O ctižádostivém krokodýlovi

Bylo nebylo, ploužil se světem jeden krokodýl, který nemohl zavadit o práci. „To ty moje zuby,“ stěžoval si. „Mám je celé křivé a všelijak mi trčí ven. S takovým chrupem mě nikdo nezaměstná.“

A tak se vydal k zubaři.

„Pořádně otevřít!“ zavelel zubař a nakoukl do pacientovy tlamy.

Přesnídávka! pomyslely si krokodýlovy čelisti.

Když do ordinace vstoupila recepční, vězel už zubař půlkou těla v krokodýlově krku, a proto musela ta křehká osůbka pořádně zabrat, aby ho vytáhla.

Kniha

Terry Jones

Bajky z divokých vajec

2016, Knižní klub, přeložil Petr Matoušek, ilustroval Michael Foreman, 120 stran, 199 korun

„Do téhle tlamy se už rozhodně nikdy nepodívám,“ prohlásil dentista, když se otíral.

„Ale já potřebuju srovnat zuby! Jinak neseženu práci!“ hořekoval pacient a vyhrkly mu krokodýlí slzy.

„Povím vám jedno,“ pronesl odhodlaně zubař. „Váš chrup je v pořádku!“

A recepční vyprovodila plaza ke dveřím.

 

„Není to tím, že mi páchne z huby?“ napadlo krokodýla, když naléval odpolední čaj.

„Vyloučit se to nedá,“ připustil tygr a dopřál si další lívanec.

„Všiml jsem si, že se mi lidi na ulicích vyhýbají,“ vraštil čelo krokodýl. „A když s někým nastoupím do výtahu, začne se hned klepat a celý zezelená.“

„To vážně vypadá na špatný dech!“ přitakal tygr a sežral zbývajících třiačtyřicet lívanců.

A tak se krokodýl vydal do lékárny a požádal paní magistru, aby mu dala něco na špatný dech. Byla to však žena od přírody úzkostlivá, a jakmile se naklonil přes pult, aby ji nechal přičichnout ke své dutině ústní, omdlela.

„Typické!“ hudroval krokodýl. „Čekat, až v téhle zemi jednoho obslouží, to je jako číhat v džungli na sníh.“ Zmocnila se ho taková zlost, že švihl ocasem a shodil oba stojany se slunečními brýlemi i polici s přípravky na žaludeční obtíže. „A ke všemu jsou tyhle krámy hrozné krcálky!“ zahřímal ještě rozčileněji a shodil polici s kapkami proti kašli a pastilkami na bolení v krku, takže se všechny lahvičky rozkutálely po podlaze.

Když se dostavila přivolaná hlídka, byla z lékárny spoušť.

„Pozor! Řádí tu krokodýl!“ varoval policista.

„Přineste uspávací pušku!“ zaječel řidič sanitky.

„Jakou uspávací pušku?“ podivil se muž v bílém plášti. „My jsme záchranka, ne lovci na výpravě v divočině.“

To už krokodýl přeskočil pult a všichni vřískali, když se potácel troskami lékárny ve snaze najít východ. Pak se vyřítil na ulici – překvapivou rychlostí na zvíře, které právě posvačilo celou magistru.

 

„Že by za to mohl můj přízvuk?“ bádal doma, když se s tygrem dívali v televizi na fotbal. „Mluvím hrozně moc po krokodýlsku. Třeba právě tohle zaměstnavatele odrazuje.“

„Vyloučit se to nedá,“ ozval se spolubydlící.

„Nebo máš dojem, že by to mohlo být mou barvou? Víme, že v téhle zemi panují předsudky proti barevným. Co když nemají rádi zelenou? Nebo že by to bylo nevhodným životopisem? Uvedl jsem letitou praxi s poleháváním v močálu při číhání na kořist, jenže tyhle schopnosti asi zdejší zaměstnavatelé nevyhledávají.“

„Poslyš,“ ozval se tygr, „nenapadlo tě někdy, že zdejší zaměstnavatele možná odrazují tvoje lidožravé sklony?“

„Že by to bylo tím?“ zapochyboval krokodýl.

„Já bych rozhodně nezaměstnal nikoho, kdo by mě mohl dřív nebo později sežrat,“ ujistil ho tygr.

„Jenže já si nedokážu pomoct,“ bránil se krokodýl. „Je to nutkání.“

„Tak to bys měl zajít k psychiatrovi,“ shrnul spolubydlící.

A tak se krokodýl vypravil za psychiatrem.

Ten ho vyzval, aby si lehl na pohovku, a nalistoval si zápisník. Krokodýl ho sledoval svýma korálkovýma očima.

Psychiatr mu začal klást otázku za otázkou a pacient brzy zjistil, že si mu vylévá srdce. Ten člověk byl neskutečně chápavý a vůbec ho neodsuzoval. Nakonec usoudil:

„Váš problém je v tom, že uspokojujete pouze krátkodobé potřeby. Musíte si přeskupit žebříček hodnot! Začněte myslet na dlouhodobé cíle!“

„Ano, ano!“ vykřikl krokodýl dychtivě. „To je přesně ono! Zařídím se podle toho!“

A tak pokračovali a nořili se hloub a hloub do plazí mysli. V mnoha ohledech to bylo uspokojivé sezení, a když přišla sekretářka oznámit, že v čekárně už sedí další pacient, zbyly z psychiatra jenom boty.

Krokodýl ležel na pohovce a vyhýbal se jí pohledem.

„Kde je doktor Fonzella?“ zeptala se.

„Hyk!“ odpověděl krokodýl.

 

„Víš, jakou práci potřebuješ? Takovou, kde po tobě budou chtít, abys žral lidi,“ uvažoval doma tygr.

„To je ono!“ radoval se krokodýl. Pak se na chvíli zamyslel. „I když se mi zrovna nezdá, že by se s takovými místy roztrhl pytel.“

„To asi ne,“ uznal tygr. „Ale za zeptání nic nedáš.“

A tak se krokodýl vydal do zprostředkovatelny práce, a když spolykal ředitele i jeho zástupce, zazvonil telefon. Hlas ve sluchátku se zajímal: „Je to agentura Najdeme vám ty pravé?“

„Jistěěě,“ protáhl nenuceně krokodýl, který nemínil přiznat, že právě poobědval většinu jejích pracovníků.

„A nenašel by se u vás někdo, kdo vypadá, že by sežral člověka zaživa?“

„Ano! Ano!“ jásal krokodýl. „Já jsem váš člověk! Totiž váš krokodýl! Vlastně…“ Pohotově nasadil vemlouvavější tón.

„Ale zajisté, pane! Máme v seznamu zájemce, co je pro vás jako dělaný.“

„Výborně,“ odvětil hlas na druhém konci linky. „Pošlete ho neprodleně do obchodního domu Rashple. Ať se hlásí přímo u generálního ředitele.“

Krokodýl tedy spěchal do obchodního domu Rashple a zaklepal na dveře nejvyššího šéfa.

„Dále!“ zvolal generální ředitel.

Uchazeč nakoukl do dveří a usmál se krokodýlím úsměvem.

„Jéééje!“ pravil pán za stolem.

„Přicházím kvůli té práci,“ spustil krokodýl.

„Ven! Vypadněte! Pomóóóc!“

Plaz se zatvářil zklamaně. „Vadí vám moje křivé zuby?“

„Ne, to rozhodně ne,“ bránil se šéf.

„Tak můj dech? V tom bych měl vážně rád jasno!“ Krokodýl se na ředitele pokusil dýchnout, ale ten dobrý muž zalezl za stůl a koktal odtamtud: „N-ne, v-váš dech je d-docela v p-pořádku!“

„Tak můj přízvuk?“ hádal uchazeč. „Uvědomuju si, že je moc krokodýlí.“

„Podívejte se,“ pronesl generální ředitel, když se trochu uklidnil, „není to vaším dechem ani vaším přízvukem. My sháníme někoho, kdo jenom vypadá, že by sežral člověka zaživa! Nechceme, aby tady někdo skončil doopravdy sežraný! Potřebujeme prostě srovnat lidi do latě při lednových výprodejích.“

„Ách jo. Já vážně nikdy neseženu práci,“ zasténal krokodýl a zhroutil se na kobereček.

Generální ředitel obchodního domu Rashple byl kupodivu měkkosrdcatý a nešťastníka se mu zželelo.

„Poslyšte, pokud jde o vzhled, odpovídáte přesně našim požadavkům. Vyděsil jste mě k smrti, jen jste sem vešel. Zaručíte mi, že se dokážete ovládat, abyste u nás vážně nikoho nesežral?“

„Vynasnažím se ze všech sil,“ dušoval se krokodýl.

„Výtečně,“ přikývl ředitel. „Ale zkuste sníst prvního člověka – a na hodinu letíte!“

„Domluveno,“ přikývl nový zaměstnanec.

 

Krokodýl dostal slušivý oblek s nášivkou RASHPLE na náprsní kapse a čepici se štítkem a kanárkově žlutou páskou.

Měl v popisu práce hlídkovat před obchodním domem a zajistit, aby hordy zájemců o lednové výprodeje neucpávaly ulici a neblokovaly provoz.

Byla to námaha, zvlášť když se musel pečlivě hlídat, aby neukousl nějaké ženě hlavu nebo nespolkl k svačince mimino, aby zahnal kručení v břiše. Nejenže se ovládl, ale dokázal udržet na uzdě dokonce i svou netrpělivost. Když se po městě rozkřiklo, že sice vypadá nebezpečně, avšak ve skutečnosti je to tvor docela přátelský, přicházeli lidé zdaleka i zblízka, aby se podívali, jak před vchodem udržuje pořádek.

Ten leden byly výprodeje nejvýnosnější v celé historii podniku.

„Výborně, krokodýle!“ chválil ho generální ředitel. „Jste pro obchodní dům Rashple neobyčejným přínosem. Prosím, tady jsou vaše prémie!“ A podal hlídači tučný šek. Ostatní kolegové mu zatleskali a provolali třikrát hurá.

Oslavence natolik přemohl pocit štěstí, že se poprvé za dlouhou dobu přestal krotit, a než byste stačili vyhrknout „krokouš“, slupnul generálního ředitele i s majitelem panem Rashplem.

Zavládlo ticho, že by se dalo krájet. Krokodýl se rozhlédl po zhrozených tvářích a shledal, že tímhle počinem si v kariéře nepolepšil.

„Jemináčku, radši už půjdu…“ zamumlal. A než se všichni kolem vzpamatovali, utekl a schoval se ve vyklizené továrně na pyžama.

Mezi oprýskanými stěnami přemýšlel o životě, o ctižádosti i o nadějích do budoucna. Ukázalo se, že k nim nemá o nic blíž než předtím.

A jak tam tak ležel a trávil generálního ředitele i s panem Rashplem, napadlo ho, že by se měl nejspíš vrátit do svého rodného močálu v džungli a věnovat se tomu, co krokodýli obvykle dělávají.

A tak se už víckrát nesháněl po zaměstnání a tygr se musel od onoho dne cpát lívanci o samotě.

Související