Smuteční průvod

Cesta netrvala dlouho, i když vlak zastavoval na každé stanici. Při příjezdu do cíle už ale měl Jakub pořádné spoždění. Trochu si zdříml ve vagónu, ale v hlavě mu pořád šuměl shon předchozích hodin, a proto se pohyboval trochu roztržitě, napůl přítomný a otupělý se snažil dostat z nádražního podzemí. Času skutečně nebylo moc, ale i přesto — v obavě, že ho znovu obklopí lidé — se rozhodl nenastoupit do přeplněné tramvaje. Vyrazil pěšky. Šel pomalu, lhostejně pozoroval město a ušima lapal jeho zvuky. Teplé měsíce už pomalu ustupovaly. Ulice se stále třpytily zlatavým světlem, stejně jako před několika dny, ale stíny, doposud nepočetné, padaly na zem čím dál tím hustěji, jeden vedle druhého, a ve vzduchu bylo cítit lehkou vlhkost, která předznamenávala první podzimní mrazíky, které člověku pronikají až do kostí.

Měl za sebou pěkný kus cesty, nejdřív uličkami, potom přes nové sídliště, nakonec krajem chodníku, když si připustil, že musí zrychlit. Předtím se táhl jako pobuda, teď pelášil až se za ním prášilo, obratně se vyhýbal chodcům a vbíhal na silnici nedbaje na auta. Brzy mu došel dech, jako kdyby se drápal na vrcholek vysoké hory. Zpomalil a rozložil ruce. Neměl tušení, kolik toho už ušel, ale bál se podívat za sebe, jeho strach byl větší než zvědavost, která je v takových případech obvyklá. I přes to všechno chtěl jít dál, vadil mu jenom šum hlasů za zády. Vypadalo to, že ho někdo sleduje, ne jedna osoba, ale celý zástup postav. Jakub soudil, že dokáže každou z nich rozpoznat podle způsobu chůze a dokonce ke každé bezchybně připsat jméno. Už už se k tomu několikrát chystal, ale v ten moment zástup uvázl někde vzadu a Jakub zůstával sám. Cítil zmatek, lítost, ale i úlevu, že se přízraky rozplynuly a dovolily mu jít volně samotným prostředkem široké ulice.

Kniha

Piotr Paziński

Ptačí ulice

2017, Nakladatelství Větrné mlýny, přeložil Pavel Peč, 248 stran, 249 korun

Potom se zvedl silný vítr, zvláštní v tuto roční dobu. Hnal oblaka a vířil mraky šedého prachu. Bezpochyby se zvedala bouře. V bytech bouchala okna a ostatní kolemjdoucí se chránili jak se dalo v mezerách mezi domy. Zrnka prachu tvrdohlavě bubnovala do oken, pes věštil strašné události zlověstným zaštěkáním, ale bouře jakoby nechtěla tak úplně přijít a jenom jednotlivé blesky se klikatily nad korunami mrakodrapů, aby na chvilku rozjasnily daleké části nebe. Všechno to netrvalo déle než jeden nádech. Jakub se nestihl ani zastavit, když vítr ustal, prach opadl a odkryl se rozlehlý prostor. Zapadlo ticho, nikoliv uvolňující a vyzařující klidem, ale neutěšené a hluché. Vzduch pohlcený mlčením se ještě chvěl, ale žádný hlas, byť ten nejslabší, nepřerušoval ticho, jakoby kvůli jednomu pohřbu všechno odumřelo, a zbytek těch, kteří by mohli cokoliv uslyšet, se rozprchl na konec světa.

Jakub reflexivně zvedl oči a na delší chvíli se zahleděl na kompletně zakrytou nebeskou klenbu. V takových dnech, pomyslel si, jsou ve městě výrazněji slyšet šepoty andělů. Když opouští své úkryty, vylézají zpod kamení a trsů žluté trávy a vyrážejí na obchůzku čtvrti. Na nikoho nenaráží a ihned vzlétají nahoru. Spěchají kvůli dávným sporům, a tak si sedají na větve nejvyšších akátů, čtou knížky a zarputile se hádají o význam každého slova. Dělají to sami mezi sebou a příliš je netrápí veřejnost, která je přece stejně nemůže uvidět. Debatují v úzkých skupinkách zcela pohlceni vlastní činností. Člověk nezvyklý na takové disputace jen těžko pochytí smysl jejich tajemného jazyka. Ví se o něm jen tolik, že slouží za základ viditelného světa. To tvrdí ti, kteří kdysi slyšeli, jak se ozvěnou odrážel ve dvorech, studnách a hřměl až se třásly stěny a jak poté zanikal, tak se spolu s ním smršťoval svět.

Když tak přemýšlel, tak mrak znovu zakryl slunce a zdálo se, že zapanovala temnota. Hřbitovní zeď, která náhle vyrostla před Jakubem jako těžce překonatelná překážka, teď na sebe vzala višňovou barvu a zdála se ještě vyšší. Za ní vyčnívaly koruny stromů slévající se v skvrnu tmavé zeleně.

Při tak mdlém světle byli sotva vidět, měli barvu země, jako kdyby se poslední služba neodehrávala za dne, ale v třpytu měsíce. Jakub se zastavil v bezpečné vzdálenosti za ohybem zdi a čekal až postupně zmizí za bránou. Stál takhle ještě několik minut a poté co se ujistil, že vejde na hřbitov jako poslední, vytáhl z tašky čepici, opatrně pootevřel branku a proklouzl dovnitř.

Na plácku u domku hrobaře vířil malý zástup, nebyl velký, ale stačil k tomu, aby zaclonil dveře do márnice. Jakub si stoupl bokem pod zastřešenou studnu a odtamtud se pokoušel spočítat účastníky pohřbu. Dospělých, převážně starých mužů, bylo snad deset, kromě nich několik starších žen a tři mladší lidé. Téměř všechny postavy mu připadaly známé, i když u nich došlo k jisté viditelné změně: byli mnohem menší, každopádně skromnější postavy než kdysi, když je vídával. Někteří přešlapovali z nohy na nohu, jiní ztuhli jako by byli zparalizovaní. Kdosi nervózně gestikuloval, neustále se díval na hodinky, někdo ukazoval prstem na nebe a nadýchané pruhy, které se po něm přesouvaly. Kolem se motal vysoký a ramenatý pohřební ředitel. Pouštěl se do řeči s příchozími, evidentně je ujišťoval, že vše probíhá správně podle plánu.

Zvlášť stál muž v těžkém oblečení. Jakub ho nikdy dřív nepotkal, ani na ulici, ani na hřbitově. Tento člověk se nesměle rozhlížel, trochu lustroval truchlící a zaznamenával jejich přítomnost s nedůvěrou. Určitě není místní, přijel sem, problesklo Jakubovi hlavou. Zdálo se mu, že neznámý, podobně jako před chvílí on, počítá přítomné, a že to dělá až příliš pečlivě, soustředí se na každou tvář, jako kdyby si chtěl všechny zapsat v paměti. Bylo divné, že se na něj nikdo nedívá. Shromáždění ho buď prostě nevnímali pohlcení situací, anebo obráceně, vědomě ho ignorovali, protože ho nepovažovali za jednoho z nich.

Jakubovi bylo neznámého líto. Už téměř sám sebe přesvědčil, že k němu půjde a přivítá ho jakoby jménem všech, když směrem k němu obrátil zrak. Díval se intenzivně velkýma očima, ve kterých se mísila soustrast se nějakou strohostí a možná maskovaným hněvem. Probíjel Jakuba naskrz, lehce se dotýkal zdi za svými zády a Jakub ihned pocítil vinu, že nedokáže opětovat jakýmkoliv gestem.

Lidé na plácku zašuměli. Od jistého momentu pozorovali neznámého muže a čím dál tím hlasitěji komentovali jeho chování. Jedna z žen na něj ukazovala rukou a něco vysvětlovala společníkům, pohřební ředitel vykazoval projevy nervozity, jako kdyby se celý pohřeb, za který se cítil zodpovědný, právě vymykal zpod jeho kontroly.

Zmatek Jakuba dráždil. Rozhodl se, že přečká obřad někde na hřbitově a hrob navštíví, až když už všichni odejdou. Než se ale stihl pohnout od studny, zjevil se před ním človíček v kostkované čapce. Jakub neznal jeho příjmení.

— Pojďte prosím k nám, neschovávejte se tu tak — pobídl ho. — Sice už je nás tu deset, ale další nebude vadit.

Jakub neodpověděl. Tamten nezamýšlel odejít.

— Nedávno o vás mluvil, víte? Chválil vaše — zamyslel se — no to, co jste posledně psal. Dobré, říkal, ale nebylo to takhle, všechno to bylo úplně jinak. Pomotal jste to, popřidával si. On si pamatoval něco úplně jiného.

— Nevěděl jsem, že četl.

— Ale četl, četl — prohlásil jako dokonale informovaný člověk. — Jakub jde v mých stopách. Tak to říkal. Jakub mě zastoupí, Jakub převezme nit, Jakub začne tam, kde já už nemám sílu dále psát.

Postavil se na špičky, aby mohl mluvit Jakubovi přímo do ucha:

— On toho v těch dnech hodně zničil. Pečovatelka vynášela kýble papírů. Všechno to přišlo nazmar! Říkal jsem, že se to někomu bude hodit, možná Jakubovi, proč by si to vlastně neměl přečíst, vyzná se v tom, nejedno četl, možná by mohl... Všichni tady jsme měli stejný názor. Ale ne. Trval na tom, že ne, že nic nedá, nic nenechá, no a nic nezůstalo. Jak se říká, do posledního papírku. Jakub jde v mých stopách. Celou dobu to opakoval! Ničil a pořád opakoval to jediné, co tehdy říkal: Jakub a Jakub. A ničil. Vyhazoval ze složek na podlahu, leželo to na hromadách, nedalo se tam chodit, pokud po tom člověk nechtěl šlapat, až se chtělo brečet, že toho mizí tolik, ale co tam brečet! Pořád ničil, na kousky, co já to říkám, na malinké kousíčky, jako půl nehtu, nic se nedalo přečíst, snad jedno písmeno na útržku. Někdy tam nebyl ani kousek písmena. Smíchané dohromady! A jak to teď složit? Doteď se to nikomu nepovedlo. No a tak!

Spokojeně zabručel, po čemž dodat se studem:

— Tak já už vás nechám.

Skutečně odešel. Teď se přiblížil k neznámému, došlo ke krátké výměně slov. Jakub slyšel jenom vytržená slova, ze kterých se dalo mimo všechno usoudit, že tajemný příchozí tu vůbec není neznámý. Co víc, človíček v čapce se k němu choval s určitou pokorou, jako k někomu důležitějšímu než byl sám. Vrtěl se a něco vysvětloval, přičemž obracel hlavu k Jakubovi. Muž učinil rázné gesto rukou, něco odmítal a poté se uzavřel do sebe a nereagoval na další podněty.

Stařík v čapce odešel jako zahanbený. Chvíli diskutoval s jiným mužem, starcem v kabátu s liščím límcem. Vypadalo to, že líčí průběh předchozího rozhovoru. Tamten pozorně poslouchal a poklepal si na čelo.

— Jak myslíš — doletělo k Jakubovi.

— Bude to vypadat dobře, ať on...

Stařík v límci si položil prst na ústa, přikazoval tamtomu, aby mlčel.

— Já to zařídím.

Několika skoky se ocitl u Jakuba.

— Budete vážený chtít něco říct? Velmi nám na tom záleží. Je to pěkné gesto. Pro nás důležité — zdůraznil poslední slovo a Jakub ucítil, jak mu někdo nakládá na záda obrovský náklad. — No tak, nenechávejte se prosit!

Stařík byl neústupný. Rozzlobil se, že Jakub neodpovídal. Dupnul nohou, až v hloubi studny něco zažbluňkalo.

— Před tolika svědky prostě nemůžete odmítnout!

Jakub si uvědomil, že se na něj všichni dívají. Dobře znal ty jejich pohledy plné očekávání. Jakub půjde v mých stopách. Jakub zapíše druhou část příběhu. Nejlépe, ať začne od praotce Adama a utrženého ovoce, a potom se to nějak vyvine. V očích žen se odrážela naděje. Muži podle starého zvyku nasazovali přísné pohledy. Všichni viseli na Jakubových ústech, počítali s tím, že něco řekne. Dokonce i ti tři mladí na něj úkradkem mrkli, alespoň se to Jakubovi zdálo. Z jejich úšklebků maskujících rozpaky, pochopil, že mu příliš nepomohou. Kostnatá ruka staříka s límcem spočinula na jeho rameni.

— No?

Jakub mlčel. Staříky se příliš netrápil. Ostatně nemohou mu nic přikazovat. Úplně bude stačit, když mu ukážou cestu. Postřehl ale, že i pohřební ředitel, čím dál tím víc znepokojený chováním své skupiny, se míní zapojit do rozhovoru. A na to neměl náladu. Ten člověk sice skutečně působil mírnějším dojmem než neznámý, ale Jakubovi, který pořád viděl káravé oči toho druhého, byla myšlenka na další rozhovor nanejvýš nepříjemná. Došel k názoru, že se musí nějak projevit.

— Dobře — vyhrkl.

Zástupem proběhla vlna spokojenosti.

Související