Ralph Dutli: Poslední cesta Chaima Soutina

Chinon, 6. srpen 1943

Prudkým pohybem zabouchli dvě křídla černých zadních dveří. Ostré cvaknutí, jako když se natáhne zbraň, suché zapadnutí do čekajícího zámku. Auto sebou škublo, polekaní holubi vzlétají v panickém strachu nad střechu nemocnice do modře nebes. Černým monstrem jako by projelo krátké zasmání. To musel být ten starší – chlapec s vlněnou šálou kolem krku, nastydlý, ochořelý teď v srpnu jako obsazená země, by se toho neodvážil. Ne, malíř se musel zmýlit. To nemůže být smích. Šéf svým zaměstnancům důrazně hned první den vštěpuje, že v tomto povolání se žádné vtipy o mrtvých nepřipouštějí, pouze tichá důstojnost, prostá pieta. Tak se to sluší vůči pozůstalým, a také pro dobré jméno firmy.

Jenomže tohoto nádherného srpnového dne je všechno jinak. Ten, koho mají v pohřebním voze, v černém citroënu Corbillard, dopravit do Paříže, je živý mrtvý. Tento vůz vyprovodil už mnoho starých i mladých těl na místo posledního odpočinku. Je to jejich velké tiché domácí zvíře, hlídají je a pečují o ně. Po každém zápřahu je třeba je do čista umýt houbou a vytřít kůží. Kontroluje to sám šéf a ten je nemilosrdný. Ušpiněný pohřební vůz, to je nemyslitelné, podnik klade důraz na dokonalou čistotu; i v čase války. Dosud nikdy netransportovali řidiči mrtvolu ještě živou.

Že prý je to nějaký malíř. To slovo jen tak mimochodem použil jeden lékař na chodbě. Musejí ho dovézt do Paříže na operaci, nelze jinak, tak si to přejí andělé. Jenomže copak je možné chtít takhle obalamutit okupanty, ty jejich opancéřované obří oči, které chtějí mít každý krok pod kontrolou? Krátký kovový zvuk, jako by dveře potlačily bolestivý smích. Jako stisknutí spouště. Ochromující vůně lip. Rostou tu někde v okolí nemocnice? Možná je to jenom karbol, co si ten malíř nese ve zmačkané nemocniční košili, vůně operace.

Malíř si pro sebe cosi brblá, jako by pořád někoho oslovoval, zapřísahá ho, mumlá mezi rty, žádný z obou funebráků mu ale nerozumí, mluví příliš tiše a zvuky jeho řeči jsou jim cizí.

Jste z bratrstva ... máte s sebou kitl ... chevra kadiša ... musíte vejce rozbít do vody ... nová mrtvola se musí umýt životem ... jestli ještě není pozdě ... přijde sám ... nezapomeň na to vejce ... musíš ho do vody ... vejce ve vodě rozkvete ...

Pohřební pomocníci se na sebe tázavě podívají a s kovovými nosítky ho všoupnou dovnitř do břicha pohřebního vozu. Je 6. srpen 1943. Je léto a je válka. Toto je obsazená země. Oba pohřební pomocníci vědí, co by se stalo, kdyby se ocitli před černými hlavněmi okupantů. Z obou funebráků, obtloustlého staršího muže a kašlajícího chlapce, by se naráz mohli stát skrytí odbojáři a sabotéři, kteří pohřebním vozem převážejí své náčiní. Vyšplhat na násep, nahoru ke kolejím, pár nacvičených hmatů a koleje vyletí do povětří.

Musejí se zdaleka vyhnout kontrolním stanovištím na příjezdových silnicích. Když už jsou téměř u východu z nemocnice, objeví se zničehonic neznámý vyzáblý lékař, vyšel z jednoho pokoje na chodbu, se sklopeným pohledem a velmi rozpačitě jim vtiskne do ruky žlutou silniční mapu s modrým michelinským panáčkem. Smějící se, utíkající panáček, jehož tělo, paže i nohy sestávají z pneumatik, říkají mu Bibendum. Občas s výhružnýma, zlýma očima pobíhal v malířových snech. Kdyby se cestou přišlo na ten živý náklad, byly by i z obou funebráků mrtvoly. Pohřební vůz smí vozit pouze mrtvé pasažéry, nic jiného. Výmluvu, že malíř vypadal jako mrtvola, že k úžasu jich samotných právě vstal z mrtvých, by jim nikdo neuvěřil. Určité body jsou nenápadně tužkou zdvojené.

A co černí chlapíci označení písmenem gama, kteří se už rozmísťují severně od demarkační linie? Od ledna 1943 jsou Darnandovy milice v pohybu. Hledají odbojová centra a odpůrce povinné pracovní služby. Service du travail obligatoire je zkrátka povinná. A pro černé obchodníky taky není žádné auto svaté, dokonce ani auto černých havranů. Fígle šmelinářů svědčí o bezostyšné vynalézavosti. Kde ale je všechen ten vepřový bůček, koňak, naložené králičí ragú dofialova marinované v červeném vínu?

Malíř zpětně vnímá vzlétající holuby, šepot, karbol a lípy, chvějící se vůně ze směsi konejšení a pronikavé bolesti.

Dopravila ho sem sanitka 31. července. Poslední dny toho měsíce byly strašlivé, na malování už nebylo pomyšlení, hlodající bolest v horní části břicha se stala nesnesitelnou, téměř už nepřestávala, ačkoli až do nynějška mu ještě shovívavě, s nepředvídatelnou ležérností dopřávala chvíle oddechu. Jsem tady, na chvíli zmizím, ale zase se vrátím. Jen strpení, co nevidět jsem zpátky, na mě se můžeš spolehnout. Hlavně si nemysli, že zmizím nadlouho. Nevěř, že bych se mohla nadobro ztratit. Já už tě neopustím.

Ma-Be, slyšíš mě, jsi tu ještě? Nevidím tě.

Malíř má zavřené oči, vyčerpává ho dívat se zavřenými víčky. Nemůže je otevřít.

Ráno ležel v horečce na matraci, házel sebou jako raněné zvíře, blekotal cosi nesrozumitelného. Ani potuchy po naučené francouzštině, jako by se mu z mysli vymazala, jen nějaké útržky slov, jimž Marie-Berthe nerozuměla. Považovala to za špatné znamení, neklidně pobíhala sem a tam jako tygřice v kleci.

Malíř na matraci sténá a otáčí se z jedné strany na druhou. Ale na žádné straně to není lepší. Bytný, Monsieur Gérard, mu přinesl nahoru zábal z hořčičného prášku, nese ho před sebou důstojně jako kněz a slavnostně, jako by to v neděli odposlouchal od vesnického faráře, praví: Prenez ce cataplasme. Jeho žena prý se v tom vyzná, má pro každý případ nějaký zábal pohotově. Malířovým uším, které od jeho příchodu do Paříže před třiceti lety těžce a váhavě uvykaly mluvě procházející nosem a znějící úplně jinak než zpěvná řeč jeho dětství ve Smoleviči i jinak než útržky tatarské ruštiny, zní slovo cataplasme asi jako katastrofa. Marie-Berthe od bytného beze slova zábal převzala a přiložila ho malíři na břicho.

Malíř se svíjí na lůžku, na krku má malý nábožný křížek, zavěsila mu ho tam Ma-Be. Letos v červenci se zarputile modlila, už dávno našla cestu nazpět ke své dobré francouzské víře, pomohl jí v tom vztek na celou tu malířskou sebranku z Montparnassu. Na malířově krku se houpá Kristus, Spasitel je u něho, tak ať ji zastaví, ať tu šílenou bolest zastaví.

Kristus ti pomůže, Chaime, jen v něho musíš pevně věřit, častokrát už se tak Marie-Berthe zajíkala. On zemřel za tebe na kříži. Jsi vykoupen.

Malíř už nic nevnímá. Jediné, co si ještě uvědomuje, je bolest.

Tak přece lež, ať ten zábal může působit, udělá ti dobře.

Ne, musím... ven do ateliéru... musím... to je ze všeho nejvíc ... než přijdou... ty víš...

Nikdo ho nedokáže zadržet. Ma-Be a její hašteření, její výhrůžky, k ničemu to nevede, on to udělat musí. Nechce doprovod, rázným pohybem ruky ji odmítne. Vždycky u toho byl sám. Dovleče se do ateliéru, do toho maličkého domku u vstupu do Velkého parku u silnice k vesnici Pouant. Taky se ještě chce podívat do titěrného pokojíku u Monsieur Crocharda, truhláře a starosty Champigny, i tam by nějaká plátna měla být. Napůl ochromený bolestí vstane, krátce jako pes zaskučí, už dávno to zná, plochou dlaní si stlačuje břicho. Ještě je potřeba udělat něco, co je důležitější než všechno ostatní.

Sem se sirkami, prudkým pohybem ruky zmačká několikery noviny, hodí je do krbu, v němž v tomto červencovém vedru ještě leží popel od minulého záchvatu zběsilé ničivosti. Poté spěšně vytahá plátna, jen na ně ještě jedinkrát rozzuřeně pohlédne, a pak do pekel s nimi. Jako by za všechno mohly obrazy, za jeho neštěstí, které v posledních měsících ne a ne skončit. Ne, už od začátku války, od toho neuvěřitelného, přesto jasně předvídatelného dne 3. září 1939, kdy byli on a Mademoiselle Garde v malé vesnici Civry v Burgundsku, kdy se dozvěděli o vstupu Francie do války a kdy starosta obce jim, dvěma nápadným cizincům s podezřelým německým a slovanským přízvukem, zakázal odjet, „dokud nebudou další instrukce“. Museli trčet na místě. Magdeburg, Smoleviči. Podezřelá místa narození.

Starý rituál, zlostně vytahoval plátna a bezhlavě je pálil, občas mu to přinášelo malou, škodolibou úlevu, dokonce i bolest v břiše jako by pokrytecky ustoupila, anebo jej tak znecitlivěl oheň. Letní oheň páchnoucí terpentýnem vykonával stále se opakující akt, procvičovaný od let v Pyrenejích.

A pokaždé slyší hlas obchodníka Zborowského, již více než deset let mrtvého, jak zděšeně řve malíři do uší:

Ne! Nech toho už konečně! Zabíjíš sám sebe!

Odpovídal pokaždé opovržlivou grimasou, kterou však nikdo neviděl. Malíř se už přesně nepamatuje, kdy ze sebe tu větu vyrazil poprvé:

Jsem vrah svých obrazů, copak to nechápete? Ukážu vám to.

Já jsem... vrah... svých obrazů.

Nemusel to být vždycky jen oheň, čím malíř věc řešil. Častější byly útoky nožem, zbrklé rozřezávání, aby neviděl na plátnech barevné vředy. Aby je sprovodil ze světa. Rituál s nožem nebo s nůžkami býval překotný, nekontrolovaný. Zajede do obrazu dole, úplně vpravo dole, a slepě táhne ostřím šikmo nalevo nahoru až k okraji, pak ještě jednou a ještě jednou, až už se nedá nic rozeznat. Až jen pruhy obrazu visí dolů jako krvavé cáry rozcupovaných břich. Ne, žádné zadostiučinění, nikdy. Nic než tupý smutek a prázdnota. To rituál s ohněm v sobě měl víc zuřivé vítězoslávy; vytahování pláten, pěsti zaryté do rámů, vrhání obrazů do kouřícího, špatně táhnoucího krbu, vzplanutí, jakmile plameny olízly olej. Nikdo nezničil víc obrazů než on, nikdo.

Ma-Be, slyšíš mě? Vůz z Chinonu už přijel? Ať počká.

Malíř šeptá. Láteří.

Onoho posledního červencového dne jsou to jen jedny z bezpočtu ničivých orgií, věčné, zaslepené spalování dřívějšího života. Na účinek se spoléhat nemůže. Chce se toho jen zbavit, chce ty obrazy vymést ze života, a také tu část sebe, která v nich vězí. Sebedestrůjce, seberozervávač, sebespalovač. Soutine, Chaim.

Jeho rituály nikdo nechápal. Žádný malíř, žádný Zborowski, ani žádná z obou žen posledních let, Mademoiselle Garde a Marie-Berthe. A nikdo ho také nedokázal zadržet. Nechápal to ani on sám. Před jeho očima je celý park v plamenech, vrhá plameny zpátky do jeho zorniček. Malíř ví, že se to musí stát. To je vše. Onoho 31. července 1943 mu to žádnou úlevu nepřineslo. A bolest se po skončení rituálu okamžitě vrátila.

Existuje několik obrazů, které Madame Moulinová, diskrétně srolované, převezla do Paříže, aby je nabídla galeristům. To umožnilo získat chléb a vajíčka, neboť Soutinův pařížský účet byl zablokovaný. A uskutečnilo se jen málo, jen několik obezřetně vybraných návštěv, které přijely z Paříže do Champigny. Obrazy z posledních let. Dvě rochnící se prasata, jedno růžové, druhé v barvě polní šedi, jako zablácená a umazaná zelená uniforma, takže pár chytráků z toho usoudí, že malíř zobrazil vojáky wehrmachtu. Na co všechno nepřijdou. Dvakrát matka s dítětem, temně modré, raněné dětství, zahořklé matky, ikony okupační doby. Větrem bičované školní děti na cestě domů, malé a vyplašené v rozbouřeném soumraku, v panice se drží za ruce. Děti na pokáceném kmeni stromu. Kdosi ty obrazy zachránil; před jejich malířem i před jeho okupanty, uložil je v tichosti stranou, uschoval do nenápadného stínu, zatímco park stál v plamenech.

Jsou to obrazy, které si na svých žaludečních vředech v posledních měsících vyvzdoroval. Pryč do ohně se vším, co ještě zbylo. Má už málo času. A malíř neví, jestli to není jeho poslední pálení. Pohřeb žehem, slepá, čistá rutina. Oheň je dobrý. Zbyde jenom popel a několik nezuhelnatělých kousků dřeva, zbytky rámů. Poslední možnost smazat nemožné. Ještě jsou sice nějaké obrazy u uzenáře Monsieur Avrila, jako zástava až do stále znovu se opakujícího odkládání platby, dokud nebude vyrovnán po týdny narůstající dluh. Obrazy jako rukojmí. Dluh už nelze vyrovnat. Nic se nedalo napravit, nikdy a nikde.

Ma-Be, běž k sedlákovi, zkus to ještě jednou.

Čas výměnného obchodu je minulost, nic už není možné, všecko se v tomto červenci pokazilo, sedláci už za vejce a za máslo nechtěli žádná plátna, na nichž nebyl pro samé klikatě se vinoucí cesty, klátící se, zohýbané stromy, pro samou hnědou a modrou špínu, škrábance a podlitiny svět k poznání. Nic se na nich světu nepodobalo, dokonce ani tomu teď za války, jedině že by to už byl svět v zániku, v posledním záškubu, v zuřivém sváru a bolesti. Jako jediný rozběsněný žaludeční vřed. Jenže vejce a máslo a mléko, to bylo zlato.

Pochopte, je válka. My teď potřebujeme tyhle věci pro sebe.

Potom sejde Ma-Be dolů a z bytu pronajímatele zavolá do Chinonu doktoru Ranvoisé. Ten je ještě ke všemu, k prázdnotě tohoto měsíce července a navíc k tomuto neštěstí na dovolené nebo odjel někam k příbuzným, po Loiře dál dolů, aby si opatřil potraviny, teď, kdy už o nějakých prázdninách nikdo nemluví. Bytí lidí s pytli. Vaky s kořistí. Přijede jeho zástupce, doktor Borri. Jen zběžně na malíře pohlédne, lehce mu osahá břicho a nařídí hospitalizaci. Nesmí se ztrácet čas. Malíř musí do Chinonu; do nemocnice Saint-Michel. Malíř dobře zná svou diagnózu, už léta existuje ve dvojí podobě, jako Soutine a jako vřed. Už léta má svého dvojníka, jenž se mu vysmívá a mučí ho. Černý bolavý stín, který ho znovu a znovu přepadá.

Pozdě odpoledne přijíždí sanitka, malíř se dobelhal zpátky do domu Monsieur Gérarda, hořčicový zábal ležel zmuchlaný vedle matrace. Na cestu do Chinonu se nepamatuje, bolest se chopila znovu kormidla, vecpala jeho tělo do příliš těsné schránky, všechno vymazala, zůstala jen ona jediná.

Řidič se představil: Foucaul, Achille. Jména už ale nic nesdělují. Malíř už téměř nevnímá tvář onoho pana Foucaula, který taktně zabouchl dveře, sebejistýma rukama se chopil rozpáleného volantu a vyjel jedním z těch starých peugeotů, které se tu rojily jako unavení červencoví chrousti, do Chinonu.

Příjezd do nemocnice Saint-Michel. Při přijetí zanesli do kolonky formuláře: „Soutine Charles“, správné křestní jméno pokaždé vyvolávalo spoustu nepříjemností a doplňujících otázek, následovalo otravné hláskování, nedorozumění a opakování. Zato „Charles“ bylo dobré jméno, to znělo jednoznačně a nevyžadovalo z druhé strany další dotazy, již to samotné jméno bylo jako osobní doklad. A dalo se zaobaleně zkracovat, s nejběžnějším křestním jménem se tudíž každý spokojil.

Ch. Ch. Ch.

Příjem: Soutine Charles, 50 let, povolání: malíř obrazů, artiste-peintre, silné bolesti v celé horní části břicha vystřelující pod hrudní kost a do zad, horečka. Naléhavé! Urgence. Bezodkladné!

Mají u sebe falešné doklady. Fernand Moulin, veterinář a starosta obce Richelieu, je nechal orazítkovat na prefektuře v Tours. Tam pracoval jeden úředník, který mu cosi dlužil. A nenáviděl okupanty, měl radost z každého, koho jim mohl pomocí falešných papírů vyrvat ze spárů. A tak zde na žlutém papíře stojí to, co malířovu identitu nezpochybnitelně stvrzuje: Soutine Charles.

Jak tu tak leží s pevně zavřenýma očima s povolenými rysy ve tváři, člověk by ho mohl považovat za egyptskou mumii.

Jeho stav je kritický. Lékař nechce ztrácet čas, je nutné okamžitě operovat. Teď hned, nečekat do zítřka. Není už dokonce pozdě? Pravděpodobně došlo k perforaci žaludeční stěny. Vnitřní krvácení je jenom jedna záležitost. Největším nebezpečím při perforaci je únik kyselých žaludečních šťáv do břišní dutiny a to může vést k zánětu pobřišnice – peritonitis, stačíte mě sledovat, madame? – a ten bývá zpravidla smrtelný. Vnitřní krvácení není největší problém. Musíme ale jednat okamžitě. Resekce žaludku Billrothovou metodou. Odstranění dvou třetin, doplněno vagotomií. Příslušnou část bloudivého nervu odpovědnou za inervaci žaludku budeme muset přetnout.

Při slově „přetnout“ se Ma-Be rozječí. Soutinův černý vřeštící anděl rozhodne, že malíře nebudou operovat v téhle provinční nemocnici, ale v Paříži. Ve městě, kde jsou opravdoví lékaři, ne nějací šarlatáni v mrňavých nemocničních královstvích, kterým okupanti nenechali snad ani obvazy. Zlobí se, vyhrožuje, zlostně dupe.

Lékař se ji zdvořile snaží přesvědčit o neodkladnosti zákroku. Pokouší se jí vyjít vstříc, pln úcty se jí zeptá:

Marie-Berthe Aurenche? Nejmenovala se tak žena onoho německého malíře Maxe Ernsta? Víte, já jsem studoval v Paříži a surrealisté mě nadchli. Ne, já jsem z nich přímo šílel. Okouzlila mě Nadja, Bretonovu knihu jsem vláčel po Paříži všude s sebou a snil jsem také o Revolveru s bílými vlasy... Medicína byla jedna věc, tu jsem dlužil otci, po nocích jsem se ale toulal po kavárnách na Montparnassu, jen abych viděl ta šílená stvoření. Ernstovy obrazy Blížící se puberta, Kymácející se žena, ty jsem miloval...

A to byla chyba a kymácející se žena se toho ihned chopila. Lékař mohl mít aspoň trochu taktu, nemluvit o bývalé manželce. Každý, kdo ji znal, věděl, že jméno Max Ernst se v její přítomnosti nikdy nesmí vyslovit, jinak se z ní stane fúrie.

Šílenost, nesprávné slovo, nesprávné jméno, kymácející se... žena... Max... Ernst... Osudu stačí jediné slovo, aby se zvrátil. Možná byla dvě.

Ano, Ma-Be je u něho, všechno je teď plné jejího hlasu, umí být zničehonic pronikavý a bojovný, to malíř ví až příliš dobře. Uděluje rozkazy, vyčítá, trvá na čemsi, co malíř přes zeď, kterou kolem něho vystavěla bolest, neslyší. Dlaň, která s přespříliš unavenou, ale neúprosnou rázností práskla do stolu. Ma-Be ztratila nervy. Rychlé střídání pokojů a úkrytů, smlouvání se sedláky o půl tuctu vajec, tahanice o chleba. Šestkrát v Champigny měnili pokoje, peníze zablokované v Paříži, zakázané cesty do hlavního města, bolestmi vyčerpaný malíř po jejím boku. Chtěla to všechno skončit rychle, anebo všechno, co nebylo dávno ztracené, přivést k nezdaru. Soutine slyší přes dveře jenom její jekot a výhrůžky, zatímco on leží na chodbě a kolem sebe vidí mlčky pobíhat bílé přízraky. Šustot, pak zničehonic šepot, kterému nerozumí. Silueta; přistoupí k němu a bere ho za ruku. Krátký záblesk.

Na chodbě, kde leží na pojízdném lůžku přikrytý až po ramena bílým prostěradlem, už nikoho nevidí. Avšak v uších mu zní jediný hlas.

Tu máš, vezmi si to bílé prostěradlo. Přikryj se. Předstírej, že jsi mrtvý. To by měl člověk umět namalovat.

Kde jen ty věty slyšel poprvé? V Minsku, ve Vilniusu? V Paříži určitě ne. Kdo ty věty vyslovil? Kiko nebo Krem? Ta vzpomínka je starší než tohle provinční město na Loiře. Kde teď je? To určitě není Chinon.

Dělej mrtvého. Tak to bude snadnější. Všechno tak bude snadnější. Ty už jsi mrtvý, už nemůžeš život ztratit. Od samého počátku ztracení – tak jsme už napůl volní. Nemáš co ztratit. A tak můžeš zlehka odejít. To by měl člověk umět namalovat.

Pak najednou ticho. Otevře oči, okamžitě je ale zase pevně zavře. Ještě jednou je otevře, jako by se chtěl ujistit, že se mu to nezdá. Na konci chodby stojí veliký bílý kozel. Není o tom pochyb. Je to tak. Jednoznačně je to kozel s velkými, dozadu nahoru otočenými rohy, s nápadně dlouhou, téměř až na zem sahající bílou bradkou, a má mohutné, od krku odstávající chlupy, které mu visí dolů. Jak se sem to zvíře dostalo?

Malíř si vzpomíná, že kdysi v nějakém časopisu viděl obrázek asijského kozla šrouborohého s neuvěřitelnými rohy, byly velmi blízko u sebe a trčely ve tvaru V nahoru do vzduchu jako dva šrouby. Kozel shlížel z obrázku přísně a inteligentně, jako by byl bůh mezi všemi kozami. Bylo to v neděli, malíř se loudavě procházel se po nábřeží Seiny, u jednoho z bukinistů otevřel jakýsi časopis a vyděsil ho tenhle kozel, díval se přímo na něho. Honem časopis zavřel a hodil ho zpátky na hromadu.

To ale není on. Ne, tady v nemocnici Saint-Michel stojí na konci liduprázdné chodby velký, bílý domácí kozel, jasně klape kopýtky a teď se pomalu blíží k malíři ležícímu na pojízdné posteli, jde zvědavě, krátkými, zpočátku váhavými, posléze zrychlenými kroky. Úžas všechny vzpomínky smaže. Co tady chce?

A vtom kozel došel až k malíři, jehož levá ruka visí z pojízdného lůžka volně dolů. Bílý kozel zlehka zavětří, jeho hlava je teď ve stejné výšce jako hlava malířova. Kozlovy rozdvojené zorničky se dívají pacientovi přímo do očí. Bez výčitek. Bez zloby. A hrubý, studený jazyk olizuje bezvládně visící, slanou ruku, Soutine se ji neodvažuje odtáhnout. Znovu otevře pravé oko a pohlédne přímo do oka kozlovi. Je tady. Přišel. Je bílý. To stačí. Nebyl to sen.

Potom se zprudka otevřou dveře, malíř polekaně otevře obě oči a bílý kozel je pryč. Chodba znovu ožívá, zdí sem pronikají úpěnlivé útržky slov, zuřivě přerušované věty, výhružně znějící slabiky.

Nadbytek žaludečních kyselin, chronický zánět, hluboké poškození žaludeční sliznice. Domnívá se, že zaslechl slovo perforace a slovo resekce mu nahání strach. Starý vřed proděravěl žaludeční stěnu, žaludeční šťávy vytekly do břišní dutiny. Chirurg doporučuje operaci, okamžitou, teď hned, už ani o minutu to neodkládat. Ihned na anestezii. Je to velmi urgentní, madame. V Paříži nebudete už mít možnost pro svého malíře mnoho udělat.

Nemocný sám to tak chce také. Hlavně hned, hlavně ať už něco udělají. Musejí mu tu bolest už konečně vyříznout, nic neodkládat, hlavně tady a hned.

Tady ne, tohle jsou provinční šarlatáni, řezníci, říká Ma-Be, musí tě operovat specialista, ne tady, v Paříži. Gosset, Guttmann, Abramy, někdo z těch doktorů, kteří tě znají, bude vědět, kdo tě zachrání.

Ma-Be dělá kravál, je z ní syčící anděl smrti, chce to nejlepší a přitom požaduje to nejhorší. Doprovodí malířův žaludek na nekonečné, zmatené cestě k úplně poslední možné operaci.

Rozhodnutí padlo náhle. Jeho už se neptali. Ma-Be telefonovala s nějakými hlasy. Že v tomto válečném měsíci srpnu takové přízraky ještě existují. Budou ho operovat na jedné klinice v 16. obvodu, řádní lékaři. Nemocnice má dlouhé jméno: Maison de Santé Lyautey.

Lékařka v Chinonu mu dá na cestu jako pokrm milosrdenství injekci morfia, dávka je riskantní, lékařka to ví, musí účinkovat co nejdelší dobu. Lékařka se jmenuje Lannegrace, představila se tichým hlasem a k Soutinovi z jejího jména dolehlo jenom grâce, milost. Pomyslel na ránu z milosti a jeho sluch to považoval za dobré znamení. Ve velkorysém morfinu, který bolest ztiší, je příslib rychlého zklidnění, krevní řečiště rychle roznese účinnou látku do celého těla a měkce je ukolébá.

Časně ráno 6. srpna přijíždí citroën, aby odvezl bolest do Paříže. Vzhůru tedy do hlavního města bolesti, jak přece nazval Paříž jeden z těch bláznivých surrealistů, s nimiž on nechtěl mít nic společného. Svárlivý anděl s nazálním hlasem už pobízí osud ke spěchu a k zajížďkám. Aby se vyhnuli všem kontrolním stanovištím, ale také proto, aby posbírali obrazy, roztroušené bezcennosti, aby smazali stopy, ty musejí zmizet. Ke spěchu a k zajížďkám – obojí je nutné a obojí současně je nemožné.

Štěrk na dvoře nemocnice v Chinonu skřípá pod pneumatikami, potom skřípá dál v jeho uších; ráno, kdy se rozjel pohřební vůz. Stále jen zvuky poslední doby. Oči nejsou tak hladové, to si uvědomuje, oči toho viděly dost, uštvaly se na úzkých pěšinách v Champignysur-Veude, teď jsou náhle jasnější zvuky, jsou pronikavější. Hluk se často pojí s bolestí.

Malíři se skřípot zavrtává do uší i do žaludku, jako by začínala operace, kterou si tak toužebně přál, přál si ji jako nic jiného na světě, poněvadž ta jeho bolest, která zpočátku byla nepravidelná a otupěle v něm kroužila, potom tepala, o málo později píchala, zavrtávala se mu do břicha a rýpala v něm, ta bolest, která už léta byla součástí jeho těla jako další přidaný orgán, se teď stala natolik nesnesitelnou, že mu řez, jakýkoli řez do břicha, připadal jako hotová spása. Člověk by měl umět sám sebe odstranit ze světa; stejně jako obraz.

Koneckonců to byl nápad ze zoufalství, a zoufalství jí radilo špatně. Když vycházeli ven, vtiskla jí Lannegrace do rukou sněhobílý sesterský úbor. Múza surrealistů jako vyšinutá zdravotní sestra. V nejhorším případě se může vymlouvat, že má jako sestra za úkol doprovodit viditelně zesláblého pacienta, bledého jako křída, do Paříže, kde už ho očekává chirurg. Pochopitelně nikoli v Salpêtrière, tato stará továrna na střelný prach za Gare d’Austerlitz slouží už delší dobu jako německá klinika. Ne, v jedné nenápadné nemocnici v dobré měšťanské čtvrti, v 16. obvodu, kde mají své služebny také okupanti. Takřka přímo jim na očích, tak se člověk nejlépe schová. Že nebyla právě k dispozici žádná sanitka, by řekla, na jednom sousedním statku totiž teď, v žhnoucím srpnu, došlo k velkému požáru a všechna auta potřebovali tam. Falešné doklady vyzvedne do výšky jako jízdenky do vysvobození.

Pokud všechno půjde dobře, dostanete se přes vesnice do Paříže, aniž si vás kdo všimne. Za každou cenu se vyhněte všem důležitým příjezdovým silnicím. Plachý lékař s mapou od Michelina a modrý, rozesmátý, utíkající panáček. Prolíná se, slévá se s alejemi topolů.

Do vody na umytí mrtvého těla se musí rozbít vajíčko. Chevra kadiša cestu zná. Bratrstvo je už od svítání na cestě. O okraj plechového, pomačkaného lavoru se rozklepne skořápka, posečká se a vajíčko se rozbije. Ochranná blána se protrhne, sliz života dopadne do vody, žloutek vklouzne dovnitř jako kalné štěstí.