Ovšem nikdy jsme nikomu neřekly, že jsme to dole pod náklaďákem dělaly taky. Ale všechno ostatní jsme vyzvonily a dozvěděli se to hned všichni z městečka a chodili se nás na to vyptávat a tak. Maminka se nosila jako páv, a jakmile se někdo objevil u domu, hned ho zvala dál a vařila mu kafe, a když stálo kafe na stole, návštěvník ho naráz vypil a pak pomaličku odložil šálek, pěkně opatrně, jako by to byla skořápka, podíval se na mě a už se očima smál, ale dělal, jako že nic neví, a neviňoučkým hlasem se pak zeptal stejně jako všichni: „Holčičko, pojď sem a pověz mi, co jste to tam pod tím náklaďákem dělaly?“ A na to já nic a maminka se přede mě postavila a vzala mě za bradu a zvedla mi hlavu a povídá: „Ale no tak, holčičko, řekni, co jsi viděla, pověz to všechno tak, jak jsi to vyprávěla mně, nestyď se.“ Já se nestyděla ani nic podobného, ale nic jsem neříkala, dokud tam nebyla Aurelita a nevyprávěla to se mnou, tak vždycky poslali pro Aurelitu a ta přišla i s mámou a spolu jsme to krásně vylíčily. Věděly jsme, že jsme atrakce čtvrti, celého městečka, nejdřív čtvrti a pak celého městečka, takže jsme se spolu procházely po parku, pěkně vzpřímeně, záda jako pravítko, na nikoho jsme se nedívaly, ale věděly jsme, že se všichni dívají na nás, a když jsme šly kolem, špitali si a pokradmu se na nás dívali a tak.

Kniha

Guillermo Cabrera Infante

Tři truchliví tygři

2016, Nakladatelství Fra, přeložila Anežka Charvátová, 544 stran, 379 korun

Maminka mě celý ten týden posílala ven ve fungl nových šatech a já chodila pro Aurelitu (která se taky vyfikla do nového) a procházely jsme se po ulici Real, než se začalo stmívat. A celé městečko zevlovalo ve dveřích a všichni se dívali, jak jdeme kolem, a někdy nás pozvali dovnitř a my pěkně popořádku zase všechno povyprávěly. Jenže uběhl týden, už to znal každý a lidi už nás nikam nezvali ani se na nic neptali, a tak jsme si začaly s Aurelitou vymýšlet. Vyprávěly jsme tu příhodu pokaždé s novými detaily, divže jsme se neprořekly, co jsme tam vlastně dělaly samy, třebaže Aurelita i já jsme se vždycky včas zarazily a jediné, co jsme nikdy neřekly, bylo, že jsme to spolu dělaly, zatímco jsme se dívaly. Když se nakonec Ciana Cabrerová se svou dcerou Petrou přestěhovala do Puebla Nueva, přestali se nás vyptávat, takže jsme se s Aurelitou sebraly a vyrazily jsme pěšky do Puebla Nueva a tam jsme to všem pověděly. Pokaždé jsme si přibájily něco dalšího, a pokud chtěli, abych to odpřisáhla na svou matku, klidně jsem si políbila prsty a přísahala jsem na svou svatou mámu a tak, protože jsem už sama nevěděla, co je pravda a co lež. V Pueblu Nuevu se nás na rozdíl od naší čtvrti vyptávali hlavně muži, vždycky postávali v krámě na hranici čtvrti a volali na nás a opírali se lokty o pult a dávali si do pusy doutníky a taky se usmívali očima, jako by už historku znali, ale vypadali, že je hrozně zajímá, a pak se nás vždycky úplně nevinně zeptali, medovým hláskem na nás zavolali: „Holčičky, pojďte sem.“ Přestali se mezi sebou bavit, a ačkoli jsme stály jen kousíček od nich, musely jsme jít ještě blíž a potom se vždycky zeptali: „No tak povězte, co jste vlastně pod tím náklaďákem dělaly?“ Nejlegračnější na tom je, že vždycky když jsem tu otázku uslyšela, myslela jsem si, že se chtějí ptát na něco jiného, že chtějí, abychom jim řekly, co jsme s Aurelitou ve skutečnosti dělaly pod náklaďákem my, a málem jsem se prořekla. Ale s Aurelitou jsme se vždycky udržely, dostaly jsme se z toho, protože jsme nikdy nevyprávěly, co jsme vyprávět neměly, vylíčily jsme historku a nikdy nikomu neprozradily, že my jsme to pod náklaďákem dělaly taky.

My jsme zkrátka s Aurelitou chodily každý čtvrtek do kina, protože čtvrtek byl dámský den, jenže ve skutečnosti jsme nechodily do kina. Maminka mi vždycky dala pětník a Aurelita se pro mě zastavila co nejdřív a každý čtvrtek jsme odcházely do kina, protože čtvrtky byly dámské dny a holky měly vstupné jenom za pětník. V kině vždycky dávali filmy s Jorgem Negretem a Gardelem a tak a nás to hrozně nudilo, takže jsme se na kino většinou vykašlaly a korzovaly jsme po parku a očumovaly. Někdy byly filmy legrační a líbily se nám, ale jindy stačilo vidět začátek, a hned jsme se sebraly a vypadly jsme a schovaly jsme se pod náklaďák třídírny tabáku. Když tam náklaďák nestál, schovaly jsme se do vysoké trávy na dvoře. Odtamtud se koukalo hůř, ale jakmile tam nestál náklaďák, dělali mnohem víc věcí. Každý čtvrtek totiž náhodou chodil za Cianinou dcerou Petrou její kluk. Teda on ji vlastně navštěvoval každý čtvrtek a neděli, ale v neděli se chodili procházet do parku, kdežto ve čtvrtek, protože to byl v kině dámský den a všichni seděli na filmu, zůstávali doma v salonu a užívali si. My jsme tam v neděli nikdy nechodily, ale ve čtvrtek jsme dělaly, jako že jdeme do kina, a šmírovaly jsme je otevřenými dveřmi. Matka byla sice taky doma, ale vzadu, a protože mají dřevěnou podlahu, asi vrzala při každém kroku, takže když se matka blížila, Petra pokaždé vstala a posadila se na svou židli jakoby nic a matka přišla a promluvila si s nimi nebo vyhlédla oknem na ulici nahoru a dolů nebo se podívala na nebe nebo dělala, že se dívá na ulici nebo na nebe, a pak zase zalezla dozadu do bytu a tam chvíli zůstala. Ale celou tu dobu, co matka pobíhala vzadu po bytě, než si s nimi přišla popovídat nebo se podívat z okna nebo dělat, že se dívá z okna, oni využívali situace a my jsme to dobře viděly, protože nechávali otevřené dveře, aby to vypadalo nevinně.

Začínalo to vždycky stejně. Ona se pohupovala na houpacím křesle a on seděl hned vedle, trochu zboku, a ona si vždycky brala na sebe takové ty hodně široké šaty se sukní do zvonu, pěkně v klidu si seděla na houpacím křesle ve svých zvonových šatech, ještě napůl ve smutku, a mluvila nebo dělala, že mluví. A jakmile máma odešla dozadu, natáhla krk, podívala se na něho, a on hned vytáhl pinďulína a ona se ho začala dotýkat, brala ho do ruky a hladila, rozhlédla se, jestli je čistý vzduch, pak se sebrala, vstala z houpacího křesla, vykasala si sukni a sedla si na muže a poskakovala na něm a muž se pohupoval, až najednou vyskočila a sedla si rychle zpátky do svého houpacího křesla a on si přehodil nohu přes nohu, takhle, tímhle směrem, aby na něm nebylo nic vidět, protože přicházela máma, a máma jako svatoušek došla k oknu a podívala se na ulici nebo na oblohu anebo se tvářila, že kouká na ulici nebo na oblohu, a znovu odešla dozadu a oni se zase začali hladit a ona mu sahala na pinďouska a muž teď začal ohmatávat ji a ona najednou sklonila hlavu a strčila ji muži mezi nohy a chvíli ji tam nechala a pak se honem napřímila, protože se zase blížila máma, a pak znovu začali s hlazením. Trávili takhle celý večer, tohle dělali, a stará chodila sem tam a dívala se oknem ven, anebo on někdy předstíral, že si s ní chce popovídat, bavil se s mámou a smál se a ona, Petra, se taky smála a mluvila nahlas a stará zase došla k oknu a vrátila se dozadu a tam zůstala hodně dlouho, modlila se nebo něco takového, poněvadž ona byla strašně zbožná a pořád se modlila, hlavně od doby, co jí umřel manžel. A oni na to zase hupli a představení začalo znovu a my jsme je šmírovaly schované pod náklaďákem a taky jsme si užívaly.

Skandál vypukl ten den, kdy nás náklaďák málem přejel, protože šofér nastartoval a netušil, že jsme schované dole, a málem nás zadními koly rozšmelcoval a my se daly do křiku a vřeštěly jsme a ječely, až všichni vyběhli zjistit, co se to děje. Já si myslím, že řidič nevěděl, že jsme schované pod náklaďákem, ale občas mám pocit, že to věděl, zatraceně dobře věděl, jen on myslím věděl, že si to s Aurelitou děláme pod náklaďákem. Zkrátka všichni se seběhli a řidič nám nadával a Petra nám nadávala a Petřin snoubenec nám nadával a Petřina máti, Ciana, nám sice nenadávala, ale zato řekla, že to všechno poví mojí mámě a taky Aurelitině mámě, no a to my jsme se teda rozhodly, že jestli to ona, Ciana Cabrera, hodlá vyslepičit, my taky všechno povíme. No a protože ona to na nás řekla, my jsme to vyprávěly taky. Máma by mě nejspíš zmydlila a tak, ale když jsem jí to všechno vylíčila, rozesmála se a prohlásila, že už bylo načase, aby si Petra trochu užila. Asi tím chtěla říct, že Petra už je moc stará a se svým snoubencem už chodí aspoň deset let, tak to aspoň vykládali všichni v naší čtvrti, ale máma řekla přesně tohle: „Hm, tak se zdá, že Petra se rozhodla vdát se za kostelem.“ Já vím, že to neznamená, že by se Petra vdávala v nějaké jiné části kostela, někde v zákristii, ale že to znamená něco úplně jiného, ale taky jsem dobře věděla, že nesmím přiznat, že to vím (stejně jako jsem nesměla prozradit, co jsme s Aurelitou dělaly pod náklaďákem), a zeptala jsem se maminky: „Mami, co to je vdát se za kostelem? Jako bez kněze?“ A maminka se zasmála a odpověděla: „Přesně tak, holčičko, to jsi na to kápla, bez kněze.“ A málem se udusila smíchy. No a pak zavolala sousedky.

No a tak se stalo, že jsme s Aurelitou začaly vyprávět, co se stalo, a jakmile k nám někdo přišel, jenom pozdravil, dobrý večer, dobrý den nebo dobré odpoledne (to už maminka nenabízela kafe), okamžitě se začal vyptávat: „Děvčátka, pojďte sem, co jste to tam pod tím náklaďákem dělaly?“ A my jsme vyprávěly a vyprávěly, až jsme se málem prořekly a pověděly i to, co jsme opravdu pod náklaďákem dělaly. Ale pak se Ciana Cabrera se svou dcerou Petrou odstěhovaly jinam, do Puebla Nueva, což ve skutečnosti není ani městečko, ani nové, ale jenom jiná čtvrť na druhém konci našeho městečka, ještě chudší, kde lidi bydlí v barabiznách s hliněnou podlahou a střechou z palmového listí a tak, a lidi z naší čtvrti se nás přestali vyptávat a my jsme se s Aurelitou rozhodly chodit do Puebla Nueva každý den hned po škole, aby se nás tam zase ptali: „Děvčátka, pojďte sem, co jste to tam pod tím náklaďákem dělaly?“

A v Pueblu Nuevu jsme se dozvěděly, že Petřin snoubenec přestal jezdit do městečka každý čtvrtek a každou neděli a potom už se do městečka vracel jenom v neděli procházet se po parku a pak se k nám doneslo, že Petra nikam nechodí, že ji máma zavírá doma a nikdo ji nevídá a stará s nikým nemluví, když chodí po nákupech, a že se s nikým nebaví a nestýkají jako dřív, když věčně chodily po návštěvách.

Související