V dávných dobách vybírali v Bosně malty. Vypadalo to asi takto: nahoře, u vstupu do šeheru, města nebo prostě na hlavní náměstí, byly postavené kapije, takové brány, kde sedláci z okolních vsí museli platit maltu, vstupné, aby mohli jít na náměstí prodávat své zboží. Stejně tak museli platit maltu, když opouštěli město, jako daň z prodaných výrobků. Fungovalo to dokonale, město vybíralo daň, zvětšovalo se a bohatlo, a zároveň si zajistilo, aby se v něm neusadili venkované a kulturně ho nezpotvořili svým provincionalismem.

Sejo seděl na zahrádce jednoho z plnějších lokálů na takzvané městské pláži, která se vine po pravém břehu Lublanice, a díval se po lidech, většina měla sluneční brýle na vršku hlavy, když tu si jaksi vzpomněl na malty a měl pocit, že by se dnes a tady docela hodily. Ať tak nebo tak, městští venkovani jsou ti nejhorší venkovani. Venkovani bez půdy. Není nic horšího.

V koutě zahrádky seděl Blaž. Vysoký funkcionář jedné opoziční strany. Byl ve společnosti jemu podobných panděratých týpků a oslovovali každou mladici, co šla kolem. Promenáda za sobotního odpoledne kvetla ve svém lesku, bleší trh pomalu sklízel své krámy zpátky do garáží a ulice vytvořily místo poupátkům v rozpuku v minisukních nebo aspoň v dostatečně krátkých tričkách, aby každý viděl kroužek v pupíku. Schovaný za slunečními brýlemi Sejo voyeursky pozoroval mladé maso a usrkával ze sklenice piva.

Kniha

Dušan Čater

Džehenem

2016, Nakladatelství Větrné mlýny, přeložil Libor Doležán, 244 stran, 249 korun

„Podívej, podívej! Tahle jde kolem už potřetí,“ slyšel říkat Blaže.

A chvilku potom: „Ej, maličká, gratulujeme, gratulujeme!“

Všechno, co dává kapku naděje na lepší blízkou budoucnost: začala škola, středoškolačky s radostí ukazují svou pod dalmatským sluncem zhnědlou kůži, i když jenom při defilé.

La strada degli corpi bellisimi! jak by řekli Italové.

Pocit štěstí zničil Blaž:

„Lížeš dobře, maličká!“

Korunu tomu dal hurónský brunátný řehot jeho mužské společnosti, určený děvčeti asi patnáctiletému, které si dopřálo kopeček fialové zmrzliny.

Staří, tlustí a zkažení prdi, myslel si Sejo. Malty bych jim sebral!

Jedním lokem vyprázdnil svou sklenici piva, šel zaplatit k baru a proklouzl kolem Blaže. Nasedl do taxíku a odjel.

Destinace: nové, moderní panelové sídliště, s množstvím zeleně.

 

* * *

 

Sejo poposedával na pohovce, když k němu z kuchyně dolehl hlas:

„Dáš si kafe?“

„Eé. Ale můžeš mi ještě nalít panáka.“

Denisa přišla z kuchyně a na stolek před Seja postavila láhev. Sejo naplnil štamprli a hned hlt upil.

„Fakt si nedáš kafe?“ zeptala se ho ještě jednou.

„Fakt ne,“ odpověděl Sejo.

Denisa se zase přesunula zpátky do kuchyně. Pravděpodobně aby dovařila tu kávu. Sejo se štamprlí v ruce se přemístil na balkon. Zapálil si cigaretu a to byl také jediný důvod, aby tam byl, na balkoně. V Denisině bytě platí následující pravidla: při vstupu do bytu je třeba se zout a vzít si pantofle, neboť zpocené nohy by na vyleštěných parketách mohly zanechávat ošklivé vlhké stopy a ty by neladily s bezchybností úplně nového bytu. Hlasitá mluva je nežádoucí, křik přísně zakázán. Pravděpodobně kvůli tenkým stěnám, jež od sebe oddělují moderní byty. Kouření pouze na balkoně, jasně! A to je to. O sedm poschodí níž bylo pískoviště, pár laviček a hodně zeleně. Děti na pískovišti, rodiče na lavičkách, ptáci a hmyz v zeleni. Zevnitř přicházel Denisin nejasný hlas. Trochu poodstoupil od zábradlí a nastražil uši… Nic. Šel až do dveří:

„Cože?“

„Říkám, že jsem dostala dopis od Aidy?“

„Od koho?“

„Od Aidy, koho asi. Přečti si ho. To jsi zapomněl, že máš ještě jednu sestru? A běž na balkon, když už musíš kouřit… Copak nevidíš, že jde všechen kouř dovnitř?“

Seděla na pohovce a neklidně se rozhlížela na všechny strany. Na stolku před ní stála kávička, naservírovaná tak, že si Sejo vzpomněl na bývalý domov. Malý šálek v rytinami zdobeném litinovém držátku a malá džezvička ze stejného materiálu, a samozřejmě malá nádobka na cukr, kterou nahoře zdobil půlměsíc s hvězdičkou uprostřed. Ruční práce, dárek od matky na cestu do světa. Ať má sladký život.

Sejo nedopalek cigarety cvrnkl z balkonu a díval se za ním, dokud nepřistál dole v zeleni. Potom se vrátil zpátky do pokoje.

„Co píše Aida?“ zeptal se, když si sedl vedle sestry.

„Kdo?“

„Deniso?! Aida! Co píše Aida?“

„Á!“ usmála se. „Aida je oukej.“

„To je fajn,“ odvětil Sejo.

Denisa vstala a začala po polici sem a tam přemisťovat malé slony. Vzala jednoho a posunula ho trochu doleva. Potom druhého a postavila ho na místo, kde předtím stál ten první. Udělala krok vzad a zadívala se na novotu. Pak ale zase slony postavila na jejich původní místa. Celé to vypadalo, jako by se slony hrála nějaké šachy.

„Když jsou otočení k severu, znamená to, že přijdou peníze do domu… Aspoň mám ten pocit,“ pravil Sejo.

Denisa se na něj usmála:

„Tohle není dům.“

Potom šla k druhé stěně pokoje, zadívala se tam na police, po jedné z nich přejela prstem a podívala se na něj.

„Zatracenej prach!“ proti pravidlům zvýšila hlas a odběhla někam do kuchyně.

Sejo se na pohovce zase opřel a zavřel oči.

„Deniso,“ řekl po chvíli, pořád ještě se zavřenýma očima.

Nic.

„Deniso,“ řekl, tentokrát trochu hlasitěji.

„No?“ ozvala se z kuchyně.

„Jsi v pohodě?“

„Aida teď žije ve Steinkjeru!“ zavolala.

Sejo přikývl.

„A říká, že se nemá zle,“ zavolala opět Denisa.

„To je fajn,“ řekl Sejo.

Dal si dlouhý hlt ze štamprle a znovu si nalil. Byla to dvakrát přepálená a neuvěřitelně pitelná kořalka. Znal tu záležitost. Mekana. Jeho otec ji pálil ve Faletićích, na malé vrchovině jihovýchodně od Sarajeva, kde měl chatu.

„V jejich fjordu jsou prý třímetroví krabi,“ pověděla vesele Denisa, která se vrátila do pokoje. „Dokážeš si to představit? Jdeš se koupat a na skále u vody uvidíš třímetrového kraba, chacha!“

„Radši si ho představuju na talíři. Třímetrovém,“ řekl Sejo.

„Prý jsou takoví kvůli Černobylu,“ pokračovala Denisa. „Mutanti. Nestvůry. Brrr!“ otřásla se. „Přišli z Barentsova moře. Věda, Sejo, promiň mi to slovo, zkurví přírodu.“

Potom si zase sedla a nalila kávu do šálku. Přidala dvě lžičky cukru. Upila hlt, polkla a chvilku počkala. Chuť byla pravděpodobně ta pravá, protože bylo možné zpozorovat, že lehce nahnula hlavu dopředu a na rtech se jí objevil mdlý úsměv.

„Pár lidí už sežrali. Potápěče. Aida říká, že má strach o Ljunda…“

„Ljunda?“

„Jé! To jsem ti neříkala, že je potápěč?“

Sejo zavrtěl hlavou.

„Ljund?“

„No jo,“ řekla.

„A to odkdy?“ zeptal se.

„Jak to mám vědět. Asi už dávno…“

„Ale copak to s ním už před časem neskončila?“

Denisa se zamyslela a potom se plácla dlaní do čela.

„Jé, promiň, nevím, co to se mnou dneska je. Já jsem řekla Ljund, že?“

Sejo přikývl.

„Promiň, já fakt…,“ chytla se za hlavu, „fakt jsem dneska nějaká zmatená… Myslím, že jsem si měla vzít o jeden xanax míň.“

Sejo přikývl a napil se.

„Fakt jsem úplně… No co,“ rozhodila rukama. „A co ty? Jak se máš, povídej?“

„Nic novýho. Všechno při starým,“ řekl Sejo.

„A?“

„Co a?“

„A to je dobře, nebo ne?“

Sejo se na ni díval.

„Jakž takž,“ řekl.

„Žádný zprávy, dobrý zprávy,“ pověděla Denisa a začala si hrát s jeho zapalovačem. Škrtala a zhasínala. A potom najednou:

„Jé, úplně jsem zapomněla…,“ a odběhla do kuchyně. Brzy se vrátila s jakousi velkou krabicí zabalenou do celofánu. „Dárek pro tebe. Něco malýho… Všechno nejlepší k tvým jednatřicátým narozeninám, brácho,“ řekla a na klín mu položila dárek.

Sejo se díval na krabici.

„Díky,“ řekl. „To nemuselo být.“

„Rozbal to.“

„Teď?“

„A kdy jindy?“ prohodila Denisa a rozcuchala mu vlasy. „Hele!“

Sejo se dal do rozbalování dárku. Byl pěkně zabalený. Celofán šustil na všech stranách a zdálo se, že mu není konec. Konečně se ukázala veliká krabice. Na ní byla namalovaná nějaká ryba.

„Otevři to, otevři to,“ řekla Denisa nedočkavě.

Sejo se usmál a otevřel víko krabice. Zadíval se na nějakou plastovou, na talíř připevněnou rybu hnědé barvy.

„Ryba!“ řekl.

„Vytáhni ji ven.“

Zase šustění celofánu.

„Vidíš tam ten knoflík?“ řekla Denisa a ukázala na něj prstem. „Zmáčkni ho!“

Sejo zmáčkl knoflík a ryba se proti němu zkroutila, polekaně ji odstrčil z klína, takže přistála na podlaze. Tam se dál kroutila jako ryba na suchu a z její otvírající se tlamy vycházelo: Tejk mi tu de ri-ve-er, trou mi in de vo-te-er…

„Kurva,“ vyhrkl Sejo a Denisa se smála na celé kolo.

„Je super, ne?“

„To mě poser,“ řekl Sejo.

Chvíli se jenom smáli a několikrát zmáčkli knoflík. Tejk mi tu de ri-ve-er, trou mi in de vo-te-er… Několikrát. A fůra smíchu.

„Tu chytil Ljund?“ usmál se Sejo.

Denisa pukala smíchem. Tloukla se do kolen.

„Neéé,“ nějak vydávila skrz smích.

Sejo ji už dlouho neviděl tak šťastnou. Až měla slzy v očích. Potom se pomalu uklidnila a pokračovala:

„Jé, já jsem předtím fakt řekla Ljund, že?“

„No.“

„Promiň. Ljund je její bývalý, teď má nějakého Svena, potápěče…“

Sejo přikývl. Denisa stála proti němu a dívala se na něj s úsměvem na tváři.

„Počkej,“ řekla a opět odběhla do kuchyně.

Sejo sebral rybu, položil si ji na klín a díval se na ni. Ohmatával ji a sledoval, jak je udělaná. Proč se prohýbá, kde má baterii a tak.

Denisa se vrátila s paklem fotografií.

„Hele,“ strčila mu jednu z nich pod nos. „To je Sven. Není sladký?“

„Ani ne,“ řekl Sejo, když vzal fotografii do ruky.

Denisa mu rozcuchala vlasy.

„Kluci,“ řekla. „Vy spolu vždycky soupeříte.“

„Ser na to,“ odvětil Sejo.

„Nemluv tak,“ pokárala ho Denisa. „Máma by se obrátila v hrobě, kdyby tě teď slyšela. Hele! A to je její Samir. Pamatuješ si, jak byl malý, když byla ještě s Ljundem?“

Podala mu další fotografii.

„Jo,“ řekl Sejo.

„Ti rostou, co? Aida říká, že mu dítě vůbec nevadí, že chápe a tak. Konečně.“

„Komu?“

„Co?“

„Komu dítě vůbec nevadí?“ zopakoval Sejo otázku.

„Svenovi, komu jinýmu?“

Sejo přikývl.

A pak další fotografie, na níž je Sven v potápěčské výbavě, pak Aida a Sven někde v přírodě. A zas jedna, kde je Samir na běžkách kdesi v terénu, atd.

„Konečně našla toho pravého,“ řekla Denisa.

„A co ještě říká? Aida.“

„Že je teď ve Steinkjeru, osmdesát kilometrů od Trondheimu, a že se nemá špatně,“ řekla Denisa a začala vzlykat.

Sejo se opřel zády o pohovku a zase zavřel oči. Věděl, že tahle rodinná oslava jeho narozenin bude utrpení, ale přesto přišel. Nejraději by prostě odešel, ale co už, Denise na těchto věcech dost záleží. Na rodinných věcech, přestože je rodina úplně rozbitá. Dvě děti v Lublani, jedno v nějakým Štajn… bůhvíkde, matka pod drnem a starej věčně namol kdesi v okolí Nového Travniku, má ten pocit. Prokletí rodiny Šahinpašićovy. Denisa je nejmladší, ale nejhůř to snáší.

„Dík za dárek,“ řekl Sejo a políbil ji na uslzené tváře.

Denisa se usmála, utřela si uslzené oči a zase vesele pokračovala:

„Jé, pamatuješ, jak jsi byl v televizi?“

„Kdy?“

„Kvůli tomu spisu o soudruhu Titovi…“

„Ále, to už ani není pravda,“ řekl Sejo.

„Byl jsi tak sladký, s pionýrskou čapkou a s tím rudým šátkem kolem krku. A… a…,“ začala se smát, „pořád jsi zíval, až jsme měli strach, že fotra seberou…?“

Sejo přikývl.

„A co že si to pamatuješ? Tenkrát jsi byla ještě děcko…“

„No, ale pamatuju. Na dvoře jsem díky tomu mohla frajeřit.“

Sejo se usmál. Plácl Denisu na koleno.

„A za odměnu jsi ještě jel na Sutjesku.“

„Do Tjentište, popravdě řečeno,“ řekl Sejo.

„E?“

„Na Sutjesku ne, jeli jsme do Tjentište. Podívat se na ty památníky,“ upřesnil Sejo.

„Správný Titův pionýrek,“ řekla Denisa.

„Správný Titův pionýrek,“ řekl Sejo.

Denisa zmlkla a dívala se na bratra.

„Tak rád jsi četl…,“ ozvala se.

„Cože?“

„Tak rád jsi četl… Knihy!“

„Nečetl jsem rád,“ řekl.

„Jak to, že ne?“

„Nečetl jsem rád,“ řekl Sejo a podíval se na polici s malými slony. Dívali se k severu.

„Ale četl,“ řekla Denisa, jako by ho o tom chtěla přesvědčit.

„V životě jsem přečetl jenom Červenou karkulku, a tu jsem ještě posral,“ řekl Sejo.

Denisa se začala hlasitě řehtat. Mohla se potrhat smíchy.

Sejo se na ni díval a taky se smál.

„Co je, Deniso?“ zeptal se mezi smíchem.

Pořád se smála.

„Když jste šli s Aidou pro fotra, chacha…,“ smála se, „… když jste…,“ najednou zmlkla a zvážněla.

Také Sejo zvážněl a chvíli se na ni jenom díval.

„Když jsme co, Deniso?“ zeptal se po chvíli.

Denisa se zadívala někam před sebe, vypadala úplně nepřítomně.

„Když jste…,“ nedořekla.

„Co?“

Odmlka. Začala křupat klouby na prstech. Sejo se díval na sestru. Byla o čtyři roky mladší než on, sotva dvacet sedm let, ale vypadala na víc.

„Nic, co jsem to chtěla…?“ nato Denisa zvedla hlavu, podívala se na bratra a věnovala mu chabý úsměv.

„Kde se pořád potlouká?“ zeptala se a podívala se na hodiny. „Řekl, že bude doma v pět a už je půl šesté…“

„Však není kam spěchat,“ řekl Sejo. „No tak, nalij mi ještě.“

Denisa mu nalila novou štamprli. Několikasekundové ticho. Denisa se dívala někam do zdi a Sejo opět zavřel oči. Po čase:

„Ha! To zpoždění mě už pomalu vytáčí,“ ozvala se Denisa.

„A kde je?“

„U mámy. Má něco s kyčlemi nebo co já vím. V poslední době je tam často.“

Související