Pojmy

Pojmy v čistém vzduchu.
Bílá na bílé.
Bílá na cestě k modré.
Je to důležité? Je to důležité?
Kdo mne to popravuje každý večer.
Zvuk u budovy porodnice,
tajná červeň starého zrušeného kurtu,
chvíle, kdy vítr sune po chodníku
rozmačkanou plechovku.
Procházel jsem ulicí, kde kolemjdoucí usínali,
žár jim stravoval polorozpadlé obličeje,
polorozpadlé šaty.
Bál jsem se pohnout, odejít.
Ale nedělo se nic. Chvíli pršelo,
vnitřní bloky domů vydaly pach
prošlého pracího prášku,
který se rozvinul opuštěnou ulicí.
To byla politická realita?
Zbyla tu jen vrata od garáží,
jen budovy skladů, jen rachotící rolety.
Je to důležité? Je to důležité?
Pojmy bublají mi v břichu.

 

 

Dny plné usínání

Odchody za sekretářkou v ránu plném cizích
  budov.
Co se to vlastně neděje? Holé stromy, překryté
  chvojím,
odkrývají vnitřnosti a ukazují vajgly, štěrk
  na posyp,
kondomy, cáry látky z vybledlých tepláků.

Ale ty mi říkáš: vždycky tak po pokoji vyvrhneš
  vnitřnosti, 
a zatím cukr plaší stíny a měsíc-talíř se potápí
ve špinavém nádobí, nad jehož pěnou přehnala 
  se hádka. 
Pavučiny už brzy obalí domácí haraburdí. 

V domech to vaří, sýr stéká po schodech.
Napadne sníh a město se promění v rozměklou 
  divošku, 
lagunu šedavé plsti a náhle zjevených
  absurdních hlídačů
padajícího sněhu stojících mlčky mezi zátarasy.

Ulice budou zmrzlé a čas je pošle do
  neprostupných křovin,
za zídkou budeme chodit v procesí se
  zdviženými palci
a vlhký studený vichr bude kroužit
nad prázdnými vestibuly škol s tmavnoucími okny.

Ale teď v zaměstnání laskavě spouští se drén,
dásně zpívají, čtvrtky se motají v zasněžených
  zimnících
a já jsem stále tady se standartou zimy, kterou
  miluji.
Během poledních sirén bíle září a prosvěcuje
  kancelář.

Klepsydry pomačkané zimou zvolna přelévají
  tuk
v napěchovaných tělech. V tramvaji (koukej,
  jak poskakuje)
den rozplizlý do všech stran, svahilská končina,
kam všichni musí, když ještě za vlhka jedou.

Chybí-li dobrodružství, alespoň se ve zdech
  chvěje déšť.
Tak postáváme. Dny túrují mastné motory.
Nádherná ořechová chuť koluje v žilách
  a v horách
vstoupíme znovu do hotelů, kde rostou nová
  ústa.

 

 

Historky pro Gregoryho

Milovali jsme stánky se záhadnými svačinami,
  elektrické rozvodny, skříňky na uchování
  mluvy, ale co zbylo? Výtahy a továrny.
Zmizelo léto, zmrzly koktejly, na vychládajících
  zahrádkách nás dnes obslouží leda tak
  cvičená ryba anebo mechanický číšník (číšník číslo
  jedna, číslo dva).
V kavárnách za prosklenou stěnou jsme na
  drink čekávali celé dlouhé hodiny a číšníci-celebrity
  u pultu líně usínali a ve spánku se
  nám posmívali, zachvátila je nemoc
  červených koberců.
Naše oči zářily v perimetrech ulic a pracující
  stroje hořely nadšením spolu s námi, ale to
  je pryč. Vyprávěl jsem ti o procházkách
  podél horkých trubek. Hledal jsem tě, ale
  v tramvaji usínám a měním se v pytel písku.
Přebýval jsem v tvých kolenou a cítil veškerou
  tíhu zeměkoule, která tě srážela k zemi.
  Ulice byly plné kmitajících nohou. Hustá
  pórovitá hmota kolemjdoucích se hrnula
  během nekonečného stoupání a klesání mrazu,
  které jsme zažívali s rukama v kapsách. Město
  se rozsvěcelo v ústech, studený vítr lízal kůži. 
Tvůj jedinečný cit pro realitu otevřel dveře do
  každé zapomenuté hospody. Topless servírky
  s příliš velkými prsy tam podzemními kanály
  stěhují sudy černého piva. Šaty se mění 
  v mžitcích před očima. Utíkáme dřevěným
  labyrintem tržnice, scházíme se v zatopených
  diskoboxech. V povětří vlhký a studený
  revoluční vichr jako když se k ránu nalokáš
  zvětrávajícího piva a žlutá zářící chobotnice
  zevnitř obepíná tvůj hrudní koš. Brzy zažijeme
  příběh, který bude mít cosi společného
  s tajemnou vlhkostí stěn, s nocí v dopravních
  podnicích, s úsvitem v hostivařském depu. 
Kov vysílá neviditelné výboje a vlny, má hlava
  to přijímá a bzučí. Za okamžik budu spát,
  zatímco nohy budou pokračovat v chůzi.
  Kamera míjí opuštěné drátěné klece vietnamské
  tržnice, příběh sype slané krystalky do hladových očí. 
Naše mládí bylo nekonečné jako bílá stupnice.
  Byli jsme až příliš zaměstnáni poleháváním
  na chodníku. Odráželi jsme se v zrcadle
  přenášeném muži ze sklenářství. Už ale nejsme
  v němém filmu, kde život je tak sypký a průzračný.
  Zvedáme krky z vydlážděných cest.
  Kam spěchat? Za jakými mžitky před očima,
  za jakými hlasy ve zdech? 
Cizí ruce teď šmátrají po tvé vysmívané
  baseballové bundě ve stísněných podnicích. Tam
  vespod prsty proměněné v ulepené provazy
  putují ránem a později i odpolednem. Píšeš
  nám o holce, kterou jsi potkal před nemocnicí.
  Bála se, že ji nezbyde kus hlavy, a ten
  strach ji dělal ještě krásnější. Bez tebe jsme
  jen zadkoví pepíci! Není tu nikdo, kdo by
  nás pokáral, když vedeme šovinistické debaty:
  duše ženy to jsou jen oduševnělé
  nesmysly. 
Kde to jsme? Už v jiné době, kde chodci mají
  pohledy svítících psů a déšť je hutný jako
  vzduch uvnitř čekárny. Nevím, kdo ti co
  říkal, ale stárnutí je zlo, postupný úbytek
  zářnosti našich těl. Nechci stát za člověkem 
  s mobilem v ruce. Tato doba je dobou
  zvuků, nezůstane po nich nic. Svět znamená jen
  nemnoho sesuvů, jen několik neznatelně
  zaslechnutých nadávek za stěnou z rozmočeného
  kartonu. 
K hlavě se mi snáší holub a předbíhá moji
  chůzi. V minulém odpoledni jsme se měnili
  v přitažlivé sochy. Ve zdech studených jako
  prsty jsme přecházeli po parketách bosýma
  nohama. Obličej dostával barvu zmoklých
  zábradlí. Město zavíralo v pět hodin. Rozsypal
  ses jako sníh, bydlel jsi ve vlasech rozpadajícího
  se města. Okamžik nelze odečíst od nás
  samotných, jména nemohou zůstat sama. 
Kavárny odpluly v krabici do tmavých vlhkých
  keřů, ostrovy města vyplázly jazyky a přehradily
  cestu rannímu slunci, plnému štěrku 
  a suchých vzdechů. Nakonec nás svlečou ryby
  a budeme patřit letním číšníkům. Nebudeme se
  už zdravit a vyhneme se rozpačitým pohledům.
  Co zbylo? Dny, které je třeba vysypat
  do koše, dny kdy na kůži vyrážejí černé
  skládky a všechno je na ruby. 
Město je od kolomazi a nasazuje čepici. Popel
  se sype z nadmořských výšek na kovovou
  metropoli. Sanitky odvážejí paže, které jsou od
  čtvrtka nebeské. 
Hledám nový příběh pod ohybem prstu. Chtěl
  bych ti vyprávět, jak přede mnou stoupaly
  dvě filozofky a jedna se dotkla prsty kůže
  druhé přes díry roztrhaných jeans. Prach vířící
  kolem zídek sypal se jim do dlaní. Keře
  s temnou zelení zuřivě nanesenou při okrajích paží
  vydaly do ulic lepkavý pocit těla.

 

 

Politická příslušnost

Vzpomínal jsem na závan větru, který byl plný praženého sladu. Scházeli jsme podél řeky a během toho probíhaly prověrky. Dívky šly na exkurzi porodnicí. Primář promluvil: ženy už neumí rodit samy, jsou jako kravičky. Ze stropů padaly husté celty deště. Znovu jsme kráčeli po setmělém výstavišti, kde křičeli růžoví pávi. Politická příslušnost velí přinášet oběti, ale my to neděláme, neboť jsme v rezistenci. Šéfredaktoři vypouštěli chmýří, petiční archy se vznášely místností. Jaká je tvá politická příslušnost? Nemohu za absurdní dobu. Když s milenkou spím, nemyslím na noviny. Ona udělá všechnu práci. Naše odpolední páření bylo cudné jako hra světla na skleněné tabuli. Navečer ale musím odejít a navštívit domácí kabinety, kde na mne čeká dohled láskyplné ženy. Ach, jít zase podél rozpadajících se zdí večera, až za starou neurologii. Zahlédnout keře v usínajících parcích plných hlíny! V ulicích bylo horko. Primář kráčel celý v bílém a s ležérním fonendoskopem zářil do noci.

 


Jakub Řehák: Dny plné usínání. V roce 2016 vydalo nakladatelství Fra, 72 stran, 139 korun.

Související