Chtěla bych vyprávět, jak L. vstoupila do mého života, za jakých okolností, chtěla bych přesně popsat situaci, která L. umožnila, aby vnikla do mého soukromí a s trpělivostí se jej zmocnila. Není to tak jednoduché. I v okamžiku, kdy píšu tuhle větu, jak L. vstoupila do mého života, si uvědomuju, že ten výraz působí nabubřele, jako klišé zdůrazňující jakousi dramaturgii, která zatím neexistuje, snahu zvěstovat přelom či zvrat.

Ano, L. vstoupila do mého života a od základu ho převrátila, pomalu, jistě, zákeřně. L. vstoupila do mého života jako na divadelní jeviště přímo uprostřed představení, jako by nějaký režisér zařídil, aby se všichni kolem stáhli a uvolnili jí tak místo, jako by příchod L. byl nastrojen tak, aby vyzněla jeho důležitost, aby divák a ostatní postavy přítomné na scéně (a při té příležitosti i já) se přesně v tom okamžiku dívali pouze na ni, aby všechno kolem nás strnulo a její hlas se nesl až na konec sálu, zkrátka aby udělala dojem.

Ale předbíhám.

Kniha

Delphine de Vigan

Podle skutečného příběhu

2016, Nakladatelství Odeon, přeložila Alexandra Pflimpflová, 336 stran, 299 korun

L. jsem poznala na konci března. Při dalším setkání se už v mém životě pohybovala jako odvěká přítelkyně ve známém prostředí. Při dalším setkání jsme už měly své private jokes, společný jazyk plný narážek a dvojsmyslů, pohledy, které stačily, abychom si porozuměly. Naše spojenectví živily sdílené důvěrnosti, ale i to, co vyřčeno nebylo a co nepotřebovalo komentář. S odstupem a vzhledem ke zlu, jímž se později obalil náš vztah, mohla bych být v pokušení říct, že L. se do mého života vloupala, a to s jediným cílem zabrat mé území, ale nebyla by to pravda.

L. vstoupila jemně, nesmírně citlivě, a já s ní prožila chvíle úžasného sblížení.

 

To odpoledne, které předcházelo našemu setkání, jsem měla mít autogramiádu na pařížském Knižním salonu. Objevila jsem tam svého kamaráda Oliviera, který byl hostem přímého vysílání na stanici Radio France. Vmísila jsem se mezi publikum a poslouchala. Potom jsme se s jeho starší dcerou Rosou všichni tři usadili na ošoupané plyšové pohovce v koutku salonu a podělili se o sendvič.

K podepisování jsem byla ohlášená na půl třetí, takže jsme měli trochu času. Olivier nemeškal a na rovinu řekl, že vypadám dost utahaně, starostlivě se vyptával, jak se s tím vším srovnávám, přičemž s tím vším znamenalo jednak fakt, že jsem napsala hodně osobní, hodně intimní knihu, i to, že kniha má takový ohlas − ohlas, jaký jsem si ani na vteřinu nepředstavovala, to věděl, a na jaký jsem tím pádem nebyla připravená.

Později mi Olivier nabídl, že mě doprovodí, a zamířili jsme ke stánku mého nakladatele. Prošli jsme kolem početné, sevřené fronty čekajících, pátrala jsem, co za autora je na druhém konci, vzpomínám si, že jsem pohledem pátrala po vývěsce, která by nám odhalila jeho jméno, a pak mi Olivier pošeptal, to jde nejspíš o tebe. Opravdu, fronta se táhla do daleka a pak se stáčela ke stánku, kde mě očekávali.

V dřívějších dobách a dokonce ještě před pár měsíci by mě to naplnilo radostí a nepochybně i pýchou. Strávila jsem hodiny vyhlížením čtenáře v nejrůznějších salonech, způsobně usazená za stůžkem svých knížek, aniž by někdo přišel, vím, jaké to je, ty rozpaky, tahle trochu potupná osamělost. Teď se mě zmocnil docela jiný pocit, něco jako závrať, na okamžik mě prostoupila myšlenka, že to je až příliš, až příliš pro jednu jedinou osobu, až příliš pro mě. Olivier mi řekl, že mě tam nechá.

 

Moje kniha vyšla koncem srpna a od té doby jsem jezdila z města do města, od setkání k podepisování, od četby k besedě, do knihkupectví, knihoven, studoven, kde mě čekalo čím dál tím víc čtenářů.

Někdy mi to až lezlo na mozek, tenhle pocit, že jsem ťala do živého, že jsem s sebou, za sebou strhla tisíce čtenářů, ten pocit, nepochybně ošidný, že mi porozuměli.

Byla jsem šťastná, naplněná, ohromená.

Pyšná a stále nevěřící.

 

Napsala jsem knihu, jejíž dopad jsem si nepředstavovala.

Napsala jsem knihu, která přímo v mé rodině a kolem mě zapůsobila ve více vlnách, s jejichž vedlejšími škodami jsem nepočítala, knihu, která brzy ukáže, kdo je mou neselhávající oporou, ale i moje falešné spojence, knihu, jejíž účinky budou působit ještě dlouho.

Nepředvídala jsem, jak se ta věc rozšíří, ani její důsledky, nepředvídala jsem ten obrázek své matky, reprodukovaný po stovkách a pak po tisících, tu fotku otištěnou na přebalu, která vydatně přispěla k propagaci textu, tu fotku, která se velmi brzy od ní oddělí a pak už to nebude moje matka, nýbrž znepokojivá a zkreslená románová postava.

Nepředvídala jsem ty dojaté, ostýchavé čtenáře, nepředvídala jsem, že se někteří přede mnou rozpláčou a jak pro mě bude těžké neplakat s nimi.

 

Vůbec poprvé, v Lille, mi jedna mladá křehounká, opakovanými hospitalizacemi očividně vyčerpaná žena vyprávěla, jak jí román dal šílenou, neuvěřitelnou naději a že navzdory její nemoci, navzdory tomu, co ji potkalo a co se nespraví, navzdory tomu, co jim způsobila, ji snad její děti budou moct milovat…

A ještě jindy v Paříži, v neděli ráno, mi jeden zničený muž vyprávěl o své duševní poruše, o tom, jak lidi na něho, na ně pohlížejí, na ty, co tak děsí, že je všichni házejí do jednoho pytle, ty s bipolaritou, schizofreniky, trpící depresemi, ocejchované jako kuřata v celofánu podle momentálních trendů a obálek časopisů, a jak je Lucile, moje nedotknutelná hrdinka, všechny rehabilitovala.

A ještě další ve Štrasburku, v Nantes, Montpellieru, lidé, které jsem někdy měla chuť obejmout.

 

Postupně jsem si jakžtakž vybudovala neviditelnou zábranu, obranný val, jenž mi umožňoval pokračovat, být tam, udržet odstup, takové stažení bránice, které zadržovalo vzduch ve výši hrudníku, takže se vytvořil jakýsi nepatrný polštářek, neviditelný airbag, který jsem pak postupně vyfukovala ústy, jakmile nebezpečí pominulo. Tak jsem dokázala naslouchat, mluvit, chápat, co se dělo s tou knihou, ten přenos, k němuž docházelo mezi čtenářem a textem, kdy kniha skoro pokaždé − a z důvodu, který neumím vysvětlit − odkazovala čtenáře k jeho vlastnímu příběhu. Kniha byla jakýmsi zrcadlem, ale hloubka jeho zorného pole a obrysy mi už nepatřily.

 

Věděla jsem však, že dřív či později mě to všechno dostihne, ta spousta, ano, spousta čtenářů, komentářů, pozvání, ta spousta navštívených knihkupectví a hodin strávených ve vlaku a že pak pod vahou mých pochybností a rozporů něco rupne. Věděla jsem, že dřív či později se tomu nevyhnu, že budu muset o věcech popřemýšlet, mám-li se s nimi vyrovnat.

 

Tu sobotu jsem v Salonu podepisovala donekonečna. Lidé přišli a chtěli si se mnou popovídat a já stěží hledala slova, abych jim poděkovala, odpověděla na jejich otázky, dostála jejich očekávání. Hlas se mi třásl, těžko se mi dýchalo. Airbag už nefungoval, nedokázala jsem tomu čelit. Byla jsem propustná. Zranitelná.

Někdy před šestou večer frontu ukončili pomocí pružné pásky natažené mezi dvěma sloupky, aby to odradilo nově příchozí, kteří pak museli jít zase po svých. Pár metrů od sebe jsem slyšela, jak vedení stánku vysvětluje, že už končím, musí odejít, končí, je nám líto, už odchází.

Jakmile jsem skončila s podpisováním pro ty, co byli určeni v řadě jako poslední, zdržela jsem se pár minut, abych si pohovořila se svou nakladatelkou a obchodním ředitelem. Myslela jsem na to, že mě čeká ještě cesta na nádraží, cítila jsem se vyčerpaná, dokázala bych se natáhnout na sedačku a zůstat tam. Stáli jsme ve stánku, já otočená zády k uličkám Salonu a ke stolečku, kde jsem seděla před pár minutami. Zezadu k nám přistoupila nějaká žena, zeptala se mě, jestli bych jí nenapsala do jejího výtisku věnování. Odpověděla jsem jí ne, jen tak, bez zaváhání. Nejspíš jsem jí vysvětlila, že kdybych jí knihu podepsala, stoupli by si do řady další lidé a chtěli by, abych v podepisování pokračovala, a určitě by se vytvořila nová fronta.

Viděla jsem jí na očích, že nechápe, že nemůže pochopit, kolem nás už nikdo nebyl, ti, co měli smůlu, se už rozešli, všechno se zdálo v poklidu a nerušené, viděla jsem jí na očích, že si říká, no co si o sobě ta kráva myslí, o jednu knihu víc nebo míň, copak jste sem nepřišla právě proto, abyste prodávala a podepisovala knížky, snad si ještě nebudete naříkat…

Nedokázala jsem jí říct, paní, je mi líto, ale už nemůžu, jsem unavená, nejsem ze železa, nemám křídla, prostě to tak je, je mi jasné, že jiní dokážou vydržet hodiny bez jídla a pití, dokud se nedostane na všechny a nebudou uspokojeni, hotoví soumaři, každopádně borci, jenomže já ne, ne dneska, už nesvedu napsat svoje jméno, moje jméno je švindl, mystifikace, věřte mi, moje jméno na téhle knížce už nemá větší cenu než holubí trus, co by na smůlu spadl na předsádku.

Nedokázala jsem jí říct, kdybych vám, paní, napsala to věnování, rozpadnu se na dva kusy, přesně to se stane, varuju vás, jděte pryč, držte se ode mě co nejdál, ten vlásek, co drží pohromadě dvě půlky mé osoby, rupne a já se rozbrečím, možná budu i ječet, a to by mohlo být pro nás pro všechny hodně nepříjemné.

 

Odešla jsem ze Salonu a nevnímala výčitky, které mě začaly přepadat.

Sedla jsem na metro na Porte de Versailles, souprava byla narvaná, přesto jsem našla místo k sezení. S nosem přilepeným na okno jsem si začala scénu přehrávat, ta scéna se mi vrátila, jednou a pak znovu. Odmítla jsem té ženě podepsat její knihu, přestože jsem tam byla a zrovna se bavila, nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Cítila jsem se provinilá, směšná, styděla jsem se.

 

Dnes tu scénu popisuju se vším všudy, co obnášela, i tu únavu a to, jak jsem měla všeho nad hlavu, protože jsem si téměř jistá, že kdyby k ní nedošlo, nikdy bych se nesetkala s L.

L. by ve mně neobjevila ten hodně křehký, hodně nestabilní, hodně drolivý terén.

Související