Nedžad Ibrišimović: Věčník

Ten, kdo čte knihy, psané i tištěné, během svého života přečte tisíc, dva, nanejvýše tři tisíce knih, ani Abú Hámid Muhammad ibn Muhammad ibn Muhammad ibn Tá‘ús Ahmad at-Túsí aš-Šá ‘í al-Ghazálí jich nepřečetl více. Zato já jsem, což je pravda pravdoucí, přečetl téměř všechny knihy obou alexandrijských knihoven, i té Veliké Ptolemaiovy, kterou vypálil Julius Caesar čtyřicátého osmého roku před ‘Ísou, mír a požehnání s ním, i té, již nazývali Knihovna dcera a již zase vypálil císař Theodosius tři sta osmdesát let od narození ‘Ísy, mír a požehnání s ním; a ještě mnohé jiné knihovny.

Chtěl bych říci toto – kdyby se všechny knihy, které jsem po celém širém světě přečetl, poskládaly na jednu hromadu, vznikla by z toho znovu ještě jedna převeliká knihovna.

Jak to? To vám povím...! Avšak mnohé knihy si pamatuji jen letmo, některé ani trochu, a jiné, jež jsem přečetl, jsem dočista zapomněl, což pak vypadá, jako bych je vůbec ani nečetl!

Pokud se týče lidí, které jsem potkal, jsou jich bezpočty; a také ženy!... Potkal jsem lidi zapsané do knih Božích i lidi zapsané do knih lidských, ale také mnohé lidi nezapsané do žádných knih. Všechny tyto lidi jsem sledoval na vlastní oči a poslouchal na vlastní uši; mnohé z nich ale znám i z doslechu; leč s lidmi je to jako s knihami – některé si pamatuji mlhavě, na jiné jsem zapomněl tak, že bych se na ně těžko rozpomínal, a na některé jsem zapomněl docela, že i kdyby přede mě znovu předstoupili, nedokázal bych se na ně rozpomenout; o tom však nemluvím; věc se má tak, že pochybuji o své schopnosti popsat tyto lidi, pokud na ně přijde řeč, jak si to žádá charakter knih, a zároveň si nejsem jistý, zda tyto muže i ty ženy, které jsem viděl, uvidíš i ty.

Obzvláště nevěřím tomu, abych i to zmínil, že v této knize spatříš krajiny, hory či údolí, nebo řeky, ony se sem dají jen stěží vtěsnat; nebo déšť, nebo sníh, lecjaký vítr, mořskou bouři, řekněme, nebo něco v tom smyslu; neboť i když napíši déšť, tvůj papír zůstane suchý! Pro mě je to, o čem se nyní zmiňuji a co se dotýká charakteru knih, jednoduše něco neřešitelného: jak je možné slovy, suše napsanými slovy, popsat a vykreslit například nějakou tvář, aby ji čtenář zahlédl, i když to není ani obraz, ani reliéf, ani socha? A i kdyby, přece to není živý člověk! A i kdyby byl živý...?!

K něčemu takovému opravdu nemám nadání, pokud se ovšem nepřidám ke spisovatelům a nevyrovnám se jim, a posléze se mezi spisovatele nezařadím, neboli, co svedou oni, svedu i já; za to vděčím především času, kterého se mi dostalo více než dost (ohledně lidské dlouhověkosti mám ostatně zvláštní, neobyčejné zkušenosti a možná i podivné mínění!). Třebaže tedy toto píši, nejsem, abych tak řekl, nějaký poeta, píši, co mě napadne a jak mě napadne, jednou tak – a podruhé onak, a jak si kdy na co vzpomenu.

V každém případě povím, co mohu a tak, jak dovedu, a když se povede, že někoho spatříš, tím lépe, samozřejmě budu potěšený, i když v hloubi duše vím, že jsou to buď smyšlenky, anebo jistá nedorozumění; možná smyšlenky obratného spisovatele, možná nedorozumění obratných čtenářů!

Právě nyní, když chci nějak vystrčit svou tvář, nevím jak na to, nevím, jaká slova zvolit, abych vykoukl zdola mezi řádky, mrknul očima, ozval se a ukázal svůj úsměv! Má tvář je tváří starověkého Egypťana, ale starý nejsem, nemám vrásčitou tvář, jakou měl Tithónos, a že podle let starý jsem, a to pořádně. Nerad bych se o tom teď šířil, možná se pokusím sám sebe vypodobnit později na nějakém jiném místě; při jiné příležitosti, vhodnější, pokud budu muset; nejsem s to a nepřeji si zde mluvit o svém vzhledu, a snad ani není moc co povědět. Ostatně vzhled člověka není nikterak důležitý, to jsem častokrát slýchával; říká se, že vzhled klame... cožpak ne?

Ale zato moje další slova určitě vzbudí údiv, slova, jež vyslovím, slova, jež nadcházejí; tak; předem na ně upozorňuji! Ale musí se vyslovit, není zbytí; v tuto chvíli mi však nezáleží tolik na tom, abyste jim uvěřili, nebo neuvěřili, jen abych je ihned pověděl. Kdybych teď tady začal přemýšlet, jak se vyjádřit, ať budu přemýšlet sebeusilovněji, dospěl bych zase k témuž; věřte nevěřte, je tomu tak – a hotovo.

Tak tedy jak se mi kromě jiného podařilo přečíst všechny svitky Alexandrijské knihovny a mnohé jiné knihy: narodil jsem se dávno, ještě v dobách jednoho z prvních faraonů první egyptské dynastie, v době Hora-Aha, v Men-nefer-Mire, v Egyptě, a dosud jsem živý! A to bylo dva tisíce devět set padesát let před narozením ‘Ísy, mír a požehnání s ním... Přidej k tomu i vše následující a počítej! Tak a řekl jsem to! Ano, žiji tisíce let. A o tom už více nepovím. Nechť to pro tuto chvíli stačí. Kde jsem a co dělám? Dobrá, prozradím i to, ačkoliv jsem si jistý, a mám pro to přesvědčivá fakta a zjevné důkazy, že dosud žijí ti, kteří mě odnepaměti hledají a kteří mi čas od času šlapou na paty. Bude proto i nadbytečné (z mé strany možná i neopatrné) když řeknu, že přebývám v Bosně, v zemi, do které jsem poprvé vkročil zkraje zimy roku 1529.

Přebývám v Sarajevu, ve čtvrti plné zahrad a kašen, v jedné komůrce v blízkosti mešity mého i městského podporovatele Gazi Husrev-bega. Dům má dvě podlaží, je ale menší, postarší a zchátralý, s krámkem v přízemí, dvorem ohrazeným křivými omítnutými a nabílenými zídkami z nepálených cihel a se starou zchátralou, zato velkou dřevěnou, železem okovanou brankou. Žiji sám, jelikož mi žena Devleta, rozená Karčićová, zemřela roku 1929; když zemřela, neměla více než 36 let, zato já jsem měl asi 4879; s ní jsem prožil v lásce a dobrém všeho všudy tři roky. Smutním, ale také žiji – miluji život. Na rozdíl od takového Ahasvera, Věčného Žida neboli Bludného Hebreje, který se po staletí, zdá se, nemůže dočkat smrti. A smrt nepřichází!

Řeknu-li, že žiji od faraona Hora-Aha až dodnes, nejenže je to neuvěřitelné (ne však nemožné), pro tebe je, synku, možná dokonce urážlivé, proč má někdo takovou výsadu? Proč mám tuto výsadu zrovna já? Přitom to ale není nic jiného než o trochu delší obyčejný život. Ostatně co svět světem stojí, všichni lidé jako květy, listí a plody visí na větvích a větývkách ohromné koruny času. Zeptej se starce, jak mu uběhl život, a on ti odpoví: „Než jsem plácnul dlaní o dlaň, přesně takto!“ Podle toho je můj život pouhopouhé jedno – plácnutí. Mimoto, nejsem jediný, kdo žije takto dlouho, a když se tak na chvíli zastavím a zamyslím, vyjde mi, že se Země skrznaskrz hemží dlouhověkými a nesmrtelnými. Anebo se jimi alespoň hemžila!

A pokud se tedy mě týče, vlastně ani nevím, kdy a jak můj život vyprchá, což, jak se zdá, může být každým okamžikem. Já to nevím. Zpočátku jsem se ale domníval, že jsem obratný ve vyhýbání se smrti, dokonce mistr toho řemesla! Nicméně ukázalo se, že to, co jsem měl za postačující při vyhýbání se smrti, bylo nedostatečné, chceš-li, dokonce bláhové. V každém případě vyšlo najevo, že jsem se činil nadarmo. Přestože ne všechno bylo marné! Alláh je stvořitel všehomíra, Jeho moc je nesmírná a Jeho vznešenost nekonečná, všichni jsme Alláhovi a k Alláhovi se vracíme a on je Tím, Kdo všemu živému i neživému vyměřil čas.

Rovněž to, co píši, nepíši proto, abych tě přesvědčil (někoho ubezpečil) o své dlouhověkosti, nad to jsem povznesený, ne, k tomu mě dostatečně povzbudil jeden dopis od jedné svérázné postavy, mořeplavce Jana van der Dekkena, známého pod jménem Létající Holanďan nebo Bludný Holanďan.

Byl to třetí dopis, který mi tento pán napsal, a zároveň poslední, alespoň dosud. Ať si je. Dá-li Bůh, bude i poslední. A jsem přesvědčený, že je poslední! I on tvrdí, že je poslední! Zkrátka, dopis horlivě líčí svatbu, po níž kapitán toužil, kam až mu paměť sahala, celý život, a na niž čekal 565 let. Ale aby ti jeho dopis (došlý roku 1667, tedy před 266 lety, a jejž mám při sobě) byl jasný a srozumitelný alespoň natolik, jako je jasný a srozumitelný mně, je třeba sáhnout hlouběji do minulosti. A to mi, abych tak řekl, není proti mysli, ani mi to nepůsobí mimořádnou obtíž, naopak. Tady stejně vzpomenu jen těch několik, takových či onakých, dlouhověkých lidí, které jsem osobně potkal a na vlastní oči spatřil.