Neblahé dědictví velkého procesu

Jen necelý měsíc před začátkem roku 1953 skončil na pražském popravišti život bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského a deseti jiných vedoucích stranických funkcionářů. Další tři – bývalí náměstci ministra zahraničních věcí Vavro Hajdů a Artur London a náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl – vyvázli s trestem odnětí svobody na doživotí.

Kromě bývalého generálního tajemníka KSČ byli popraveni jeho zástupce (Josef Frank), ministr zahraničních věcí (Vladimír Clementis), vedoucí mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ (Bedřich Geminder), náměstek ministra financí (Otto Fischl), přednosta národohospodářského odboru kanceláře prezidenta republiky (Ludvík Frejka), náměstek ministra zahraničního obchodu (Rudolf Margolius), náměstek ministra národní obrany (Bedřich Reicin), redaktor Rudého práva (André Simone), vedoucí tajemník KV KSČ v Brně (Otto Šling) a náměstek ministra národní bezpečnosti (Karel Šváb).1

Proces měl v československé veřejnosti mimořádný ohlas. Vždyť se jednalo o osoby bytostně spjaté s existencí komunistického režimu v Československu, všechny se aktivně podílely na jeho nastolení před pěti lety a všechny měly velkou zásluhu o jeho upevňování po únoru 1948. Nyní byli všichni tito zasloužilí bojovníci za věc dělnické třídy odhaleni jako zrádci a agenti západního imperialismu, kteří vědomě a záměrně poškozovali budování socialismu.

Za všechny to vyjádřila spisovatelka Jarmila Glazarová v článcích, které napsala do Literárních novin a do časopisu Nový život. „Pracovali jsme a výsledky se nedaly porovnat s vynaloženou námahou, nadšením a obětavostí. Stavěli jsme, ale nové závody se nerozbíhaly, vyráběli jsme, ale stále se nedostávalo surovin, součástek, paliv, stále něco někde vázlo a nebylo možno se vyprostit z obrovské sítě, vhozené do soukolí. Někdo nám lámal křídla, otvíral tepny, bral nám důvěru a radost, zatemňoval perspektivy. Oslaboval nás fysicky i mravně. Teď to tedy víme.“2

Odhalení vedoucích komunistických funkcionářů jako zrádců dělnické věci sice režimu posloužilo jako určité vysvětlení nezdarů, které jej v posledních letech postihly, a umožnilo svalit vinu za ně na několik konkrétních lidí, kteří měli sehrát roli obětních beránků, současně však bylo do značné míry i kontraproduktivní. Mezi řadovými členy KSČ totiž vyvolalo nespokojenost se situací ve straně, která umožnila takovým zločincům proniknout až do nejvyšších funkcí, a také nečekaně otevřelo otázku „vnitrostranické demokracie“ a vnitrostranických praktik obecně.

Kniha

Jiří Pernes

Zprávy z Prahy 1953

2016, Nakladatelství Academia, 412 stran, 350 korun

Zatčení prvních komunistických funkcionářů hned v roce 1949 – hlavního redaktora Rudého práva Viléma Nového a krajského tajemníka KSČ v Olomouci Josefa Stavinohy – vzala většina stranické veřejnosti ještě na vědomí s uspokojením a schvalovala je jako „projev síly strany“ a podnět „ke zvýšení bdělosti“.3 Stejnou reakci vyvolalo zatčení vedoucího tajemníka KV KSČ v Brně Otty Šlinga a zástupkyně generálního tajemníka KSČ Marie Švermové v roce 1950 a pak desítek dalších stranických a státních funkcionářů v lednu 1951. Komunistický historik Václav Brabec však již v roce 1969 upozornil na nový prvek v chování řadových členů strany, které zatýkání funkcionářů vyvolalo: „Šlingovo zatčení podnítilo ve vedení krajů ostrou kritiku nedemokratických poměrů ve straně: kritiku diktátorských metod vedoucích funkcionářů krajských výborů, nahrazování volených stranických orgánů i orgánů lidové správy aparátem KV, omezování vlivu členstva na politiku KV.“4

Souhlasné projevy provázely i zatčení Slánského a proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem, jemuž stanul v čele. Brabec však také upozorňuje, že tato demonstrace souhlasu s přísným potrestáním zatčených, označených za zrádce a agenty, současně „byla výrazem nespokojenosti s vývojem sociálního postavení pracujících, nespokojeností s úrovní politického a hospodářského řízení, s omezením účasti občanů na formulaci politické linie státu i se silným omezením možností podílet se na kontrole jejího provádění; nespokojenosti s nedemokratickými poměry uvnitř vládnoucí komunistické strany.5 Pocity ohrožení hodnot spojovaných se socialismem narůstaly hlavně v řadách dělnické třídy a členstva komunistické strany.“6 Na jiném místě uvádí, že některé stranické organizace požadovaly „sebekritiku celého ÚV KSČ a vlády >za účasti osvědčených dělníků z továren<.“7

Reakce dělníků na nečekaná odhalení „zločinů“, spáchaných nejvyššími a dosud nekriticky oslavovanými funkcionáři, oscilovala mezi dvěma póly. Na jedné straně požadovali jejich smrt a – jak uvádí Václav Brabec – „fyzická likvidace co největšího počtu škůdců jevila se uprostřed otřesení důvěry a obav z ohrožení hodnot jako příslib, že se podaří vrátit socialismu lidem blízkou a pochopitelnou podobu. O těchto pocitech a nadějích svědčí mnoho výroků a formulací: >Teprve nyní se nám začíná ujasňovat, v čem byly příčiny těch ohromných těžkostí, které brzdily výstavbu< (NHKG), >Dělali jsme jako mourovatí a pořád nikde nic není vidět, my to cítili a nahoře nic nevěděli?<“8 Na druhé straně dělníci – a nejen oni – ztratili v Komunistickou stranu Československa důvěru, přestali jejím prohlášením věřit a často dokonce i veřejně odmítali oficiální propagandu a zpochybňovali argumenty uváděné nejvyššími stranickými představiteli. Například po zatčení tajemníka KV KSČ v Brně Otto Šlinga byl v jedné z dílen Závodů Jana Švermy – brněnské Zbrojovky, která dosud patřila k největším oporám politiky KSČ v tomto městě, demonstrativně vyvěšen jeho portrét. A po zveřejnění zprávy o zatčení Rudolfa Slánského byl tento bývalý stranický funkcionář na improvizované schůzi zaměstnanců jedné z dílen stejného závodu prohlášen jejím „čestným dělníkem“.9

Obdobnou situaci zaznamenal také Johann Smula10 na Plzeňsku, kde se obětí vykonstruovaných procesů stal tajemník KV KSČ Hanuš Lomský. Jeho zatčení vyvolalo v řadách dělníků Závodů V. I. Lenina v Plzni těžkou deziluzi a ztrátu důvěry ve všechny stupně stranického vedení. A Smula dokládá, že strana svoji odpověď „rozhodně neformulovala tak, aby dokázala obnovit narušenou důvěru. Funkcionáři se naopak pokusili dělníky zastrašit a obvinili je, že poslouchají vysílání zahraničního rozhlasu.“

Václav Brabec dospěl k závěru, s nímž lze souhlasit, že krize důvěry, která se počátkem padesátých let zmocnila československé veřejnosti, přerůstala v úvahy o samotném komunistickém režimu, „s nímž rozhodující masa pracujících po únoru 1948 ztotožnila své národní a sociální zájmy a poskytla mu – bez nároků na účinnou demokratickou kontrolu – obrovskou důvěru a podporu.“11 Právě pod vlivem procesů začalo i mnoho členů KSČ vyjadřovat pochybnosti o systému, v němž se mohli do vedení státu a vládnoucí strany dostat „agenti gestapa“ a „agenti imperialismu“, v němž vedoucí funkcionáři mají neomezenou moc svévolně rozhodovat o všech zásadních záležitostech, v němž není žádná účinná demokratická kontrola a společenské záruky odpovědného rozhodování.12

V rozhovoru s radou sovětského velvyslanectví v Praze Krekoteněm 10. ledna 1953 tuto skutečnost potvrdil i Antonín Novotný. Řekl mu, že Ústřednímu výboru KSČ docházejí po skončení procesu se Slánským tisíce dopisů od řadových členů i základních organizací. „V dopisech je kritizováno předsednictvo ÚV, včetně s. Gottwalda, za to, že nepostřehlo nepřátelskou činnost druhého centra jak ve stranickém, tak ve státním aparátu,“ řekl doslova.13 Mnoho dopisů podle Novotného požadovalo sebekritiku celého předsednictva ÚV KSČ, Klementa Gottwalda nevyjímaje, za to, že svou nečinností umožnili, aby „nepřátelské centrum, vedené Slánským, mohlo tak dlouho beztrestně působit, čímž způsobilo ohromnou škodu jak straně, tak i hospodářství země“.

Krom toho mnoho členů KSČ ostře kritizovalo jednotlivé ministry, zejména Dolanského, Krajčíra, Klimenta, Kabeše, Jankovcovou a další. V dopisech, které zasílali Ústřednímu výboru KSČ, poukazovali na skutečnost, že ministři nesou plnou zodpovědnost za „velkou sabotáž a škůdcovství“, které byly odhaleny v ministerstvech, jež řídí, a požadovali, aby vystoupili s vysvětlením a sebekritikou v této věci.14

Ostatně sám Gottwald v rozhovoru se sovětským velvyslancem Bogomolovem 4. prosince 1952 řekl, že muselo dojít k odvolání ministra zahraničního obchodu Antonína Gregora15, protože „pracovníci MZO vyjádřili Gregorovi nedůvěru a prohlásili, že s ním pracovat nebudou“. Nedůvěra k ministrovi měla pramenit ze skutečností, že spolu se Slánským byli souzeni dva jeho náměstci – Evžen Löbl a Rudolf Margolius. Gottwald to uváděl jako doklad svého tvrzení, že „reakce pracujících na proces je v zásadě správná“ a že „pracující přijímají dodatečné závazky“. Přesto i on musel připustit, že v postojích některých pracovních kolektivů se projevovala nedůvěra vůči stranickému vedení a výhrady vůči jeho postupu. Uváděl například, že v „jednom závodě pracující zvolili delegaci a obrátili se na vládu, aby jí povolila účast při popravě odsouzených, což může být vykládáno jako výraz pochybnosti o tom, že rozsudek bude skutečně proveden“. Současně uvedl, že mnohde pracující vyjadřovali nespokojenost s vyneseným rozsudkem, který se jim zdál být mírný. To byl případ právě ministerstva zahraničního obchodu, jehož „zaměstnanci vyjadřovali nespokojenost s tím, že A. London, Hajdů a Löbl nebyli odsouzeni k přísnějšímu trestu“. Na základě toho, dodal Gottwald, „udržet Gregora na místě ministra zahraničního obchodu bylo nemožné“.16

I když se o tom veřejně nehovořilo, na československou veřejnost rovněž silně zapůsobil antisemitský charakter procesu, maskovaný frázemi o boji proti „sionismu“. Dokazují to nejen paměti pozůstalých po obětech procesu, např. Josefy Slánské17 či Hedy Kovályové-Margoliové,18 ale i archivní dokumenty. Podle hlášení rady sovětského velvyslanectví v Praze P. G. Krekoteně mu koncem března 1953 Antonín Novotný sdělil, že „někteří vysoce postavení pracovníci vystoupili s pomlouvačným prohlášením proti procesu“.

Konkrétně jeden ze zakládajících členů KSČ a československý velvyslanec v Moskvě Karel Kreibich poslal Gottwaldovi dopis, v němž prohlásil, že „proces měl protižidovské, antisemitské zaměření a že je nejčernější skvrnou v historii českého národa“.19 Rovněž sebevražda Štefana Baštovanského, tajemníka ÚV Komunistické strany Slovenska, který se otrávil plynem v den vynesení rozsudku nad Slánským a dalšími obviněnými, vypovídá o jeho výhradách k procesu.20

Gottwald si uvědomoval, že po těžké deziluzi a zklamání, jakými pro řadové členy KSČ a mnoho ostatních obyvatel země nepochybně byly odsouzení a poprava Slánského a dalších významných stranických funkcionářů, jim musí nabídnout nějakou novou perspektivu, něco jako nový začátek. Chtěl toho docílit řadou organizačních opatření jak v oblasti řízení státu, tak i v oblasti vnitrostranické. Na zasedání ÚV KSČ 6. září 1951 byl Rudolf Slánský zbaven funkce generálního tajemníka KSČ a jeho povinností se ujal předseda strany. Současně byl zrušen systém zástupců generálního tajemníka a místo nich bylo zvoleno šest tajemníků ÚV KSČ, kteří měli řídit jednotlivé pracovní úseky stranického aparátu. Ti společně s předsedou strany tvořili takzvaný organizační sekretariát. Vedle něho vznikl ještě politický sekretariát, do nějž byli zvoleni Karol Bacílek, Alexej Čepička, Jaromír Dolanský, Klement Gottwald, Viliam Široký, Antonín Zápotocký a také Rudolf Slánský.21

Avšak již k 6. prosinci 1951 přestal být Slánský členem tohoto vrcholného stranického grémia; 24. listopadu jej Státní bezpečnost zatkla a následně jej strana zbavila všech funkcí. Stejného dne byli do politického sekretariátu nově zvoleni Václav Kopecký a Antonín Novotný.22 Všechna tato opatření ovšem byla v rozporu s platnými stanovami strany a Gottwald si uvědomoval, že je nezbytné je změnit. Podle dochovaných svědectví se touto otázkou osobně zabýval a velmi jej zaměstnávala.23

Přestože se jednalo o vnitřní záležitost Komunistické strany Československa, cítil Gottwald potřebu projednat ji se sovětskými soudruhy. Práce nad novými stanovami KSČ se v Moskvě rozběhly už koncem léta 1952. V srpnu byl dokončen dokument s podrobnou analýzou jejich návrhu. Sověti podrobili „kritickému rozboru“ některé konkrétní body stanov, jako například ty, které upravovaly možnost vyloučení členů krajských, okresních a městských výborů ze strany a také členů Ústředního výboru KSČ, výklad úkolů stranických organizací atd. Konkrétně sovětská strana kritizovala absenci „tak důležitých ustanovení, jako pěstování kritiky a sebekritiky“, vedení Československého svazu mládeže, úkoly stranických orgánů v armádě atd.24

V září 1952 odjela do Moskvy delegace, tvořená Viliamem Širokým, Antonínem Novotným a Bruno Köhlerem, aby zde sovětské připomínky projednala. To však ještě nestačilo a 18. listopadu 1952 poslal Gottwald Ústřednímu výboru Komunistické strany Sovětského svazu k závěrečné redakci konečnou verzi stanov KSČ. Pracovníci sekretariátu ÚV KSSS ji znovu posoudili a v několika případech upravili tak, aby – jak uváděli ve svém hlášení tajemníci ÚV KSSS M. A. Suslov, A. B. Aristov a předseda komise ÚV KSSS pro styky se zahraničními komunistickými stranami V. G. Grigorjan – konkrétní ustanovení byla „uvedena do souladu“ se zněním stanov KSSS.25

Změnu stanov KSČ schválila celostátní konference strany, která se konala ve dnech 16. až 18. prosince 1952, jen krátce po skončení XIX. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků); ta se v jeho průběhu přejmenovala na Komunistickou stranu Sovětského svazu. Nikoho nepřekvapilo, že konference československých komunistů reagovala na jeho závěry a že – jak bylo zvykem – je aplikovala ve své činnosti. Kromě toho doplnila stav členů Ústředního výboru KSČ.

Gottwald se však ve svých plánech na provedení změn na přelomu let 1952 a 1953 neomezoval pouze na změnu stanov KSČ a na personální obměnu stranického vedení. K jeho záměrům patřila také reorganizace vlády. Z prezidentovy iniciativy se politický a organizační sekretariát zabývaly myšlenkou na vytvoření předsednictva vlády ČSR. V reorganizaci se měla odrážet skutečnost, že Gottwald nebyl s její prací spokojen a že měl dokonce výhrady k práci jejího předsedy Antonína Zápotockého.26 Nově vytvořené předsednictvo vlády zamýšlel co nejtěsněji propojit se stranickými orgány; podle jeho představ se členy předsednictva měli stát členové politického sekretariátu, což mělo „lépe zorganizovat práci vlády, konkrétně řízení ministerstev“.27

Podle Vládního nařízení o nové organisaci vládních prací tvořili předsednictvo vlády premiér a jeho náměstkové. Úkolem tohoto orgánu bylo vyřizovat běžné práce vlády mezi jejími zasedáními a operativně řídit a kontrolovat (!) činnost jednotlivých členů vlády.28

Gottwaldovy představy projednalo 8. ledna 1953 zasedání ÚV KSČ.29 Jak hodně mu na nich záleželo, dokazuje skutečnost, že je členům ústředního výboru představil sám. Z jeho krátkého projevu vyplynulo, že „dosavadní organisace práce vlády a její struktura již je překonaná a zastaralá a stává se, jako všechno překonané, brzdou dalšího vývoje“. Reorganizace vlády podle něj byla vedena nutností důsledněji kontrolovat, jak jsou usnesení vlády plněna jednotlivými ministerstvy. Nezapomněl samozřejmě zdůraznit, že „v Sovětském svazu, jak je vám mnohým jistě známo, tento systém je zaveden již dávno a výborně se osvědčil“.

Některé Gottwaldovy výroky pronesené při této příležitosti se zdají naznačovat, že již nebyl mentálně zcela v pořádku, případně, že mluvil pod vlivem alkoholu: „V Sovětském svazu, pravda, my jsme jenom jako oblast Sovětského svazu, konec konců – že ano – ale v podstatě máme stejné problémy.“30 Nicméně vysvětlil ústřednímu výboru svoji představu vzniku většího počtu menších, specializovaných ministerstev, „které se dají odpovědněji řídit, operativněji řídit, než je tomu při velkých, často nesourodých a nepřehledných celcích“. Poněkud zvláštním způsobem posluchače ujistil, že „nejde o nějaké zvláštní ministerstvotvorstvo nebo ministermánii“, nicméně je připravil na skutečnost, že po provedené reorganizaci se počet ministerstev zvýší, neboť některá stávající ministerstva větší bude nutno rozdělit do většího počtu menších a možná i zřídit některá nová a s těmito malými úřady lépe pracovat. Představoval si, že když by mělo předsednictvo vlády řešit nějaký konkrétní problém, že „budou přizváni jako pravidlo pouze ti ministři, kterých se projednávané otázky přímo týkají“.

Gottwald neměl svůj návrh ještě rozpracován tak, aby dokázal členům ÚV KSČ říci, která ministerstva si představuje rozdělit a která nově zřídit, a už vůbec nebyl schopen předložit jim konkrétní personální návrhy, nicméně velmi zdůrazňoval časový tlak: „je potřebí věc udělat brzy, co nejrychleji, já bych řekl nejpozději do konce tohoto měsíce“.

Na základě Gottwaldova návrhu pak ÚV KSČ schválil usnesení, že pověřuje předsednictvo strany, aby „v nejkratší době reorganisovalo a rozšířilo předsednictvo vlády a vytvořilo z něho kolegiální (!) orgán k řízení a kontrole jednotlivých ministerstev.“31 Politický sekretariát a předsednictvo ÚV KSČ pak návrh projednaly32 a schválily 28. ledna 1953. Jak řekl Antonín Novotný sovětskému diplomatovi Krekoteňovi, stalo se tak „bez ohledu na skutečnost, že zamýšlená reorganizace vlády v části vytvoření předsednictva vlády neodpovídá ústavě, neboť podle ústavy se může usnášet jen celá vláda a ne pouze předsednictvo“.33

K 31. lednu téhož roku pak byla provedena rozsáhlá reorganizace vlády, v níž se náměstky premiéra nově stali Karol Bacílek, Alexej Čepička, Zdeněk Nejedlý, Antonín Novotný, Jindřich Uher. Václav Kopecký se stal prvním náměstkem předsedy vlády.34 Některá ministerstva, například ministerstvo informací a osvěty, byla zrušena, jiná rozdělena a zřízena některá ministerstva nová, například energetiky, státních statků, vysokých škol aj. Každý z náměstků předsedy vlády měl dohled nad několika resortními ministerstvy.35

Podle toho, co řekl sovětskému diplomatovi Krekoteňovi Antonín Novotný, měl on sám zodpovídat za ministerstvo těžkého strojírenství, ministerstvo všeobecného strojírenství, ministerstvo stavebnictví, ministerstvo stavebních hmot a ministerstvo lehkého průmyslu.36 Dohled na ministerstvo národní bezpečnosti a ministerstvo národní obrany si vyhradil sám prezident, tedy Gottwald. Z funkce náměstka předsedy vlády musel odejít Jozef Kyselý, protože nebyl komunistou a ve vládě zastupoval Stranu slovenské obrody. Stal se šéfem nově zřízeného ministerstva stavebních hmot. Členem prezídia vlády se naopak stal Zdeněk Fierlinger, do jehož gesce spadalo ministerstvo vnitra, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo spravedlnosti. Ovšem – vzhledem k tomu, že nebyl členem politického sekretariátu – bylo nejdříve nutné zvolit jej tajemníkem ÚV KSČ a podle Novotného s tím Gottwald údajně počítal.37 Ostatně reorganizace politického sekretariátu se předpokládala rovněž, reorganizace organizačního sekretariátu ÚV KSČ proběhla už 28. ledna 1953.

Poté, co „odchodem tří sekretářů do vlády vznikla nutnost doplnit a rozšířit“ počet jeho členů, doplnilo jej předsednictvo ÚV o Bruno Köhlera, Jiřího Salgu, Annu Baramovou, Richarda Hradce a Vratislava Krutinu.38 Dříve, než došlo k doplnění politického sekretariátu, Klement Gottwald zemřel a situace se zásadním způsobem změnila.

Dalším opatřením, které Gottwald před svou smrtí chtěl provést, byla peněžní reforma a zrušení lístkového systému v zásobování. Lístkový systém byl jedním z témat, o nichž na celostátní konferenci KSČ 16. listopadu 1952 mluvil. Otevřeně prohlásil, že „pokud se týče zásobování obyvatelstva jak potravinami, tak průmyslovými výrobky denní potřeby – tu nemůžeme být spokojeni“. Nedostatek potravin i zboží denní potřeby byl podle něj také hlavním důvodem přetrvávající existence lístkového systému. Příčinu tohoto stavu však nepojmenoval. Když hovořil o nedostatcích v zásobování potravinami, uvedl pouze jediné východisko – zefektivnění zemědělské výroby, samozřejmě na bázi jednotných zemědělských družstev. Když hovořil o nedostatku průmyslového zboží, nebyl konkrétní ani tolik: „Naši hospodářští pracovníci jak v lehkém, tak v jiném průmyslu musí si jednou zvyknout, že budou i pro vnitřní trh vyrábět jakostní zboží v hojném výběru, že budou dovezené suroviny hospodárně a vkusně zpracovávat, že budou z domácích zdrojů hledat nové suroviny pro zboží široké spotřeby a že se také postarají o to, aby příslušné závody v dostatečné míře vyráběly ono drobné spotřební zboží, které nevyžaduje mnoho suroviny, energie a pracovních sil, jehož marné shánění však zbytečně ztrpčuje život našich žen,“ řekl Gottwald zcela neadresně. Nemohl být samozřejmě konkrétnější, protože by musel přiznat, že základní chyba je v podstatě komunistického systému. „A bude také dobře, když naši pracovníci v obchodě nebudou přejímat od výroby každý šmejd, nýbrž budou žádat kvalitu a vkus a když budou také sami hledět, aby měli na skladě ono drobné spotřební zboží, po kterém je poptávka. Za takových předpokladů můžeme v dohledné době podstatně zlepšit naše vnitřní zásobování průmyslovým spotřebním zbožím,“39 dodal v naprostém rozporu s realitou.

Delegáti však jeho slova přijímali s potleskem, nepochybně i proto, že nejvyšší představitel jejich hnutí otevřeně přiznal, že zásobování, s jehož nedostatky se sami museli potýkat každý den, není v pořádku.40 Jak zoufalá byla situace na trhu snad se vším, co lidé potřebovali k životu, si do svého deníku ztrápeně poznamenával brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek: „Září bylo studenější nežli jiná léta – a pořádného topiva, totiž černého uhlí a koksu není. Topíme už asi týden, ovšem jen nekvalitním hnědým uhlím,“ zapsal si 30. září 1952. „...od včerejška máme elektrický proud – na příděl,“ stojí v zápisu z 24. října téhož roku. „>Proč klesá poptávka mléka?< ptají se dnes pokrytecky v novinách. A odpovídají: >Hlavní příčina tkví v naprosto nedostatečném plnění dodávek mléka vesnickými boháči.< A proč není textil, uhlí, koks, dřevo, papír, léky a tisíc jiných předmětů, na jejichž dodávku nemá vesnický boháč žádný vliv?“ ptal se rezignovaně Jeřábek 15. listopadu.41

Gottwald ve svém projevu na celostátní konferenci také neřekl, že stranické a státní vedení se už nějaký čas zabývá otázkou jak lístkový systém zrušit a také – přípravou peněžní reformy. Ale i tuto operaci přinejmenším na čas překazila a její provedení odložila Stalinova a Gottwaldova smrt.

 


1 Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, Ministerstvo spravedlnosti, Praha 1953.
2 Cit. dle BÍLEK, Jan: Spisovatelka J. Glazarová v procesech s M. Horákovou a R. Slánským. „Nejlépe by bylo začít některým svým dojmem z přelíčení.“ In: PERNES, Jiří – FOITZIK, Jan (Eds.): Politické procesy v Československu a „případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.–16. dubna 2003 v Praze, Prius Brno 2005, str. 252.
3 BRABEC, Václav: Vztah KSČ a veřejnosti k politickým procesům na počátku padesátých let. Revue dějin socialismu roč. IX/1969, čís. 3, str. 364.
4 Tamtéž, str. 365.
5 Dokonce také příslušník československého demokratického exilu v Londýně dr. Lev Sychrava ve svých přednáškách hovořil o procesu se Slánským jako o „vítězství demokratického socialismu nad byrokratismem“ a očekával všestranné zlepšení poměrů v zemi. Viz PERNES, Jiří: Lev v kleci. Návrat dr. Lva Sychravy z exilu v roce 1955, Soudobé dějiny roč. XIV/2007, č. 4, str. 607–650.
6 Brabec, c. d., str. 375.
7 Tamtéž, str.367.
8 Tamtéž, str. 381.
9 Moravský zemský archiv Brno, fond (dále jen f.) G 560 – KV KSČ Brno, protokol ze zasedání KV KSČ Brno dne 1. 12. 1952.
10 SMULA, Johann: The Party and the Proletariat: Škoda 1948–53. In: Cold War History Vol. 6, No. 2, May 2006, str. 168.
11 Brabec, c. d., str. 383.
12 Viz také PERNES, Jiří: Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, str. 79.
13 Archiv vněšněj politiki Rossijskoj federaciji (dále jen AVP RF), f. 0138, op. 35, p. 226, d. 14, l. 32–37. Z deníku P. G. Krekoteně. Zápis besedy s A. Novotným. Dokument je publikován rovněž in: VOLOKITINA, T. V. – ISLAMOV, T. M. – MURAŠKO, G. P. – NOSKOVA, A. F. – ROGOVAJA, L. A. (Eds.): Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archivov 1944–1953 gg. Tom II. 1949–1953 gg., „Sibirskij chronograf“ Moskva – Novosibirsk 1998,
str. 861–865.
14 Tamtéž.
15 Antonín Gregor byl z funkce ministra zahraničního obchodu odvolán k 24. 4. 1952.
16 AVP RF, f. 0138, op. 34, p. 207, d. 16, l. 113–115. Z deníku A. Je. Bogomolova. Zápis besedy s K. Gottwaldem. Dokument je publikován rovněž in: Vostočnaja Jevropa...Tom II., str. 841–843.
17 SLÁNSKÁ, Josefa: Zpráva o mém muži, Praha 1990.
18 MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda: Na vlastní kůži, Academia, Praha 2003.
19 AVP RF, f. 0138, op. 35, papka 226, dělo 15 – Z deníku P. G. Krekoteně. Zápis besedy s A. Novotným o vztahu členů Politického sekretariátu ÚV KSČ k procesu nad Slánským, dat. 1. 4. 1953. Dokument byl publikován in: MURAŠKO, Galina Pavlovna: Izbrannoje, Institut slavjanoveděnija RAN Moskva 2011, str. 339–341.
20 Viz záznam rozhovoru sovětského velvyslance v Československu A. Je. Bogomolova s členem vedení KSČ a československým ministrem zahraničních věcí Viliamem Širokým koncem roku 1952, in: AVP RF, f. 0138, op. 34, papka 207, dělo 16 – Z deníku sovětského velvyslance v Československu A. Je. Bogomolova. Zápis besedy s ministrem zahraničních věcí ČSR V. Širokým o vztahu obyvatel země k procesu nad Slánským, dat. 1. 12. 1952. Dokument byl publikován in: MURAŠKO, Galina Pavlovna: Izbrannoje, str. 337–339.
21 Kolektiv autorů: Dějiny Československa v datech, Svoboda, Praha 1968, str. 389.
22 ŠTVERÁK, František: Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992). Základní informace o ústředních orgánech a biografické údaje o vedoucích
představitelích strany, Národní archiv, Praha 2010, str. 260.
23 AVP RF, f. 0138, op. 34, p. 207, d. 16, l. 113–115. Z deníku A. Je. Bogomolova. Zápis besedy
s K. Gottwaldem. Dokument je publikován rovněž in: Vostočnaja Jevropa... Tom II, str. 841–843.
24 Rossijskij Gosudarstvennyj Archiv Socialnoj i Političeskoj Istoriji, Moskva (dále jen RGASPI), f. 17, op. 137, d. 861, l. 64–66. Dopis tajemníků ÚV KSSS M. A. Suslova, A. B. Aristova a předsedy Komise ÚV KSSS pro styky se zahraničními komunistickými stranami V. G. Grigorjana G. M. Malenkovovi, dat. 26. 11. 1952. Dokument je rovněž publikován in: VOLOKITINA, T. V. – MURAŠKO, G. P. – NAUMOV, O. V. – NOSKOVA, A. F. CAREVSKAJA, T. V. (Eds.): Sovětskij faktor v Vostočnoj Jevrope 1944–1953. T. 1, 2. 1949–1953. Dokumenty, ROSSPEN, Moskva 2002, T. 2, str. 708–710.
25 Tamtéž.
26 Tamtéž.
27 Tamtéž.
28 Národní archiv Praha (dále jen NA), f. 02/1 – Předsednictvo ÚV KSČ 1945–1954, sv. 35, ar. j. 322 – Návrh na reorganisaci vlády a organisačního sekretariátu ÚV KSČ.
29 Tamtéž, f. 01 – Zasedání ÚV KSČ 1945–1989, sv. 19, ar. j. 31, Těsnopisný záznam jednání Ústředního výboru KSČ, Praha-Hrad 8. ledna 1953.
30 Tamtéž.
31 Tamtéž.
32 Tamtéž – Zápis z 33. schůze Předsednictva ÚV KSČ, konané dne 28. ledna 1953 v 16 hodin na Hradě.
33 AVP RF, f. 0138, op. 35, p. 226, d. 14, l. 32–37. Z deníku P. G. Krekoteně. Zápis besedy s A. Novotným, dat. 10. 1. 1953. Dokument je publikován rovněž in: Vostočnaja Jevropa... Tom II, str. 861–865.
34 Kolektiv autorů: Dějiny Československa v datech, Svoboda, Praha 1968, str. 458–459.
35 NA, f. 02/1 – Předsednictvo ÚV KSČ 1945–1954, sv. 35, ar. j. 322 – Návrh na reorganisaci
vlády a organisačního sekretariátu ÚV KSČ.
36 AVP RF, cit. fond, op. 35, p. 226, d. 14, l. 69–74. Z deníku P. G. Krekoteně. Záznam roz-
hovoru s A. Novotným, dat. 31. 1. 1953. Dokument je rovněž publikován in: Sovětskij faktor...Tom 2. 1949–1953, str. 720–724. Podrobněji viz NA, f. 02/1 – Předsednictvo ÚV KSČ 1945–1954, sv. 35, ar. j. 322 – Zápis z 33. schůze Předsednictva ÚV KSČ, konané dne 28. ledna 1953 v 16 hodin na Hradě.
37 AVP RF, f. 0138, op. 35, p. 226, d. 14, l. 4–12. Dokument je publikován rovněž in: Vostočnaja Jevropa... Tom II, str. 855–861.
38 NA, f. 02/1 – Předsednictvo ÚV KSČ 1945–1954, sv. 35, ar. j. 322 – Návrh na reorganisaci vlády a organisačního sekretariátu ÚV KSČ.
39 Politická a organisační práce strany a návrh nových stanov strany. Referát soudruha Klementa Gottwalda. Rudé právo 17. 12. 1952.
40 O úrovni zásobování viz blíže FRANC, Martin: Výkladní skříň socialismu. Obchod s potravinami v Praze v 50. a 60. letech 20. století. In: KÁRNÍK, Zdeněk – KOPEČEK, Michal (Eds.): Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, sv. V., Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Dokořán, Praha 2005, str. 222–240.
41 JEŘÁBEK, Čestmír: V zajetí stalinismu, Z deníků 1948–1958, Barrister&Principal, Brno 2000, str. 183–189.

Související