Žádná choroba mě nikdy nefascinovala tak jako onemocnění, jež postihují nervovou soustavu. A zdůrazním, že předmětem mého zájmu nebyly tyto nemoci jako takové se svými vnitřními mechanismy, biochemickými, genetickými atd.

Na rozdíl od mnoha kolegů, kteří toužili proniknout do tajů uvedených poruch, jsem je především chtěl pozorovat – a především jsem poslouchal, jak o nich mluví pacienti. Přitahovala mě podivnost jejich dojmů, lahodila mi sytost popisů, které pro ně dokázali podat, slovy různě volenými podle toho, k jaké patřili společenské vrstvě, jaké měli vzdělání a jak snadno či obtížněji se uměli vyjadřovat.

Neurologická prohlídka – nekonečná, precizní, hravá i citlivá – mi byla potěšením. Mezi lékařem a nemocným dochází ke kuriózní interakci. Lékař vyvolává ve zkoumaném těle nečekané reakce. Odhaluje před pacientem charakteristiky jeho vlastního organismu, o nichž on sám nevěděl.

Častým zdrojem úžasu je proslulý kožní plantární reflex. Vyvolává se poškrabáním na chodidle, při kterém sledujete pohyb palce u nohy. Prst se za normálních okolností instinktivně stáhne, což pacienta prudce překvapí. Lékař ale zatím bedlivě číhá na protichůdný pohyb, na onu nevídanou erekci palce, kterou její objevitel Babinski popsal jako „táhlé a slavnostní protažení“. Je příznakem poškození takzvaného pyramidálního velkého motorického svazku, který vychází z mozkové kůry a ovládá pohyb. Stává se (zvláště pokud se nemoc rozvíjí velmi zvolna), že si bizarnosti neurologických symptomů nevšimne ani pacient, ani jeho okolí. Tím, kdo žasne, je potom lékař.

Kniha

Jean-Christophe Rufin

S leopardem v patách

2016, Nakladatelství Prostor, přeložil Martin Pokorný, 264 stran, 297 korun

Na lůžku mého oddělení v Salpêtrière byl jednoho dne hospitalizován generální ředitel velké firmy. Drobný, plešatý, buclatý a usměvavý muž něco přes šedesát, si počínal se svrchovanou zdvořilostí a byl do detailů dokonale upraven včetně manikúry. A přece o den dřív způsobil skandál, když se s žoviální naivitou vymočil uprostřed drahé restaurace, jako by se nacházel ve skrytu pánských toalet. Už rychlá prohlídka prozradila závažnou poruchu. Test provedený při příjmu odhalil velký tumor „ve tvaru motýlího křídla“, který pronikal do obou frontálních laloků přes kalózní těleso, útvar, který se nachází uprostřed mozku a spojuje obě hemisféry. Pacientův klinický stav odpovídal tomu, co se při podobném postižení dá očekávat. Značně narušeny byly takzvané vyšší funkce: vzpomínky z dřívějška byly zachovány skoro dokonale, ale nyní už se do paměti nic nezapisovalo – muž ihned všechno zapomínal.

Schopnost koordinovaných gest při oblékání nebo plnění jednoduchých pokynů klesla na nulu, jeho vyjadřování bylo extrémně chudé. Za bariérou zdvořilosti a jalových slov se střela vyprahlá poušť, kde choroba zdecimovala vyjadřovací schopnosti, myšlení i chápání. A přesto tento člověk ještě v předvečer hospitalizace vedl normální život. Bydlel s manželkou, a co je ještě neuvěřitelnější, chodil do práce.

Pravda je, že dosáhl vrcholu kariéry a jeho úkoly se omezovaly na předsednictví ve správní radě. Dozvěděl jsem se, že ještě před třemi dny pronesl před shromážděným personálem dlouhou řeč. Na to, že přitom nebyl mocen vzpomínek, myšlenek ani slov, to byl slušný výkon, ale o jeho reálném stavu jsem se z tohoto faktu moc nedozvěděl. O kvalitách vyžadovaných od šéfů naopak říká velmi mnoho, že si nikdo ničeho nevšiml, ba dokonce se mu od spolupracovníků po projevu dostalo bouřlivého potlesku...

Z historie symptomů jsem zjistil, že tumor nepochybně rostl velice zvolna a vše začalo velmi mírně už před několika lety. Odtud pramenila neskonalá tolerance pacientových blízkých. Manželka si nepochybně byla vědoma rostoucí „roztržitosti“ svého muže, avšak vybudovala kolem něj důmyslnou soustavu společenských protéz, které mu neustále připomínaly, co má právě dělat.

Při vstupu do koupelny nalezl na zrcadle nálepku se slovy: „Pastu na kartáček a tím si pak vyčisti zuby.“ V šatní skříni byl připíchnutý seznam úkonů, zakončený příkazem: „Na jednu i druhou nohu ponožku stejné barvy.“ Vzpomněl jsem si na vesnici Macondo ze Sta roků samoty; výpadek paměti tu postihne celé obyvatelstvo natolik, že je nutno kravám kolem krku zavěsit cedule se sdělením: „Jsem kráva a dávám mléko.“

Takhle tomu bývá s neurologickými symptomy. Jednou vyvolají rozrušení a paniku, jindy prostoupí každodenní život a proplouvají jím po celá léta.

U chronických onemocnění, jako je Alzheimerova choroba, není hlavním varováním snížená výkonnost pacienta, ale obavy, které pociťuje, když má problémy s provedením nějakého běžného úkonu. Naproti tomu u poruch frontálního laloku pacienta veškerého neklidu zbavuje zvláštní žovialita (nazývaná moria) a podněcuje ho na vše reagovat s klamnou dobrou náladou, která může udržovat dlouhodobou iluzi – tedy až do chvíle, kdy jej absence zábran přiměje s úsměvem na rtech zaútočit na veřejný pořádek a výsledný skandál otevře jeho okolí konečně oči.

Hranice mezi mozkovými chorobami a vadami chování mě fascinovala odjakživa. Uhranutě jsem sledoval, jak určité léky a určité choroby (například onemocnění štítné žlázy) mohou způsobit komplexní poruchy mozkové aktivity. Stejně tak mě lákalo univerzum epilepsie.

V nejjednodušší formě, omezené na prudkou kritickou křeč, je vcelku nezajímavá. K nám na oddělení ale přicházelo i mnoho případů lokálních forem, jež se zpočátku projevují symptomem s hezkým názvem aura: po několik sekund, jež předcházejí ztrátě vědomí, je pacient současně jevištěm i divákem automatických úkonů, jež mohou dosáhnout značné složitosti. Snadno lze pochopit, jak mohla být choroba tohoto druhu inspirací pro umělce a zřídlem poslání pro proroky. Mozkem – zprvu v dokonale jasném vědomí – proběhne elektrická vlna a následně způsobí takříkajíc velký zkrat, který pacienta uvrhne do bezvědomí. Výskyt této vlny je nepředvídatelný. Dopadá jako blesk přicházející zevnitř, avšak lidé jej při své zmatenosti raději přisuzují nadpřirozeným silám.

Popisovaná onemocnění stojí na pomezí dvou dnes samostatných disciplín, neurologie a psychiatrie. To mne přimělo zakončit své vzdělání přednáškami a knihami z oboru psychiatrie. Pole lehkých mentálních onemocnění – neuróz, poruch osobnosti, nevolností – mne nezajímalo. Vzrušovaly mne klasické studie věnované těžkým chorobám, tedy onemocněním, jež vykazují evidentní souvislost s neurologií. Uchvátil mne svět psychóz a poruch vědomí. Nalezl jsem v něm obdivuhodné klinické popisy, díla německé a francouzské psychiatrické školy 19. století. Kraepelin, Moreau de Tours, Charcot nám o těchto nemocech zanechali překrásné texty. Byli to z valné části umělci a vizionáři. Jen vzpomeňte na fotografie zahalených žen slavného psychiatra Clérambaulta...

V některých rodech těchto prvotřídních lékařů, například u Lhermittů, nalezneme stejné množství učenců a malířů. Tato kulturní tradice se udržela velmi dlouho a já byl osobně svědkem uhasínání jejích posledních plamínků. Ve Fenomenologických studiích Henriho Eye jsem nacházel stejně působivé vyjádření, stejnou literární suverenitu a stejnou lidskost, jaké jsem už jako dítě vytušil při pohledu na dědečka.

Četbu těchto obdivuhodných textů, obdařených mimořádnou inteligencí a silou, doporučuji každému. Avšak v době, kdy bych se k naznačené tradici mohl sám připojit, už vše mizelo v minulosti. Poznal jsem ještě Jeana Delaye, velkého lékaře a objevitele a současně obdivuhodného spisovatele, autora pronikavých psychobiografií; byl ale už v důchodu a z klinické scény se stáhl. Též jsem zažil Roberta Debrého, který ve své autobiografii (nazvané Ta pocta moci žít) ukazuje, jak se – coby filozof lačnící po přímém angažmá – rozhodl pro medicínu, aby takto poměřil své myšlenky s životem. Byl už ale bohužel velmi starý, neměl žádný vliv a brzy zemřel.

Namísto těchto skvělých autorů, veřejně angažovaných mužů, kteří mne utvrdili v mé intuici a mém rozhodnutí, panovala generace techniků, která se ke kulturnímu dědictví stavěla zády. Pod vlivem Spojených států, kde advokátské hordy zdevastovaly vše, co jim stálo v cestě, byla fenomenologie v psychiatrii odmítnuta a evropská klasifikace mentálních onemocnění začala být považována za příliš subjektivní. Klinické obrazy byly vytlačeny statistickou metodou, intelektuálně chudičkou, ale objektivní, a proto použitelnou u soudu. K tomu, aby byl pacient prohlášen za schizofrenika, stačí, pokud vykazuje dva hlavní a tři vedlejší příznaky, odfajfkované na předem daném seznamu. To je nulový stupeň pochopení. Podřídit se mu, to pro mne bylo nepřijatelné.

Ochabnutí klinického soudu však nepochybně kráčí ruku v ruce s nárůstem efektivní vnitřní chemické a genetické analýzy chorob, a tedy i jejich léčby. To je nepopiratelný pokrok. Neposkytoval mi ale dostatečný důvod k tomu, abych se přiměl po této cestě vydat. Sílící účinnost terapeutiky podle mého soudu nebyla dostatečnou náhradou za lidské ochuzení medicíny.

Jakmile jsem pochopil, že v nemocniční hierarchii kariéru neudělám, atestaci jsem ukončil a nesnažil jsem se zapojit do technické soutěže, tedy do honby za vědeckými publikacemi. Především jsem si ale ušetřil vyčerpávající lichocení, taktizování a podrazy.

Přesto jsem nedezertoval. Ze všech sil jsem se snažil dodržet maximální nároky, především ve vztahu k pacientům. Po celou dobu jsem jim byl k dispozici a pozorně jsem jim naslouchal.

Od učitelů jsem se snažil vzít si co nejvíc, i když jsem je vnímal rezervovaně. Při pohledu na ně jsem u mnoha případů pochopil, jak si člověk má počínat, a u některých naopak, čeho je nutno se zdržet. Mnohému jsem se naučil také při nočních službách, kdy – ztrhaní únavou – nevíte, jestli se svléct (protože vás za několik minut možná vzbudí), anebo do postele padnout oblečení (ovšem s rizikem, že možná budete až do rána spát v propocených šatech a bílém plášti).

Medicínská technika a vědecká stránka oboru mne nezajímaly a ve své zkušenosti atestanta jsem především bedlivě číhal na možnosti setkat se se skutečným životem a pomáhat druhým lidem v boji s bolestí, nebezpečím a nevyhnutelností.

Považoval jsem za velké štěstí, že jsem se už takto mladý ocitl v prvních řadách divadla lidské existence, tedy utrpení a smrti. Kontakt se smrtí je exkluzivní výsadou lékařů, nemocničních zvláště. Žádná jiná profese, žádný jiný titul vám neskýtají tolik příležitostí přiblížit se k mysteriu konce. Odjakživa mám za to, že lékařova moc, ona enigmatičnost, jež obestírá jeho funkci, nesouvisí s tím, že lékař řeší problémy, ulevuje od bolesti a prodlužuje život, ale především s tím, že pobývá na březích smrti. Je odedávna strážcem na poslední cestě. To je příčinou, proč budil úctu a strach dávno předtím, než byl schopen léčit.