Mentální mapa 2015

Ještě si pamatujeme, jak jsme ve školních atlasech rozeznávali na mapách různé tvary: Skandinávii jako běžícího psa, Itálii jako botu, Rusko jako buldoka s vyplazeným jazykem, Československo jako mloka zakouslého do Německa. Tyto útvary byly různě barevné, abychom si snáze pamatovali, kde se jednotlivé státy nacházejí. Každý z nás má však v hlavě i jinou mapu světa, která odráží jeho vlastní hodnotové představy o národech a státech.

Sociologové tomu říkají mentální či myšlenková mapa podle Angličana Anthony Buzana, který sousloví poprvé použil v šedesátých letech minulého století. Do mentální mapy se nám otiskují políčka podle toho, co jsme se od dětství o jednotlivých oblastech světa dozvěděli či jaké zkušenosti s těmito zeměmi nám uvízly v hlavě. Tato mapa předjímá osobní prožitky a spoluurčuje naše vnímání a interpretace.

Turisté často vyprávějí o zemích, které navštívili způsobem, který spíše potvrzuje stereotypy, než aby se s nimi vypořádávali na základě autentických osobních zkušeností. Přičemž stereotypy, což je zase termín Waltera Lippmanna, amerického publicisty, který ho použil poprvé v knize Public Opinion v roce 1922, jsou běžnou formou výrazu předsudků, tedy jejich důsledkem, které ale zároveň příspívají samostatně k jejich bujení, protože lidé o nich většinou nepřemýšlejí a užívají je jako axiomatické pravdy.

Kniha

Karel Hvížďala, kol.

Evropa, Rusko, teroristé a běženci

2016, Nakladatelství Mladá fronta, 256 stran, 299 korun

Lippmannův pojem v sociologii zdomácněl ve dvacátých letech a díky stereotypům, jak připomíná Jiří Přibáň, si konstruujeme sociální realitu včetně mentální mapy. Předsudky nám pomáhají hodnotit i mentální mapu a jejich vliv zesiluje každá krize. V prosinci 2015 to stvrdily výroky rakouského kancléře Wernera Faymanna i britského premiéra Davida Camerona. Ti oba by zase střední Evropu rádi odsunuli na okraj EU: ztrácejí trpělivost s námi vyjednávat a pochopit, že jsme prošli rozdílným vývojem. Naopak část střední Evropy po uzurpátorství z Vídně a později z Moskvy nedokáže za jedenáct let po vstupu do EU, k němuž došlo 1. května 2004, pochopit, co to je sdílená suverenita. A necháme­‑li si od populistů vnutit představu, že argumenty diskriminují lidi, kteří odmítají myslet, vytvořili jsme si z EU nového nepřítele.

Tímto způsobem hodnocení se pak Evropa jeví jako mozaika rozdělující Evropany do minimálně pěti kategorií: na západní, střední, severní, jižní a východní, kam patří i Rusko, podle více či méně pozitivních nebo negativních asociací. Každá taková mapa, jak upozorňuje Eva Hahnová, historička z Oldenburgu, spoluvytváří zároveň vlastní identitu tím, že nás samotné umisťuje v našich mentálních mapách do okolního světa a ulehčuje nám komunikaci s nositeli podobných obrazů. Zároveň však ztěžuje komunikaci s nositeli jiných mentálních map, jak v roce 2015 v době utečenecké krize potvrzují rozdílné přístupy střední a západní Evropy. A má to logiku, protože mentalita není nic jiného než způsob myšlení, duševní a duchovní uzpůsobení závislé na individuálních dispozicích, které jsou dané věkem, výchovou, tradicí a společenskými podmínkami. Ty ale byly ve střední Evropě historicky již od tzv. druhého nevolnictví v 17. století a hlavně v letech 1938 až 1989 zcela rozdílné a ve východní Evropě, díky dlouhotrvajícímu nevolnictví a mesiášskému komplexu Rusů, kterým nahrazovali svou nedostatečnost, úplně odlišné.

Podobně ještě vzdálenější jsou nám i další státy a civilizace. Stereotypy v našich hlavách pak tyto rozdíly ještě zvětšují, a proto je soužití zvlášť v době přílivu běženců na našem kontinentě velmi náročný úkol. Potvrzuje to v posledních letech i vývoj vzájemných vztahů s Ruskem za vlády Vladimíra Putina, který svou moc založil do značné míry právě na oživování starých stereotypů o střední a západní Evropě či Spojených státech, a na překrucování vlastních dějin.

Jak ale dokazují odpovědi účastníků těchto dialogů z roku 2015, kteří žijí většinou za našimi hranicemi, i my jsme obětí stereotypů: do roku 1968 jsme žili v zajetí mnichovského komplexu a od roku 1968 žijeme v zajetí sovětského komplexu, což nám brání chovat se racionálně. Platí stará moudrost, že pouze někteří lidé jsou schopni kriticky zpochybňovat nejen názory druhých, ale i své, a diskutovat o vlastních předsudcích. Předpokladem je neustálý otevřený pohled na vlastní myšlenky. Toho je schopen, zvláště v krizových situacích, v níž se zvyšuje hladina emocionality, jen málokdo na východě i na západě.

Podle některých odborníků je takových lidí v každé populaci asi pět procent. To byl hlavní důvod, proč jsem oslovil následujících dvanáct většinou univerzitních profesorů a vysokoškolských učitelů, z nichž osm (počítáme­‑li Karla Schwarzenberga) žije léta v zahraničí, aby mi odpověděli na otázky, které se týkají současné situace i budoucnosti Evropy a naší civilizace, v níž se ukazuje, budeme­‑li parafrázovat Michela Foucaulta, že mír je pokračováním války jinými prostředky: Rusko tuto formuli uplatňuje ve zcela nové strategii, takže se na ni už nehodí starý pojem „studená válka“ i na konflikty, které vyvolává přímo nebo nepřímo tzv. Islámský stát, který zase není skutečným státem.

A ani Rusko není Sovětský svaz: má asi o sto milionů obyvatel méně a chybí mu pevná víra v „zářné zítřky“: ideologie, kterou by mohlo exportovat, a peníze. Podle jejich statistického úřadu se v roce 2015 propadl v Rusku HDP o 3,7 procenta a zisk bank klesl o 67 procent.

Rozhovory mapují eskalující krize roku 2015, který rámují dva masakry v Paříži: 7. ledna byla vyvražděna část redakce Charlie Hebdo a v jeho okolí zhynulo celkem 12 lidí, v noci z 13. na 14. listopadu bylo při sériových útocích zabito 130 lidí. Evropská unie horko těžko zabránila finančnímu kolapsu Řecka a jeho odchodu z eurozóny, Británie začala vyhrožovat vystoupením z EU, pokud nedojde k reformám, po Maďarsku i Polsko ochromilo ústavní soud, zestátnilo veřejnoprávní média a všechny státy střední Evropy se odmítly adekvátně podílet na příjmu uprchlíků.

V zahraničí musela EU spolu s NATO zasahovat v Iráku a Sýrii, stále se angažuje v Afghánistánu, Kosovu a operuje ve Středomoří. Pokoušela se vyjednat příměří na Ukrajině po anexi Krymu z roku 2014, obsazení a rozvrácení části Donbasu, odkud byl sestřelen ruskou raketou dopravní boeing malajsijské společnosti s 298 cestujícími.

Na Rusko, které bylo oslabeno pádem ceny ropy, byly kvůli porušení celistvosti Ukrajiny uvaleny sankce. V Egyptě u letoviska Šarm aš­‑Šajch se zřítilo po útoku ruské letadlo s 224 lidmi na palubě, což byl důvod, proč se zapojilo do bombardování Sýrie, kde však podporuje hlavně Asádovu vládu. Ke všem zmiňovaným teroristickým útokům, kromě sestřeleného boeingu z Doněcka, se přihlásil tzv. Islámský stát či Al­‑Káida.

Během roku 2015 přišlo do Evropy z rozvrácených území něco přes milion a půl běženců z Blízkého a Středního Východu a Maghrebu, jen Německo jich hlásilo na Silvestra 1,1 milionu. Příchod takového množství lidí má za následek proměnu biologického rasismu v kulturní rasismus a ohrožení demokracie vzrůstající podporou populistických a nacionálních stran, které volají po autoritativních vládách.

K eskalaci napětí v roce 2015 přispělo i sestřelení ruského bombardéru Su-24 dne 24. listopadu, s kterým – po několikerém upozornění ze strany Turecka – Rusové opětovně narušili jejich hranici. V prosinci to byly zase varovné výstřely ruské lodi na turecké rybáře. Zdá se, že tento a další léta by mohla být pro naši existenci velmi důležitá, protože jak říká Jacques Rupnik, k vítězství je zapotřebí mít schopnost a vůli, ale oboje Evropě jako celku chybí a spoléhat na to, že všechny problémy za nás vyřeší Spojené státy, už nelze.

Soubor interview jsem seřadil tak, aby krize jednoho roku mapoval v reálné posloupnosti. Kniha nedává žádné odpovědi na současné problémy, protože skutečné odpovědi jsou reakcí na právě položené otázky, které po chvíli už přestávají platit: i otázky v rychlostní společnosti zastarají. Tato kniha je pouze pokusem o diagnózu hlavních hráčů roku 2015, a o nabourání převažujících stereotypů z různých úhlů: snaží se dodat čtenářům energii, která otevře v jejich mozku nové možnosti.

Důležitější než odpověď je způsob myšlení. A vůle k nezapomnění, že velká selhání v dějinách často nezpůsobila chybná politika, nýbrž v důsledku neschopnost vymanit se ze starých předsudků a orientovat se podle aktuálních mentálních map. Jinými slovy jde o to si uvědomit, že v krizových momentech nemůže Evropská unie sázet jen na konsensuální politiku, ale naopak si musí najít způsob, jak rychle a rázně rozhodovat a vyrovnat se s rizikem.

Pokud krizi, která je vždy zároveň novou šancí, zvládneme, můžeme z ní vyjít posíleni. Už také proto, že vymíráme a stárneme. Německo z celé EU nejrychleji, a i proto je k běžencům vstřícnější. To se týká i České republiky: Při současné plodnosti 1,53 dítěte bychom podle demografa Tomáše Fialy z Vysoké školy ekonomické v Praze měli v roce 2100 o 40 procent obyvatelstva méně, tedy šest milionů. Kdybychom chtěli zachovat současný počet obyvatelstva, museli bychom každý rok přijmout 60 tisíc přistěhovalců.

Když bychom nebyli schopni rázně jednat, tak by to bylo jen přiznání, že nám chybí kontext vyššího morálního řádu, s kterým se mohou lidé ztotožnit, čímž vzniká vakuum, které snadno vyplňuje strach, jak ukazuje poslední průzkum z prosince 2015.

Podle společnosti GfK i v prosperujícím Německu počet lidí, kteří mají strach z vývoje hospodářské situace v budoucnosti, tedy ze ztráty nabytého pohodlí, se proti roku 2013 zdvojnásobil. Ve Francii, Belgii, Švédsku, o střední Evropě ani nemluvě. Tam tomu bude s největší pravděpodobností podobně, i když v nejbližším okolí nemáme nepřítele, teror se nám zatím vyhnul, a běženci se k nám moc nehrnou. A to je ta nejhorší zpráva roku 2015, protože strach je neurozeným příbuzným činorodosti a zbavuje nás schopnosti myslet, vnímat, učit se, uvažovat, lopotit se, obdělávat, tkát, vynalézat či psát a zpívat.

Otevírá ústa stínům: uvolňuje prostor populismu a nacionalismu, což je smrtící koktejl zvláště pro křehké demokracie. Ale i když se nám podaří novou situaci zvládnout, určitě se naše životy hodně změní: budeme se muset zase naučit žít s větší mírou rizika, které vždy patřilo k závazně žitému životu.

 

Karel Hvížďala, prosinec 2015

(Astrolog Pavel Turnovský koncem roku 2015 řekl pro denik.cz: Zažíváme vliv Saturnu s Neptunem, což je zpracovávání neklidu a chaosu. Podobné to bylo v roce 1917, 1953 a 1989. Všechno to jsou přelomová období. K určitému uklidnění by mohlo dojít v roce 2017, ale následovat bude brzy další revoluční období v roce 2021.)

Související