Sofi Oksanen: Norma

Po pohřbu se nic nevrátilo do starých kolejí, přestože Norma chtěla věřit, že je to možné, ještě když se schválně opozdila za ostatními hosty a vyklouzla na cestu ke hřbitovní bráně. Máma by se nezlobila, že si Norma už zavolala taxi, a ostatní Normu nezajímalo: napůl neznámí příbuzní, pletichaření ohledně dědictví, ani osud statku v Kavčí, jenž příbuzní co nevidět začnou přetřásat mezi karelskými pirohy a chlebovými dorty, zatímco babička občas přispěje postřehy spředenými chatrnou pamětí. Tu frašku nyní Norma nechá za sebou, pokusí se vrátit do všední skutečnosti a všemu, co souviselo s máminou smrtí, se postaví přímo, přestane se vyhýbat místům, které jí mámu připomínaly. Už nebude chodit do práce pozdě ani si brát taxi, místo aby jela metrem, nerozbrečí se ráno pokaždé, když si bude vlasy rvát hřebenem s kovovými zuby. Nezapomene pořádně jíst a pít, nepřipustí, aby se jí obyčejný život, který s mámou pracně vybudovaly, definitivně rozdrolil. Následujícího rána se připraví na pracovní den jako dřív: otrhá si žmolky ze zad halenky, přibalí si do kabelky dětský olejíček na krocení kudrn, diazepamy a postafeny na zklidnění mysli i těla, a na dno ještě přihodí lak na vlasy Elnett v cestovním balení. Ten voněl normálním pracovním dnem a používaly jej ženy, které měly v životě všechno v pořádku, a takovou hodlala být i ona. Obrní se proti nastávajícímu dni a vejde do stanice metra Sörnäinen, vplyne do proudící masy lidí a nechá se eskalátorem odnést na nástupiště, přistoupí ke chřtánu metra jako v jakýkoliv jiný den. Sukně budou povlávat v průvanu, lidé budou brouzdat svými mobily a listovat bezplatnými novinami a nikdo z nich už ani nevzpomene na tragédii, jež se tady odehrála; jen ona na ni bude myslet a bude se psychicky připravovat na napjatou atmosféru, která na pracovišti přetrvávala už celé měsíce kvůli jednání o snižování stavů, a uvědomí si, že se v jejím životě nezastavilo nic jiného než matčin život.

Taxi nepřijíždělo. Norma se opírala o hřbitovní plot a dovolila úlevě vplout do bubliny vytvořené benzodiazepiny a skopolaminem. Pohřeb zvládla. Nečetla lži v kondolencích, neslyšela pokrytectví ve slovech, jež měla být soustrastná. Neomdlela, nepozvracela se ani nezpanikařila, přestože někteří přistoupili až k ní a objali ji. Chovala se jako vzorná dcera a konečně si dokázala sundat sluneční brýle, které jí začaly sklouzávat, jak se jí nos ve slunečních paprscích potil. Jenže právě když brýle strkala do kabelky, přišel jí kondolovat neznámý muž. 

Norma si brýle rychle znovu nasadila. Netoužila po společnosti.

„Ostatní už nejspíš šli támhle.“

Ukázala směrem k restauraci, kde se pořádala pohřební hostina, a stáhla si krempu klobouku níž. Muž neodešel, místo toho napřáhl ruku. Norma se odvrátila, aniž na pozdrav odpověděla, neměla zájem konverzovat s cizími lidmi. Muž to ale nevzdával. Chytil Normu za ruku sám.

„Jsem ředitel Max Lambert,“ představil se. „Starý známý vaší matky.“

„Nevzpomínám si, že by o vás někdy mluvila.“

„Vy jste matce říkala o všech svých přátelích?“ zasmál se muž. „Už je to dávno. V mládí jsme si toho s Anitou hodně užili.“

Norma vytrhla ruku z jeho sevření. Mužův stisk cítila na prstech jako razítko, které jí někdo natiskl proti její vůli. Navíc ten muž o mámě mluvil v minulém čase, což znělo jako urážka. Do té fáze se Norma ještě nedostala a muž ani nevypadal jako mámin přítel. Norma a Anita Ross žily uzavřeným životem, jejich sociální kontakty se omezovaly na nutné pracovní vztahy. Své skromné okruhy přátel obě navzájem znaly. Tenhle muž mezi máminy známé nepatřil.

Vlasy měl sčesané dozadu, na svůj věk měl jen velmi malé kouty, zato na pokožce se mu stáří podepsalo mnohem víc. Vrásky mu vyhloubilo neúprosné slunce, vaky pod očima tížil alkohol, který do nich muž dlouhá léta s nasazením vléval, a opálení nedokázalo zakrýt popraskané žilky. Z jeho zpocených spánků táhlo včerejší pivo. Také jeho oděv nesl stopy po včerejšku, kalhoty mu v kolenou plandaly a celý oblek na něm neforemně visel. Ten člověk se nehodil do klidu jehličnanů, přestože mluvil zdvořile a oblek, jejž měl na sobě, byl podle etikety smutečně černý a zdál se být ušitý z drahé látky. Muž nepoužil vodu po holení, která roky stála na polici, ale čerstvý Kouros, a vlasy měl ošetřené profesionálními kadeřnickými přípravky. U toho její analýza skončila; Norma měla nos ucpaný léky a žalem, náplasti proti nevolnosti za ušima jí do žil plynule pumpovaly skopolamin, a tak muže nedokázala odhadnout přesněji. Všimla si, že se jí z culíku uvolnil pramen vlasů a kroutí se do vývrtky, a začala panikařit. Zkontrolovala na mobilu čas, taxi už tu dávno mělo být. Muž vytáhl z kapsy zrcadlové sluneční brýle a nasadil si je.

„Můžu vás někam odvézt?“

„Ne, díky, za chvilku mi přijede taxík.“

Muž se zasmál jako věkem protřelý hráč a přistoupil blíž, div se nepřitiskl Normě k boku. Cosi v jeho hlase jí připomnělo švitoření skupin turistů, vtipné poznámky, které z jinak nezřetelného hovoru vždy zazněly jasně, protože největší šprýmař zájezdu mluvil hlasitěji než ostatní, jeho bonmoty měly být slyšet, a ostatní se jim smáli i tehdy, když nebyly obzvlášť trefné.

„Měla byste se se mnou co nejdřív spojit. Vyřídíme nepříjemné záležitosti a vy budete moct pokračovat dál se svým životem.“

Muž cvakl pouzdrem, jehož ztmavlá místa vypovídala o pravém stříbře, vytáhl navštívenku a vtiskl ji Normě do dlaně. Zlatý řetízek na jeho zápěstí se zaleskl na slunci. Pouzdro muž zaručeně vyhrál v kartách nebo někde ukradl – Normě se nadále míhaly před očima alternativy jako z filmu: jejím pravým otcem místo Reija Rosse být nemohl a máma nebyla ženou, která by si nechala pro sebe, že má neznámé nevlastní sourozence. Muž si musel splést pohřeb.

Margit zavolala, když už se taxi blížilo ke čtvrti Kallio. Norma hovor přijala po šestém zazvonění. Lambertova navštívenka jí stále ležela v klíně, Norma u ní ohýbala rohy, zatímco ji teta přemlouvala, aby se vrátila. Kartička byla z tvrdého, drahého kartonu, krémové barvy, reliéfní tisk pozlacený. Žádný titul ani adresa. Norma se z chvilkového popudu zeptala tety, zda na smuteční hostinu nepřišel Max Lambert.

Jméno Margit nic neříkalo. Norma měla s teorií o nesprávném pohřbu pravdu, už málem stahovala okýnko, aby navštívenku vyhodila do větru.

„Počkej, myslíš Helenina bývalého manžela?“ zeptala se Margit.

Norma sebou trhla. Kvůli pohřbu se příliš otupila. Proto si nedokázala spojit věci dohromady: matčina nejlepší kamarádka měla stejné příjmení jako muž, který se Normě před chvílí představil.

„Proč by proboha Max Lambert chodil na Anitin pohřeb?“ zeptala se Margit. „To je absurdní.“

„Myslím, že jsem ho před chvilkou zahlídla. Není tam?“

„Ne.“

„Nemohl přijít místo Heleny?“

„Copak si nepamatuješ, jak se Helena a Lambert rozešli? Tvoje matka by toho člověka na svém pohřbu v žádném případě nechtěla.“

Na pozadí byl slyšet klidný hovor pastora a cinkot talířů. Když Margit zaslechla Lambertovo jméno, hlas jí zhořknul, teď zrozpačitěl. Mluvila o Heleně s úctou, jako by máma mohla jejich konverzaci slyšet, a na okamžik máma ožila, v tomhle rozhovoru, který stále dodržoval její přání. Tak jako ona nemluvil o Heleně nikdo.

„Z těch let vzešly akorát dvě hodné děti, jinak samé trápení. Uvědom si, jak Helena dopadla.“

Margit čehosi upila, sklenka cinkla.

„Pusť to z hlavy, určitě ses spletla.“

Manžel bláznivé Heleny. Máma nesnesla, když se tak Heleně říkalo, a o svých návštěvách u ní prakticky nemluvila. Během posledního roku nicméně jezdila do Kuopia častěji než dřív, z čehož Norma usuzovala, že se Helenin stav buď zhoršil, nebo zlepšil. Nevyptávala se na to. Nemocniční prostředí jí vždy připomnělo osudy všech výjimečných jedinců, o nichž toho od mámy slyšela až dost. Deprimovalo ji. Ona sama Helenu neznala, pořádně si nevzpomínala, že by ji kdy viděla. Teprve nyní si uvědomila, že se u Margit zapomněla ujistit, zda Helenu o mámině smrti někdo informoval, pokud Helena vůbec byla dostatečně při sobě, aby tu informaci dokázala vstřebat.

„Ti kamarádi znamenali jenom problémy.“

„Jací kamarádi?“

Margit se znovu začínala rozčilovat, přestože diazepam zpomaloval formulaci slov a naplnil tetina ústa vatou, a Norma uvažovala, zda by Margit Lamberta ještě poznala. Odjel s Reijem Rossem do Švédska před mnoha lety, a od té doby ty dva v Kavčí nikdo neviděl. Nepřijeli dokonce ani uložit do země vlastní rodiče.

„Myslíš Reija? Přišel někdo z jeho rodiny? Třeba je tam Lambert s někým od nich.“

„Nějaký Ross, tady? Neblázni. Co bylo, to bylo, v minulosti se nemá cenu šťourat.“

Teta měla nejspíš pravdu, máma by s ní souhlasila. Ty dva kamarádíčky chtěla nechat tam, kam patřili, v minulosti. Pokud se ale nikdo nespojil s Reijem, Lambertovým starým přítelem, ani s Helenou, jak se Lambert o tom neštěstí dozvěděl? Norma si nevzpomínala, co napsali do úmrtního oznámení, zda tam byla zmínka o pohřbu. I oznámení zařídila Margit. O neštěstí psali v novinách, ale mámino jméno neuvedli: Ve stanici Sörnäinen zemřela žena následkem pádu pod metro. Podle policie se nejedná o trestný čin.

Norma vymáčkla z plata další tabletku a hodila navštívenku do kabelky. Na informacích o telefonních číslech se dozvěděla, že mužovo číslo je tajné, anebo jde o předplacenou kartu. Adresa uvedená nebyla. Máma by věděla, co dělat, ta měla řešení na všechny potíže, ať už byl muž její známý či ne. Přestože strojené letní veselí v rádiu se k náladě toho dne nehodilo, Norma poprosila řidiče, aby rádio zesílil. Překrylo tak vzlykot. A bezmoc. Normě už bylo přes třicet, ale přesto byla stále zvyklá, že za ni převážnou většinu zapeklitých situací řešila máma.

Nenechala by jí na obtíž jakési ředitele, kteří na její vlasy působili jako elektrický šok.