Kosatec

 

Iris.

Mrcha. Děvka.

I to koketní zářijové slunce irtuje s kovově modročerným vodopádem jejích zvlněných vlasů. Irisino dokonalé tělo se opírá o naleštěnou a falešným chromem zářící emzetu patřící slizounovi vedle ní. Pečlivě zarovnané kotlety, začínající kouty a podbradek, náušnička, tetování na paži. Kérky se v roce 1994 ještě nenosí. Takže gauner a kriminálník, protože na námořníka rozhodně nevypadá.

 

Kniha

Patrik Girgle

Vertigo

2016, Knižní klub, 144 stran, 179 korun

Všichni vědí, že Iris je kurva. I ti nejzamilovanější slepci. Jako Dušan, který zevluje opodál. Odfoukne pramen vlasů padající mu do očí a v kapse šusťákové bundy od Vietnamců rozpačitě převrátí krabičku sirek. Cigarety má v aktovce. Stará oranžová kabela bez popruhů na záda. Nášivky s kytičkami a medvídky vystřídala jména kapel, které poslouchá.

Vytáhne cigaretu a zapálí si.

Iris. Kosatec.

Umí čarovat očima. Promlouvá vzdouvajícími se ňadry. Pootvírá rty. Slizoun se roztéká blahem. Jeho prsty na jejím zápěstí.

 

Dušan s potemnělou tváří pokuřuje cigaretu. Iris mu věnuje letmý pohled. Odněkud ze svých nebeských výšin, kam nelze dohlédnout. Studený pohled. Ve svých krátkých světlých letních šatech a růžovém svetříku. Bělostná jako Cygnus olor plující k přehradní hrázi.

Iris si nasadí helmu. Povytáhne šaty. Je ještě teplo. Dušanovy šedočerné zešikmené oči ulpí na lesknoucích se silonkách tělové barvy obepínajících Irisino stehno. Lačně vtáhne dlouhý šluk kouře a zakucká se. Iris se pousměje, slizoun nastartuje tu východoněmeckou svini. Iris ho ostentativně políbí.

Pár na obálku časopisu. Kdekoli se objeví spolu, sledován zraky všech kolem. I nyní. Zevlouny před secesními vraty gymnázia. Kuřáky všem navzdory.

MZ 150 zaburácí a vystřelí kupředu. Dušana ohluší odpudivé rachocení motoru. Jak jen nenávidí motorky!

 

Uslyší své jméno.

Otočí se. Je to Marie. Chodí do vedlejší třídy. Naštěstí. Přes obtažené bleděmodré šaty má černý rozhalený svetřík.

Vyloudí na tváři křečovitý úsměv. Dluží jí odpověď na dopis. V provoněné béžové obálce z hrubého ručně dělaného papíru, na listu s vytlačeným ornamentem. Napsaný jejím úhledným kudrnatým rukopisem, sršícím horoucnou touhou a zoufalstvím neopětované lásky. Celá hromádka dopisů

Půjdeš se mnou?

Půjdu, kývne a dá jí přednost ve škvíře mezi auty. Přejede očima Mariiny půvabné nohy. Holá hladká lýtka, svraštělou kůži v jamce pod kolenem, bosá chodidla s nalakovanými nehtíky. Okraj šatů a tušenou hebkost stehen. Mariin oblý široký zadek ve tvaru srdce obráceného vzhůru nohama a lem kalhotek rýsující se pod šaty. Dušan dokouří cigaretu a odhodí vajgl do kanálu. Marie nesnáší kouření. Šlehne po něm káravým a zároveň starostlivým pohledem.

Žena, která se narodí rovnou jako matka.

Cos dělal o víkendu? zeptá se nevinně.

Dušan jí rámcově popíše standardní program. Páteční koncert v bývalém Dělnickém domě.

Zase ty vaše tvrďárny! vyprskne Marie s despektem.

To víš.

Začátek školního roku bývá nejvytíženější, každý pátek něco. Vrcholem byl poslední prázdninový víkend a koncert Tublatanky v dělňáku. Maťo Ďurinda měl co dělat, aby tu hulákající ožralou bandu vůbec překřičel. Minulou sobotu tamtéž lokální zábavovka Karbid – to seděli venku na zahrádce, chlemtali pivo a do sálu šli až na závěr, kdy zpěvák, prošedivělá mánička s chlupatým pupkem přetékajícím z odraných džínsů a černého trika s Ozzym pateticky spustil své dvě kultovní cover verze – Svííít čááájld in tcááájm a Aqualung, jimiž končily všechny jejich koncerty a které představovaly povinný místní folklór.

Tento víkend to pro změnu byla místní trash & death scéna. Morbid Funeral, Rotting Bones, Defloration Commando a Virginity Test, všechno domácí kapely, navíc v tomto pořadí. Výborná dramaturgie! Dušan je zná všechny, nevynechá žádný koncert. Málem se rozpovídá, vynikající vystoupení, hlavně Morbid Funeral s novým kytaristou a basákem hrajícím na bezpražcovku. Při asi třicetkrát zrychlené grindcoreové coververzi The Lone­liness of the Long Distance Runner od Iron Maiden měl strach, že se mu rozskočí hlava. Napadne ho, jestli by Marii nenabídl jejich demáč, ale raději tu myšlenku ihned zaplaší. Nemělo by to smysl.

Marie je ortodoxní folkařka. Vzdychá u Nohavici, pláče u jednoho i druhého Nedvěda a prozpěvuje si toho podivína Kryla. Leonarda Cohena ani Boba Dylana nezná.

Takže nemá smysl ji o něčem přesvědčovat. Každopádně koncert jako víno! Následující pitka s Pardálem, Havranem a Kašparem na zahrádce zmíněného podniku. Pět piv. Osobák. Kašpar a Havran po sedmi, ale v tomto směru dobře jim tak! Havran to navíc dokrmil minimálně jednou velkou vodkou. Pardál, který před koncertem zahulil, odpadl už po třetím pivu. Raději nevzpomínat. Stejně si moc nepamatuje a ti tři jakbysmet. Tupé sobotní ráno. Předstírání nějaké práce do školy. Opakování německých sloves. Infinitiv s zu. Pnutí. Všude, v celém těle, v duši. Útěk k přehradě, s knihou a krabičkou cigaret v batohu. Meditace, dá‐li se to tak nazvat.

V neděli to stejné.

Je pondělí.

 

Ještěs mi neodpověděl na dopis, řekne Marie s nepřeslechnutelnou výčitkou v hlase a s pohledem mlsného kokršpaněla pod stolem na nedělní mísu chlebíčků a buchet. Slíbí jí brzkou odpověď. Možná ji i napíše. Co je tak těžkého na pár řádcích? Horší je reagovat na její opakovaná pozvání k ní domů. Zde pořád tápe v chatrných výmluvách. Ještěže už je září! Na prázdniny raději nevzpomínat. Už z toho mlžení a lhaní pomalu nevěděl, čí je. Marie netají svůj smutek a zklamání.

Pohlédne do jejích vodnatých bezelstných modrých očí a sjede pohledem k nalitým kulatým ňadrům. Jednou se jich dotýkal. A líbal je. Víc ne. Mariina vášeň si žádá garance, které on nemůže slíbit. Ňadra zcela pohltí jeho pozornost. Je úplně dospělá, pomyslí si. Mohla by kojit dítě.

 

Kolem pomalu projede MZ 150. Iris je na okružní jízdě. Vidět a být viděna. Píchne v něm a cukne mu v koutcích. Zastaví se a ohlédne, průhledný jako rozbité okno. Marie to pochopitelně vycítí. Vidí, jak jí hořkne úsměv. Cítí ostrou jehlici protínající její srdce.

Co na ní všichni vidíte!? procedí Marie vztekle mezi zuby a rychlým krokem vyrazí k nádraží. Naštěstí je blízko a vlak k ní do vesnice odjíždí za pár minut.

Otevře ústa a vztáhne ruce někam směrem k ní. Slova mu ale odumřou na rtech. Dívá se za ní. Marie zmizí v nádražní budově. Poslední pohled na její zadek. Hlášení prorokuje příjezd vlaku. Slyší pištění brzd, které mu rve uši.

 

Kosatec.

Děvka. Miluje děvku.

První kurva v životě. Dušan neví o těch, které přijdou po ní. Neví o Mariích, které mu budou s pláčem utíkat na vlak a neví o kosatcích, jejichž vůně ho zfetuje a nedá mu spát.

Je poledne. V pondělí je krátké vyučování. Zapálí si cigaretu a šouravým krokem vyrazí k domovu.

 

Kašpar

Dušan miluje konec září. Ještě je teplo. Stromy začínají žloutnout a rezivět. Země se pokrývá koberci zlata. Večer se ve vzduchu objevuje vůně pálícího se uhlí a dřeva. Cigareta chutná nejlíp. Z jablek prýští rajská šťáva. Slunce je ostré a nebe nebeské.

Bríza si pohrává s hladinou přehrady. Dušan sleduje čeření vln a vysává slaďoučkou šťávu z hrušky. Na hladině se houfují hejna divokých kachen. Slunce prozařuje plachty několika posledních jachet.

 

Dušan sní o jachtě. Neustále.

Docela malé dřevěné jachtě se sněhobílou plachtou. A malou kajutou s kulatým okénkem, plynovým vařičem a lůžkem vystlaným přikrývkami. Poličkou s knihami, těmi pár důležitými, které je třeba přečíst. Sní o tom, jak v pruhovaném triku zvedá kotvy a odplouvá do jedné z mnoha zátok, jež vytvořila přehrada zatopením hlubokého lesnatého údolí řeky. Malé opuštěné ordy se strmě padajícími srázy zarostlými ostružiním a smrky, kam lidská noha nevkročí.

Sní o jachtě. Slunce zapadá a hladina dostává žlutočervený odstín. Z hausbótu pod hrází zní tlumená hudba. Nějaký folk v angličtině.

Kašpar okopává nohama borové kořeny, žvýká a hypnotizuje splávek. Jejich tajná pytlácká zátoka s výhledem na hráz. Vědí o každém a o nich nikdo. Dnes zatím nic.

 

Blbý ryby, odplivne si Kašpar a mrští do vody šutrem.

Plašíš je, ty vole! napomene ho Dušan.

Ať jdou do prdele! propadá Kašpar nihilismu. Dej mi ret­ko! 

Prosím... 

Co? Jo tak, simtě...

Dušan si v rychlosti spočítá, že Kašpar nekoupil cigára už aspoň dva týdny.

Jo dík, řekne Kašpar a usměje se.

Dušan úsměv opětuje, co nejironičtěji to jde.

Zejtra koupím, zapřísahá se Kašpar.

Dušan vytáhne z tlumoku další hrušku a taky knihu.

Co blbneš?! ptá se nevěřícně Kašpar a kouká na přebal dějepisné sumy k maturitě pro gymnázia.

Mám divný tušení na zejtra, odpoví mu.

Sadismus národní buditelky učitelky dějepisu je na ústavu notorický. A Dušan historii neholduje, ani omylem. Tak ještě epoše zeměpisných objevů, ale tam zná stejně jen jména kapitánů a jejich lodí.

Jdi se s tím vycpat, zabručí Kašpar a vytrhne mu knihu z ruky. Takový kecy!

Tobě je to jedno, řekne Dušan skoro uraženě.

To teda je!

 

Závidí mu to. Jeho lehkost, bezstarostnost, nezdolnou energii. A drzost. Všichni se můžou přerazit, aby si stíhali opsat z tabule látku, jen Kašpar nenápadně převíjí pod lavicí kazety pomocí rýsovací tužky, aby ušetřil baterky do walkmana, a loupe očima po třídě. Dáš mi to vopsat, vole, dloube ho do žeber a kření se.

Nic ho nerozhodí. Kdyby se teď protrhla hráz, koukal by na ten vodopád a pak začal řešit, kde teď budou pytlačit. A možná by slezl na dno a sbíral by třpytky. Utopil jich tu kvanta. Prudce svažující se dno je plné pařezů a vystouplých kořenů. A ví bůh, čeho ještě, v údolí byly dříve osady.

 

Mám ji, vykřikne náhle Kašpar a prudce zasekne. Naviják zuřivě bzučí. Voda kolem konce vlasce je zčeřená. Dušan propadne pradávnému loveckému pudu a napjatě vyhlíží Kašparovu kořist, prozatím opředenou tajemstvím.

No pojď malinká, pojď ke Kašpárkovi, mazlivě huhňá Kašpar, zuřivý a vytřeštěný výraz predátora ve tváři. Slunce ozáří lesklé zelené šupinky s červenými pruhy.

Vokoun! vykřiknou oba sborově.

A jakej! tetelí se Kašpar. Ka­pi­tál­ní kus!

Zas tak kapitální není, odsekne Dušan.

Na okouna je to monstrum.

Něco nad čtyrycet, řekne Dušan na půl huby a snaží se uklidit metr.

Ne­ne, počkej, kamaráde, vloží se do toho nemilosrdně Kašpar a s inženýrskou přesností změří délku rybího těla.

48!

Hovno!

To víš, že jo! Koukni!

Držíš to šikmo. Takhle!

Na to zapomeň, vole, rovnejch čtyrycet vosum!

Dušan zarytě mlčí.

Co to znamená, můj milej zlatej?!

He?

Re­kord, rekord pro Kašpara. Takovýho nemáš. Mám u tebe pivo!

 

Dušan v rychlosti probírá bilanci. Je na tom zle. Okoun: nepopiratelných 48, Dušanův největší měl sotva třicet. Štika, 87 ku 82 pro Kašpara. Bolen: 0‐0. Candát – tady vede Dušan, 76 a zničený prut, což je vyznamenání. Úhoř 103 versus 88 pro Kašpara. Pstruh – neměří se, ale počítá: 7‐1 pro Kašpara a Dušanův nesnesitelný komplex méněcennosti, sumec zatím 0‐0. Kapři a podobné podryby se nepočítají.

To nejsou ryby, vole, postuluje Kašpar. Dravci, predátoři, lovci, vykřikuje s nábožnou úctou a znepokojující fascinací v hlase.

V němčině by to znělo líp, napadá Dušana. Ein Raubtier, ein Jäger! Líp než Der Unterfisch.

Lovci se nemaj lovit, cituje Dušan prastarou šamanskou pravdu. Hněvá to Duši lesa.

Kašpar se zamyslí. Na tyhle věci celkem slyší.

Ryby se nepočítaj! rozetne to. Navíc nežijou v lese!

Ty seš, vole, ale génius!

Jdi se bodnout!

I Dušan volí kompromis. Vášeň pudící jej k rybolovu je neovladatelná a adrenalinu z pytlačení není nikdy dost. O kráse přehrady a jejích ordů nemluvě. I kdyby tu měli chytat lelky. Kašpar má ovšem víc času a sem tam pytlačí na vlastní triko.

Doplatí na to, říkají Dušanovi rodiče a pochvalně hladí jeho odrostlé tmavé vlasy, šťastní, že sedí za univerzálovým psacím stolem s monstrózní plechovou lampou zvíci volavky a učí se.

Jak na to doplatí?

Neptá se nahlas.

 

Zasloužím si vodměnu, zachrochtá Kašpar a vytáhne z kapsy hnědé vojenské bundy vanilkový doutník s náústkem.

Hajzle, a mě bereš cíga!!!

Okoun mizí ve vodě. V tomhle jsou oba gentlemani, nebo řekněme ekologové. Nač marnit cizí život? Čest poraženým!

Chceš taky? zeptá se velkoryse.

Zavrtí hlavou.

Posereš se!

Kašparova ústa vydají prdivý zvuk a vtáhnou první závan těžkého nasládlého dýmu.

Kdykoli v budoucnu ho Dušan ucítí, vybaví se mu tento podzim. Svůj život bude vystopovávat z pachů.

Zapálí si startku a hmátne po Kašparově prutu.

Dej to sem.

Z plastové krabičky od pomazánkového másla vytáhne tlustou žížalu a zkušeně ji navlékne na háček. Upraví baňatý zeleno‐oranžový splávek.

Nahodí a čeká.

 

A ženský, pomyslí si naštvaně. 2‐0 pro Kašpara. O tomhle radši nemluvit. Svírá se mu při tom srdce a bůh ví, co ještě.

Související