Ve věku jedenaosmdesáti let v úterý zemřel spisovatel, překladatel a publicista Antonín Přidal. Poslední sbírku básní vydal v roce 2015. Přidalovo úmrtí potvrdil mluvčí Janáčkovy akademie múzických umění Luboš Mareček.

Do listopadu 1989 se Přidal věnoval hlavně překládání "na zapřenou", svá díla tedy podepisoval vypůjčenými krycími jmény. "Těžké na tom bylo, že jsem 10 let nesměl podepisovat svou práci. To vám ve 33 letech přijde líto, zvlášť když ta práce je obtížná," vzpomínal v rozhovoru pro Český rozhlas, ale dodával, že díky krycím jménům byl ušetřen případným konfliktům.

Po sametové revoluci byl Přidal známý jako rozvážný moderátor, svého času moderoval populární televizní pořady Z očí do očí či Klub Netopýr. Třináct let spolupracoval s Českou televizí, u moderování vydržel až do nástupu formátu talkshow. "Objevila se snaha dostat je všechny do podobného designu, což mi příliš nevyhovovalo," vysvětloval, proč se formátu nechtěl přizpůsobit.

Přeložil díla zejména anglických a španělských autorů, z nichž nejznámější jsou Federico García Lorca, Patrick White, John Updike, Joseph Heller, Robert Lowell či Galway Kinnell.

Z Lorcova díla přeložil například drama Krvavá svatba, od kastilského básníka první poloviny 14. století Juana Ruize do češtiny převedl Knihu pravé lásky, jedno z nejdůležitějších děl španělské středověké literatury.

K dalším Přidalovým překladům patřilo drama významného amerického spisovatele Isaaca Bashevise Singera zvané Tajbele a její démon, které Přidal také dramatizoval. Kromě Knihy nesmyslů Eduarda Leara je asi nejproslulejším Přidalovým překladem humoristická kniha Lea Rostena nazvaná Pan Kaplan má stále třídu rád.

Roku 2007 obdržel Státní cenu za překlad, již roku 1988 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

Antonín Přidal se narodil v říjnu 1935 v Prostějově do rodiny výtvarníka a socioložky. Po studiu anglistiky a hispanistiky na filozofické fakultě v Brně se chtěl věnovat dramaturgii. Toho, že ji nezačal studovat, později nelitoval.

"V 50. letech, kdy by to bylo přicházelo v úvahu, nebyla dramaturgie nějak široce založena. Podléhala ideologickým mezím té doby a pro mě možná bylo prospěšnější věnovat se literatuře," říkal.

V 60. letech Přidal začal pracovat v literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu, kde připravoval například populárně naučné cykly Malá škola poezie či Potulky knihami a hudbou.

Z rozhlasu musel z politických důvodů odejít po roce 1968, mimo jiné kvůli svým mystifikačním rozhovorům s mužem zvaným pan Hlava. "To byl sebestředný dogmatik lidového typu, který byl ochoten vzít všechno na sebe, všechno na svou hlavu, všechno dokázal vysvětlit. Samozřejmě někteří funkcionáři se v něm poznali, někdo to pak dokonce uváděl jako jeden z pádných důvodů proti mně," vysvětloval Přidal.

Po sametové revoluci Přidal v rozhlase svůj někdejší cyklus obnovil, pod názvem Potulky knihami a časem se tentokrát zaměřil na literaturu. "Je to probírka knihami, autory, ke kterým se člověk rád vrací, ale nemá na ně vždycky čas, a také přemýšlení o nových otázkách, které člověku přinese jeho zrání, jeho věk nad knihami, které dřív četl jinýma očima a s jinou zkušeností," charakterizoval svůj pořad. Po skončení vysílání z něj vyšla také kniha.

Přidal byl autorem básnických sbírek, z nichž tu první zvanou Neznámí ve městě vydal roku 1966, a také řady divadelních, rozhlasových a televizních her – Pěnkava s Loutnou, Komedie s Quijotem, Políček č. 111, Elektrický nůž a jiné.

Jako publicista od 60. let postupně přispíval do periodik Host do domu, Světová literatura, Svobodné slovo či do Literárních novin. Po roce 1989 se k této činnosti znovu vrátil, některé publicistické texty shrnul v knize Slovník do hrsti.

Přidalovým posledním dílem byla básnická sbírka, která vyšla před dvěma lety pod názvem Zpovědi a odposlechy.

Na brněnské Janáčkově akademii múzických umění Přidal založil a dvacet let vedl ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, roku 1993 tu byl jmenován profesorem. Dvakrát také režíroval ve studiu Marta.