(PROLOG)

Bylo léto, byl festival a já byl plný očekávání.

Ne ledajakých, docela konkrétních, vždyť každá slavnost se řídí pravidly. Já je měl v malíku, a tak jsem se těšil.

Tak jsme se tu po roce zase sešli. Dá-li bůh, tak se tu zas do roka sejdem. A snad to tak půjde rok co rok. Jenže co zelenáči? Sice něco načtou, něco zaslechnou, ale co je proti z rautu jen uždibují.

Ovšem pravidla nejsou obtížná, a tak se každý zelenáč napřesrok vybarví. A když slavnost nenaplní očekávání, je zle!

Já jsem tu počtvrté. A konečně si odpočinu.

 

 

KAPITOLA PRVNÍ (DEN PRVNÍ)

Letos jsem jel poprvé sám a jel jsem vlakem.

V rámu okna se míhaly obrazy modrého nebe a zelených luk. Míhaly se tak rychle, že působily neskutečně; každodennost zůstávala za mnou. Odjel jsem, abych se uvolnil, a uvolněním jsem usnul.

 

V polospánku jsem absolvoval vstupní ceremonii – podepsal jsem, zaplatil, vrátil úsměvy, dostal znamení. Postavil jsem stan a usnul.

 

Byl podvečer.

Na slavnostní půdu jsem vstal levou nohou a rozespalý vyrazil na procházku. Prošel jsem známá místa. Nezměnila se.

Kniha

Lukáš Csicsely

Svátek

2016, Revolver Revue, 168 stran, 210 korun

Nakonec jsem se zastavil u obrovského plátěného šapitó, ale dovnitř se mi nechtělo. Atmosféra se do mě ještě nevsákla, a tak jsem neměl slavnostní výraz. Slavnost byla druhým dnem a veselí se za tu dobu nakupilo, byl jsem proti němu maličký. Pod těžkým baldachýnem tu křepčil dav. Poohléd jsem se po známých tvářích, ale žádné jsem nenašel. Poohléd jsem se po zajímavých, žádná se mi nezdála. Poohléd jsem se nakonec ještě jednou, ale všechny se zdály stejné. Napadlo mě, že je napodobím. Zatínal jsem svaly, uvolňoval je, ale nedařilo se. Vtom mi zamrazilo a tvář ztuhla v škleb. Chtěl jsem se podívat, co tak mrazí, ale škleb se nechtěl hnout. Musel jsem ho použít jako tvář.

Stáli za mnou čtyři chlapci – hadry jim hrály barvami, hlavy se leskly sluncem, zato oči se mračily. Stáli dost blízko. Museli být domácí, protože řeč prokládali píčou; kdyby byli z Čech, použili by vola. Proč? Nevím. Jako nevím, proč je vykastrovaný býk volem, kdežto kocour dál kocourem. Dívali se na mě. Obvykle bych pro pohled takových chacharů zdrh. Ale ne teď.

Bylo přeci léto a byl festival!

Sice jsem byl sám a v cizím městě, zato v přátelských časech. Domácí ti o slavnosti leccos odpustí, hostí ji, tak čest je v sázce! Jindy by si snad čest vyžádala parádní nakládačku, ale ne teď. Na druhou stranu, nebylo to zdarma. Byla tu ta slavnostní pravidla. Ovšem, ta jsou nepsaná. Naštěstí jsem měl z čeho formulovat: Učiň, co se očekává.

Snad jsem to i někde slyšel, ale originalita nebyla v ten moment třeba, stačil důvod: Ani na formální oslavu si přeci nevezmu kostým Elvise!

Při těch úvahách mi chachaři už hezky dlouho funěli za krk. Bylo třeba konat. Podíval jsem se na sebe jejich očima a spatřil košili zaplou ke krku, kalhoty upnuté, účes, který chlapi nenosí, zato tvář neoholenou a ke všemu škleb. Pražák! Napadlo mě v té jejich hlavě. Bohužel o znacích Pražáka jsem věděl asi tolik co oni, v Praze jsem byl třikrát – v zoo, v muzeu a pro rovnátka.

Nadech jsem se, škleb povolil. Zved jsem hlavu, nadzved obočí, vypjal hruď a odkráčel bezpečně daleko.

Asi bych líp udělal, kdybych si jich nevšímal, ale jak jsem byl sám, všechno mi připadalo tak nějak významnější…

 

Opilý adrenalinem jsem se radoval, že jsem přežil pohled obra, ale když pohotovost ustala, zas jsem schlíp.

Procházel jsem podvečerním parkem a kolem se vršilo veselí. Lidé křepčili, tančili nebo jen chodili a byli to oslavenci i místňáci. Zahléd jsem i své spolužáky, ale bylo jich hodně a byli spolu, já sám. Asi bychom měli mít něco společného, ale rytmus jejich eufemistických řečí a batikovaných srdcí mě míjel.

Chvíli jsem předstíral, že se bavím, abych samotu omluvil, ale když jsem se promenádoval kolonádou, napadlo mě, že jsem vlastně docela dobrý solitér, a jen jsem si pomyslel „tér“, asociace přivála vydehtovaný bar U Raka.

 

Nebyla tu klimatizace a vzduch byl vidět i cítit. Sed jsem k baru co nejdál od záchodků. Prohráb jsem kapsu a měl dost, ale ne tolik, abych moh pít whisky. Chtěl jsem něco hnědého a tvrdého, asi že to ve filmech pijí všichni solitéři, ale tuzemák já nerad. Zrcadlová stěna s lahvemi byla špinavá, že neodrážela. Nijak mě to nemrzelo. A napít se, bylo by mi ještě líp, ale barman se schovával za betonový sloup. Naklonil jsem se. Drbal se na prsou, pleší odrážel zářivky a ignoroval mě. Chtěl jsem na něj mávnout, ale ruka se mi přilepila na pult.

„Hej! Můžu!?“ zařval jsem.

Nic.

Naklonil jsem se blíž – asi příliš.

„Si ďálaš prdal, ni? Ťa vídim, tak záplaz a níplaz sa k fláškam!“ (Mluví tam ale divně, že? Vím, také mi to trvalo, ale zkuste jim tu jejich hatmatilku, prosím, tolerovat.) Leknutím jsem dosed na židli. Vedle stál tlusťoch, který tu ještě před chvílí nebyl. Válel se předtím u vchodu v urvané autosedačce a spal. Byl vlasatý, ale bez chloupku a měl metalové triko. A teď zblízka navíc obličej samý strup a vlasy samý maz.

„Kúrňa, tak co si daš?“ zahudral barman. Když valil oči a krčil nos, nebyl o nic hezčí.

„Co chcaš?!“ naléhal.

„Dám si mysliveckou – dvojitou,“ řek jsem.

Barman popad kelímek a zaprášenou flašku s kňourem. Mezitím jsem se otočil na metalistu. Civěl. Bylo to spíš dítě, velké a tlusté. U tlusťochů věk nepoznáte, vypadají stejně.

„Hmm, myslivácku, jo?“ kvíklo.

Vypadalo neškodně.

„No jo, je dobrá. Chutná skoro jak whisky, taková česká whisky,“ vysvětlil jsem, chtěl jsem být laskavý.

„Chcaš cígu?“ vyndalo rozsedlou krabičku.

„Mám,“ odmít jsem s odporem.

„Jan si daj,“ strčilo mi placku.

„Hmm. Pizza-cigáro,“ usmál jsem se.

Nechápavě koukalo.

Poděkoval jsem a zkusil zrekonstruovat cigaretu.

„Pápin, daj mi táky tu myslivácku.“

Rekonstrukce se nezdařila.

Barman na pult plác dva plasťáky a bylo ticho. A bylo trapné, protože se čekalo, kdo zaplatí. Ono se k tomu nemělo. Došlo mi, že nehraje hudba. Někdo bubnoval prsty na pult a zhušťoval už tak hustý vzduch. Barman valil bulvy. Znervózněl jsem. Vytáh jsem bankovku a vší silou ji plác na pult. Jakmile se přilepila, ono chňaplo po mé porci. Zarazil jsem se.

Chlemtalo moje pití. Vzal jsem, co zbylo, a sevřel kelímek, až zapraskal. Nikdo si protestu nevšim. Tak jsem to do sebe hodil. Když ono dopilo, celé se zkřivilo a zhnusnělo, čímž křivdu docela smazalo.

„Chutná?“ zeptal jsem se.

„Co to píjaš za blaf? Chci z tóho blit.“

Pokrčil jsem rameny.

Na odchodu jsem si všim, čeho předtím ne. Tikalo. Škubalo bradou a při každém škubu si napatlalo vlasy do očí a muselo je seškrábnout. Jakmile se mu udělalo zle, tikání zrychlilo. Když jsem se loučil, mimoděk jsem to napodobil.

 

Bylo mi ho líto. Když jsem odcházel, drbal jsem se za uchem, jako by se tam dal vypnout stud.

„Áhoj,“ ozvalo se u východu.

Lek jsem se, že mě se studem uvidí, a popoběh jsem, aniž bych odpověděl; venku jsem se ho zbavil. Ve spěchu jsem však moc nezachytil: Pohled a pozdrav. Pohled jsem neviděl a hlas byl dívčí. Netušil jsem, komu moh patřit. Dívce. To bylo jisté. Dívce. Došlo mi. Dívka by mohla přijít vhod. Zvlášť, když jsem zjistil, že solitérství není žádný med. A co teprv: Pěkná dívka!?

Chtěl jsem zjistit, zda je, ale připomněl se mi lek a zamrazilo mi; a když jsem si představil, jak jsem při tom asi vyjek, zmrz jsem celý. Musel jsem ji vyděsit!

Nic nenapravitelného, dodával jsem si odvahy.

A když jsem si jí dodal dost, sebral jsem ji, prohráb si vlasy, sčís vousy, dopnul kalhoty, dopnul košili, narovnal záda, vypjal hruď, rozhýbal úsměv, připravil si entrée a pak jsem zjistil, že mezitím odvaha došla.

Půjdu na to nenápadně. Pomalu jsem se zpoza futer nahnul. Byla tam. Černá buřinka, černý svetr a v nich dívka. Nakláněla se do veliké bedny a cosi hledala. Tvář měla v bedně, ale to, co koukalo, se nezdálo vyděšené; což mi opět dodalo. Vyšel jsem ze skrýše a dal se na odiv. Čekal jsem, že vzhlédne, ale naklonila se hloub. Nadech jsem se na pozdrav. Ale zarazila mě pochybnost, zda mě v bedně uslyší; byla v ní už skoro celá. Čouhala jen lýtka. Ale pěkná lýtka! Šlapala nohama vzduch, až to v bedně rachotilo. Čučel jsem a čekal.

Po nějaké době se mezi futry zastavil ožralý páprda a zblízka se mi podíval do tváře; pak se podíval na lýtka, znovu na mě a rozřehtal se. Zatvářil jsem se, že někam musím, a vyrazil tam.

Související