Michael Žantovský: Život je mezi lidmi

Dvacetiletá historie pronásledování a věznění Václava Havla komunistickou justicí a policií se podobá hudební skladbě o třech větách a mezihře. Po čtyřměsíční vězeňské předehře následující vyhlášení Charty 77 v roce 1977 a šestinedělním vazebním intermezzu v kauze slavného Plesu železničářů následuje čtyřapůlletá hlavní věta, obsahující všechna témata a myšlenky, které učiní z Václava Havla světoznámého vězně svědomí, morálního filozofa a státníka světového formátu. Havlův vězeňský opus završuje čtyřměsíční coda, následující po jeho zatčení během palachovského týdne v lednu 1989.

Tato kompozice psaná dějinami vykazuje podivuhodnou symetrii. Zatímco hlavní téma, zdokumentované v Dopisech Olze, je příběhem dlouhého, nerovného, ale nakonec vítězného zápasu člověka o vlastní identitu a důstojnost, a zatímco coda odehrávající se v podmínkách hroutícího se režimu je téměř komickou historkou triumfujícího vězně, s kterým si jeho věznitelé nevědí rady, úvodní předehra má temný, téměř tragický nápěv, je příběhem křehkého člověka drceného byrokratickou mašinérií, člověka, který proti silám, s nimiž se v přímé konfrontaci střetl poprvé, nenachází přiměřenou obranu.

 

I. 9.30 pro mě přišli

Psal se pátek 14. ledna 1977. O týden dříve byla zveřejněna Charta 77. Její iniciátoři a organizátoři, mezi nimiž stál na čelném místě Václav Havel, byli od té doby téměř nepřetržitě podrobováni sérii výslechů, domovních prohlídek a vyhrožování, zatímco se státní moc rozhodovala, jak s touto neslýchanou opovážlivostí naložit.

I když samotní protagonisté chartistického vzbouření nemohli vědět, že předsednictvo ÚV KSČ již o týden dříve rozhodlo „doporučit“ nejvyšším justičním orgánům zahájit trestní stíhání podle paragrafu 98 a 112 tr. zák.,1 tj. podvracení republiky a poškozování zájmů republiky v cizině, mohli si z hysterických komentářů Rudého práva 7. ledna2 a 12. ledna3 snadno domyslet, že trest je nemine.

Kniha

Anna Freimanová, Václav Havel, Martin Palouš, Paul Wilson, Michael Žantovský a David Dušek (ed.)

Zápisky obviněného – Diář Václava Havla 1977

2016, Knihovna Václava Havla, 256 stran, 299 korun

Pokud státní moc přece jen týden otálela, svědčí to spíše o tom, že si nebyla zcela jistá právní kvalifikací, podle níž hodlá trestat, než o pokušení tolerance či o nějaké snaze dozvědět se od vyslýchaných nové inkriminující skutečnosti. Uplynuly přece jen necelé dva roky od podpisu Helsinských dohod, na něž se dokument Charty 77 výslovně odvolával, a v tomto světle se kladení rovnítka mezi dovoláváním se občanských práv a poškozováním zájmu republiky v cizině nejevilo jako ideální.

Přesto se rozhodnutí složek StB uvalit 14. ledna na Václava Havla vyšetřovací vazbu a obvinit ho z podvracení podle paragrafu 98 trestního zákona, odst. 1 a 2 písm. a),4 nejeví jako promyšlený krok podle již dohodnutého scénáře.5 Obvinění je formulováno obecně a dotýká se celé škály Havlových aktivit od roku 1968 do roku 1977, přičemž Chartu ani přímo nejmenuje. Působí dojmem, že se jedná o politický krok, zatímco jeho zdůvodnění je až následným úkolem pro vyšetřovatele. V příštích týdnech kvalifikace Havlovy zločinné činnosti nadále oscilovala. Původně StB dokonce uvažovala o tom, že ho obviní za dopis doktoru Husákovi z roku 1975 podle paragrafu 103 trestního zákona o hanobení republiky a jejího představitele. „Vzhledem k tomu, že pro ,Chartu‘ není nikdo stíhán a z politického hlediska se tak v dohledné době nestane,“ poznamenává si ale vyšetřovatel se zřejmou lítostí, „nelze tedy podat žalobu na obv. HAVLA pro výše uvedené jednání (,Charta‘ a ,Dopis‘ [Husákovi]).6 Teprve 21. dubna se mjr. Miroslav Svoboda, který v celém příběhu Havlova prvního věznění sehrál klíčovou roli, definitivně rozhodl pro obvinění podle paragrafu 112, poškozování zájmů republiky v cizině, v souvislosti se zcela nesouvisející a v zásadě podružnou Havlovou rolí v kauze dopravy pamětí prvorepublikového politika Prokopa Drtiny do zahraničí. V tentýž den vyšetřovatel jiným usnesením vyloučil původní vážnější obvinění z trestného činu podvracení republiky podle paragrafu 98 k samostatnému projednání jako hůře prokazatelné, k nemalé úlevě obviněného, který usnesení přijal, aniž využil práva si proti němu stěžovat.

Pro bezprostřední budoucnost Václava Havla bylo však určující, že během pátku 14. ledna se jeho postavení změnilo ze svědka (9.30) na podezřelého (20.00), pak zadrženého (22.00) a nakonec obviněného, načež byl umístěn do ruzyňské cely č. 379, neúplného obdélníku o rozměrech 4,5 x 2,5 m s vykousnutým rohem, v němž byla umístěna toaletní mísa. Tak začal jeho vězeňský příběh.

 

II. Mototechna

Až donedávna se naše znalost historie Havlova prvního věznění odvíjela z nepřímých zdrojů. Tím nejrozsáhlejším, i když ne nezbytně nejpřesnějším je Vyšetřovací a trestní spis proti obviněnému Václavu Havlovi, obsahující tři sta stránek policejních záznamů, rozhodnutí prokurátora a protokolů o výslechu obžalovaného.7 Tento svazek obsahuje i záznamy o korespondenci, kterou vedl obžalovaný ve vězení především se svou manželkou, a o poštovních zásilkách, které mu byla adresovány, i když ne vždy doručovány. Druhým zdrojem jsou zpětné vzpomínky samotného Václava Havla v Dopisech Olze a na jiných místech.

Nyní spatřuje světlo světa i zdroj přímý v podobě diáře, který si Havel během svého věznění vedl. Tak jako jeho trestní spis je i tento diář dokumentem doby. Československé tiskárny masově vyráběly několik málo druhů ročních diářů, které se od sebe lišily pouze barvou desek z laciné umělé hmoty a natištěným názvem organizace, která diáře obvykle jako vánoční či novoroční dárky distribuovala. Zbytek se prodával v papírnictvích. V Havlově případě šlo o diář Mototechny, celostátní organizace, jež měla za úkol prodávat auta, která ovšem většinou nebyla na trhu, a náhradní díly na těch pár, která prodala.

Havlova „Mototechna“ je dokument leccos osvětlující a zároveň matoucí svou fragmentárností a neúplností. Chybí v něm autentický záznam jak ze začátků věznění, který Havel doplňuje retrospektivně, tak z jeho závěru, kdy už se chystal k propuštění a podrobná dokumentace každodenní vězeňské rutiny zřejmě pozbyla naléhavosti.

Bylo by asi přehnané tvrdit, že tento vězeňský diář přidává k naší znalosti Havlova života a myšlení v tomto období něco zásadně nového. Bezesporu ale dokresluje a prohlubuje obraz člověka zápasícího s nátlakem, osamělostí a vlastní slabostí.

 

III. Nemluvím moc?

Havel pochopitelně nebyl tak naivní, aby se k výslechům, které předcházely jeho zadržení, dostavoval s diářem. Je zřejmé, že první poznámky v Mototechně jsou psány zpětně podle paměti. Diář dostal v balíku až v pátek 28. ledna, kdy se v něm také poprvé objevují rozsáhlejší záznamy. Zpětně si Havel poznamenal jen data opakujících se výslechů, knížky, pro které si zřejmě chodil do vězeňské knihovny, a další milníky vězeňského života, např. den koupání.

Diář potvrzuje, že vězení Havla zastihlo nepřipraveného. Během organizace a přípravy prohlášení Charty 77 si on i jeho spolupracovníci jasně uvědomovali, že se pouštějí do zásadní konfrontace s režimem, která pro ně může mít vážné osobní následky. Přesto, ať už to bylo způsobeno Havlovým celoživotním optimismem anebo poněkud naivním přesvědčením, že Helsinské dohody z roku 1975 mohou československým disidentům poskytnout účinnou ochranu, Havel ani po týdnu výslechů s jistotou nepředpokládal, že skončí ve vyšetřovací vazbě.

Svým způsobem nebylo divu. Z vůdčích organizátorů Charty se Havel ve vězení ocitl vlastně jediný, nepočítáme-li k nim též signatáře Jiřího Lederera, který byl společně s Havlem, Otou Ornestem a Františkem Pavlíčkem stíhán, a na rozdíl od nich též uvězněn, pro jiný trestní čin. Vazba se vyhnula oběma dalším, starším a respektovaným mluvčím, Janu Patočkovi a Jiřímu Hájkovi, jehož stranická minulost – tak jako možná i u Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka a Zdeňka Mlynáře – poskytovala jakous takous ochranu. Pavla Landovského snad chránila jeho herecká popularita a zuřivecká povaha. Ale záruku neměl nikdo.

Vyšetřovatelé Havla udržovali v neznalosti o skutečné situaci a snažili se v něm vzbudit dojem, že celá iniciativa je odsouzena k nezdaru. Olgou zjednaný obhájce dr. Lukavec hájil zájmy svého klienta přinejlepším polovičatě. Až na jedinou výjimku vyšetřovatel a prokurátor šmahem zamítali Olžiny žádosti o povolení návštěvy manžela. Vězeňská cenzura sice propouštěla většinu dopisů, které Havlovi zasílali příbuzní a přátelé, šlo ale o jednosměrnou komunikaci. Psát měl dovoleno pouze Olze. Muselo ho však povzbudit, že přátelé na něj nezapomněli. Pavel Kohout, Jan Tříska, Pavel Landovský, Andrej Krob, Daňa Horáková, Věra Jirousová či Vratislav Brabenec se k uvězněnému spisovateli hlásit nepřestali. Tři dopisy mu poslala Jana Tůmová ze souboru Divadla na tahu, který inscenoval Havlovu Žebráckou operu. Psal mu také otec.

Dokumentace vězeňské správy zaznamenává pět dopisů, které Havel napsal z vězení Olze.8 I když se do této chvíle neobjevily, stejně jako dopisy, které psala Olga do vězení jemu, z poznámek v diáři lze zrekonstruovat onen jedinečný důvěrný, hluboký a současně jaksi svárlivý charakter jejich manželství.

Přestože Havel poznamenává, že izolace a opuštěnost jeho vztah k Olze prohlubuje, stěžuje si v diáři 19. února, že dopis, který od ní dostal, je „trochu strohý – chladný“. V poznámce „O. nechce plnit úkoly – třeba jí to vyložit“ se Havel projevuje tak trochu jako pán tvorstva. Následuje hořká invektiva vůči nechápavé, nespolupracující a neposlušné manželce – „když nejsi s to říct jediný konkrétní fakt o své situaci, o tom, jak žiješ, pak se nedivím, že mám třeba zkreslenou představu […] Jsem rozladěn. […] hned na začátku dopisu jsi mě setřela, že toho chci příliš a že nemáš na mé úkoly myšlenky. Jediné, co mi napíšeš, je, že nebudeš shánět sekačku! Že to počká! Na co chceš čekat? Na mě! Co když se vrátím za tři roky? To necháš Hrádeček zpustnout?“ Z těchto slov prýští nejen malé porozumění pro Olgu, která skutečně mohla mít vzhledem k situaci, v níž se její manžel nacházel, jiné myšlenky než shánět sekačku, ale také opravdová úzkost a strach o místo, které se stalo středem Havlovy identity, leitmotiv, který se znovu a stejně naléhavě vynořuje i v dopisech Olze o dva a půl roku později.

K zprávám o vnějším světě se Havel dostával se zpožděním pouze prostřednictvím tendenčního dobového tisku, a to ještě výběrově. Spoluvězeň B., s nímž Havel strávil většinu času vyšetřovací vazby, si byl dobře vědom výhod, které potenciálně vyplývaly z donášení na slavnějšího obžalovaného, a ten si toho byl bezesporu vědom též. Havel byl tak sám, jak ještě nikdy v životě.

Cílem policejního vyšetřování vlastně nebylo zjišťovat nové skutečnosti – vyšetřovatelé si byli nejspíš dobře vědomi, že Charta je pouze veřejnou občanskou iniciativou, za kterou se neskrývá žádné spiknutí, žádná cizí moc a žádný skrytý účel –, ale otřást samotnou identitou vyšetřovaného, zbavit ho vnitřního kompasu natolik, že sám začne pochybovat o vlastní nevině. „Čím to je? Když se člověk zahlédne v zrcadle, připadá si jako zločinec,“ píše si Havel 1. února do diáře.

Je docela dobře možné, že někdo jiný, uvyklejší samotě a jednotvárnějšímu způsobu života, by tento stav snášel o něco lépe. Ale Havel, přes značnou plachost a opakující se období dobrovolné tvůrčí izolace, nebyl žádný introvert. Od dětství se vědomě a usilovně snažil překonávat handicapy privilegovaného původu, řečové vady a zevnějšku Vaška z Prodané nevěsty a přidružit se k nejbližší spřízněně myslící společnosti, ať už to byl skautský oddíl, vojenský divadelní soubor, tvůrčí dílna na Zábradlí, stůl ve Slavii či kruh zakázaných spisovatelů. „Život je mezi lidmi,“ poznamenal si 29. ledna do diáře snad ústřední motiv svého života. A 5. února: „potřebuji něhu – lidské slovo – nemám na tohle povahu!“

Okruh lidí, který se k životu nabízel, byl však nanejvýš omezený. Kromě spoluvězně B., který odpuzoval Havla svými živočišnými projevy – „B. mě sleduje, když si ošetřuji vředy, hlasitě prdí...“ –, se nabízeli jen vyšetřovatelé. Z diáře vskutku získáváme dojem, že Havel se výslechů nejenom neděsil, ale že s nimi jako s formou komunikace začal počítat do té míry, že se na ně začínal těšit, a rozrušovalo ho, když se mezi výslechy objevila delší přestávka. „Proč není výslech?“ diví se Havel, jako by mu inkvizice začínala chybět. Vyšetřovatelé se skutečně občas na týden odmlčeli, možná proto, aby si utřídili dosavadní poznatky, nebo aby vyčkali na nové instrukce od nadřízených orgánů, a téměř jistě proto, aby obviněný ještě více vyměkl.

Havlův partner v této nesymetrické komunikaci, mjr. Svoboda, který připomínal spíš „jakéhosi fotra“, měl do mefistofelské podoby daleko. Ze spisu by se dokonce mohlo zdát, že měl pro svého obviněného určité pochopení. Jak ale vyplývá z pečlivě zpracovaného plánu vyšetřování, cíleně se snažil prohlubovat pocity osamělosti vyšetřovaného, udržovat ho ve falešných představách o tom, co se děje venku, a postupně vytvářet vztah závislosti, známý jako „stockholmský syndrom“. V tomto ohledu nalezl v Havlovi téměř vděčného posluchače.

Havlova potřeba lidského kontaktu se ale nevyčerpávala potěšením z pohledu na tvář majora Svobody na druhé straně stolu. Obviněný na Svobodovy otázky obšírně odpovídal, a i když je z protokolů zřejmé, že se úzkostlivě snažil nikomu neublížit a neposkytnout vyšetřovatelům jiné informace než ty, které už stejně měli k dispozici, kladl si již koncem ledna tak trochu řečnickou otázku: „Nemluvím moc?“

Nebyla to otázka úplně zbytečná. Z výslechových protokolů sice jasně vyplývá, že Havel nevypovídá nic, co by mohlo uškodit jiným, přesto však jeho ochota uvádět konkrétní data a jména osob a charakterizovat vztahy mezi nimi svědčí o značné nezkušenosti, téměř naivitě. Z podobných údajů si samozřejmě StB mohla sestavovat sítě, vyšetřovací hypotézy a další inkviziční pomůcky.

Havel se možná domníval, že se nemusí příliš trápit tím, že ve výpovědích týkajících se Pavla Tigrida do jisté míry přitakává stereotypu agenta Západu, který si komunisté již v šedesátých letech vytvořili a až do konce režimu udržovali. Dlouhé prsty tajné policie do Paříže nedosáhly a Havel si asi neuvědomoval, že úloha zahraničních „ideodiverzních center“ v čele s Pavlem Tigridem a Jiřím Pelikánem v podpoře opoziční činnosti, včetně vzniku Charty 77, byla jednou z hlavních, i když nakonec neprokázaných vyšetřovacích hypotéz v trestním spisu.9 Příliš podrobně však Havel líčí osobnost, životní podmínky a novinářskou a literární činnost Jiřího Lederera, který v té chvíli obýval jinou ruzyňskou celu. Jak sám Havel později uvádí v Dopisech Olze, hrála zde určitě roli jeho příslovečná zdvořilost, snaha Svobodu nezklamat, neurazit a neprovokovat. Z některých pasáží výslechových protokolů je však zřejmá také Havlova častá snaha partnerovi v konverzaci intelektuálně imponovat, demonstrovat znalosti a smysl pro souvislosti, u intelektuálů poměrně častá a celkem nevinná slabůstka, která však v daném kontextu působí trochu hrozivě. „Počestné chytráctví“, jak Havel sám svůj přístup později posměšně charakterizoval, ze zpětného pohledu nepůsobí příliš chytře.

Osmadvacátého ledna se také v diáři objevuje první známka sklíčenosti a nejistoty. Havel se zmiňuje o izolaci a absenci věcí, z kterých se skládal jeho život – „knih – lidí – barev – věcí – hudby – stromů“. Ztrátu orientace dokresluje zmínka o zmatených snech. Záznam končí na notě beznaděje. „Všem je jedno, že jsem tady. Budu tu pořád.“

Je až přízračné, do jaké míry Havlovo rozpoložení odpovídá situaci literární postavy vytvořené v Procesu Havlovým velkým literárním vzorem Franzem Kafkou. „Člověk absolutně neví, co se na něj chystá – všechno je zřejmě už dávno někde rozhodnuto, ale do toho nemůžu nijak nahlédnout […] člověk nic neví a nic se nedozví a do ničeho nemůže zasáhnout – nic ovlivnit – ostatně je-li někde o mně rozhodnuto, může být to rozhodnutí kdykoliv změněno…“ Zbavit člověka vlády nad důsledky svých činů je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak ho zbavit identity. „Můžou se mnou dělat, co chtějí,“ konstatuje rezignovaně Havel.

 


1 Usnesení předsednictva ústředního výboru KSČ k Prohlášení Charty 77 s úkoly pro představitele justice a prokuratury ČSSR č. VIII FG a 0022/77. Blanka Císařovská a Vilém Prečan (eds.), Charta 77: Dokumenty 1977–1989, Ústav pro soudobé dějiny, Praha 2007, sv. 3, P7/3, s. 143, faksimile s. 408.

2 Čí je to zájem, Rudé právo, 7. ledna 1977, s. 2.

3 Ztroskotanci a samozvanci, Rudé právo, 12. ledna 1977.

4 Usnesení o zahájení trestního stíhání, 16. ledna 1977, Vyšetřovací a trestní spis proti obviněnému Václavu Havlovi, V32021MV/7, s. 3, KnVH ID 3015.

5 Formulace takového usnesení byla pro příslušníky StB náročná intelektuální práce, která jeho autorovi mjr. Stanislavu Tláskalovi zřejmě zkazila víkend. Samotné usnesení je totiž datováno až v neděli.

6 Vyšetřovací a trestní spis proti obviněnému Václavu Havlovi, V32021MV/7, s. 228, KnVH ID 3015.

7 Vyšetřovací a trestní spis proti obviněnému Václavu Havlovi, V32021MV/7, KnVH ID 3015.

8 Vyšetřovací a trestní spis proti obviněnému Václavu Havlovi, V32021MV/7, s. 189–191, KnVH ID 3015.

9 Vyšetřovací a trestní spis proti obviněnému Václavu Havlovi, V32021MV/7, s. 217, KnVH ID 3015.

Související