Ona melancholie totiž sahá nejen k lidem, nýbrž šíří se dokonce i mezi rostliny. Nemluvím o oněch stvořeních, která jsou saturnská, melancholická svou přirozeností, jako je olovo a jiné podobné minerály, anebo rostliny, jako je routa, cypřiš a další, samozřejmě také čemeřice, kterou se zabývá Agrippa, ryby, ptáci a zvířata jako zajíc, králík, plch a další, sova, netopýr a jiní noční ptáci, nýbrž mluvím o melancholii uměle přivozené, kterou můžeme pozorovat u všech.

Přesadíme-li rostlinu, začne chřadnout, jak je to zejména patrné v případě datlovníků, o nichž se lze mnohé dočíst v Konstantinově knize o zemědělství; a totéž platí o antipatii vinné révy a zelí, vína a oleje. Zavřete ptáka do klece, a zahyne sklíčeností anebo zažeňte zvíře do ohrady, vezměte mu mláďata či společníky a pozorujte, co z toho vzejde. Je možné nevidět, že všem citlivým tvorům jsou společná taková pohnutí, jako je strach či smutek?

Kniha

Robert Burton

Anatomie melancholie

(Druhé vydání)

2016, Nakladatelství Prostor, přeložil Miroslav Petříček, 340 stran, 347 korun

A ze všech jiných jsou k této chorobě nejvíce náchylní psi, poněvadž, jak se domnívají mnozí, mají sny stejně jako lidé a z melancholie se jich zmocňuje běsnivost; mohl bych uvést mnoho vyprávění o psech, kteří zemřeli zármutkem a uhynuli, když ztratili pána, ale s takovými příběhy se lze setkat u každého autora.

Taktéž království, provincie stejně jako politická tělesa jsou náchylné k této chorobě, což zevrubně prokázal Boterus ve své Politice. „Tak jako v lidských tělech“ (říká v této knize) „nacházíme rozmanité změny, jejichž původem jsou šťávy, právě tak i celou společnost zachvacují četné a různé nemoci jako důsledek rozmanitých rozbrojů“, což je jasně patrné na základě jejich konkrétních příznaků.

Pozorujete-li v nějaké zemi lid, který je slušný, bohabojný a poslušný svých vládců, rozvážný, mírumilovný a mírný, bohatý, obdařený majetkem a vzkvétající, lid, který žije v míru, jednotě a shodě, dobře zaopatřenou zem, četná skvělá a zalidněná města, ubi incolae nitent, jak říká starý Cato, kde jsou lidé slušní, zdvořilí a přímí, ubi bene beateque vivunt, kde žijí dobře a šťastně, což podle našich politiků je hlavním cílem obce a co Aristotelés označuje jako commune bonum, tedy obecné dobro, či Polybios jako optabilem et selectum statum, neboli jako stav žádoucí a ideální, pak taková zem je zbavena melancholie, jak tomu bylo v Itálii v době Augustově a jak je tomu dnes v Číně a v mnoha jiných kvetoucích evropských královstvích.

Kde ale zaznamenáte mnoho nespokojenosti, obecné stesky a stížnosti, chudobu, barbarství, nouzi, morové rány, války, povstání, vzpoury, nepokoje a sváry, lenost, bouření a epikúrejství, zemi ležící ladem, pustou, plnou bažin a močálů či pouští, města v úpadku, špinavá a chudá, vesnice vylidněné, lid zanedbaný, ošklivý a neuhlazený, takové království a taková země je nutně rozladěná, melancholická, má špatné tělo a potřebuje být reformována.

Toho ale nelze dosáhnout, nejsou-li napřed odstraněny příčiny těchto chorob; často totiž pocházejí z vlastních vad anebo z nějakých nahodile způsobených poruch: například má země špatné podnebí, je položena příliš na sever, půda je neplodná, vyschlá, jak je tomu v případě Libyjské pouště anebo arabských pouští, anebo trpí nedostatkem vody, jako pouště Lop a Belgian v Asii, má špatný vzduch, jako místa v Alexandrettě, Bantamu, Pise, Durazzu, San Juan de Ulua a jinde, anebo jí hrozí časté zaplavování mořem, jako místům v Nizozemí a jinde, či leží vedle nebezpečných sousedů, jako Maďaři blízko Turků, Podolané blízko Tatarů, nebo téměř všechny hraniční země, a proto žije ve stálém strachu a v důsledku častých vpádů nepřátel bývá často pustošena.

Tak se často děje městům i v důsledku válek, požárů, morových ran, záplav, divé zvěře, úpadku obchodu, zahrazených přístavů či bouřlivého moře, o čemž svědčí nedávný osud Antverp, dávný osud Syrakús, Brundisia v Itálii, Rye a Doveru u nás jakož i mnoha jiných měst, která dodnes žijí v obavách před bouřením divokého moře a zápasí s ním, jako například Benátčané, kteří na tento zápas vynakládají obrovské sumy.

Avšak nejčastější choroby jsou ty, které pocházejí z těchto zemí samých, když se zanedbává, mění či upravuje náboženství a bohoslužba, když se lidé nebojí Boha, neposlouchají vládce, volně se oddávají ateismu, epikúreismu, znesvěcování, simonii a všem podobným bezbožnostem, protože taková země nemůže vzkvétat.

Když Abraham přišel do Geraru a spatřil neplodnou zem, věděl najisto, že na tomto místě není žádná bázeň Boží. Španělský chorograf Cyprian obdivuje nad jiná města ve Španělsku Barcelonu, „v níž nejsou žádní žebráci a chuďasové, nýbrž všichni jsou bohatí a všem se dobře vede“; a rovněž uvádí důvod: „protože jsou oddáni náboženství více než jejich sousedi“. Proč byl Izrael tak často zpustošen nepřáteli, proč se Izraelci ocitali v zajetí, ne-li kvůli svému modloslužebnictví, nedbání slova Božího, znesvěcování, dokonce kvůli jedinému Achanovu skutku.

Co lze potom čekat od země, v níž je spousta takových Achanů, olupovačů kostelů a simonitů? Jak mohou vzkvétat ti, kdo zanedbávají božské povinnosti a kdo z valné většiny žijí jako epikúrejci?

Jiné běžně rozšířené neduhy obecně škodí obci; pozměňování zákonů a zvyků, porušování privilegií, útlak, nepokoje, jak zjišťuje již Aristotelés, Bodin, Boterus, Junius, Arnisaeus a další. Upozorním jen na ty hlavní. Impotentia gubernandi, ataxia, zmatek, špatná vláda, která má původ v neschopných, nedbalých, popudlivých, peněz lačných, nespravedlivých, hrubých či tyranských úřednících, mezi nimiž jsou samí pošetilci, hlupáci, děti, nadutci, umíněnci, straníci, lidé nesoudní, utlačovatelé, zatvrzelci, tyrané, kteří nejsou schopni zastávat své úřady a naprosto se pro ně nehodí; tímto způsobem pak přicházejí vepsí četná vznešená města a vzkvétající království, celé tělo pak pod takovými hlavami úpí a je nemožné, aby nebyly rovněž postiženy i všechny údy, jak to dnes můžeme pozorovat na provinciích Malé Asie, které úpí pode jhem turecké vlády, jakož i na celé obrovské oblasti Moskevského velkoknížectví pod vládou tyranského knížete.

Slyšel snad někdo o civilizovanějších a bohatěji obydlených zemích, než byly ony kraje v Řecku, Malé Asii, „oplývající blahobytem, množstvím obyvatel, silou, mocí, nádherou a velkolepostí“, anebo než byla ona zázračná krajina, Svatá zem, která ač stísněna svou rozlohou, dokázala poskytnout útočiště bezpočtu měst a vychovat spousty bojovníků?

Anebo Egypt, jiný ráj, který je dnes barbarskou pustinou a téměř zcela zpustlý pod despotickou vládou vypínavého Turka, intolerabili servitutis jugo premitur, uvržen do nesnesitelného otroctví, na jehož vůli a nestoudných příkazech závisí nejen voda a oheň, statky i půda, ale i otroctví obyvatel, jejich životy i jejich duše: je to tyran, který poskvrní vše, čeho se dotkne, takže jistý historik už jen smutně říká: „Kdyby je dnes spatřil nějaký starý obyvatel Egypta, ani by je nepoznal; cestovateli i úplnému cizinci by se při pohledu na ně sevřelo srdce.“

Tam, kde podle Aristotela Novae exactiones, nova onera imposita, se den co den ukládají nová břemena a nové daně, které jsou tak těžké, že, jak říká Zosimus ve své druhé knize Dějin, ut viri uxores, patres filios prostituerent ut exactoribus e quaestu, že kvůli těmto břemenům muži prostituují své ženy a otcové syny, pak jsou lidé nutně nešťastní, hinc civitatum gemitus et ploratus, a z toho pak pochází nářek a pláč měst, o kterém mluví Tullius, k čemuž Hippolytus dodává, že „poddaní jsou chudí, ubozí, vzpurní a zoufalí; jak nedávno poznamenal jeden z našich velmi soudných současníků v pojednání o toskánském velkovévodství, obyvatelé jsou zahořklí a nespokojení, což je patrné na jejich různých a otevřeně projevovaných stížnostech.

„Stát je pak podoben nemocnému tělu, které přednedávnem vzalo lék, ale jehož šťávy se ještě správně neusadily, a je tak oslabeno pročišťováním, že jediné, co zbylo, je melancholie.“