Městskou čtvrť, kudy procházeli, Anna nepoznala. Otec ji držel pevně za ruku a rázoval tak dlouhými kroky, že musela vedle něj poklusávat, aby mu stačila. Jak se slunce hroužilo za střechy domů a pak za kopce v dáli, zrychloval stále víc, a než slunce zapadlo docela, už v podstatě utíkali.

Uslyšela je dřív, než cokoli zahlédla. Byl to mužský hlas, který se nahlas a vesele smál a ze kterého čišelo tak upřímné pobavení, že se usmívat začala i Anna; nemohla se dočkat, až uvidí, čemu se ten muž tak směje. Když ovšem došli do ulice, odkud ten zvuk zazníval, úsměv jí zamrzl na rtech.

Stáli tam tři vojáci.

Smál se ten nejmenší. Druhé dva si příliš nevybavovala, pamatovala si jen to, že jí připadali strašně velcí.

„Vyskoč!“ řekl nejmenší voják. „Hop, hop!“

Prošedivělý stařec před nimi se ze všech sil snažil jeho rozkazu vyhovět, poskakoval zcela bezúčelně na místě, ale zjevně měl něco s nohou – asi si ji ošklivě pochroumal. Bylo očividné, že se cítí opravdu bídně. Pokaždé, když jeho boty dopadly na dláždění, dusil s velikým úsilím výkřik, ačkoli se mu obličej křivil bolestí.

Zdálo se, že tohle působí malému vojákovi ještě větší radost.

Na této vzpomínce byla nejhorší ona čirá, bezmezná radost, která z jeho smíchu čišela – v Annině mysli ten voják mluvil, a tím pádem se i smál jazykem Herr Doktora Fuchsmanna.

Herr Doktor Fuchsmann byl skoro plešatý tlusťoch, který neustále nosil vestu. Měl brýle a hůl, s jejíž pomocí se celý den šoural po své nevelké lékárně. Herr Doktor Fuchsmann byl člověk, jenž se chichotal a takřka pořád rudl ve tváři. Za tu krátkou dobu, co ho Anna znala, jí podstrčil více sušenek, než kolik jich kdy někde jinde viděla.

A ten malý voják hovořil jazykem Herr Doktora Fuchsmanna.

Annu to zmátlo. Nechápala ani vojáka v souvislosti s lékařem, ani lékaře v souvislosti s vojákem. A tak udělala přesně to, co by v takové situaci udělalo každé dítě: zeptala se otce.

Kdyby Annin otec nebyl takový, jaký byl, a kdyby Anna po valnou část krátkých sedmi let svého života neslyšela, nemluvila ani nemyslela částečně v němčině a nejevila k tomu vlohy, zkrátka a dobře, kdyby neměla tak přesvědčivě znějící přízvuk rodilé mluvčí, tenhle příběh by patrně skončil dřív, než začal.

„Papá,“ řekla Anna, „proč se smějí tomu pánovi?“

Otec neodpověděl. Voják se po nich ohlédl.

„Protože, Liebling,“ pravil, „tohle není člověk. Tohle je Jude.“

Tuto větu si Anna zapamatovala přesně, jelikož změnila
všechno, co znala. Myslela si, že ví, co je to jazyk, jak funguje i jak lidé ze vzduchu, do něhož mluví, loví různá slova, aby kolem nich utkali jejich obrys.

Jenže tohle bylo daleko složitější.

Reb Šmulik neříkal Jude. Reb Šmulik říkal jid.

A ať už tenhle voják mluvil jakýmkoli jazykem, lišil se od Herr Doktora Fuchsmanna do té míry, do jaké si přál dát všem najevo, že se liší od žida, reba Šmulika.

Související