Odpoledne bývá takové vedro, že děti musí zůstat v pohybu, aby si nepopálily chodidla, ťapat drobnými krůčky, co možná zlehka.

Člověk nemůže být lehčí, než je, vykládala Luba, ale musí si lehký připadat. Dýchat zrychleně a krátce, hlavu držet zpříma. „Comme ça...,“ předvedla. Dívala se vzhůru k obloze a trochu vrávorala, protože ji těžké plecháče s vodou táhly k zemi.

Ostatní děti, Bertha, Maria a Hans, šlapaly za ní a nic na to neřekly, nesly těžší plecháče, byly mnohem starší.

Od osmi hodin ráno chodili tam a zpátky mezi studní a políčkem. Půda byla vyprahlá jako stařecká dlaň. Nezapršelo už celé týdny. Všude na polích přecházeli Arabové sem a tam, sem a tam. Nabrat vodu ze studně, naplnit konve a kropit, od rozbřesku až do náhlého – jak je tady v severní Africe běžné – setmění.

Kniha

Dola De Jongová

Pole je tento svět

2016, Nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložila Magda de Bruin Hüblová, 216 stran, 249 korun

Půda vyprahlá jako stařecká dlaň – a robota nekonečná. Nad poli se nesl zpěv Arabů, plný a hlasitý, sem a tam, rytmický jako práce tam a zpátky mezi studní a políčkem. Celé jaro. Lies s Aartem pole kropili. Rainer, nejstarší chlapec, plnil konve z plecháčů, které před něj děti musely stavět, pěkně do řady, jemu na dosah. Rainer se uměl vztekat jako chlap, potil se jako chlap. Potem dospělých. Stékal mu v čůrcích zpod slamáku po pevné šíji a na
holých zádech vytvářel špinavé skvrny.

Na tomhle poli nikdo nezpíval. Lies s Aartem sledovali mlčky, zarputile, jak vláha vsakuje do půdy. Než došli na konec brázdy, byla na začátku zase už vyschlá. Lies občas zaklela. „Kristepane, to je ale úmorná dřina...“

Zpočátku Aart ještě odpovídal: „To je vrchní vrstva, ta hned vysychá. To víš, že to pomáhá. Vždyť vidíš, že setba raší.“ Teď však mlčel. A Lies nepřestávala nadávat.

K večeru už nereptala, jen sem tam propukla v krátký, křečovitý smích. Děti pracovaly odevzdaně, byly příliš otupělé, než aby něco cítily. Když únava dosáhla vrcholu, trochu se jim ulevilo. Práci vykonávaly automaticky, jako ve snách... Později večer, po jídle, se sem zašly podívat při měsíčku. Půda vypadala vlahá, svěží. Zelené výhonky každý den povyrostly. Salát, zelí, fazole... Sklizeň pěkně vynese, říkal Aart. V zimě nebudou muset pracovat.

„Teď si chvilku odpočinu,“ oznámila Luba. „Dělají se mi fleky před očima.“

„To máš z koukání do slunce,“ poznamenala Lies. Postavila konev a otřela si ruce o šaty. Ušmudlaná místa na pestré látce. Ty šaty byly ještě z Holandska. Kdysi pěkné, ale teď chatrné, u krku natržené. Když se Lies předklonila, roztrhla tíha jejího těla výstřih ještě víc.

Luba seděla na bobku vedle ní a ukázala prstem: „Lies, šaty, chceš zavírací špendlík, j’en ai une, jeden bych měla.“

„Je moc vedro, to máš jedno.“ Lies si šaty na prsou přitáhla. „Marie, odpočiň si ty. Dneska to nepřeháněj,“ a významně na ni mrkla.

Hrůza, říkala si Maria. Silné modré žíly, tmavohnědé skvrny kolem bradavek, nikdo se na to nechce dívat, kluci odvrátili hlavu.

Lies chtěla Aartovi s Rainerem naznačit, co je s Marií, věděla, že se Maria stydí. Od chvíle, kdy jí to Maria ráno řekla, byla Lies nebývale veselá, každou chvíli se na ni zkoumavě zadívala, optala se, jak se cítí, významně na ni mrkala, dokud si toho Aart s Rainerem nevšimli, dokud si ji Aart nezměřil od hlavy k patě, kdežto Rainer se naschvál díval jinam.

Z dálky se ozvalo Dolfíkovo fňukání. U domku z vlnitého plechu stál obytný vůz; veselá červená skvrna v bílém vedru. Tam Dolfíka, ročního synka Aarta a Lies, nechávali, když ostatní pracovali.

Na podlaze pod sedadly mezi rozkramařenými věcmi na hraní se mu nemohlo nic stát. A nebylo tam takové vedro jako v domku pod plechovou střechou.

Cestou za chlapečkem Maria zase myslela na Lies. Jak může mít někdo obličej, co nepatří k tělu? Bílé zuby, velké modré oči v hubeném snědém obličeji, často rozesmátém, živém; a k tomu neforemně odulé tělo a pomalé pohyby.

Kvůli tomu obličeji se k nim Maria přidala, tehdy ve Francii, na silnici do Marseille. Kvůli obličeji vykukujícímu z okénka obytného vozu, svérázného vozidla, co upravil Aart, vesele červeného v šedém proudu běženců. Kvůli rozesmátému, přívětivému obličeji a cizímu přízvuku: „Où vas-tu? Kampak jdeš? Jste samy, nechcete jet s námi?“ Liesin obličej, to jediné hmatatelné, zřetelné v nekonečném světě. Dlouhé prašné silnice. Nekonečná chůze. Vydržet až do konce. A zase další cesta. Chůze nebere konce. A za ruku vede Lubu sotva pletoucí nohama, sestřička už se ani neptá, „je to ještě daleko? Kam jdeme?“ Luba s pevně sevřenými rty, něco, co jde, pohybuje se dopředu, ale už to nežije vlastním životem...

Jakmile Dolfík zaslechne něčí kroky, pokaždé ztichne. Natáhl k ní ručičky, aby ho vzala. „Copak, je ti tady smutno? Je ti moc horko, chuděrko? To je vedro, viď? Máš mokrou plenu? A samý mouchy, viď? Tak pojď, Maria veme.“ Opatrně sestoupila po stupátku, vešla do domu, položila chlapečka na stůl a rozbalila mu plenu.

Ano, to je ono, říkala si, ta hlava je zvlášť, nepatří k tělu. Liesina hlava na tyčce – jako na obrázku lidojedů ve školní učebnici dějepisu. Ten sen se jí pořád vrací. Liesinu hlavu nesou na tyčce a těžkopádné tělo se šine za ní. Ne, není to sen, ale postřeh. Když Lies mluví, vycházejí slova někdy z hlavy: vřelá, srdečná slova. Ovšem někdy jí vycházejí z těla. Říká lepkavé neohrabanosti, co nedrží tvar, roztékají se jako palačinkové těsto po pánvi, zůstávají tam ležet, bledé, rozplizlé. Když je člověk zmožený, říkala si Maria, napadají ho takové věci. Zvlášť na sklonku dne – těžké plecháče, pohled upřený na pěšinku, pod bosými chodidly rozžhavený písek, ucha se zařezávají do dlaní, opruzeniny ve zpoceném podpaží dřou... To člověk žádnou myšlenku nedokáže dotáhnout do konce, zamotají se, dostanou podivné tvary, člověk začne dělat divná přirovnání. Olej, kterým Dolfíka natírala, ji chladil do dlaní. Dolfík chňapal po lahvičce, výskal, zase se spokojeně usmíval.

„Opravdový zázrak,“ vyjádřila se o něm paní konzulová. Maria ví, co tím paní van Balekomová myslela: byl to výraz údivu, že miminko může takové podmínky přečkat ve zdraví.

Když paní konzulová přijde jednou za tři týdny na návštěvu, nikdy se neposadí. Zůstane stát prkenně a přísně na tenkých, hedvábných nohou uprostřed místnosti a bílými rukavičkami se ohání po mouchách. V posledních minutách návštěvy – trvá vždycky přesně půl hodiny – se trochu uvolní a začne přecházet okolo. Samou radostí, že už brzy může zase jít.

„Proč máte to hnojiště tak těsně u domku?“ ptá se. „Příště vezmu Dolfíkovi nějaké pleny, má tak opruzený zadeček. Panečku, Lubo, ty jsi ale vyrostla, a ty krásné vlasy, umíš se už sama učesat?“

Opravdu těm slovům Lies nerozumí, nebo jim nechce rozumět? Když paní konzulová odjede, vyprskne Lies hlasitě smíchy, řekne „k čertu s babou“, napodobuje paní van Balekomovou – její chůzi a způsob řeči – s opovržením, které chová ke všem dámám. Lies dobře ví, že Dolfíka pálí zadeček a že má Luba vši. Že hnojiště mdle, sladce páchne, přitahuje tisíce much. Na to si už zvykli. Aart kydá hnůj tam, nikdo nic nenamítá. Aart má taky vši. „Nech se ostříhat, vagabunde,“ říkává mu Lies. Ale Aart nechce, má pěkné, husté, světloučké vlasy. „Vagabunde bláznivá,“ říká Lies. „Vagabunde bláznivá, tak se přece nech ostříhat.“

Maria drží Dolfíka na klíně, tiskne ho k sobě. Teplo na bolavé břicho. Má křeče. Bude to tak pokaždé, nebo jenom prvně? Přitulí se mu obličejem ke krčku, chňapne hedvábnou kůžičku rty. Teď už může mít sama děti.

 

Děti chodily s plecháči po okraji pěšinky, aby zachytily kousek stínu vrhaného fíkovníky. U studně se loudaly, máčely si ruce ve vodě. Než Hans naplnil plecháče vodou, Bertha s Lubou si dřeply.

Lies s Aartem a Rainerem na poli pokračovali v práci. Byla to vlastně zahrada, malý pruh půdy, který si Aart najal od jedné Francouzky z města. Vlastnila hodně pozemků, měla z nich pěkné příjmy. Arabové pracovali trpělivě, vyžili z malého zisku, za půdu platili neúměrně moc. Když sem Aart přijel, připadalo mu nájemné nízké. Teď byl už týdny s placením pozadu, stále ještě nechápal, že je jiný než Arabové, že mu chybí radostná trpělivost, fatalistický přístup k životu. Že čas jsou pro něj nástěnné hodiny odtikávající vteřiny, minuty a hodiny krátkých dní, kdežto pro Araby je to východ a západ slunce na pouti směřující ke konci, k vykoupení z tohoto života. Aart však pracoval zarputile dál, nevzdával se. Když děti měly hlad, utěšoval je: brzy, až dozrajou fíky a až ovoce a zeleninu prodají na trhu, budou mít peněz dost.

Děti mu věřily na slovo. Přivezl je sem obytným vozem. Rainer jim stokrát vyprávěl, že Aart dokázal nemožné: „Chápete to vůbec, obyčejným chevroletem...?“ Děti měly na strastiplnou cestu pouští v rozhrkaném autě matné vzpomínky – byl to zlý sen. Spalující vedro, těhotné Lies bylo mizerně, narození Dolfíka v Oranu, táboření na pláži. Aart ve vězení... Ne, na to si už skoro nepamatují. Čas předtím je jako otevřená kniha, o něm si vykládají... Tátové, mámy, kolečkové brusle, pes jménem Heller, ale o společných dobrodružstvích v období po Marseilli ani muk.

Žádné z dětí si jedinkrát nepoložilo otázku, proč je Lies s Aartem nabrali a vzali do severní Afriky s sebou. Žádné z dětí se nepozastavilo nad tím, proč je Lies s Aartem zahrnuli do své domácnosti. Přijaly to tak, jak to děti dělávají. Pro děti je existence samozřejmá.

Jen Maria dospěla v poslední době k přesvědčení, že je to všechno zinscenované a středem všeho je ona; že Aart a Lies a děti, Arabové ve vsi na druhé straně kopce, běženci ve městě, ano, ba i válka existují ryze a jedině jako pozadí k jejímu životu. Někdo, možná Bůh, možná Bůh není, ale je „Něco“, jak to nazývala, to tak zařídil. Jednou si to svět uvědomí. A pak se zpětně ospravedlní i všechno to, co pro ni teď dělá Lies s Aartem.

Ten pocit se vynořil zničehonic, současně se strachem ze smrti. Vždyť si to představte, jednoho dne už tady nebude. Pomyšlení, že život půjde dál i bez ní, ji naplňovalo zoufalstvím. Uprostřed noci seděla vzpřímeně, ztuhlá hrůzou, zdrcená z toho, jak je bezmocná. Jednou, později musí umřít, nevyhnutelně.

Hansovi je šestnáct a někdy Aarta a Lies upřeně, v hlubokém zadumání pozoruje. Tu Aartovu fanatickou neústupnost nechápe. Nejdřív čekal na den, kdy Holanďan vzdá kropení. Teď už mu došlo, že Aartovo zaryté napětí se uvolní leda zázrakem. Zaujal strejcovsky usmířený postoj, který mu umožňuje cítit nad Aartem převahu. Je to pro něj jediný způsob, jak pokračovat v beznadějné práci.

Během ramadánu, muslimského půstu, se Hans na celé dny vytratil; bloumal po městě s kamarády z vesnice. Vrátil se spokojený, trochu unavený a příšerně špinavý, ale dobře najedený a málo sdílný. Když ostatní děti na závěr půstu vyrazily s Lies do města podívat se na průvod, zůstal Hans s Aartem doma, mlčky si dělal svou práci a hlídal Dolfíka.

Po tom dnu jeho přátelství s Rainerem, o rok starším, rázem skončilo. Hans získal výjimečnou pozici a Rainer si pro sebe nedokázal vydobýt aspoň jiné, když už ne významnější místo. Pořád jen pracuje, úplný stroj. Na nic se neptá – když něčemu nerozumí, neočekává vysvětlení. Rodiče ho pro jeho vlastní bezpečí poslali pryč, a dokud mu někdo nevytyčí jiný cíl, drží se tohoto výchozího záměru a vykonává, co se od něj den co den očekává.

Související