Londýn, 1867

Ze smrti svého otce viním Charlese Dickense.

Jak tak rozjímám nad tím, kdy se můj život z poklidné vyrovnanosti proměnil v hrůzu, kdy se to, co bylo přirozené, překroutilo v cosi nepopsatelného, dívám se ze židle v obývacím pokoji řadového domku poblíž Hyde Parku na roztřepené okraje předložky před krbem a přemítám, jestli je načase zakoupit novou, nebo se ji mám pokusit sama opravit. Prosté domácké myšlenky.

Tenkrát smáčel ráno déšť, takový váhavý, ale neustávající, a když jsem se obrátila od okna a zachytila svůj odraz v zrcadle nad krbem, sklíčilo mne, jak vypadám. Pravda, přitažlivá jsem nikdy nebyla, ale teď se pleť zdála bledší než obvykle a tmavé vlasy mi neupravitelně trčely všemi směry. Ramena působila shrbeně, snad proto, že jsem se lokty opírala o stůl, se šálkem čaje v dlaních, a tak jsem se pokusila uvolnit a napravit držení těla.

Bezděčně jsem se na sebe pousmála v bláhové naději, že projev spokojenosti mou podobu vylepší, ale vzápětí jsem se polekala, když jsem si všimla, jak na mě z rohu zrcadla zírá ještě druhá tvář, mnohem menší než ta moje.

Zalapala jsem po dechu a položila si ruku na prsa, ale pak jsem se zasmála vlastní pošetilosti, neboť podoba, již jsem zahlédla, nebyla ničím jiným než odrazem portrétu mé zesnulé matky, pověšeného na zdi za mnou. Zrcadlo zachytilo naše tváře, jednu vedle druhé, a já jsem z toho srovnání nevyšla právě nejlépe. Matka byla velmi krásná žena s velkýma jasnýma očima, kdežto ty mé byly úzké a bledé, s jemnou ženskou linií brady, zatímco ta má měla sklon k ostře řezaným mužským rysům, a byla útlá, kdežto má tělesná konstituce mi vždy připadala nadměrná a nemožná.

Kniha

John Boyne

V tomto domě straší

2016, Nakladatelství Plus, přeložila Mirka Kopicová, 312 stran, 299 korun

Ten portrét jsem samozřejmě důvěrně znala. Visel na té zdi tak dlouho, že už jsem si ho ani nevšímala, stejně jako člověk často přehlíží známé věci, například čalounění křesel nebo své nejbližší. Toho rána však matčin výraz čímsi upoutal mou pozornost a její ztráta mě znovu roztesknila, přestože odešla na onen svět už před víc než desítkou let, když jsem ještě byla téměř dítě.

Přemítala jsem v tu chvíli o posmrtném životě, o tom, kde se asi její duše ocitla po smrti, a o tom, zda mne během všech těch let pozorovala, radovala se z mých malých úspěchů a rmoutila se mými četnými chybami.

Na ulici za okny se začínala snášet ranní mlha a neodbytný vítr se dral komínem dovnitř, točil se mezi uvolněným kamenným zdivem a cestou jen lehce zeslábl, než vlétl do místnosti, což mne přimělo ještě víc si přitáhnout šál kolem ramen. Zachvěla jsem se a zatoužila jsem vrátit se do teplíčka postele.

Ze snění mne ale vytrhl otcův vzrušený výkřik. Seděl naproti mně a dojídal sledě s vejci nad stránkami týdeníku Illustrated London News. Ten výtisk ležel už od předchozí soboty nepřečtený na malém stolku v místnosti, kde jsme seděli, a já jsem měla v úmyslu ho toho rána vyhodit, ale otce cosi přimělo noviny při snídani prolistovat. Překvapeně jsem zvedla oči – znělo to trochu, jako by mu něco zaskočilo v krku –, ale tvář měl zrudlou nadšením, přeložil noviny, několikrát na ně prstem poklepal a podal mi je.

„Podívej, zlatíčko,“ povídá. „To je přece úžasné!“

Vzala jsem noviny a podívala se na stránku, kterou ukazoval. Článek zřejmě nějak souvisel s velkou konferencí, jež se měla v Londýně odehrát před Vánoci a na níž se mělo projednat nové uspořádání Britské Severní Ameriky. Rychle jsem pročetla několik odstavců, ale brzy jsem se ztratila v politické mluvě, jejímž cílem nejspíš bylo čtenáře dopálit a zmást zároveň, a pak jsem nechápavě pohlédla opět na otce. Nikdy předtím zájem o události v Americe nejevil. Vlastně dal několikrát jasně najevo svůj názor, že všichni ti, kdo žijí na druhé straně Atlantského oceánu, nejsou nic než barbaři a nepřátelští ničemové, jimž neměla být nezávislost nikdy povolena, neboť je to projev zrady vůči koruně, za niž měl být Portland navždy proklet.

„No, a co s tím?“ zeptala jsem se. „Nechystáte se jít protestovat, že ne, tatínku? Muzeu by se nejspíš vaše účast na protestech příliš nezamlouvala.“

„Cože?“ zeptal se zmaten mou odpovědí, a pak rychle zavrtěl hlavou. „Ne, ne,“ odvětil. „Nemyslel jsem článek o těch lotrech. Jen ať si klidně lehnou, jak si ustali, pro mě za mě třeba v pekle. Ne, podívej se nalevo. To upozornění na kraji stránky.“

Vzala jsem si znovu noviny a okamžitě mi došlo, co má na mysli. Dávalo se tam ve známost, že Charles Dickens, světově proslulý romanopisec, bude číst následujícího večera, v pátek, v jednom přednáškovém sále v Knightsbridge, což jsme měli od domova sotva půl hodiny pěšky. Doporučovali tam zájemcům o účast, aby přišli brzy, neboť bylo známo, že pan Dickens pokaždé přitahoval početné a nadšené obecenstvo.

„Musíme rozhodně jít, Elizo!“ zvolal otec, radostí celý zářil a na oslavu si dal velké sousto sledě.

Venku shodil vítr ze střechy břidlicovou tašku a ta se rozbila na dvorku. Bylo slyšet šelest v okapech.

Kousla jsem se do rtu a přečetla jsem si oznámení znovu. Otec tou dobou trpěl úporným kašlem, trápil jeho průdušky už více než týden a viditelně neustupoval. Dva dny předtím navštívil doktora, který mu předepsal lahvičku jakési lepkavé zelené tinktury, do jejíhož užívání jsem ho musela nutit, ale neměla jsem pocit, že by mu nějak pomáhala. Spíš se mi zdálo, že se mu přitížilo.

„Myslíte, že je to moudré, tatínku?“ otázala jsem se. „Nijak se vám neulevilo a venku je tak nevlídně. Bylo by rozumnější, kdybyste ještě pár dní zůstal doma u krbu, nemyslíte?“

„Nesmysl, zlatíčko,“ zavrtěl hlavou a tvářil se zdrceně, že bych mu chtěla upřít tohle mimořádné potěšení. „Ujišťuju tě, že jsem už skoro zdráv. Zítra už určitě budu zase ve své kůži.“

Zcela v rozporu s tímto tvrzením se ovšem okamžitě rozkašlal, až byl nucen otočit se ode mne, obličej mu zrudl a do očí mu vhrkly slzy. Utíkala jsem do kuchyně a nalila mu sklenku vody. Zhluboka se napil a nakonec se na mě s rošťáckým výrazem usmál. „Jen se to propracovává ven z těla,“ prohlásil. „Ujišťuju tě, že je mi čím dál lépe.“

Pohlédla jsem z okna. Kdyby bylo bývalo jaro a mezi kvetoucími větvemi stromů za oknem prosvítalo slunce, byly by mne jeho argumenty spíše přesvědčily. Jenomže žádné jaro nebylo, byl podzim. A připadalo mi neopatrné riskovat kvůli veřejnému vystoupení pana Dickense zhoršení vlastního zdraví, když se spisovatelova slova dala nalézt v mnohem krystaličtější podobě mezi deskami jeho románů.

„Uvidíme, jak vám zítra bude,“ řekla jsem ve snaze o smír, neboť přece nebylo nutné rozhodnout s konečnou platností.

„Ne, rozhodněme to teď, ať je to vyřízené,“ trval na svém, odložil vodu a natáhl se po dýmce. Vyklepal z ní zbytky z předchozího večera na podšálek a znovu ji naplnil značkou tabáku, kterou si oblíbil už zamlada. Linula se ke mně důvěrně známá vůně skořice a kaštanů: otcův tabák obsahoval silný výtažek z tohoto koření, a kdykoli jsem ho někde
postřehla, vždycky se mi vybavilo teplo a útěcha domova.

„Muzeum mi umožnilo zůstat doma až do konce týdne. Dnes a zítra budu celý den doma a pak se večer zachumláme a půjdeme si spolu poslechnout pana Dickense. Ani za nic bych si to nenechal ujít.“

Vzdychla jsem a přikývla, neboť jsem věděla, že ačkoli na mé rady většinou dal, tentokrát je odhodlaný prosadit si svou.

„Kapitální!“ zvolal, škrtl sirkou a nechal ji pár vteřin hořet, aby rozptýlil síru, než ji přiložil k hlavičce a zabafal tak spokojeně, až jsem se musela pousmát nad tím, o jakou rozkoš se mu tabák postaral. Šero v místnosti, doplněné směsí světla ze svíček, krbu a dýmky, zdůraznilo otcovu téměř přízračně průsvitnou pleť a můj úsměv pohasl, když jsem si uvědomila, jak zestárl. Kdy se naše role natolik vyměnily, přemítala jsem, že mám já, dcera, dávat svému rodiči povolení k vycházce?

Související