Plyn v parku Gezi

„Náš premiér je islamista a pro náš stát je to nebezpečný zločinec! Musíme se ho co nejdřív zbavit!“ tvrdí ti, co obsadili park Gezi.

„Nesmysl! Je to génius! Poslalo nám ho samo nebe!“ tvrdí ti, kteří do parku nešli.

Zabalil jsem si spacák, karimatku a termosku. A jel jsem si popovídat s jedněmi i s druhými. Co je spojuje, v čem se liší? Jak protesty v parku změní Turecko – pokud ho tedy nějak změní?

 

Pěkní kluci

Park Gezi leží hned vedle čtyřproudé dálnice; uprostřed parku stojí fontána a v každém rohu je několik luxusních hotelů. Istanbulské úřady, stejně jako turecká vláda, ho chtěli zničit a na jeho místě postavit supermarket ve stylu kasáren z osmanské doby. Vedle kasáren měla stát mešita. A právě proto zde koncem května roku 2013 začali Turci demonstrovat – za záchranu parku a při té příležitosti také na podporu státní sekularizace, která byla kvůli vládnoucí proislámské straně ohrožena. Demonstrace byla brutálně potlačena policií.

Kniha

Witold Szablowski

Vrah z města meruněk. Příběhy z Turecka

2016, Nakladatelství Dokořán, přeložila Barbora Gregorová, 224 stran, 298 korun

V parku Gezi se následně shromáždily davy mladých lidí. Postavily si tam stany a obsadily ho. Jejich protest proti zrušení parku se stal brzy protestem proti vládě, která podle mnohých obyvatel Turecka neposlouchá své občany, islamizuje se a je stále autoritativnější.

„Mně ta mešita vůbec nevadí. Mohla by stát vedle parku Gezi. Ale vůbec nerozumím tomu, proč si Tayyip vzal na mušku právě náš park.“

Tayfun mluví slabý hlasem, téměř fistulí, a ruku v zápěstí ohýbá natolik příznačně, že nejdřív nevím, zdali tím vyjadřuje svou sexuální orientaci, nebo si chce naopak z homosexuálů obyčejně vystřelit. Záhy mě ujistí, že si z nich střílet nemůže – sedíme totiž u stánku jedné z organizací, která v parku bojuje za práva homosexuálů. Mají tu dva stolky, u kterých si například můžete popovídat s transsexuálem. Rozdávají se tu prezervativy a… chleba se sýrem.

„Tayyip má moc pěknej zadeček! A když se rozčilí, je hrozně sexy…“ zasní se Tayfun, jako by zapomněl, že mluví o premiérovi své země, který by si jakékoli lichotky od homosexuála zcela jistě nepřál. „Prozradím ti jedno tajemství,“ dodá a zašeptá mi do ucha: „Tayyip ničí park Gezi kvůli mně.“

„Jak kvůli tobě?“

„No kvůli mně a mým kamarádům. My sem chodíme na prcáníčko,“ zasměje se Tayfun a já mám chvilku, abych si ho prohlédl. Tipoval bych, že je mu lehce po čtyřicítce. Na sobě má upnuté džíny, pásek se cvočky, tričko s duhovou vlajkou a pod ním vyholený hrudník. „Scházej se tu pěkný kluci z celýho města. A nějaký ty buzny a transvestiti. Gezi je díky tomu proslulej po celým Turecku a Tayyipek to ví, vždyť přece vyrůstal kousek odtud,“ řekne Tayfun a rukou ukáže na čtvrť Kasımpaşa, kde turecký premiér skutečně vyrůstal.

O tom, že si Erdoğan vzal na mušku Gezi právě díky excesům homosexuálů, jsem slyšel od svých tureckých kolegů novinářů. Gayové museli zmizet, protože hned vedle parku má být mešita. A nejjednodušší, jak se jich zbavit, je park zničit, oplotit a uprostřed něco postavit. Přestože příliš nevěřím tomu, že je to jediný důvod, ihned se přesvědčím, že istanbulští homosexuálové o tom děsně rádi hovoří.

„Od tý doby, co nás vyštípali z Gezi, všechny buzny stojej v postranních uličkách, no jen se tam jdi podívat a uvidíš, jak tam vykrucujou prdelkama. Tayyip nám šíleně závidí, protože kdo by neměl rád pěkný zadečky. Proto taky nařídil, aby sem přivezli ty podělaný bagry, buldozery a postavili tu osmanský kasárny. On moc dobře ví, co dělá. Jen si představ, co se asi tak musí dít v takovejch kasárnách mezi vojákama. Hi, hi, hi!“ rozesměje se při samé myšlence Tayfun.

„Ale já se na něj stejně neumím zlobit, i když do nás mrdá slznej plyn. Jenže to jsem celej já; furt vysmátej. Ještě když jsem bydlel v Konyi, kde jsem se narodil, nadávali mi do buzen. Ale lidi tam jsou primitivové, nerozeznaj teplouše od buzny, neměl jsem sílu jim to vysvětlit. A tak jsem jim tvrdil, že teda možná jsem buzna, ale aspoň dobře vyšukaná. Mlátili mě za to po hlavě a pak, když se nikdo nedíval, někteří z nich chtěli, abych jim ho vykouřil. Já? Vykouřit?! Říkám ti, že v Konyi nerozeznaj teplouše od buzny! Musel jsem se odtamtud odstěhovat, jinak by mě umlátili k smrti. Přijel jsem do Istanbulu a začal bydlet s jedním starým homosexuálem, kterej už nemohl chodit, byl na vozejku, takže jsem s ním každej den chodil do Gezi. Nemohl už dělat vůbec nic, tak se aspoň chtěl pokoukat. A poprosil mě, abych ho tu pochoval, protože, jak sám tvrdil, prožil tu ty nejhezčí chvilky ve svým životě. Nakonec se mi to nepodařilo a ještěže tak, protože dneska by ho tu vyhrabali těma bagrama. A ještě by ho postříkali slzákem. Když sem poldové přišli poprvé, buzny z parku začaly Tayyipovi nadávat. Že je diktátor a fašista. Že na nás poštval policii. A já nejsem zrovna ten, kdo by někomu nadával do fašistů, tak jsem jim řekl: Kdo vám sem poslal tolik pěknejch policajtů?! No jen se koukejte, protože to může bejt váš nejhezčí pohled v životě. Koukejte se, jak kroutěj prdelkama a mlátěj vás obuškama! Koukejte a poděkujte osudu za Tayyipa, kterej nám všecko tohle dal!“