20. prosince 2011

Přichází kolem čtvrté páté odpoledne, rozsedí se kolem sedmé a v noci pak panuje. Je tomu tak po léta, nepamatuji se, že by to bylo někdy jinak. Den zasvěcený nevycházení je notový zápis melodie, kterou nikdy nikdo nezahrál. A je-li nutné přece vyjít, pak na lidech, které míjím, tkví pel, skleněná námraza, která znejišťuje jejich obrysy; mohu si představovat, že nejsou, a proto je milovat. Vše existující: jen ruší, kazí, jako kdyby někdo posprejoval Noční hlídku.

Předevčírem zemřel Václav Havel. Ve spánku, v dopoledních hodinách. Nepanuje tedy jen v noci.

 

21. prosince 2011

„Pani, já to vobrečela! Měla sem ho moc ráda!“ řekla žena, od níž jsem si na Andělu kupovala Nový prostor.

Bylo na nule, neměla rukavice. Celý den bylo na nule, celý den neměla rukavice, celý den se šourala po zastávce sem a tam.

Kniha

Zuzana Brabcová

Voliéry

2016, Nakladatelství Druhé město, 128 stran, 239 korun

„Proč nemáte rukavice?“

„Sou drahý,“ odpověděla.

Chyběly jí taky zuby, nahoře i dole.

Jsou ještě dražší.

Šla jsem za roh na vánoční trh a koupila jí rukavice. Rozzářila se kulatou prázdnotou v tváři, zatímco mě zkroutil odpor k vlastním gestům, a sevřela jimi lačně krk Vánoc.

 

22. prosince 2011

Nejenom na lidech, i na věcech, ten pel, a mezi mnou a jimi strmí zrcadlová hradba, vetknutá pravoúhle v rám. Krám cinká, voní františkem.

Stála bych za záclonou a hodiny a hodiny pozorovala, jak Míra s Bobšem driblují balonem, statický obraz v pohybu, ale nemám záclonu.

Utřu prach a podívám se do slovníku: „Mikroskopické částečky hmoty minerálního nebo organického původu vznikající odrolováním a usazující se jako nečistota.“

Něco se děje. Něco se chystá. Něco není v pořádku.

 

Někdy

„Dejte mi cigáro, pani!“

Někdy strach, abych v druhých nezmizela jako hrst sněhu. Dám té staré cikánce cigáro.

„Dejte mi peníze, aspoň drobný, že sou ty Vánoce!“

Dám jí padesátikorunu.

„A vrásky, dejte mi vrásky!“

Vyjmu je jednu po druhé, vrásky z tváře, snop použitých párátek. Vhodí si je do obrovské kapsy a na poslední chvíli vyskočí z tramvaje.

V obličeji mi nezůstane dočista nic — je jako rozválené těsto, přiložit formičku, zarýt a vykrojit hvězdu.

Vejdu do restaurace, poprvé sama, jmenuje se Hlubina. Jakýsi opilec si ke mně přisedne a jeho oči mi vplují do mozku jako do krvavé kádě plné kaprů.

„Bojíte se stáří?“ zeptá se.

Neobyčejně rychle a věcně se spolu opijeme a on pak před hospodou močí na pneumatiku landroveru, jenž zalehl celou ulici jako obří náhrobek.

Je vyhlášen třídenní státní smutek. V noci, v hranicích jejího panství, zapnu počítač a čtu, co je napsáno v bublině v pravém dolním rohu: Váš systém může být ohrožen. Rázem zaslechnu vprostřed hlavy věty, nepatří mi a netuším, kde se vzaly: „Chtěl bych najít základní etické pojmy, pod jejichž úhlem bych měřil svůj život, jsem však fascinován temnou linií myšlenek a citů. Přečnívám svou vlastní soustavu neznámým směrem.“

 

Den státního smutku

Vracím se domů, chodbou kolem sklepů, bydlím v suterénu. Nade mnou se automaticky, jedna po druhé, rozsvěcejí žárovky. Vtom spatřím, jak se směrem ke mně sune po betonu had. Strne. Strnu. Vztyčí hlavu, plochou a skvrnitou. Ostražitě se pozorujeme, žárovky sotva slyšitelně syčí. Najednou sykot rozpoltí kvil polední sirény a město znehybní v minutě ticha za zemřelého. Tiché kroky se blíží chodbou. Muž střelhbitě přitiskne vidlicí hadovu hlavu k betonu a pak ho vynese do výše.

„Promiňte, moc se omlouvám... asi vás vyděsil... utekl mi z terária... dveře na chodbu byly otevřený...“

Už chápu, co znamenají ty divné rány, které se čas od času ozývají seshora. To soused zabíjí pro hada laboratorní myši úderem o stůl.

 

Někdy
se úzkost podobá jeskyni, v níž průvodce monotónním hlasem popisuje vznik stalagmitů a stalaktitů,

 

jindy
je těsná a přiléhající jako kůže.

 

A v tyto dny
přijela Alice. V tváři měla docela jiné věci, než když před půlrokem odjížděla, ty věci byly zarážejícím způsobem oblé, bez hran. Představila jsem si, jak běží se svými psy po pobřeží, kde se blízká i vzdálená stavení podobají vejcím.

Sedla si do proutěného křesla, začla si balit cigaretu, ale hned zase vyskočila a běhala po pokoji a roztančila se a gestikulovala, zase si sedla. Její tělo, náhle tak konkrétní a zřetelné, bylo neustále v pohybu, ve víru, v kroužení kolem té abstraktní sochy, v niž se za těch pár měsíců proměnila její matka.

„Každý ráno musíme dva kilometry pro vodu a zase zpátky a na záchod chodíme do lesa, vyhrabeme díru a zas ji zahrabeme...“

Smála se! Šťastně se usmívala nad uloupeným cárem ráje, nad tou iluzí, kde z hvězd nevisela splachovadla a záře monitorů rozšlápla pata temnoty.

Slyším hlas, hlas Alice se ke mně blíží po laně jako provazochodec: „Devadesát procent bohatství téhle planety vlastní jedno procento jejích obyvatel.“

Po podlaze tam a sem, rozvířený její chůzí, běhal chuchvalec prachu a nabaloval na sebe další a další vrstvy času.

 

A v tuto noc
jsem si otevřela diskuzi pod jedním článkem o V. H.

„Ať jim shnije v penálu, ten starej chrchla.“

Cosi se hnulo ode dna v stoupě světa a hihňavě hýklo. To v mračnu kalu hnus se hnul, v tiché a svaté noci.

 

Vteřině se zježila srst,
přikrčila se a štěkla. Čtyři komunističtí poslanci odmítli uctít ve Sněmovně památku prvního českého prezidenta, v čele se šéfkou pražských komunistů Martou Semelovou, která naopak pogratulovala národu, že se zbavil škůdce.

Marta Semelová byla třídní učitelkou Alice na prvním stupni základní školy. „Vaše dcera je nesmírně talentovaná, jednou z ní něco bude,“ řekla a zakryla Alici věštecky hlavu dlaní.

Znamená snad něco prorocké gesto komunistky? Štěk, zježenou srst, ostnatý škleb? Ne. Neznamená to vůbec nic.

Související