Boris Jelcin si během svých dvou volebních období v Kremlu získal pověst člověka schopného senzačního i nepředvídatelného jednání, od povolání tanků k ostřelování vzpurného ruského parlamentu až po tlučení lžičkou na holou hlavu prezidenta postsovětského Kyrgyzstánu Askara Akajeva. 31. prosince 1999, kdy si celý svět dělal starosti kvůli ohrožení globální bezpečnosti počítačovým virem Y2K millenium, se Jelcin dostal na titulní stránky znovu.

„Odcházím. Udělal jsem, co bylo v mých silách,“ pravil první prezident moderního Ruska ve svém posledním projevu k národu. Následkem kombinace podlomeného zdraví a dobře známých problémů s alkoholem poněkud mumlal. Odulý a neduživý Jelcin už dávno nebyl ten energický a charismatický politik, který se v roce 1991 postavil komunistickým zastáncům tvrdé linie snažícím se zvrátit reformy Michaila Gorbačova.

Načasování Jelcinova odchodu půl roku před řádnými prezidentskými volbami bylo překvapivé, jeho rozhodnutí však uvítala převážná většina Rusů, jež začínala být unavena bídou a bezprávím, do nichž země upadla po náhlém zhroucení Sovětského svazu.

Kniha

Marc Bennetts

Zničím jim život – Putinova válka s opozicí

2017, Nakladatelství Vyšehrad, přeložil Pavel Kolmačka, 336 stran, 348 korun

„Mnoho našich snů se neuskutečnilo,“ pokračoval Jelcin se svou typickou cynickou otevřeností před miliony diváků u televizních obrazovek. „Věci, o kterých jsme si mysleli, že budou snadné, se ukázaly být nesmírně těžké. Je mi líto, že jsem nenaplnil naděje lidí, kteří věřili, že na jediný pokus, na jeden zátah dokážeme vyskočit z naší šedivé, stagnující totalitní minulosti do zářné, blahobytné, civilizované budoucnosti.“

„Přichází nová generace,“ řekl dále. „Ta dokáže víc, a lépe.“

Když kremelský orloj odbil začátek nového tisíciletí, k Rusku poprvé jakožto úřadující prezident promluvil zachmuřený představitel „nastupující generace“.

„Také já, stejně jako vy, jsem hodlal tento večer poslouchat novoroční pozdravy prezidenta Borise Jelcina,“ řekl Vladimir Putin, málo známý bývalý šéf tajné služby, kterého Jelcin nedávno jmenoval třetím ruským premiérem během necelého jednoho roku. „Ale všechno je jinak.“

Nový prezident, který jako by cítil touhu svých spoluobčanů po pevné ruce, mluvil pevně a rozhodně. Kontrast s téměř nesrozumitelným Jelcinem byl očividný.

„Chci varovat, že jakýkoli pokus překročit meze ruských zákonů a ruské ústavy bude rozhodně potlačen,“ prohlásil Putin. Jedním dechem pak učinil slib, z jehož porušení jej později opakovaně obviňovali.

„Svoboda slova, svoboda svědomí, svobodná média a majetková práva – tyto základní principy civilizované společnosti budou chráněny státem,“ prohlásil s ruskou vlajkou po své pravici.

Putin se odmlčel. Toto byl novoroční projev hlavy státu. Dokonce i zastupující prezident, který úřadoval necelý den, měl povinnost pronést sváteční přípitek.

„Pozvedněme sklenky na nové století pro Rusko,“ pravil s nezměněným tónem a výrazem. „A na lásku a mír ve všech naši domovech.“ Kamera zatměla.

Putin se během svého více než tříminutového projevu ani jedinkrát neusmál. Sledoval jsem projev se skupinou ruských přátel a nebyl jsem sám, kdo si všiml, že se také nenapil ze své sklenky.

Když tu noc Rusové na silvestrovských večírcích po celé své rozlehlé zemi vyhlíželi do nového roku a přišla řeč na nového muže v Kremlu, viděli změnu jako nevyhnutelně pozitivní. Po letech Jelcinových opileckých skopičin nacházel naprosto abstinující a německy hovořící Putin silnou podporu mezi mladými, Moskvany a vzdělanými lidmi. Ironií je, že stejné sociální skupiny budou později představovat jádro opozice vůči jeho vládě.

„Když se Putin poprvé dostal k moci, skutečně se mi líbil,“ vzpomínala Jevgenije Čirikovová, jež dnes Kreml ostře kritizuje, ale která byla po většinu prvních dvou volebních období – jak sama připouští – politická ignorantka. „Vzpomínám si, jak jsem vždycky ztuhla, když ukazovali Jelcina při setkáních se zahraničními politiky. Zase nás bude ztrapňovat, myslela jsem si. Putin však nepil, a to bylo důležité. Byl mladý a zdál se velice schopný.“

Do Moskvy jsem poprvé přijel na jaře roku 1997 na začátku Jelcinova druhého volebního období. Život v Rusku byl tehdy vzrušující, ale s tím, jak lidé vyvržení z bezpečné sítě sovětského systému vplouvali do nelítostných vod volného trhu, také groteskní. Ideologie, jež určovaly po většinu uplynulého století politický a veřejný život, byly bez dlouhých cavyků vyhozeny na smetiště dějin a lidé zvyklí na mnohdy ponurý, předvídatelný život zaměřený na pouhou slovní podporu marxismu-leninismu se museli adaptovat na novou podivnou šelmu zvanou kapitalismus. Byl to úkol, na který mnozí nestačili: rostl počet sebevražd i počet psychických onemocnění a prudce se rozmáhala kriminalita. Nájemné vraždy se staly téměř obecně přijímanou součástí obchodního jednání. Vystrašení majitelé domů po celé zemi si nechávali osazovat ocelové dveře.

Jelcin a jeho vláda nijak neotáleli s „šokovou terapií“ ekonomických reforem prosazovanou jejich americkými poradci a miliony lidí rychle upadly do bídy.

S tím, jak Rusko pustošila ideologická a ekonomická nejistota, se začala vracet prastará víra v nadpřirozeno a okultní vědy a zaplňovala prázdno po náhlém zhroucení sovětského systému. Dřív si Rusové nechávali organizovat život od hodnostářů komunistické strany. V devadesátých letech se se svými problémy začali v masovém měřítku obracet na fanatické „psychické léčitele“ a městské „čaroděje“. Lidé neuvyklí složitostem kapitalismu se rovněž stávali snadnou kořistí finančních podvodníků: masivní krach Ponziho schématu v roce 1994 poškodil miliony lidí. Výrazem všudypřítomného zoufalství byla diskuse liberálů o potřebě „ruského Pinocheta“ – chilského diktátora, který ve své zemi zavedl teror a nakonec ji přivedl k ekonomické prosperitě.

Mrtvé impérium Rusko se rychle rozkládalo. Byl to svět, ve kterém byli slabí drasticky ponižováni a bohatí se bez jakýchkoli skrupulí chvástali svým nově nabytým majetkem. Chaos jelcinovských let pro mne možná nejlépe shrnuje dvacetidolarový úplatek, který skupina zbrusu nových a velice opilých moskevských přátel dala jednou pozdě v noci v chumelenici řidiči autobusu, aby výrazně změnil trasu a vysadil je u jejich domu. Řidič se ani nepokusil handrkovat – tak moc ty peníze chtěl.

Zhroucení Sovětského svazu přineslo Rusům dosud nepoznanou svobodu, ale za jakou cenu? Sovětská propaganda zobrazovala život na Západě jako nekonečnou bídu všech kromě těch nejbohatších a devadesátá léta se zdála potvrzovat, že komunisté měli pravdu. Rusové si o tom říkali hořký vtip: „Všechno, co nám naši vůdcové říkali o komunismu, byla lež. Ukazuje se ale, že všechno, co nám říkali o kapitalismu, byla pravda.“

Obrázky, jež byly za sovětské vlády sotva představitelné, se staly v novém nezávislém Rusku takřka normou. Důchodci rozprodávající ve špinavých podchodech svůj skromný majetek, aby měli na otraviny. Gangy dětí bez domova hledající jídlo v popelnicích. Zmrzačení vojáci z Čečny žebrající o peníze na alkohol. Lidé s vysokoškolským vzděláním – profesoři, právníci, fyzikové – nucení přivydělávat si jako taxikáři, aby si přilepšili ke svým mizerným, často neexistujícím oficiálním platům. Někdejší supervelmoc zažívala jedno ponížení za druhým.

Během své první dlouhé, mlhavé zimy v Moskvě jsem jednou večer popíjel s nějakými cizími lidmi uprostřed zasněžené pustiny. „Bývali jsme velká země, rozumíte? Mohli jsme dát každému na prdel,“ mumlal si napůl pro sebe neoholený policista „po službě“ a nalil další panáky vodky do plastových pohárků – kdo ví, odkud se tam vzaly.

Ani ne o rok později v srpnu roku 1998 se Rusko ocitlo v platební neschopnosti, devalvovalo rubl a miliony lidí znovu přišly o své celoživotní úspory.

V euforii, která následovala po většinou mírovém rozpadu Sovětského svazu, prohlásil známý literární kritik Jurij Karjakin: „Poprvé v tomto století se Bůh na Rusko usmál.“ Avšak na konci devadesátých let se už ozývaly zvěsti, že Všemohoucí odvrátil od matičky Rusi tvář. „Rusko je prokleté,“ bědoval jeden známý jednou v noci po devalvaci. „Čím dřív odtud vypadnu, tím líp.“

Související