Zappa v nás
Naše undergroundové životy s Frankem Zappou za bolševika i po něm

IVAN EMR

„Byla blbá, měla vodu v hlavě a umřela, když jí byly čtyry roky.“1 Sarkasmus není z textu Franka Zappy, ale napsal ho Jaroslav Hašek o desítky let před ním. Možná právě tento syrově hořký humor spojující zmíněné autory způsobil, že nám byl Zappa v bývalém Československu tak blízký, a tento jev šel napříč generacemi. To jsem si uvědomil, když se mě nedávno zeptal můj rock milující osmnáctiletý syn: „A prosím tě, z čeho si ten Zappa legraci nedělal?“ Těžko říct, že?

Život ve středoevropském absurdistánu vyžadoval a dodnes vyžaduje vyhraněné, ostré umělecké vyjadřovací prostředky. Proto ta obliba Haška, Hrabala, Kafky. Zazvonili jsme klíči, Kocáb se Zappou řekli na monstrózním koncertu poslednímu ruskému okupantovi adieu a hleďme, absurdity regionu, ve kterém žijeme, se znovu vynořují, znovu čteme Haška, znovu hledáme záchranu v sarkastickém humoru. „Slyšels tu novinu? Jakou novinu? Nemám na boty! Tak to aspoň nahraj! Četls noviny? Nemám ani na papír... Moje vklady dostal nějakej potřebnej národ!“ — No řekněte, není Zappův text z „One Size Fits All“ stále aktuální?

Kniha

Vladimír Papoušek (ed.), David Skalický (ed.)

Fenomén Zappa

2016, Nakladatelství Akropolis, 272 stran, 249 korun

Frank Zappa byl v Československu ikonou undergroundu a avantgardního uměleckého světa a pro mnohé z nás je dodnes součástí našich osobností, myšlení a nazírání na svět. Jen málo současných filmů, které se pokoušejí zmapovat normalizační prostředí uměleckých komunit, se obejde bez plakátu s Frankem Zappou v interiéru. Umělecká díla, proklamace, názvy hudebních skupin, v mnohém najdeme Zappův vliv. Svlékal-li se Ivan Martin (Magor) Jirous na hospodských stolech, hájil se pak tím, že nešlo o opilecké pobuřování (o které samozřejmě ve své podstatě šlo), ale tvrdil, že jde o happening k Zappovu textu „Než začneš tančit, svleč si šaty“. Nikdy jsem nepochopil, proč si dala naše legendární skupina The Plastic People Of The Universe název podle stejnojmenné Zappovy skladby, když oni plastičtí lidé jsou v textu zosobněním bezcharakterní plastické tvárnosti a přizpůsobivosti. Asi to bylo naší špatnou znalostí angličtiny, možná nepochopením. Kolem zappovských překladů se tvořily mýty a podivné historky. Vzpomínám, jak když jsem od kamaráda dostal namnoze hanbaté překlady desky Overnite Sensation, byl jsem tajuplně přítelem informován, že překlad pochází od babičky dalšího známého. Zmiňovaná seniorka si při překládání rozhodně nebrala servítky a přeložené písně se pak staly inspirací našich postpubertálních sexuálních fantazií.

Jako většina rockových ikon byl pro nás za železnou oponou Zappa jakousi postavou mimo čas a realitu. Jakékoliv informace či příběhy o našich rockových hrdinech rázem vstupovaly do říše legend jako vyprávění rytířů u stolu krále Artuše. Znám osobně hrdinu (jak jinak ho ostatně nazvat), kterému se za totality podařilo na pozvání tety vycestovat z Jindřichova Hradce na Zappův koncert do Vídně. Tento hrdina, chudý jako celý underground, absolvoval celou cestu Jindřichův Hradec — Vídeň na bicyklu značky Ukrajina, čímž několikanásobně vstoupil do dějin. Nejenže viděl Zappu naživo, ale ještě ten heroický fyzický výkon! Pamětníci, znalí technických parametrů legendárního sovětského kola, mi jistě dají za pravdu. Když zmíněný hrdina u pokladny ve Vídni navíc zjistil, že hned v dalším termínu zde hrají i Led Zeppelin, a viděl i jejich koncert, jeho sláva byla po návratu do Hradce nezměřitelná! Náš vztah k rockovým ikonám se těžko dnes někomu vysvětluje, ale snad ještě jedna historka: Když byl jiný kamarád na vojně a bylo mu psychicky nejhůř, scházeli se s dalším vojínem na společné latríně a jako terapii deprese si vsedě vyprávěli o rockových skladbách, rekonstruovali v myslích výtvarná řešení obalů desek a pokoušeli se zazpívat jeden druhému, co jim na vojně v hlavě z bigbítu zůstalo, aby se tam úplně nezbláznili. Takový význam měla rocková kultura pro naši generaci za bolševika. Zappíček byl, spolu s panem Hutkou, pohádkovou bytostí mé malé dcery, za jejíhož zpěvu usínala. Moc veliký smutek nastal, když potom Štěpánka před spaním smutně říkávala: „Zappíček umřel, protože moc kouřil.“

Časy se měnily. Před revolucí jsem měl přes Hi-Fi klub na třech dvouhodinových poslechových večerech o Zappovi beznadějně vyprodáno. Po revoluci, s určitým kreditem Občanského fóra, jsem udělal poslechový pořad znovu, tentokrát v krásném, novém, akusticky skvělém kině s velikým transparentem FRANK ZAPPA nad vchodem... a přišlo pár lidí.

Každá generace má své po čase obecně přijaté a respektované umělce. Nám naši umělci jako by nebyli uznáni nikdy. Ano, jistě, nějaký ten Dylan, Lennon, Zappa — vždy zde byli maximálně ironicky tolerováni, ale plně respektováni prakticky nikdy. Snad jen v období Václava Havla jsme mohli nabýt dojmu, že generace našich umělců bude brána vážně. Ovšem s Havlovým odchodem a s nástupem jakési neonormalizace jsou naši umělečtí reprezentanti v tichosti opět odsunuti do sféry menšinových rarit a hledat pro ně respekt je velice složité. Ostatně konference Fenomén Zappa, konaná v Českých Budějovicích v září 2013, snad mohla být deklarací toho, že se svých umělců nevzdáme a nenecháme je zavát prachem nevšímavosti a banalizace. Nemohu si odpustit pro ilustraci dva případy, shodou okolností se oba odehrály u zápisu malých prvňáčků do školy. Kamarádův malý synek neuměl z požadovaných znalostí prakticky nic a komise paní učitelek smutně konstatovala, že mají rok počkat, že kluk nic neumí. Při odchodu se dotčený otec otočil ve dveřích a povídá: „Ale může vám klidně vyjmenovat kompletní obsazení Beatles!“ Podobně naše Štěpánka, v houfu ocopánkovaných holčiček recitujících u zápisu naučené pseudoroztomilé říkanky, zarecitovala pár kousků z Jirousovy sbírky Magor dětem. Paní učitelky jen koukaly! V komunitách našich rodin a kamarádů zkrátka platila a platí na umění jiná než obecně společností přijímaná měřítka.

Československý intelektuální underground nejvíc spojovala se Zappovou hudbou možná politika, a to politika permanentního protestu proti okolnímu světu, který je nám vlastní. Ostatně myslím, že to tak zůstalo dodnes a i zájem o Zappovu tvorbu a její vliv prodělal po revoluci vývoj analogický s politickými změnami ve společnosti. Během první Zappovy návštěvy v Praze byl sám umělec šokován obrovským zájmem veřejnosti. Přivítání na ruzyňském letišti vypadalo, jako by u nás propukla zappamánie srovnatelná pomalu s The Beatles. Frank Zappa byl všude. Zappa na Hradě, Zappa ve Federálním shromáždění, Zappa diskutuje s Valtrem Komárkem a poslanci, Zappa na večírcích fanklubů opakovaně dojímaný k slzám při undergroundových projekcích videí z dob totality, na kterých si jeho příznivci na Zappu a Mothers dokonce převlečeni hráli. Zappovy texty o zakázané hudbě, o manipulacích s lidmi, o vlivu stupidních a zkorumpovaných médií jsou trvale pravdivé a platné. „Milí lidé v Československu, komunismus nefunguje!“ psal Frank na podpisových akcích a vypadalo to, že duch undergroundu pod zappovskou vlajkou bude u nás kráčet vpřed. Idyla. Pak ovšem Zappa zmizel. V novinách nic, v televizi nic, ticho po pěšině, jak se v našich krajích říkává. Při druhé návštěvě v Praze, kdy chtěl Frank ukázat své rodině, jak je tu populární, přišla na letiště jen hrstka skalních příznivců. Začaly prosakovat zprávy o tom, že Bushova administrativa našim politikům naznačila, že Zappa není pro nás „to pravé ořechové“. A tak zatímco Bílý dům jakž takž vydržel minimalistického a nemelodického Lou Reeda i levicovou bojovnici proti všemu Joan Baezovou, tak sarkasticky pravdivý Frank Zappa prostě byl přece jen asi moc. A tak nám Frank Zappa ukázal limity exportované americké svobody a vrátil se tam, kde jsme ho měli nejraději — do undergroundové opozice. A kdyby byl nezemřel, tak tam, milé děti, mohl zlobit se svými surovými vizemi dodnes.

 


1 Citována je první věta povídky Jaroslava Haška „Ejemovic Rézinka“.

 

 

Související