Ještě chvilku jsem zůstal sedět v autě, abych si prohlédl její starou fotografii a taky abych si doposlechl Here Comes the Sun. Harrisona v rádiu příliš často nehrají a ranních písní jako je tahle mnoho není. Než se s někým poprvé setkám, musím znát jeho tvář a nenechat se zaskočit. Na fotce jí to moc slušelo, vlasy stažené dozadu, chytré čelo, usmívala se na Araba stojícího vedle ní na jakémsi setkání intelektuálů.

Bylo ráno, konec července. Venku panoval klid, jaký ve městech zavládne vždy o prázdninách. Kočky lezly po popelnicích, aby si odtamtud vytáhly něco k snědku, po třídě lemované tamaryšky kráčeli dva kamarádi směrem k moři, bezstarostně se smáli a pod paží nesli surfovací prkna. Bydlím ve třetím patře, řekla do telefonu. Poštovní schránky pokrývala vrstva samolepek nesoucích jména mladých nájemníků, kteří už se odstěhovali, a latinkou psaná jména těch, kteří už nežili. Dům byl zanedbaný a omítka se loupala. Úzkými, vysokými okny na chodbě, připomínajícími okna někde v klášteře, nebylo pro špínu vidět. Dafna mi přišla otevřít bosa, vlasy stažené dozadu, pronikavé oči. To byl můj první dojem z ní.

„Zrovna telefonuju,“ oznámila mi. „Pojďte dál.“ Zaslechl jsem konec hovoru, krátce se zasmála a pak věcně dodala: „Musím teď končit, někoho tu mám.“ Nakoukl jsem do obýváku: dvě pohodlné pohovky ze sedmdesátých let, velké okno, z něhož byla vidět koruna fíkovníku, malá televize, na stěnách zajímavé obrazy, které jsem si nestihl prohlédnout. Byt byl obrácený do dvora a zalitý světlem. Kdovíproč jsem čekal, že bude temný.

Kniha

Jišaj Sarid

Limassol

2016, Nakladatelství Práh, přeložila Lenka Bukovská, 156 stran, 249 korun

„Pojďte sem, posadíme se v kuchyni,“ zavolala na mě.

Na kulatém stole s ručně šitým barevným ubrusem se vršily hromady papírů, stála tu i miska dozrávajících broskví. Z rádia se tiše linula vážná hudba, snad Chopin nebo někdo, koho jsem neznal.

„Proč jste tady?“ Hlas měla překvapivě mladý.

„Prý byste mi mohla pomoct se psaním, doporučovali vás,“ vysvětloval jsem. „Chci se naučit psát.“

„Je to pro vás důležité? Jste ochotný věnovat tomu čas?“ zeptala se tiše, s potlačovaným úsměvem, posadila se na židli a jednu nohu složila pod sebe. Na sobě měla kalhoty z tenké látky.

„Ano. Proto jsem přišel.“

„Vy nepracujete? Co vás živí?“ vyptávala se a tvář teď měla tvrdou a pohled téměř mužsky soustředěný.

„Napracoval jsem se už dost,“ řekl jsem. „Teď chci psát. To je pro mě nejdůležitější.“ Důsledně jsem se držel svého scénáře. Za žádnou cenu jsem se od něj nesměl odchýlit.

„Někteří lidi sem chodí proto, abych všechnu práci odvedla za ně,“ poznamenala a položila ruce na stůl. Nehty měla krátké a čisté. „Ale to já nedělám. Jestli chcete, aby ta knihy vyšla, budete se muset snažit. Nebudu psát za vás.“

Na parapetu zamřížovaného kuchyňského okna stály květináče s bylinkami. Ve stěnách byly praskliny, léta dešťů a slaný, vlhký mořský vzduch udělaly své. Strop se loupal.

Zeptala se, kde pracuji, a přehodila si nohu přes nohu.

„Třináct let jsem šéfoval investiční firmě,“ vykládal jsem. „Pro obchod to byly dobré roky. Ale teď jsem odešel. Možná se k tomu jednou vrátím. Peněz jsem vydělal dost. Teď mám chuť věnovat se tvorbě. Už od dětství sním o tom, že napíšu knihu.“ Nemohl jsem uvěřit, co jí tu věším na nos. Vyber si roli, říkal jsem si v duchu, rozhodni se, kdo budeš.

„Na investičního poradce jste si zvolil zvláštní téma. Jak jste se k němu dostal?“

„Víte, na vysoké jsem studoval historii,“ vysvětloval jsem, „dokud mě starost o obživu nepřinutila ze školy odejít. Náhodou jsem narazil na jeden článek o starověkém obchodníkovi s etrogy, ten příběh mě zaujal. Zkoumal jsem prameny a zjistil, že se v různých obměnách objevuje i v Mišně a v latinských spisech. Pořád o tom muži musím přemýšlet, inspiruje mě.“

Měla úzké, opálené ruce a její prsty zdobilo množství tenkých zlatých prstenů, oči měla maličko došikma a nebylo pro mě snadné podívat se do nich a necítit rozpaky. Hubený dlouhý krk pokrývaly jemné vrásky, ale to mi ani trochu nevadilo. Podle toho, co stálo v papírech, byla o sedm let starší než já. V době, kdy rukovala, jsem chodil do páté třídy.

„To je jen skica,“ podotkla. „Jste teprve na začátku.“

„Nespěchám,“ ujistil jsem ji.

„Tyhle stránky sice nepůjdou zítra do tiskárny,“ pokračovala, „ale stejně mi povězte, jaká přesně máte očekávání. O velká zklamání rozhodně nestojím. To by ani jeden z nás nemusel unést,“ zasmála se. „Kvůli nedostatku talentu se oběsilo víc lidí než z nešťastné lásky.“

„Nebojte se,“ oplatil jsem jí smích. „Ve finančních kruzích se spíš skáče ze střechy. Věšet se nehodlám. Jen chci napsat dobrou knihu. Už nejsem malý kluk a dovedu být trpělivý. Jsem dálkový plavec.“

Hned zbystřila. „Taky plavu,“ usmála se znovu. Povedlo se mi vzbudit její zájem. „Kam chodíte?“

Vyprávěl jsem jí, že jako malý jsem chodíval do bazénu ve Weizmannově institutu. Na mistrovství Izraele na patnáct set metrů v kategorii pro mládež jsem skončil na pátém místě. Nebyl jsem žádný zázračný plavec, zato mi nechyběla vytrvalost. Plaval jsem třikrát, čtyřikrát týdně. Nikdy jsem nevynechal trénink. Mnoho lidí nudí trávit pod vodou tolik hodin jen sami se sebou, mně se ta osamělost líbila.

„Chodím plavat několikrát do týdne,“ řekla Dafna. „Vždycky dva kilometry, někdy s ploutvemi někdy s piškotem.

Navzájem jsme si sdělovali podrobnosti o uplavaných vzdálenostech, bazénech, plaveckých stylech. Už jsem chápal, kde se bere ta klidná svěžest, která z ní vyzařovala. Vždycky jsem měl rád lidi, co se vážně věnovali plavání.

Chtěla vědět, odkud jsem.

„Z Rechovot,“ odpověděl jsem. „Otec je profesorem na zemědělce, matka je učitelka. Obyčejný příběh, jakých je ve čtvrti spousta.“

„Obyčejný příběh neexistuje,“ řekla. „Už jen o téhle větě samotné by se dalo napsat tisíc románů. Jsem si jistá, že byste měl o čem vyprávět.“

Začervenal jsem se. Všimla si toho a zasmála se. Musím si dávat pozor, uvědomil jsem si, je mnohem chytřejší než já.

„Jak byste chtěl začít?“ zajímala se. Na jednu z rostlin v kuchyňském okně usedl pták a dal se do zpěvu.

„To mi povězte vy.“

„Mohli bychom si trochu popovídat o vašem hrdinovi,“ navrhla.

„Sepsal jsem všechno, co o něm vím,“ začal jsem. „Je to židovský obchodník, který se po zničení Chrámu vypraví na řecký ostrov, aby odtamtud do Země izraelské dovezl etrogy.“

„Znáte ho?“ zeptala se.

„Myslím, že ano,“ potvrdil jsem. „Dlouho jsem se s ním sžíval, než jsem se pustil do psaní. Jeden čas jsem pracovně často jezdil do zahraničí a on mě na cestách doprovázel. Někdy jsem byl já sám obchodníkem s etrogy. V knihovně jsem si pročetl všechny verze příběhu. Seznámil jsem se i s místem samotným. Loni jsem tam byl. Pokud existuje ráj, je na Naxu. A etrogy tam pěstují dodnes.“

„Jak vypadá? O čem přemýšlí, jaké jsou jeho pohnutky? Co ten váš obchodník s etrogy snídá?“ vypálila na mě sérii otázek. Mezírka mezi zuby, pružné pohyby, rychlá řeč – v tom všem bylo cosi mladistvého.

Už jsem v téhle hře až po uši, říkal jsem si v duchu, bylo by lepší přijít hned zkraje s jiným příběhem. Jenže já žádný jiný příběh neměl.

„Žije ze dne na den,“ řekl jsem. „Moc nepřemýšlí. Došlo k hrozné tragédii a on se snaží žít dál tak, jak umí, dovážet etrogy na svátek Sukot. Je to praktický člověk.“

„Že moc nepřemýšlí? Takový člověk neexistuje,“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Posaďte ho na loď, Vypravte na dvoutýdenní plavbu a ujišťuju vás, že se mu od samého přemýšlení rozskočí hlava. Přemýšlením strávíme mnohem víc času než jednáním.

V tom jsem s ní nesouhlasil. Někdo se snaží v jednom kuse něčím zaměstnat, jen aby unikl myšlenkám.

Vstala a začala vařit kávu. V kuchyni jsem nenašel jedinou novou věc: starý sporák, trouba, jakou mívala moje babička v Rechovot, lednice značky Emcor z šedesátých let. Všechno však bylo čisté a zalité měkkým světlem, které jako by sem zvenku proudilo přes nějaký filtr.

„Vy určitě pijete latté,“ prohlásila. „Ale to já nemám.“

„Ne,“ zasmál jsem se. „Piju černou kávu. S lógrem.“

„Nevypadáte na bankéře,“ řekla otočená zády ke mně. „Něco mi na vás nesedí. Kolik sladíte?“

Dál jsem hovořili o mém hrdinovi, teď se plavil z Malé Asie na ostrov. Popsal jsem jí, jak se v té době stavěly plachetnice, než jsem k ní šel, dopodrobna jsem si to nastudoval. Každou tu myšlenku mi pomáhala rozvíjet.

„Je ženatý?“ zajímala se. „Miluje někoho?“

„Je mu pětatřicet. Tehdy byl v jeho věku ženatý každý. Má manželku a hodně dětí. Ale je mu dobře na cestách. V době, kdy se vydává na plavbu, je situace v zemi moc zlá.“

„Stýská se mu po ženě, nebo cestou kouká po jiných?“ ptala se s úsměvem.

„Vida, já věděl, že něco schází,“ vyhrkl jsem ve snaze se jí zalíbit. „Aby se kniha prodávala, musí tam být sex. Možná bych ho v přístavu mohl nechat vyspat s lehkou ženštinou, než se vydá na moře.“

„Kdepak,“ se smíchem odmítavě zamávala rukou. „Na to zapomeňte, a rozhodně jí neříkejte lehká ženština.“

Během rozhovoru jsem si dělal poznámky do žlutého bloku, který mi připadal vhodný pro spisovatele. Slíbil jsem, že úvodní část příběhu do příští schůzky přepíšu.

Vstal jsem a položil na stůl sto šekelů – částku, na níž jsme se dohodli po telefonu. Doprovodila mě ke dveřím a když už jsem sahal po klice, pronesla tiše: „Nemůžu vám nic slíbit. Nezaručím vám, že ta kniha vyjde. Možná mi budete platit zbytečně a nic z toho nevzejde.“

„To je v pořádku. Říkal jsem vám, že už jsem velký kluk.“

„Nerada bych vás zklamala,“ zopakovala, „ale něco vám zkrátka zaručit nemůžu.“

„To je v pořádku, Dafno,“ poprvé jsem ji oslovil jménem. Dohodli jsme se, že se sejdeme zase za týden.

Po návratu do kanceláře jsem vnitřní poštou odeslal krátké hlášení o průběhu schůzky a vzápětí mi volal Chajim, ať k němu přijdu. Cestou do jeho kanceláře na druhém konci chodby jsem míjel celou řadu místností a zdravil všechny kolegy v nich. Chajim seděl jako obvykle schovaný za monitorem a zavalený papíry.

„Jak to šlo?“ zeptal se. Byl neoholený, souviselo to s nějakým svátkem, při kterém coby věřící dodržoval půst.

„Jako na soukromé lekci,“ odpověděl jsem. „Rozcupovala mi příběh na kusy. Nevím, jestli tohle zvládnu.“

„Musíš,“ prohlásil Chajim a křivě se usmál. „Ten tvůj příběh vážně za moc nestojí, říkal jsem ti to. Nevím, kdes k němu přišel. Etrogy se pěstovaly tady, nikdy nebylo potřeba nechat pro ně posílat do Řecka.“

Znovu jsem ho odkázal na Talmud, ale on jen odmítavě mávl rukou.

„Takhle to dopadá, když čtou Gemaru laici. Její duch jim uniká a zůstanou jen fakta. Můžeš chodit jednou týdně studovat se mnou, pak ti nebude unikat smysl.“ Pak se zeptal, kdy sem dostaneme toho člověka z Gazy.

„Příští týden,“ odpověděl jsem. „Nebo možná přespříští. Po mojí další lekci u ní. Jestli bude souhlasit se spoluprací.“

„A myslíš, že bude?“ zvedl ke mně Chajim zarudlé oči.

„Podle mě nemá na vybranou,“ řekl jsem.

„Informuj mě, jak se to vyvíjí. Nejde jenom o nás, vždyť víš. Chci znát všechny podrobnosti.“

 

V jejím spisu jsem našel hlavně staré novinové výstřižky, pochvalné kritiky na její první knihu vystřižené z literárních příloh, vlažné recenze na druhou knihu, fotografie z populárního časopisu, dva nebo třiadvacetiletá dívka v minisukni stojí vedle bohémského umělce Dana Ben Amoce na balkoně ve staré Jaffě a jí meloun, na nose má velké brýle a pod ní je titulek ze společenské rubriky.

Byly tu i snímky pořízené tajně, zdálky teleobjektivem, vypadaly jako příprava na atentát: židovsko–arabské shromáždění v Nazaretu v roce 1981, demonstrace proti založení osady v Samaří. Objevila se na fotkách ze čtyř nebo pěti takových akcí, ale jen na jedné, nad níž se člověku tajil dech, se hledáček fotoaparátu zaměřil přímo na ni, takže se ocitla uprostřed obrázku, má tu velké rozzářené oči, stojí na úzké silnici, hovoří se starým Arabem a drží transparent psaný hebrejsky i arabsky, v pozadí je olivový háj. Někdo odvedl lajdáckou práci, protože na fotografii není uvedené místo ani datum. Na žádném snímku nevypadala rozzlobená, ani na těch, kde lidé kolem ní křičí, ani tam, kde má otevřená ústa a cosi volá. Byla to jen statistka. Dokud jsem se nezačal zabývat tímhle případem, neměla ani vlastní spis, dokumenty pro mě museli vybrat z jiných složek patřících lidem důležitějším než ona.

Její prvotina vyprávěla o dětství v Tel Avivu, u moře, nedaleko Karmelského trhu. Otec, původem z Bulharska, pracoval jako stavební dělník, maminka přicestovala po válce sama z Evropy. Když ji převedli na svět, byli oba už postarší a měli za sebou dost utrpení, přesto z knihy čišela radost ze života. Obsahovala například nádhernou pasáž o moři, kde líčí, jak ji tatínek držel v náručí a poprvé s ní šel do vody. Román vyšel v roce 1978 – autorce bylo v té době pouhých třiadvacet – a dočkal se výborných kritik hovořících o tom, že se v hebrejské literatuře objevil nový ženský hlas, bořící zažité konvence a zároveň procítěný. Knihu jsem si musel vypůjčit z univerzitní knihovny, protože v knihkupectvích už nebyla k sehnání.

Druhý román jí vyšel o dva roky později, milostný příběh mladé ženy a ženatého muže. Byl zřejmě temnější a ambicióznější, vydalo ho malé nakladatelství a kritice se nijak zvlášť nelíbil. Knihu se mi nepodařilo získat nikde, ani v knihovnách. Nic dalšího už nevydala, mnoho knih však redigovala či přeložila z angličtiny. Po určitou dobu vyučovala literaturu na střední škole.

 

Prozatím šlo o vedlejší úkol, kterému jsem nemohl věnovat příliš mnoho času. Každý den jsem jako na běžícím páse vyslýchal zadržené. Veškerou pozornost jsem věnoval jim. Mluvil jsem s nimi, dotýkal jsem se jich, společně jsme dýchali tentýž dusný vzduch – na hodinky jsem se při tom nedíval. Někdy jsem v práci zůstával i přes noc, to když probíhaly velké zátahy a teroristický útok visel ve vzduchu. Snažil jsem se dvakrát denně volat Sigi. Podávala mi krátké zprávy o malém, ale když jsem se zeptal, jak se má ona, dostával jsem jen úsečné odpovědi. Věděla, že jsem myšlenkami jinde, že ve skutečnosti neposlouchám. Domů jsem se často vracel v neobvyklou dobu a úplně vyčerpaný. Sigi spala nebo spánek předstírala. Brzy ráno, dlouho předtím než jsem se probudil, pokud jsem vůbec přišel domů, vodila malého do školky a odtamtud pokračovala rovnou do práce.

Vyžádal jsem si poslední nahrávky. Dostal jsem sice zkrácený přepis hovorů, já však vždycky raději poslouchal sledovaného přímo, chtěl jsem se mu přiblížit, pokusit se mu porozumět. Nahrávky mi přinesla starší žena s bílým copem, vypadala jako knihovnice. Posadila se proti mně, přestože jsem jí nenabídl místo. Většinou jsem pracoval s lidmi, kteří měli na starost odposlechy z arabštiny; kolegy z židovské sekce jsem neznal.

„Vyšetřovatelé obvykle nechtějí poslouchat rozhovory sami,“ řekla.

„Já zřejmě pracuju jinak,“ odpověděl jsem.

„Doufám, že to nepředáte nikomu dalšímu,“ prohlásila vážně.

Zvedl jsem hlavu od protokolů z výslechů z předešlé noci. V Náblusu zmizel už před třemi dny z domu jeden mladík, jeho otec nám u výslechu zarytě tvrdil, že netuší, kde je. „Prosím?“ vytřeštil jsem na ni oči.

„Možná to byla zbytečná poznámka,“ vysvětlovala, „ale pracovat s Židy je něco úplně jiného. Chtěla jsem vás na to upozornit, protože s naším oddělením spolupracujete poprvé. Hrozí tu větší riziko úniku informací. Nemůžete vědět, kdo tu paní zná. Třeba soused odvedle nebo někdo, kdo s ní sloužil na vojně, to se dá jen těžko tušit. Proto mnohem víc lpíme na dodržování správných postupů.“

„Máte zbytečné obavy,“ ohradil jsem se. „Nejsem tady první den a tohle nikomu předávat nebudu.“

„Zní sympaticky,“ řekla písařka. „Kdysi jsem četla její knihu. Nebyla špatná. Každopádně,“ vstala, „jsem si jistá, že se k ní budete chovat hezky. Všechno je v téhle obálce. Až budete hotov, zase nám ji vraťte.“

Neposadím ji na židli se svázanýma nohama a s rukama spoutanýma za zády, pokud měla na mysli tohle, říkal jsem si v duchu. Ani jí na hlavu nenasadím pytel, co smrdí po sračkách.

Pozdě večer, po dni nabitém poradami, na kterých jsme probírali teroristický útok, jehož přípravy nám probíhaly přímo pod nosem, a snažili jsme se vyhodnotit situaci, jsem vložil kazetu do přístroje a nasadil si sluchátka. Mohl jsem přeskakovat mezi jednotlivými hovory jako mezi písněmi na cédéčku.