Z pohledu sochy

Zdravím, řekne a zlehka se ukloní. Mára. Celý jeho otec, můj zdvořilý stvořitel. Jsou tomu už desítky let, co mě sochař Mirek osadil na místě vzdáleném nějakých sto metrů odsud, před vchodem do tehdejšího kulturního domu. Když mě naposledy obešel a prohlédl ze všech stran, ujistil se, že stojím zpříma a nedělám ostudu, podíval se mi do očí a obřadně smekl čepici: Mirek, řekl. Proměny kulturního domu na dupárnu s výčepem se naštěstí nedožil. Jedné letní noci mě rozjaření tanečníci rozhoupali a svalili z podstavce; ten, který udával rytmus, stačil včas uskočit.

Radnice se dohodla s místním kameníkem, který mi za rozumné peníze vrátil hlavu k tělu a zaretušoval drobné šrámy. Byl to lehký úraz. Mirek v desítkách svých restaurátorských zpráv popsal osudy soch poškozených daleko vážněji, někdy i rozbitých na padrť. Na mnoha místech musel nejprve vyzvednout ze země zapomenuté zlomky, obrostlé křovím a mechem. I na první pohled nečitelné fragmenty je možné očistit a poskládat do věrohodné nápodoby původního tvaru.

Obec mi vybrala bezpečnější místo v parčíku za školou. Kameník odvedl dobrou práci. Všechno zlé nakonec může být pro něco dobré; Mirek by měl radost. V parčíku vládne dnem i nocí klid, a mám odsud dokonce lepší výhled na celé městečko. Včas se posunout, v tom je celá moudrost.

V záhybech nařaseného roucha mi čas od času pokojně spočine další zvadlý list. Vysoko nad hlavou mi brebentí ptačí hejno. Mára by se mohl spokojit s tím idylickým výjevem. Místo toho si teď láme hlavu, proč Mirek věnoval jednu ze svých soch obci, kde se nenarodil ani nikdy nežil. Z městečka sice pocházel Mirkův otec Jan, ten je ale záhy a natrvalo opustil a zemřel dávno předtím, než jsem v sochařově dílně přišla na svět. Mirek před Márou nikdy nedal najevo, že by k Janovu rodišti něco cítil.

Dlouho jsem trpělivě čekala na ten den, kdy se Mára rozhodne navštívit rodiště svého dědečka Jana, kterého zná jenom z obrázků. Před půl hodinou vyšel ze hřbitova, obešel mlýn, následovala radnice, kostel, škola a já. Mirkovo dílo poznal na první pohled. Zvolna mě obchází a dívá se na mě, jako by čekal, že mu prozradím důvod otcova nepochopitelného daru.

 

Jméno Jana

Sochař Mirek měl dva sourozence: bratr se jmenoval Jan, sestra Jarmila. Oba strávili většinu života za zdmi blázince. Otec tří sourozenců Jan, který se představoval jako „bytový architekt“ (dnes bychom jeho profesi nazvali nejspíš „interiérový designér“), si po vzniku Československé republiky počeštil své německé příjmení. Tváře architekta i jeho dvou internovaných dětí znám ze snímků nalezených na dně zásuvek otcova psacího stolu.

Když jsem do vyhledávače nazdařbůh zadal původní podobu našeho příjmení, po cestě naznačené jedním z odkazů jsem doputoval k portrétní fotografii svého strýce Jana. Oválný obličej, plné tváře, dlouhý nos, na skráních zbytky vlasů, svěšené koutky rtů. Muž na americké webové stránce samozřejmě ve skutečnosti nebyl můj strýc; ale každý, komu bych ukázal nějakou fotografii strýce Jana z doby krátce předtím, než navždy zmizel za zdmi blázince, vedle fotografie muže z internetu, by musel snímky považovat za dvě podobenky jediného muže. Tvář strýce Jana si je s nalezencem z internetu neporovnatelně podobnější, než si byly tváře rodných bratrů Jana a Mirka.

Snímek Američana doprovázel text, díky kterému se mi ho s pomocí matričních záznamů podařilo identifikovat jako Johna, Janova bratrance z druhého kolene, jehož otec na sklonku 19. století opustil vlast a vydal se na cestu přes oceán. John a Jan se v životě nepotkali a nejspíš ani neměli tušení o své existenci. Na snímcích mají oba plachý, do sebe ponořený, obranářsky dotčený pohled. Uzel kravaty si uvázali pod stejným pokřiveným úhlem.

Mohu se ujišťovat, že podobnost Jana s Johnem je náhodnou hříčkou osudu nebo genetických ingrediencí a nic víc neznamená. Ale není mi to nic platné: obrazy podobnosti mě navštěvují v myšlenkách a ve snech. Johnův otec, emigrant z Čech a bratranec mého dědečka, architekta Jana, se jmenoval také Jan, jako by osud chtěl prostřednictvím několikanásobné shody jmen ještě podtrhnout svou bezdůvodnou rozmarnost.

Bratranci Jan a Jan se narodili v městečku Čistá. Tohle jméno v Čechách nese několik obcí. Některé z nich se jmenují prostě Čistá, některé se rozlišují ustáleným přízviskem. Rodiště obou Janů leží na pomezí středních a západních Čech nedaleko Rakovníka.

 

Historie a obraz příběhu

Johnův otec Jan se narodil v Čisté u Rakovníka 22. prosince 1869 v rodině řezníka Vojtěcha Weichera. V řeznické rodině se narodil také Antonín Dvořák, který v té době už zdatně komponoval. Ani Jan Weicher nepokračoval v řeznickém řemesle. Za to, že mohl nastoupit dráhu hudebníka, vděčil velkou měrou čistecké muzikální tradici. Od poloviny 18. století v městečku po několik generací působila rodina Guthů, pravděpodobně nejrozvětvenější a nejdéle působící klan varhanářů v Čechách. Krátce po Janově narození se vůdčí osobností čisteckého hudebního života stal zdejší učitel František Spal, který na zdejší školu nastoupil roku 1873. V kostele sv. Václava hrál na nástroj zhotovený roku 1834 varhanářským mistrem Ferdinandem Janem Guthem. Stal se také dirigentem místního pěveckého spolku Václav, založeného roku 1864. Měl bratra Adolfa, který vyučoval hudbu na reálce v Rakovníku, obnovil činnost zdejšího pěveckého spolku a byl plodným skladatelem. Texty k četným kompozicím Adolfa Spala (včetně několika kostelních písní) napsal, případně přeložil či upravil jeho kolega Zikmund Winter.

Spisovatel a historik Winter učil na rakovnické reálce v letech 1874–84. Význam a ojedinělé postavení Zikmunda Wintera v dějinách české literatury a historiografie je dáno především tím, že byl na jedné straně autorem fundovaných dějepisných prací, na straně druhé vynikajícím beletristou, tvůrcem jednoho románu a řady kratších próz s historickými náměty. Na pomezí mezi jeho „čistě“ vědeckými a beletristickými díly se pak nachází svébytný a dodnes inspirativní „přechodný“ žánr „historických obrázků“, textů usilujících o pokud možno autentický a přitom objevný a čtivý vhled do minulých dob. Winter pro ně přejímá faktografii ze zpravidla věrně a obsažně citovaných archivních pramenů, vybrané fragmenty této historické látky ale kompozičně organizuje do zcela nové, mozaikovité struktury, v níž uplatňuje beletrizující postupy, jako je dramaturgie a subjektivizace vyprávění, jemně ironický autorský nadhled i smysl pro zvýraznění dobového koloritu prostřednictvím „obrazů“, které moderního čtenáře oslovují svou leckdy až groteskně bizarní „jinakostí“.

Dne 20. září 1876 byla v čisteckém kostele sv. Václava provedena kantáta Svatý Václave. Čistá u Rakovníka byla už od předhusitských dob až do roku 1713 takřka nepřetržitě majetkem metropolitní kapituly pražské a zdejší farní kostel byl sv. Václavovi odjakživa zasvěcen. Svatovítští probošti a děkani nejednou vážili cestu do městečka, aby čisteckým radním a všem poddaným osobně připomněli jejich trvalou a neporušitelnou poddanost kapli sv. Václava, srdci svatovítské katedrály. Polopostavu knížete ve zbroji městečko převzalo z kapitulní pečeti do svého znaku. Čistečtí tak mohli sv. Václava právem uctívat nejenom jako českého, ale i jako obecního, tedy dvojnásob „svého“ patrona.

Adolf Spal, který Svatováclavskou kantátu pro Čistecké složil, hrál při premiéře na housle, bratr František jej doprovázel na varhany. Zikmund Winter, který v čisteckém kostele při premiéře zpíval sólo, je na partituře uveden jako autor textu. Jeho autorství ale spočívalo nanejvýš v drobné redakci. Text je jednou z nesčetných variací svatováclavského chorálu, která navazuje na raně barokní skladbu Adama Michny z Otradovic. Řadu od ní odvozených, nepříliš se lišících verzí nacházíme nejenom ve všech významných barokních i pozdějších kancionálech, ale i v dalších textových zdrojích; první sloka „kantáty“ se tak například jen nepatrně liší od jedné ze sedmi slok písně otištěné v pozdně barokní „příručce“ pro křesťanské poutníky. Druhá sloka barokní předlohu variuje o něco volněji a vnáší do ní i jednu podstatnou inovaci: nad veršem „vlasti české patrone“ je v rukopisu připsáno alternativní znění „našeho města patrone“. Pokud je tato variace, jemně akcentující národní a lokální patriotismus, opravdu Winterovým autorským vkladem, byl sice nepatrný, čisteckými rodáky byla ale úprava nepochybně přijata s nadšením, které spisovatelovi a historikovi zajistilo jejich vděčnou paměť.

Zpěváci na kůru napjatě sledují pozdviženou pravici Adolfa Spala; v příštím okamžiku smyčcem udá první takt. Na dřevěných lavicích v hlubině pod kůrem tají dech mnohohlavý dav. Jeden sedmiletý chlapec, vmáčknutý v davu mezi rodiči, kulí oči a zapomíná zavřít ústa. Smyčec se dotkne strun a kostelní loď se zhoupne. To, co se na chlapce hrne shůry a ze všech stran, zpěvná melodie houslí, břeskné akordy varhan a povědomá slova nové písně, odrážené třesoucími se okny a rozechvělými stěnami chrámu, nedokáže pojmenovat žádným ze slov, která zná, a přitom si ho to navždy a bezvýhradně podmaňuje. Jeho životní dráha dostává pevný a nevratný směr. Protože chci ve svém vyprávění rozlišovat hranice mezi domněnkami a doloženými skutečnostmi, doznávám, že nemám žádný dokument, který by dosvědčoval Janovu účast na čistecké premiéře svatováclavské kantáty. Líbí se mi ale představa, že tímto zážitkem, jehož osudovost si malý Jan samozřejmě ještě nemohl uvědomovat, se smysluplně završil dlouhý řetěz událostí. Nebýt drobné práce bratrů Spalových, odkazu varhanářské rodiny Guthů a vydatného přispění svatého Václava, v životě Jana by se všechno odehrálo jinak a Spojené státy americké by byly o jednoho virtuóza chudší.

Možná se slavným hráčem na housle chtěl původně stát sám emigrant Jan. Možná až v Chicagu po čase pochopil, že už je starý na to, aby se v drsné americké konkurenci prosadil. Tak či onak, svůj další život Jan zasvětil tomu, aby mu jeho prvorozený a jediný syn John splnil americký sen.

 

Nebeský vojevůdce

Kníže Václav patří k těm světcům zrozeným v raném středověku, kteří nebyli uctíváni ani tak pro svou příkladnou zbožnost, ale jež věřícím imponovali hlavně vlastnostmi „mocného ochránce“, zdatného vojevůdce vítězícího na bitevním poli a bránícího svou „čeleď“ přede vším, co by mohlo ohrozit její domovinu.

Nejstarší vítězný zásah knížete Václava zaznamenává již kronikář Kosmas. V letech 1002–03 obsadil Čechy polský panovník Boleslav Chrabrý. Přemyslovští vladaři Jaromír a Oldřich před ním uprchli do exilu k císaři Jindřichu II. Polská vojska poté vtrhla do Míšeňska, čímž se Boleslav Chrabrý dostal do přímého konfl iktu s císařem. Jindřich II. proto roku 1004 vtáhl s vojskem do Čech a po dobytí několika pevností se mu podařilo obsadit i Prahu. Podle Kosmova podání byli ovšem polští okupanti z Pražského hradu vypuzeni díky nebeskému zásahu svatého knížete.

Motiv světcovy rozhodující podpory se pak v českém středověkém písemnictví objevuje opakovaně a sv. Václav těmito texty nabývá stále určitějších rysů nebeského vojevůdce a národního patrona. Výrazným příspěvkem k zformování jeho heroické postavy se stalo vylíčení události z roku 1126 u Kosmova pokračovatele Kanovníka vyšehradského. V noci před bitvou Čechů s vojskem německého krále Lothara se knížeti Soběslavu I. dostalo ve snu věšteckého pokynu od sv. Vojtěcha, aby v kostelíku ve Vrbčanech na Českobrodsku vyhledal dva skryté poklady, svatovojtěšskou korouhev a svatováclavské kopí. V bitvě u Chlumce pak kníže Soběslav díky nepřekonatelnému účinku zdvojené relikvie a pod dohledem nebeského zjevení sv. Václava dobyl slavného vítězství.

Podle dalších kronikářů pak sv. Václav zasahoval v bitvách jako pomocník králů Přemysla Otakara II. či Jana Lucemburského, motiv světce coby nebeského vojevůdce se uplatňoval i v dobové básnické a písňové produkci. Dokonce i husitští Pražané se roku 1420 v manifestu proti křižákům dovolávali pomoci svatého knížete. Kališnický respekt k mocnému vojevůdci a zemskému patronovi byl zřejmě hlavním důvodem, proč v pobělohorské době sv. Václav nesehrál výraznější roli v protireformačním tažení katolické církve.

Představa knížete Václava jako nebeského bojovníka zaštiťujícího českou zemi ovšem zůstala živá i v pobělohorské epoše. Převyprávění výše zmíněných legend o světcových vítězstvích nacházíme ve spisech barokních historiků, povědomí o sv. Václavovi coby nejvyšším vojevůdci upevňovala ikonografie světce ve zbroji na nesčetných vyobrazeních.

Spoléhání Čechů na ochranu sv. Václava před všemi nepřáteli dokládá i řada písní z barokní epochy. Za všechny můžeme ocitovat jednu sloku z roku 1707: „Z jedné strany Turek na nás, / Francouz taky se valí. / Ach Václave ctný, udatný, / nebs nám byl rek spanilý, / ochraňuj nás té chvíle, / Čechy své roztomilé!

Proti „Francouzovi“ kníže Václav zasáhl ještě takřka o století později, kdy v první koaliční válce proti jednotkám Francouzské revoluce dobyla rakouská armáda roku 1796 vítězství ve dvou krátce po sobě následujících bitvách, 24. srpna u Ambergu a 3. září u Würzburgu. Jak dosvědčil milčický písmák Vavák (který ovšem bitvu u Ambergu nazývá jménem obce Schwarzenfeld, kde francouzské a rakouské jednotky proti sobě zaujaly pozice, ale k přímému střetu ještě nedošlo), „měsíce srpna stal se hlas v Praze, že by onen kůň, na němž jest sv. Václav vyobrazený, na Koňském trhu stojící, zařičeti měl, což strážný blíž odsud na stráži stojící a jeden měšťan slyšeti to i přísahou stvrditi měli. Tolikéž v oné vítězné bitvě u Schwarzenfeldu že někteří oficíři a množství sprostých vojáků viděli sv. Václava na koni v blesku nad nimi se snášejícího a nepřátele porážejícího.“ Šest set sedmdesát let po bitvě u Chlumce, v níž se soupeři ostřelovali kopími a mraky šípů, rozhodl nebeský kníže bitvu modernizujících se armád vyzbrojených puškami s křesadlovým zámkem naprosto stejným způsobem jako v raném středověku.

Ani mocný světec ovšem nedokázal pokaždé zajistit vítězství. Lokální pověst líčí, jak roku 1645, několik dní před bitvou u Jankova, v níž se císařské jednotky střetly se Švédy a která se stala nejkrvavější bitvou svedenou za třicetileté války na českém území, vypadlo soše sv. Václava v jankovském kostele z ruky kopí a rozlomilo se na tři kusy jako zřejmá předzvěst porážky.

Světcovou prestiží ovšem nějaká ztracená bitva nemohla otřást. Porážka se chápala jako trest za spáchané hříchy. Neblahý výsledek bitvy nebyl způsoben slabostí nebeského ochránce, ale malou důvěrou „čeledi“ v jeho neporazitelnou moc.

Související