Kdy se rozhodl?

Sám nevěděl. Když pochybnosti zeslábly a ozývaly se jen jako vzdálené volání sirén, celé jeho otupělé tělo najednou začalo pulsovat úzkostí a uvědomil si, že právě tento pocit mu vlastně chyběl. Život se stal barvitějším. Dokonce i modré kbelíky v dílně zazářily novým leskem a každý vjem obsáhl celý svět, dlouhý řetěz událostí i myšlenek. Pouhé pomyšlení, že by se je pokusil všechny shrnout, by bylo marné a snad dokonce nečestné.

V hlavě mu kroužilo množství nejrůznějších představ. Přestože už oddechoval s bolestivou rychlostí, tělo se mu chvělo intenzivním pocitem hraničícím s touhou, jako by mu rozhodnutí zemřít život naopak navrátilo. Před ním na šedém stole posetém skvrnami a plném nerovností, z nichž některé vznikly propálením, ale jiné nesly stopy čehosi lepkavého, stál vařič, pár lahví s černou kapalinou a také pozlacená lžička, která měla v příběhu sehrát jistou roli. Zvenku bylo slyšet déšť. Lilo a lilo. Nikdy předtím se v Anglii o svatodušním víkendu nebesa tak doširoka neotevřela. Snad i to mělo na jeho rozhodnutí vliv.

Možná jej ovlivnily drobné okolnosti jako senná rýma a skutečnost, že sousedé pan a paní Webbovi se právě odstěhovali do Styalu a zanechali jej s pocitem, že život uniká anebo se dokonce děje někde jinde, na nějakém místě, kam nebyl pozván. Vzrušovat se kvůli takovým věcem neměl v povaze. Nebylo mu to však ani nepodobné. Pravda je, že každodenní záležitosti na něj nepůsobily stejně jako na nás ostatní. Měl zvláštní dar ruch kolem sebe ignorovat. Na druhou stranu někdy temným svodům bezdůvodně podlehl. Malé věci se ho dokázaly hodně dotknout. Bezvýznamné události mohou vést k dramatickým rozhodnutím či velmi podivným myšlenkám.

Kniha

David Lagercrantz

Přiznání Alana Turinga

2016, Nakladatelství Leda, přeložila Zdena Pošvicová, 392 stran, 298 korun

Nyní se chystá tento svět opustit a inspiruje se přitom dětským filmem o nějakých směšných trpaslících, což je samozřejmě ironie. V životě nedostatkem ironie a paradoxů netrpěl. Zkrátil trvání války, přemýšlel hlouběji než většina ostatních o základních kamenech inteligence, ale byl podmínečně propuštěn a donucen brát odporný lék. Nedlouho předtím jej k smrti vyděsila kartářka v Blackpoolu a on byl celý den v hrozném stavu.

Co má teď dělat?

Zapojil dva dráty visící ze stropu do transformátoru na stole a na vařič postavil nádobu s černým kalem. Pak se převlékl do šedomodrého pyžama a z modré mísy na ovoce na poličce si vzal červené jablko. Jablko si večer dával často. Jablka byla jeho oblíbeným ovocem, a to nejen kvůli chuti. Jablka byla také… ale nic. Rozpůlil jablko, vrátil se do dílny a pak mu to došlo. Všechno zcela pochopil a nevidoucíma očima vyhlédl do zahrady. Není to zvláštní? napadlo ho, aniž doopravdy věděl, co tím myslí. Pak si vzpomněl na Ethel.

Ethel je jeho matka. Jednou o něm napíše knihu, aniž by sebemíň porozuměla tomu, co vlastně dělal, jenže dosáhnout takového porozumění popravdě nebylo zrovna snadné. Jeho život se skládal z příliš mnoha čísel a tajemství. Byl jiný. Navíc je mladý, přinejmenším v matčiných očích. Přestože nebyl nikdy považován za pohledného a po rozhodnutí soudu v Knutsfordu ztratil svou fyzičku běžce, nevypadal špatně. Od dětství nevěděl, která je levá a která pravá. Myslel si, že Vánoce mohou být kdykoli v roce, někdy často a někdy jen občas, podobně jako ostatní krásné příjemné dny. Zabýval se myšlenkami, které do jeho doby absolutně nezapadaly. Stal se matematikem, který zasvětil život něčemu tak prozaickému, jako je technický um, nekonvenčním myslitelem, který si vzal do hlavy, že naše inteligence je mechanická anebo dokonce počitatelná jako dlouhá, hadovitě se vinoucí číselná řada.

Především ale, což matky chápou obzvlášť těžko, onoho červnového dne už neměl sílu dál žít, a proto pokračoval v přípravách, které měly být později vnímány jako podivně komplikované. Bylo to tím, že jeho soustředění bylo narušeno. Cosi zaslechl, nejspíš kroky dole u vchodových dveří, zachroupání štěrku. V tu chvíli jej napadla absurdní myšlenka: někdo nese dobrou zprávu, možná z daleké Indie či snad z jiné doby. Zasmál se nebo vzlykl, těžko říct, pohnul se, a přestože neslyšel nic víc než kapky deště dopadající na střechu, v mysli mu uvízla myšlenka: Tam venku někdo je. Přítel, jemuž stojí za to naslouchat. Když šel kolem stolu, pomyslel si, chci, nechci, jako dítě otrhávající okvětní lístky. Každý detail na chodbě vnímal s živou přesností, jež by ho v příhodnější den fascinovala. Náměsíčným krokem vešel do ložnice. Na nočním stolku spatřil ležet výtisk Observeru a náramkové hodinky s černým koženým páskem. Hned vedle nich položil půlku jablka. Vzpomněl si na měsíční svit za školní budovou v Sherborne a ulehl na záda na postel. Vypadal klidně.

 

Následujícího dne také pršelo a mladý policista Leonard Corell kráčel po Adlington Road. Když došel na úroveň Brown Lane, sundal si klobouk, protože mu bylo i v dešti horko, a pomyslel na svou postel, ne tu hroznou ve svém bytě, ale tu, která ho čekala u tety v Knutsfordu. Hlava mu přitom klesla na rameno, jako by měl v tu ránu usnout.

Svou práci rád neměl. Nelíbilo se mu na ní nic – plat, pochůzky, papírování, ani prokletý Wilmslow, kde se nikdy nic nedělo. Došlo to tak daleko, že ani nyní necítil nic než prázdnotu. A to i přesto, že žena, která volala, se zmínila o bílé pěně kolem úst mrtvého muže a jedovatém zápachu v domě. Dříve by v Corellovi podobná zpráva rozhodně vzbudila zvědavost. Teď se jen vlekl kolem louží a živých plotů zahrádek. Vzadu bylo pole a vedla tam železniční trať. Byl čtvrtek 8. června. Očima klouzal po tabulkách se jmény a názvy domů.

Když našel dům označený Hollymeade, zahnul doleva a spatřil velkou vrbu, která vypadala jako velké staré koště. Zastavil se, aby si zavázal tkaničky, i když to nebylo potřeba. Dlážděná cesta vedla jen do půlky dvora a pak náhle skončila. Přemítal, co se tu asi stalo, přestože si samozřejmě uvědomoval, že ať už to bylo cokoliv, s dlážděnou cestou to nic společného nemá. Opodál u levého vchodu postávala starší žena.

„Vy jste hospodyně?“ zeptal se a ona přikývla. Byla to bezbarvá drobná stará paní se smutnýma očima, na niž by se Corell v mladších letech nejspíš příjemně usmál a položil by jí ruku na rameno. Teď se jen zamračil a následoval ji po příkrém schodišti nahoru. Nebylo na tom nic příjemného, žádné vzrušení ani zvědavost, která by policistovi příslušela, dokonce ani žádný neklid, jenom mu v hlavě znělo: „Proč musím tohle dělat?“

Již v hale pocítil ve vzduchu jakousi přítomnost, blízkost něčeho. Při vstupu do místnosti zavřel oči, popravdě řečeno snad kvůli těm podivným okolnostem mu hlavou projely až nevhodné představy sexuální povahy, jimiž se zde nemá význam více zabývat, snad postačí jen konstatování, že i jemu samotnému se zdály absurdní. Otevřel oči. Představy se v místnosti vznášely jako surrealistické oblaky, avšak rozplynuly se, když uviděl postel, úzkou postel, na níž ležel na zádech mrtvý muž.

Muž byl tmavovlasý, věk něco přes třicet. Z koutku úst mu po tváři stekla bílá pěna, která zaschla na bílý prášek. Oči měl zpola otevřené, posazené hluboko pod vyčnělým klenutým čelem. Z tváře mu sice nevyzařoval přímo klid, jeho rysy však prozrazovaly jistou rezignaci, takže Corell měl správně reagovat s určitým nadhledem. Pohled na smrt mu nebyl cizí a toto nebyl nijak děsivý konec, ale udělalo se mu nevolno a zatím mu nedošlo, že je to tím odérem, zápachem hořkých mandlí, který se v pokoji vznášel. Pohlédl oknem do zahrady a pokusil se vybavit si předchozí nepřístojné myšlenky, což se mu nepodařilo. Místo toho si na nočním stolku všiml půlky jablka. Corell si s překvapením pomyslel, že ovoce nesnáší.

Proti jablkům nikdy nic neměl. Kdo by neměl rád jablka? Z náprsní kapsy si vyndal zápisník.

Poloha muže v posteli je normální, zapsal si a přemýšlel, jestli je to dobrá formulace; zřejmě ne, ale na druhou stranu nebyla ani nijak zvlášť špatná. Kdyby nebylo obličeje, mohl být ten muž klidně považován za spícího. Naškrábal ještě pár řádků – ani s nimi nebyl spokojen – a prohlédl tělo. Mrtvý muž byl hubený, v celkem dobré tělesné kondici, ale měl nezvykle měkký, až téměř ženský hrudník. Neprohlížel ho sice nijak pečlivě, žádné známky násilí, žádné škrábance či pohmožděniny však nezjistil. Muž měl pouze trochu zčernalá bříška prstů a pak tu bílou pěnu v koutku úst. Přičichl k ní a pochopil, proč mu je nevolno. Zápach hořkých mandlí mu pronikl do hlavy. Pak se Corell vrátil do haly.

Na druhém konci chodby našel něco zvláštního. Pomalu se přiblížil k výklenku, odkud vedlo malé okno do zahrady. Visely tam ze stropu dva dráty a na stolku bublalo něco v kastrůlku. Může to být nebezpečné? Určitě nemůže. Místnost byla nějaká experimentální dílna. Byl tam transformátor a úchytky na dráty, také lahve, sklenice od marmelády a různé nádoby. Nejspíš nic, co by mu mělo dělat starosti. Zápach mu pronikl pod kůži a on se s odporem naklonil nad kastrůlek. Na dně mohutně bublala nějaká polévka a on si zčistajasna vybavil, jak kdysi v dětství viděl vlak uhánějící nocí, tak náhle a intenzivně, až se musel opřít o stůl a sotva popadal dech. Pak vyběhl ven a otevřel okno ve vedlejším pokoji. Pršelo. Měl šílený pocit. Nyní už si Corell nestěžoval. Byl rád, že zápach i temné vzpomínky odnesl vítr a déšť, a celkem klidně se rozhlížel po domě.

Dům působil bohémsky. Nábytek byl pěkný, ale bezmyšlenkovitě jen tak halabala rozestavěný, zjevně tam nežila rodina a už vůbec ne děti. Corell sebral zápisník z okenního parapetu. Obsahoval matematické rovnice, kterým snad kdysi rozuměl. Teď nerozuměl ničemu, mimo jiné také proto, že se text posetý kaňkami dal sotva přečíst. Roztrpčilo ho to, nebo se možná ozvala i závist, a tak nešetrně prohledal skleněný příborník vpravo od okna, kde našel sklenky na víno, stříbrné příbory, porcelánového ptáčka a ještě lahvičku s černým obsahem. Podobala se sklenicím v experimentální dílně, ale na rozdíl od nich na ní byla nálepka s nápisem Kyanid draselný.

„To mi mohlo dojít,“ zamumlal, běžel do ložnice a přičichl k jablku. Ucítil stejný zápach jako z lahvičky a z kastrůlku.

„Haló,“ vykřikl. „Haló!“

Žádná odpověď. Zavolal znovu, nato se ozvaly kroky a na prahu se objevila dvě silná lýtka. Vrhl tázavý pohled na šedavý obličej s úzkými ustupujícími rty.

„Jak že se váš zaměstnavatel jmenoval?“

„Doktor Alan Turing.“

Corell si do zápisníku zaznamenal, že jablko bylo cítit po hořkých mandlích, a také jméno muže, které se zdálo povědomé nebo v něm alespoň podobně jako mnoho jiného v domě vzbudilo temné vzpomínky.

„Nechal po sobě něco?“

„Jak to myslíte?“

„Dopis nebo nějaké vysvětlení.“

„Vy myslíte, že to byla…“

„Nemyslím si nic. Jen se ptám,“ řekl až moc přísně, takže když se ta nebohá žena vyděšeně zachvěla, pokusil se pokračovat trochu vlídněji.

„Znala jste zemřelého dobře?“

„Ano, nebo vlastně ani ne. Byl na mě vždycky hodný.“

„Byl nemocný?“

„Teď na jaře měl sennou rýmu.“

„Víte, že pracoval s jedy? Věděla jste, že něco dělá s jedy?“

„Kdepak, proboha, to ne. Ale byl vědec. Ti přece…“

„To závisí,“ přerušil ji.

„Můj pán se zabýval mnoha věcmi.“

„Alan Turing,“ pokračoval, jako by přemýšlel nahlas. „Byl snad kvůli něčemu známý?“

„Pracoval na univerzitě.“

„Co tam dělal?“

„Zabýval se matematikou.“

„Jakou matematikou?“

„To netuším.“

„Jistě,“ zamumlal a zašel do chodby.

Alan Turing. To jméno mu něco říkalo, ruku do ohně by za to sice nedal, ale něco nijak zvlášť pozitivního mu to říkalo. Ten muž zřejmě udělal nějakou hloupost. To bylo nanejvýš pravděpodobné, pokud se Corell s tím jménem setkal v práci. Chodil po domě a byl čím dál tím nervóznější. Roztržitě a naštvaně posbíral zbylé důkazy, pokud to tak lze nazvat, nu alespoň to byly konkrétní předměty: lahvička s jedem z proskleného příborníku, sklenice z experimentální dílny, několik zápisníků s výpočty a také tři sešity s ručně nadepsaným názvem Sny.

V přízemí zabrnkal na struny nenaladěných houslí a přečetl si začátek Anny Kareniny, což byla spolu s několika dalšími od Forstera, Orvilla, Butlera a Trollopa jedna z mála knih v domě, kterou znal. Jako tak často při jiných příležitostech i nyní mu myšlenky zalétly někam, kde vůbec neměly být.

Zazvonil zvonek. Byl to jeho kolega Alec Block. Na to, jak úzce spolupracovali, znal Aleca kupodivu jen málo. Kdyby ho měl popsat, nedokázal by říci víc, než že je stydlivý a plachý a většina ostatních v práci se k němu chová nepěkně, ale hlavně věděl, že je pihovatý a zrzavý, neuvěřitelně zrzavý.

„Zdá se, že si ten člověk vařil jed tamhle v kastrůlku, pak dal do té namíchané břečky jablko a do toho si párkrát kousnul,“ vysvětlil Corell.

„Sebevražda?“

„Vypadá to tak. Z toho děsného puchu je mi zle. Podíval by ses, jestli tu není dopis na rozloučenou?“