Ztracené děti

Tu a tam Juan Diego záměrně zdůrazňoval: „Jsem Mexičan – narodil jsem se v Mexiku, vyrostl jsem tam.“ V poslední době měl ve zvyku spíš říkat: „Jsem Američan – žiju ve Spojených státech už čtyřicet roků.“ Nebo ve snaze oslabit otázku národnosti Juan Diego s oblibou prohlašoval: „Jsem Středozápaďan – vlastně jsem Iowan.“

Nikdy neřekl, že je Američan mexického původu. Nešlo jen o to, že Juan Diego neměl rád nálepky, a tohle za nálepku považoval a skutečně ji rád neměl. Juan Diego byl přesvědčený, že lidé pořád hledají v mexicko-americké zkušenosti něco obecně platného a on ve své vlastní zkušenosti nic obecně platného najít nedokázal; on to popravdě ani nehledal.

Juan Diego říkal, že má dva životy – dva oddělené a výrazně odlišné životy. Mexická zkušenost byl jeho první život, jeho dětství a dospívání. Poté co odešel z Mexika – nikdy se nevrátil -, prožil druhý život, americkou či středozápadní zkušenost. (Nebo neříkal tím také, že když se to porovná, v jeho druhém životě se mu toho až tak moc nepřihodilo?)

Kniha

John Irving

Ulice Záhadných tajemství

2016, Nakladatelství Odeon, přeložli Libuše Trávníčková a Luboš Trávníček, 528 stran, 399 korun

Ovšem Juan Diego vždy tvrdil, že v mysli – rozhodně ve vzpomínkách, ale také ve snech – žije a znovu prožívá oba životy na „paralelních kolejích“.

Blízká přítelkyně Juana Diega – byla také jeho lékařkou – si ho ohledně těchto paralelních kolejí dobírala. Říkala mu, že celou dobu je buď kluk z Mexika, nebo dospělý z Iowy. Juan Diego se dokázal hádat, ale v tomhle s ní souhlasil.

*

Než betablokátory narušily Juanu Diegovi sny, zmínil se své známé lékařce, že se budívá i při „nejjemnější“ z vracejících se nočních můr. Zlý sen, který měl na mysli, byl ve skutečnosti vzpomínkou na ono formativní ráno, kdy se stal mrzákem. Popravdě pouze začátek té noční můry či vzpomínky byl jemný, a prapůvodem této epizody bylo něco, co se přihodilo v sousedství městské skládky odpadu v mexické Oaxace v roce 1970, kdy bylo Juanu Diegovi čtrnáct let.

V Oaxace byl tím, co nazývali dítě ze skládky (un niño de la basura); bydlel v chatrči v Guerreru, osadě pro rodiny, které pracovaly na skládce (el basurero). V roce 1970 žilo v Guerreru jen deset rodin. Ve městě Oaxaca v té době žilo asi sto tisíc lidí; mnoho z nich nemělo tušení, že na basureru vybírají a třídí odpad děti ze skládky. Jejich úkolem bylo vybírat sklo, hliník a měď.

Lidé, kteří věděli, co děti ze skládky dělají, je nazývali los pepenadores – „přehrabávači odpadků“. Tohle byl ve čtrnácti letech Juan Diego: dítě ze skládky a přehrabávač odpadků. Jenže chlapec byl také čtenář; rozneslo se, že un niño de la basura se sám naučil číst. Děti ze skládky obvykle nepatřily k největším čtenářům a mladí čtenáři jakéhokoli původu či s jakýmkoli zázemím bývají zřídka samouci. Proto to vešlo ve známost, a tak se o chlapci z Guerrera doslechli i jezuité, kteří kladou takový důraz na vzdělání. Dva staří jezuitští kněží z chrámu Tovaryšstva Ježíšova mluvili o Juanu Diegovi jako o „čtenáři ze skládky“.

„Někdo by měl přinést čtenáři ze skládky pár dobrých knih – Bůh ví, co ten chlapec najde ke čtení v basureru!“ pronesl buď otec Alfonso, nebo otec Octavio. Kdykoli některý z těchto dvou starých kněží poznamenal, že „někdo by měl“ něco udělat, vždy tím, kdo to pak udělal, byl bratr Pepe. A Pepe byl velký čtenář.

Bratr Pepe měl především auto, a protože pocházel ze Ciudad de México, pohybovat se po Oaxace pro něj bylo poměrně snadné. Pepe byl učitelem na jezuitské škole; už dlouho to byla úspěšná škola – všichni věděli, že Tovaryšstvo Ježíšovo umí školy provozovat dobře. Zato jezuitský sirotčinec byl poměrně nový (od doby, kdy přebudovali bývalý klášter na sirotčinec, neuplynulo ještě ani deset let), a ne každý byl nadšený jeho názvem – pro některé lidi byl název Hogar de los Niños Perdidos dlouhý a zněl poněkud přísně.

Bratr Pepe však vložil srdce do školy i sirotčince. Časem většina těch něžných duší, které měly námitky proti tomu, jak zní „Domov ztracených dětí“, rozhodně uznala, že jezuité provozují i velmi dobrý sirotčinec. Kromě toho všichni už název zařízení zkrátili – říkali mu „Ztracené děti“. Jedna z jeptišek, které o děti pečovaly, byla v tomto ohledu trochu neomalenější; abychom byli spravedliví, sestra Gloria musela mít na mysli pár zlobivých dětí, nikoli všechny, když občas zamumlala „los perdidos“ – označení „ztracenci“ stará jeptiška určitě zamýšlela jen pro těch pár dětí, které dokážou člověka přivádět k šílenství.

Knihy pro mladého čtenáře ze skládky naštěstí nepřinášela na basurero sestra Gloria; kdyby ty knihy vybírala a doručovala Gloria, možná by příběh Juana Diega skončil dřív, než začal. Jenže bratr Pepe stavěl čtení na piedestal; byl jezuita, protože jezuité z něj udělali čtenáře a seznámili ho s Ježíšem, nikoli nutně v tomto pořadí. Bylo lepší raději se Pepeho neptat, jestli ho spasilo čtení, nebo Ježíš, či co z toho jej spasilo víc.

Ve svých pětačtyřiceti byl příliš tlustý – „baculatý jako andělíček, málem nadpozemská bytost“, jak se bratr Pepe popisoval.

Pepe byl zosobněním dobra. Ztělesňoval onu mantru svaté Terezie z Ávily: „Bláznivé oddanosti a nevlídných svatých, zbav nás, Pane.“ Její zbožná slova zařadil na přední místo ve svých každodenních modlitbách. Není divu, že ho děti milovaly.

Bratr Pepe však ještě nikdy na oaxackém basureru nebyl. V těch dobách se na skládce spalovalo vše, co se spálit dalo; všude hořely ohně. (Knihy se hodily na podpal.) Když Pepe vystoupil ze svého volkswagenu Brouka, zápach basurera a žár ohňů naplnily jeho představu pekla – pouze si nepředstavoval, že tam pracují děti.

Na zadním sedadle malého volkswagenu leželo několik velmi dobrých knih; dobré knihy byly nejlepší ochranou před zlem, kterou držel Pepe skutečně v rukou – víru v Ježíše nemůžete držet v rukou, ne tak, jak můžete držet dobré knihy.

„Hledám čtenáře,“ oslovil Pepe lidi na skládce, dospělé i děti. Los pepenadores, přehrabávači odpadků, upřeli na Pepeho pohled plný opovržení. Bylo očividné, že si čtení necení. Odpověděla mu jedna z dospělých – asi Pepeho stáří, možná maličko mladší, patrně matka jednoho či více přehrabávačů odpadků. Doporučila Pepemu, ať se poohlédne po Juanu Diegovi v Guerreru – v chatrči el jefeho.

Bratr Pepe byl zmatený; možná jí špatně porozuměl. El jefe byl vedoucí skládky – na basureru šéfoval. Čtenář je dítě el jefeho? zeptal se Pepe ženy.

Několik dětí ze skládky se rozesmálo; pak se odvrátily. Dospělí to za legrační nepovažovali. „Ne tak docela,“ odpověděla žena pouze. Ukázala směrem ke Guerreru, které se choulilo na stráni pod basurerem. Kolonie chatrčí byla postavená z materiálu nalezeného na skládce a chatrč el jefeho stála na okraji kolonie – nejblíže ke skládce.

Související