Karl Ove Knausgard: Můj boj 1

SRDCE MÁ SNADNÝ ŽIVOT: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují.

Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin.

Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji. Dobudou Haversovy kanálky, Lieberkühnovy krypty, Langerhansovy ostrůvky. Dobudou Bowmanův váček v renes, Stilling-Clarkovo jádro ve spinalis, černou substanci v mesencephalon. A dobudou srdce.

Stále ještě je nedotčené, ovšem oloupené o pohyb, jemuž je přizpůsobená celá jeho stavba, je teď tak nějak podivně osiřelé, jako stavba, kterou museli ve spěchu opustit dělníci, dalo by se říct, jako nehybná vozidla, jejichž reflektory žlutě září do lesní tmy, prázdné dřevěné ubikace, kabinky lanovky, jež visí plně naložené jedna za druhou na svahu hory.

V okamžiku, kdy z těla vyprchá život, se stane majetkem smrti. Lampy, kufry, koberce, kliky na dveřích, okna. Země, bažiny, potoky, hory, mraky, obloha. Nic z toho nám není cizí. Neustále nás obklopují předměty a jevy patřící do světa zemřelých. Přesto existuje jen málo věcí, které v nás vzbuzují větší nechuť, než pohled na mrtvého člověka, každopádně soudě podle úsilí, jež vyvíjíme, abychom udrželi mrtvá těla z dohledu.

Ve velkých nemocnicích se nejen schovávají do zvláštních nepřístupných místností; dokonce i cesty tam jsou skryté, s vlastními výtahy a sklepními chodbami. A i kdyby člověk náhodou do některé z nich zabloudil, jsou mrtvá těla, která se tudy vozí, vždycky přikrytá.

Když se pak mají odvážet z nemocnice, děje se tak speciálním východem a v autech s okny z kouřového skla; při kostelech jsou pro ně zřízené zvláštní místnosti bez oken; během pohřebního obřadu leží v zavřených rakvích až do chvíle, kdy je spustí do země či spálí v peci.

Celý tenhle postup má jen stěží nějaký praktický účel. Mrtvá těla by se například klidně mohla po chodbách nemocnice vozit nezakrytá a přepravovat odtamtud obyčejným taxíkem, aniž by to pro někoho představovalo jakékoliv riziko. Starší pán, který zemře během představení v kině, může zůstat sedět na sedadle, než film skončí, a klidně i při následujícím představení. Učitele, jehož raní mrtvice na školním dvoře, nemusejí nutně odvážet okamžitě, nikomu neuškodí, jestliže tam zůstane ležet, dokud školník nebude mít čas se o něho odpoledne nebo někdy večer postarat. Kdyby si na něj sedl pták a kloval do něho, vadilo by to snad? Je snad to, co ho čeká v hrobě, lepší jen proto, že to nevidíme?

Pokud nám mrtví nepřekážejí, není důvod ke spěchu, podruhé přece zemřít nemůžou. V tomto ohledu by měla být příznivá především chladná zimní období. Bezdomovci, kteří umrzají na lavičkách a v průjezdech, sebevrazi vrhající se z vysokých budov a mostů, starší ženy, které uklouznou na schodištích, oběti nehod uvízlé ve vracích svých aut, mladík, který spadne opilý do moře po večeru stráveném ve městě, malá holčička, jež skončí pod koly autobusu, proč ten spěch, abychom je ukryli?

Nepatřičnost? Proč by mělo být nepatřičné, že holčičku ležící ve sněhu vedle místa nehody s viditelně rozbitou hlavou i celým tělem, s vlasy potřísněnými krví, v prošívané bundě bez poskvrnky, spatří otec a matka až o hodinu či dvě později? Na odiv celému světu a bez tajností, tak by tam ležela.

Jenomže i ta jediná hodina ve sněhu je nemyslitelná. Město, které neodstraňuje své zemřelé z dohledu, v němž se nechávají ležet na ulicích a v uličkách, v parcích a na parkovištích, není žádné město, ale peklo. A nehraje roli, že toto peklo odráží naše životní podmínky realističtěji a v podstatě pravdivěji.

Víme, že to tak je, ale nechceme to vidět. Z toho pramení ten kolektivní akt vytěsňování, jehož výrazem je odklízení zemřelých.

Co přesně se vytěsňuje, není naproti tomu snadné pochopit. Samotná smrt to být nemůže, na to je ve společnosti příliš všudypřítomná. O kolika mrtvých denně se píše v novinách nebo kolik se jich ukazuje ve zprávách, se sice trochu liší podle situace, ale meziročně je počet pravděpodobně přibližně konstantní, a jelikož se zprávy o něm šíří na tolika programech, není možné mu uniknout.

Taková smrt mimochodem hrozivě nepůsobí. Takovou naopak máme rádi a klidně si i zaplatíme, abychom ji viděli. Když k tomu připočteme obrovské množství smrti, jež produkuje beletrie, zdá se celý systém, který udržuje mrtvé mimo dohled, ještě nepochopitelnější. Pokud nás smrt jako fenomén neděsí, tak proč ta nechuť vůči mrtvým tělům? Musí to znamenat, že buď existují dva druhy smrti, nebo je protiklad mezi tím, jak si smrt představujeme a jak se ve skutečnosti projevuje.

Což v zásadě znamená jediné: podstatné je v této souvislosti, že představa o smrti je v našem vědomí natolik pevně zakořeněná, že vidíme-li, že se od ní skutečnost odchyluje, jsme nejen otřeseni, ale pokoušíme se ji všemi prostředky skrýt. Není to následek nějakého vědomého uvažování, což je případ rituálů, například pohřbu, jehož obsah a význam v naší době je diskutabilní, a tak se posunul z iracionální sféry do racionální, z kolektivní do individuální – ne, způsob, jakým se zbavujeme mrtvých, nebyl nikdy předmětem diskuze, prostě jsme to tak vždycky dělali, z nutnosti, kterou nikdo neumí zdůvodnit, ale všichni ji znají: zemře-li váš otec jednoho větrného podzimního dne venku na trávníku, odnesete ho co nejrychleji dovnitř, a pokud to nedokážete, alespoň ho něčím přikryjete.

Ale tenhle impulz není jediný, jejž ve vztahu k zemřelým máme. Stejně nápadný jako ukrývání mrtvol je i fakt, že se všechny co nejdříve ukládají nízko, na úroveň povrchu země. Je téměř nemyslitelné, že by se mrtví v nemocnici přepravovali směrem vzhůru, že by se pitevny a oddělení patologie zřizovaly v nejvyšších patrech budovy.

Zemřelí se přechovávají dole, co možná nejblíže k zemi. A tentýž princip se přenáší i na ty, co se o ně starají: pojišťovna může klidně úřadovat v osmém patře, ne však pohřební služba. Všechny pohřební služby mají kanceláře co nejblíže úrovni ulice. Těžko říct, čím to je; člověk by mohl být v pokušení uvěřit, že jde o dávnou konvenci, jejíž původní záměr byl praktický, jako například že ve sklepě bylo chladno, a proto byl k přechovávání mrtvol nejvhodnější, a že se tento princip udržel až do naší doby ledniček a chladicích místností, nebýt ovšem myšlenky, že vynášet zemřelé do horních pater budov působí jaksi v rozporu s přírodou, jako by se výška a smrt navzájem vylučovaly. Jako by nás ovládal jakýsi podsvětní instinkt, cosi hluboko v nitru, díky čemuž musí naši mrtví směřovat dolů, zpět k zemi, z níž jsme vzešli.

Proto by se mohlo zdát, že smrt je distribuována dvěma odlišnými systémy. Jeden je spojený s tajemstvím a tíhou, zemí a temnotou, druhý s otevřeností a lehkostí, éterem a světlem. Ve městě kdesi na Středním východě je zabit otec s dítětem v okamžiku, kdy se je snaží odtáhnout z palebné linie, a kamera zachytí obraz, jak se k sobě pevně tisknou, když se jim kulky zavrtávají do masa a rozechvívají jejich těla, a tento výjev je vyslán do jednoho z tisíců satelitů obíhajících Zemi a šíří se do televizních přijímačů po celém světě, odkud vplouvá do našeho vědomí jako další obraz mrtvých či umírajících.

Takové snímky nemají žádnou váhu, žádný dosah, žádný čas a žádné místo, a ani žádnou souvislost s těly, jež byla příčinou jejich vzniku. Jsou všude a zároveň nikde. Většina z nich námi jen proklouzne a zmizí, několik málo z různých důvodů zůstává a žije svůj život v temnotách našeho mozku.

Sjezdařka padá na svahu a přetrhne si stehenní tepnu, krev za ní proudí po bílém sněhu jako rudý ohon, je mrtvá, ještě než se její tělo zastaví. Letadlo vzlétne, a jak stoupá, vzplanou mu křídla, obloha nad předměstskými domy je modrá a letadlo pod ní exploduje jako ohnivá koule. Jednoho večera se potopí rybářská loď u pobřeží severního Norska, sedmičlenná posádka utone, následujícího rána je událost popisována ve všech novinách, jelikož je to takzvaná záhada, počasí bylo klidné a loď nevyslala žádné nouzové volání, prostě zmizela, což televizní redakce večer zdůrazní tím, že ukazuje záběry prázdného moře z helikoptéry přelétávající nad místem neštěstí. Je zataženo, šedozelené vlny klidné a těžké, jako by je ovládala jiná energie než jejich tu a tam se objevující bílé zpěněné vrcholky.

Sedím sám a dívám se na to, pravděpodobně jednoho jarního večera, protože otec je venku na zahradě a pracuje. Zírám na mořskou hladinu, aniž vnímám, co reportér říká, a najednou se tam objeví obrys tváře. Nevím, na jak dlouho, snad na několik sekund, ale je to dost dlouho na to, aby na mě udělala obrovský dojem. V okamžiku, kdy tvář zmizí, vstanu a jdu hledat někoho, komu bych to pověděl.

Máma má večerní směnu, brácha je na zápase a ostatní děti v naší rozestavěné ulici by mě neposlouchaly, takže to musí být táta, pomyslím si, a pospíchám ze schodů, obouvám si boty, hážu na sebe bundu, otvírám dveře a rozběhnu se kolem domu.

Nesmíme na parcele běhat, a proto těsně předtím, než se dostanu do tátova zorného pole, zpomalím a jdu. Stojí vzadu za domem, kde má být zeleninová zahrada, a buší kladivem do skály. Ačkoliv není prohlubeň příliš hluboká, připadá mi, jako by tam dole díky vyhrabané černé hlíně, na níž otec stojí, a shluku jeřábů u plotu za ním postoupil soumrak o něco víc.

Když se narovná a otočí ke mně, má obličej skoro úplně ve tmě.

Přesto mám víc než dost informací, abych věděl, na čem jsem. Není to ve výrazu obličeje, ale v držení těla a člověk na to nepřijde přemýšlením, nýbrž intuicí.

Odloží kladivo a sundá si rukavice.

„Co je?“ zeptá se.

„Viděl jsem před chvílí v televizi v moři obličej,“ říkám a zastavím se na trávníku nad ním. Soused odpoledne toho dne pokácel borovici a vzduch je plný pronikavé vůně pryskyřice z polen, která leží na druhé straně kamenné zídky.

„Nějakého potápěče?“ zeptá se otec. Ví, že mě potápěči zajímají, a asi si nedokáže představit, že bych mohl přijít s něčím jiným natolik zajímavým, že bych vyběhl ven, abych mu o tom pověděl.

Zavrtím hlavou.

„To nebyl člověk. Byl to jen obraz v moři.“

„Obraz, povídáš?“ opáčí a vytáhne z kapsy košile krabičku cigaret. Přikývnu a otočím se, chci se vrátit.

„Počkej chvilku,“ pokračuje. Škrtne sirkou a lehce se nakloní dopředu, aby si zapálil cigaretu.

Plamen vykrojí do šedého soumraku malou dírku světla.

„Aha,“ dodá.

Když si dlouze potáhne, opře se nohou o skálu a zahledí se směrem k lesu na druhé straně silnice. Anebo možná na oblohu nad stromy. „Ty jsi tam viděl obraz Ježíše?“ zeptá se a podívá se nahoru na mě. Nebýt jeho hlas přátelský a nebýt té dlouhé pauzy, než otázku vyslovil, domníval bych se, že si ze mě dělá blázny. Připadá mu trochu trapné, že jsem křesťan; chce ode mě pouze, abych se neodlišoval od ostatních dětí, a ze všech dětí, jimiž se to v naší osadě hemží, si pouze a jedině jeho mladší syn říká křesťan.

Ale tohle ho opravdu zajímá.

Na chvíli mě ovládne radost, protože skutečně projevuje zájem, ale současně jsem trochu zaražený z toho, že mě tak podceňuje.

Zavrtím hlavou.

„Nebyl to Ježíš,“ odpovím.

„To docela rád slyším,“ usměje se otec. Daleko nahoře na kopci slabě sviští pneumatiky kola po asfaltu. Zvuk rychle nabývá na síle a v osadě je takový klid, že tichý, melodický tón, jenž při jízdě vzniká, zní jasně a zřetelně, když kolo projíždí po silnici kousek od nás.

Otec si znovu potáhne z cigarety a pak ji zpoloviny vykouřenou odhodí za plot, odkašle si, natáhne si rukavice a znovu popadne kladivo.

„Už na to nemysli,“ pohlédne nahoru na mě.