Četla víc knih v arabštině než ve francouzštině. Její otec byl klidný, dokud si neuvědomil, že některé arabské knihy jsou stejně nebezpečné jako francouzské. Jmenovala se Rania, třiadvacet let, sošná postava, oči jako mandle, dcera Sí Mabrúka, Mabrúka Belmedždúba, významného obyvatele hlavního města, bývalého panovníkova ministra. V devatenácti letech ovdověla, manžel byl krásný muž, zbožňovali se, také rád četl, a protože si liboval i v boji, zahynul v rachotu dělostřelecké palby v Champagni.

Vrátila se do otcova domu, často se mu stávalo, že řekl: „Každý jsme ztratili svoji polovinu.“ Po roce jí začal shánět nového ženicha. Nápadníky neodmítala: „Jestli chceš, abych se za toho pitomce provdala, poslechnu tě,“ a otec měl na krajíčku, protože dodávala: „Bude to jako… jako kdybys mě pohřbil zaživa.“ Tak pitomce vypoklonkovali.

Když se přišel představit další, bez velkých okolků si ho zhodnotila, byl to násilník, neměl zuby, nemyl se nebo byl vypočítavý. S detaily se nezdržovala. Otce ovšem ujišťovala, že si nějakou dobrou partii nakonec najde. Dělal si obavy, měla určitou nevýhodu, byla vyšší než průměrní muži a jejich pohledy snášela vzpřímeně jako žena už od dětství zvyklá nosit koš na hlavě. Nikdo ji k tomu nenutil, sama chtěla dělat to samé, jako služebné.

Kniha

Hédi Kaddour

Protější břehy

2016, Nakladatelství Garamond, přeložil Tomáš Havel, 360 stran, 360 korun

Aby ji stará služka postrčila k větší vstřícnosti, jednoho dne utrousila přísloví: „Když jablko zůstane ležet pod stromem, dají se do něho červi.“ Rania odpověděla, že není ovoce. Pokud však šlo o knihy, diskutovala o nich s otcem, stejně jako to dělávala s manželem, a nestála o to vzít si někoho, kdo by ji nutil se jich vzdát.

Do vdavek ji tlačil i starší bratr Tajjib. Přiženil se do ještě mocnější rodiny, než byla jejich, a musel sekat dobrotu. „Manželství se mu nepovedlo,“ říkávala Rania, „takže já musím mít ještě horší.“ Otec se jí zastával, ale měl na paměti, že Tajjib jeho moc jednou zdědí.

V zimě roku 1920 Raniu požádal strýc Abdeslam, vlastník nedalekého hospodářství v Nahbèsu, ve městě na jihu, aby se mu starala o domácnost – onemocněla mu žena, zůstala upoutaná na lůžku. Rania nabídku přijala, Sí Mabrúk souhlasil, ulevilo se mu, dcera se na čas vzdálí od místa spojeného se smutkem, od naléhajícího Tajjiba i od přítelkyň, jejichž manželé byli čím dál tím víc nepřátelští k protektorátu, který nad zemí vyhlásila Francie.

Rania měla statek ráda, často sem jezdívala za čerstvým vzduchem, hned jak se naučila chodit, vysazovala keře, vodila kozy na pastvu, kopala strouhy nebo kosířem sekala ječmen. Dlouhá léta trávila čas v koruně obrovského fíkovníku s chajdou a houpačkou, dokud teta nerozhodla, že to už není vhodné. Místo pobytu ve větvích podnikala výpravy do polí, z devíti set hektarů pozemků znala každičké zákoutí. Nakonec jí zakázali běhat bez toho, aniž by byla slušně a z náboženského hlediska patřičně oblečená; k tomu ji navíc musely doprovázet dvě služky.

Od svatby na statku nebyla. Strýc pro ni přijel na nahbèské nádraží. Prošla se kolem automobilu.

„To je Renault?“

„Ty se zajímáš o takové věci?“ zeptal se strýc.

„Vdova se může zajímat o všechno, co je legální.“

„Tohle je legální pro muže, pro ženy ne.“

„Kvůli automobilu se možná znovu vdám.“

Ona mu odpovídá! Strýc si řekl, že by možná bylo lepší ji poslat zpátky, ale tak, aby neurazil bratra. Ještě počká.

Políbila se s tetou a strýce se zeptala na lékaře, který ji ošetřuje.

„Doktor Pagnon.“

„To je řezník!“

„Říká, že je jí líp.“

„Berthommier je pořád tady? Pošli pro něj.“

Byl to rozkaz. Doktor Berthommier se zachmuřeným výrazem předepsal léky proti bolestem. Rania rozdávala další rozkazy. Vzala si na povel služebnictvo.

„Budeš mít na starost všecko, co se týká domu, jako moje žena,“ řekl Abdeslam. „Já budu dál obstarávat pole, dobytek a prodej.“

Rychle pochopila, že pole, dobytek a prodej obstarávala také teta a že se těšila většímu respektu než strýc. I v tomhle směru se mladá vdova ukázala jako nepostradatelná. Nikdo se nevyznal v počtech jako ona.

A tak zatímco zajišťovala veškerý provoz hospodářství, mohl se strýc dál zabývat tím podstatným – dvakrát týdně doma pořádal sedánky vzdělanců, a také pijáků, různorodé společnosti různorodých mužů, konzervativců plných reforem, či racionalistů, kteří si udělají z marabuta modlu, jen co se jim zhorší cukrovka.

„Risálat at-tauhíd,“ řekla jednou ráno, když uklízela knihy, které zůstaly ležet mezi lahvemi v salonu. A strýci do ucha dodala:

„Vidím správně? Píše se to na obálce?“

Strýc nebyl hlupák, bylo mu jasné, že neteř dobře ví, co drží v ruce, Dopis o jedinosti od Muhammada Abduha, považovaného za ateistu… Zatočila se mu hlava. Nechal otevřít její truhly a objevil egyptské romány, v nichž se píše o osvobození ženy… edici slavných spisovatelů nakladatelství Hachette, Rousseaua, Huga… a dokonce Kurz pozitivní filosofie od Augusta Comta! Neteř chce vědět víc než muži, to není dobré ani pro ni, ani pro rodinu. Odvážil se zatelefonovat bratrovi.

„Teď už je pozdě,“ namítl mu Sí Mabrúk. „Chceš, abych jí zakázal číst? Abych ji zbil? Abych ji zavřel? Chtěl jsem úžasnou dcerku, vyrostla… Jak se vede ženě?“

Rozhovor trval dlouho a skončil chladně.

Strýc oznámil manželce, že si Rania balí věci a vrací se do hlavního města. Teta nic nenamítala, ženy se podvolují. Ale její pohled stačil strýce znejistět – uviděl závoj smrti. Proti tomu, co smrt vnese do očí žen, nikdo nic nezmůže. Vždycky jim s ní hrozili, ale najednou je tu a při sebemenším aktu podřízení se jim mihotá v pohledu.

Nejtěžší bylo přimět Raniu, aby zůstala.

„Otci se nebude líbit, že se se mnou zachází jako s hadrem!“

Strýc nakonec řekl:

„Nenutím tě… dělám to kvůli ní.“

„Kvůli komu?“

„Kvůli ní… kvůli nám všem.“

Rania souhlasila, a když odcházela ze salonu, sebrala knihy Džamáluddína al-Afgháního, dalšího nebezpečného reformátora, a Nécessités od básníka al-Ma‘arrího.

„Přátelům řekni, že je vrátím.“

Nikdy to neudělala.

O čtyři měsíce později se přihodilo něco vážnějšího. Přistihl ji s novinami, nikoli s francouzskými, plnými krásných fotek a reklam, ale s nacionalistickými novinami v arabštině, v nichž se útočilo na Francii, vznášely se požadavky na ústavu a nikdo v nich neoslavoval ani panovníka, ani ministry. Křičel, neodpovídala, sundala si kulaté brýle s perleťovou obroučkou, deník, než jí ho stačil vzít, uklidila a pokorně se omluvila. Strýc se jí vyptával na noviny, na svět, odpovídala s rukama na kolenou, heslovitě, váhavým hlasem, jednotlivá slova, roztěkané myšlenky, přesně to, co očekával od ženské mysli, ale když se to všechno správně seřadilo, vycházely z toho živé věty, nebezpečné myšlenky. Znala spoustu věcí a uměla zastírat. Po několika slovech zmlkla a strýc se musel vyptávat znovu a znovu, vyvracel, co říkala, a ona mu dávala za pravdu, takhle na to předtím nenahlížela, Francie je nejsilnější, ne, neví, co znamená slovo národ, Abdeslam si byl jistý, že mu lže, zmínila se o další myšlence, o právech lidu… Abdeslamův hlas byl čím dál tím ostřejší, přitom mu docházelo, že její zdůvodnění se hodně podobají výčitkám svědomí, které si mohl dělat.

Co se týče náboženství, zůstávala odměřená, ale cítil, že ví všechno o jeho návštěvě mauzolea Sídí Brahíma, nejslavnějšího marabuta v kraji. Trochu se styděl, chtěl tenkrát nenápadně vykonat noční oběť. Až na to, že přinesl jediného rudého kohouta v okolí, který byl schopen zazpívat uprostřed noci, kokrhání nešlo nijak zastavit, všichni v doslechu stáli u oken, ticho znovu nastolil teprve nůž. Věděla o všem, co dělá, že se snaží, jak může, aby zachránil manželku, obětuje kohouta a dává milodary pod strom, na němž povlávají ubohé kousky látky. Mluvila jen nepřímo: „Někteří vědci myslí, že…“ Strýc však věděl, co si v nitru myslí – kult svatých, zejména pro čtenářku Dopisu o jedinosti, je opovrženíhodný fetišismus. A nedělá žádné narážky na lahve v salonu.

Asi rok po Raniině příchodu teta zemřela, po několika týdnech i strýc, když přestal jíst. Odcházel se slovy: „Buď opatrná, Ranio…“ Hospodářství připadlo Sí Mabrúkovi. Rozhodl se jej prodat a dceru si vzít zpátky k sobě. Požádala ho, aby mohla zůstat, statek vynáší a jí se život ve volném prostoru, i to, že může rozkazovat, líbí. Sí Mabrúk odmítl, ona vyčkávala, a tak se s Tajjibem vydal za ní, chvěl se jí hlas, když mluvila o tom, co by měla opustit, otec se synem křičeli, silněji a silněji. Zvítězila ona.

Zůstala na statku. Když se Sí Mabrúk dozvěděl, že řídí, nechal jí zabavit Renaulta. „Ale vždyť je to jenom kolem domu.“ „Jestli toho nenecháš, přijdeš o veškerou úctu!“ Nechala z hlavního města dovézt bryčku pro cesty do města a anglickou kolesku pro venkov, krásnou kolesku zapřaženou za velikým grošákem, lehkou a pevnou, s dobrým odpružením, zvládla jízdu na škváře, po kamení, po kořenech, v blátě, prostě všude. Starého sluhu, pro jeho nos a krk se mu říkalo Alí Sup, pověřila řízením. Aspoň to tak vypadalo na první pohled, ale ve skutečnosti řídila ona, seděla vedle něj a drobnými posunky hlavy vedla jeho pohyby. Projížděla hospodářství, když dorazila na místo nějakých prací, zůstala v kolesce, stranou, někde odkud měla dobrý celkový výhled. Někdy se zadívala na letící špačky nebo ve vzduchu číhající poštolku, Alí Sup šel zatím rozdat pokyny, které venkované přijímali souhlasnými pohledy ke kolesce. Někdy se vydala za dělníky sama, sebrala a rozdrolila hroudu hlíny nebo v dlani rozemnula klas a všichni čekali, jak rozhodne. Měla velké, jemné ruce s často polámanými nehty.

Na pracovišti byla vždy první, dovezla nářadí. Vracela se o přestávce, pod polední oblohou bez jediného mráčku. Nepřivážela chléb s olejem, jako ostatní statkáři, ale skopový tažín, rajčata a ovoce. Lidé, kteří ji velebili, s tím přestali, protože říkala, že páni, kteří se nechávají velebit, jsou pohané a jejich velebitelé pokrytci. Nikdo si nedovolil jít proti tomu, o čem si myslel, že chce, všichni práci odváděli dobře, včas, bez hádání a lenošení. Koleska byla červená, bylo ji vidět zdaleka.

Vpodvečer se vracela převzít práci. Tahle žena má oko mistra, říkávali o ní venkované, oko, co vykrmí i vola. Když se vracela na statek, ráda sesedala a pokračovala pěšky před koněm, poslouchala, jak jí půda praská pod nohama, nastavovala obličej větru, kráčela s pocitem, že předchází sama sebe, a říkala si: tady z toho pole je potřeba odstranit kameny, nedáváme pozor, necháváme zemi být a ona nepozorovaně vytlačuje své kameny, na první pohled to není vidět, proto se do toho nikdo nepustí, musí se jim to říct…

Poslední paprsky slunce jemně ozařovaly velké opuncie lemující cestu; na nebi, jehož modř začínala tmavnout, se objevil mráček… moje myšlenky můžou doletět až k tomu obláčku… Manžel jí za války napsal: „máme tu šedivé mraky, ze kterých prší, a žluté, z nichž padá smrt…“ Rania procházela podél dalšího pole, cítila mořský vzduch přihnaný poryvy větru… vítr je společníkem vdov… očima spočinula na řepce, strýc ji chtěl, aby se zavděčil Francouzům, pěstovat řepku v zemi palem a olivovníků je hloupost, pro ně ne, kolonie musí produkovat pro metropoli, říkali, ale i když to byla hloupost, nechávala si ji pro dobytek, měla ráda rozbřesk žluté barvy, když kvetla, a také proto, že jeden Francouz, který jezdíval za strýcem, jí jednou ukázal kvetoucí pole a řekl: „Začne to tady a týden po týdnu se žlutá objevuje v Itálii, potom ve Francii, v Německu, v Polsku, v Rusku až po Ural, řepka je veliká cestovatelka…“ Pole skončilo, upřela pohled do dáli, k bílé kupoli marabutu, tam někde vedla severní hranice polností, šla také podél zarostlých pozemků… ahdáth al-jaum mithl al-hašá‘iš… každodenní život je jako divoká tráva… v mém životě už divoké trávy nejsou… žiju ve dvou vězeních, to druhé jsou stěny mého srdce, nechat si srdce zarůst plevelem… napsala jsem mu dopis, všechno má ve svých rukou, i mé slzy… dopis jsem neposlala… spálila jsem ho, byla jsem jako ten list papíru svíjející se v ohni… je potřeba se skrývat… odhalená láska je v nebezpečí.

V duchu se pokárala, zakázala si snít, pokračovala v chůzi, mezi sny a myšlenkami. Spadlo pár kapek, zastavila se, čekala, až se nad červenavými břehy vádí objeví duha, venkované tomu říkají ‘ars ad-díb, svatební noc šakalů.

Nakonec se nakazila nemocí bohatých venkovanů, hladem po půdě, vyčítala si, že si nechala ujít osmdesátihektarový pozemek na severu hospodářství. Zmocnil se ho jeden kolonista, Ganthier, největší vlastník v kraji, koupil ho od jiného kolonisty, který odjel strávit stáří na Azurové pobřeží. Požádala otce, aby udělal nabídku, ale pozemek získal Ganthier. Starý kolonista se Ganthierovi svěřil: „Bývalý ministr Mabrúk Belmedždúb mi nabídl víc, ale bylo mi doporučeno pozemek prodat vám, Francouzi přece musí držet pospolu, dokonce i v obchodech!“

Ganthier měl jednoduchý plán, pozemek nabídne Mabrúkovi Belmedždúbovi k výměně za jiný, který leží mezi jejich polnostmi. Ganthierova půda se scelí a hospodářství souseda a jeho dcery se posune víc na sever. Ganthier nabízel větší pozemek a Sí Mabrúk byl pro. Rania se postavila proti. Z dlouhodobého pohledu Ganthier svého samozřejmě dosáhne. Ale do té doby jeho dělníci, stroje a dobytek budou muset procházet přes vdoviny pozemky, po cestě, která vede tři sta metrů od její verandy… Nebude po něm chtít žádné poplatky, to by nebylo důstojné, ale Ganthier bude muset o možnost průchodu žádat, dokonce i sám pro sebe, navzdory sebevědomí a jistotě, s jakou sedlá koně. Lidé se divili, jakou má trpělivost, namítal jim, že s bývalým ministrem nemůže zacházet jako s chudákem, zvlášť když je to, jak se říkalo, „významný přítel Francie“.

Rania nicméně významného přítele Francie nešetřila, občas ho dokázala rozpálit doběla, jako třeba když se jednou dozvěděl, že během procesu se vzbouřenci z Asmiry, kteří se v únoru roku 1922 kamením a bambitkami postavili proti prodeji kolektivní půdy, byla kousek od justičního paláce v Nahbèsu spatřena dceřina bryčka. Před bryčkou stál obrovský povoz s potravinami, rozdělovali je rodinám obžalovaných. Úřady nezasáhly – živit potřebné, byť se jedná o příbuzné vzbouřenců, je svatá povinnost. Navíc u procesu byli přítomni novináři, z nichž jedna žena přijela z Paříže, kde jí naslouchají vysoce postavení lidé; bylo potřeba ukázat, že ruka Francie je silná, avšak nikoli nelidská, a navíc, Belmedždúbova dcera je přece jenom vdova po padlém na poli cti. Podle jednoho hlášení měla novinářka, Contiová, ano, Gabrielle Contiová, z místa odjet bryčkou. Pro jistotu byl pořízen dost dobře zdokumentovaný záznam.

„Ta Belmedždúbova dcera hodně čte, je to jenom taková Bovaryová,“ prohlásil vrchní komisař, šťastný, že může Ganthierovi předvést, jak je vzdělaný.

„Bovaryová, co čte Rousseaua a Šejka Abduha,“ odpověděl Ganthier, když vracel policejní hlášení. „Žádné románky pro služky, znám ji už odmalička, začíná být nebezpečná.“

Rania četla také pařížské noviny, L’Avenir a L’Illustration. Zaujaly ji fotografie, na nichž byla Latife, mladá manželka nového pána Turecka Kemala Atatürka, oblečená v černém kabátě, s perziánovým kloboučkem na hlavě, ničím nezahalená seděla na koni a po manželově boku přehlížela nastoupené vojsko v Istanbulu. Na ostatních snímcích přijímala různé velvyslance. Psalo se i o připravované oficiální cestě s manželem, o velkolepé cestě do Německa.

Rania obracela stránky, oblíbila si jeden snímek, nemohla se ho dočkat, byl v každém čísle L’Illustration, jakási žena „sedí za volantem“, říkalo se v reklamě. Vypadala jako princezna, byly jí vidět kotníky i odhalený výstřih… Řidiči, na cestu! Rania si představovala cestu do Německa, přitom na sebe oblékala tradiční šaty, které mají vše zakrýt, šedý kaftan, který zahaluje postavu, aniž by dokázal utajit pohyb boků, nikoli vyzývavé vlnění, spíš pohyby stromu ve větru. Po městě chodila zahalená, na statku buď vůbec, nebo nosila jen šátek po egyptsku, rukou ho mohla přehrnout přes ústa a nos. Snila také o saténovém kombiné, Gabrielle Contiová jí ho má nechat poslat z Paříže, bledě růžové. Sedávaly spolu na verandě statku a vedly dlouhé rozhovory, novinářka znala Turecko, celý Střední východ, Rania jí vyprávěla o své zemi, nenápadně živila její novinové články, Gabrielle slíbila, že nikdy nezmíní její jméno. Rania si v rozhovorech s Gabrielle tříbila názory, na muže, na jejich odmítavý postoj k ženám… na jejich povyšování se nad ně… citovat z Písma… učenci… hanba jim… L’Illustration byly koloniální noviny, ale ráda v nich nacházela některá vlastní slova.

Související