Vídeň
Ve Vídni, 27. prosince (Pův. dopis „Tribuny“)

 

Nejlépe vlézt si pod peřinu, přikrýt se až po uši a vylézt až po svátcích. Takovým způsobem jsem se rozhodla oslavit svátky! A divné: To, co by v Praze, v Berlíně, kdekoliv jinde, v kterémkoliv jiném městě na světě už dávno po měsíce bylo katastrofou, co by jinde už vyvolalo demonstrace, křiky, protesty a snad i revoluci – to se zde snáší v naprostém pořádku, s polo tupou, polo humornou rezignací. Mluví-li Vídeňák, dělá už jeho řeč vtipy na něj, každé slovo je kulaté, komické a koulí se, i když je nadávkou, hrozbou, vztekem, vesele od úst, v posledním vlastně naprosto nevážné.

Topiva není, uhlí není, dříví není, koksu není. Vlaky nejedou v celé zemi, továrny stojí v každou chvíli, obchody v pět hodin zavřeny, v restauraci, v kavárnách od osmi hodin hoří blikavá karbidová lampička. Hrozí se, že se zavře elektrický proud pro soukromou potřebu a že se bude musit svítit svíčkami, kterých nelze koupiti! Topit není čím, vařit není čím. Tisíce lidí jdou denně do Vídeňského lesa na dříví a přinášejí mokré kusy stromů, které v kamnech se doslovně vaří a tepla ovšem nedají. Na konečných stanicích periferií vídeňských čekají trpělivě zástupy lidí s baťohy, pytli, kabelami plnými dříví; ženy, starci, děti s ohromnými náklady. Ve tmě vypadá celá karavana groteskně až k úděsu, jakoby tajemně se pohybující les. Pod nákladem dříví není člověka téměř viděti. Všichni ti lidé rovnají se jeden po druhém do elektrické tramvaje s oslí trpělivostí, se zmrzlýma rukama, otlučenými a podrápanými údy, řidič s touže trpělivostí snáší rány a ústrky, kterých se mu dostává ode všech zad naplněných dřívím. Za dvě minuty vypadá vůz jakoby dřívím nacpaný. Ovšemže se při tom křičí, nadává, zlobí se, stěžuje se, ale to vše není tak zlé, to není tak míněno, to je tak rozkošně po sousedsku neškodné a hloupé a tupé – cítíš, že zde vůbec není protestu, že právě jen se slovně doprovází celá každodenní procedura asi jako se při práci zpívá; aby to šlo veseleji od ruky.

Kniha

Milena Jesenská, Marie Jirásková

Křižovatky (Výbor z díla)

2017, Nakladatelství Torst, 888 stran, 599 korun

Druhá polovina lidí dříví odprodá. Za 2 K kilo. Na nádražích stojí chlapci s pytli, s vozíčky. Po ulicích jezdí vozíky s dřívím. Chceš-li si zatopit, dej se na cestu ulicemi a hledej muže s dřívím, nejbližší vozíček zastav a plať, smlouvej, plať a zase plať. Dříví je ovšem nesekané, neřezané. A řezání plať znovu. Za dopravu plať znovu. Ovšem, než se ti dostane dříví do bytu, je ho polovina. Pak zaplať vysoké spropitné, dej sklenici vína, potřepej tomu dobrému muži rukou a poděkuj se. A buď rád, že vůbec něco máš.

S jídlem právě tak. To, co se týdně dostane, stačí při největší skromnosti – kvantitativně i kvalitativně – jednou týdně na bídnou večeři. Na osobu je bochník chleba (láber!), a vzdor dvouleté škole, ve které prodělávám vídeňskou bídu s nouzí, nepodařilo se mi tento žlutý, tvrdý, starý, plesnivý „dárek boží“ spolknouti. Nezbývá než opatřit si věci ve „Schleichhandlu“, který je zde rozvětven snad víc než kde jinde. V městě dole jsou delikatesní obchody, kde je za výkladem několik jablek nebo svatojánského chleba – aby se neřeklo. Pult prázdný, košíky, sudy prázdné a krám přece plný lidí. Ti lidé však nejdou k pultu a neřeknou, jak to bývá v krámě, dejte mi to a to. Ale našeptají něco prodavači, ten šeptá zpátky, a po chvilce špitání zmizí a přinese už zabalený balík, přijme už odpočítané peníze a kupec odchází. Pro neznámého není nic k dostání. Pro zasvěcence jsou likéry, vína, čokolády, masa, šunka, drůbež, salám, vše, co chceš. Ovšem, na cenu se neptej. Dostaneš balíček, pošeptá se výška ceny, zaplať a už koukej, abys zmizel.

Nedávno jsem se vydala na pouť za chlebem. Ke všem hokynářům, pekařům, mlíkařům, číšníkům – nadarmo ovšem. Až mi jedna dobrá žena poradila, abych šla na chlebovou burzu na „Gürtel“. Podle udané adresy jsem našla malou vinárničku, od shora až dolů plnou neprodyšného modrého kouře, takže téměř viděti nebylo. Je plná lidí, všichni stojí. Chvílemi přicházejí jeden od druhého ke třetímu. Všichni hovoří, křičí, všichni vyjednávají. Zde dostaneš vše. Zde dostaneš chleba – arci za 50 K jeden! bochníček – toho smradlavého, plesnivého chleba!, zde dostaneš mouku 50 K kg, rýži 80 K kg, vajíčko 8 K kus, svíčky 8 K kus, máslo 200 K kg, maso – 150–250 K kg, husu 1000 K!, vše! Uhlí, dříví, potraviny, látky, vše za šílené peníze. A to nejpozoruhodnější: všichni bez výjimky, kteří zde prodávají, jsou dělníci. Stála jsem uprostřed té místnosti užaslá, jak je svět ne jednou, ale třikrát obrácený nohama vzhůru, takže vlastně už vůbec nevíš, kde jsou nohy a kde je hlava! Celý svět, všechny noviny, všechny schůze, všechny přednášky točí se kolem dělnictva. Všichni volají na pomoc, na pomoc proletariátu, na pomoc rachitickým dětem, které se tísní po pěti, po osmi v jednom pokoji o dvou postelích, na pomoc bídou zaviněné prostituci! Všichni – téměř všichni – jsme srozuměni, jsme nadšeni, jsme ochotni; zde jsou dělníci, mající spoustu peněz, prodávající nejlepší věci za nejvyšší, nejnestydatější ceny; je jich sta a sta; nikde stopa bídy. Mají kožichy. Mají dobré boty, mají volný čas, mají peníze. Znám několik rodin. Jedna – třináctičlenná –, v jejích třech každý den vytopených pokojích je mnohem tepleji než v mém jediném, a nikdy nevaří k večeři to, co já vařím – prostě, že by je to neuspokojilo. Snídají bílou kávu s bílou buchtou a všech třináct mají červené, plné tváře, po podvýživě ani tušení. Vídeňskému dělnictvu není zle, budiž mu třikrát přáno! Ale zle se mu nevede! Hůře je se státním úřednictvem, s lidmi s mizerňoučkými platy a četnými rodinami, s poštovními úředníky atd. – zde snad je nejvyšší a neukazující se bída! A ovšem spousta těch, kteří právě nejsou dělníky, spousta vdov, mrzáků, metařů, listonošů, malých řemeslníků – tyto rodiny se skutečně tísní ve Favoritech a Ottakringu v zatuchlých pokojích s rozvěšenými hadry v úzkostiplné, holé bídě. Přitom venku hraje patnáct divadel, přes enormní ceny denně vyprodaných (jedna lóže při Straussově premiéře „Žena beze stínu“ stála 1000 K!, obyčejné sedadlo v přízemí v opeře při nejjednodušším představení 60 K!). Dvacet kabaretů, dvacet barů, spousta restaurací, kde není možno večeřet pod 200 K, vše plné. Na ulici nejbarevnější plakáty a reklamy všeho druhu zábavných podniků. Kina – v každé ulici téměř, kavárny – v každé ulici téměř – přeplněny. Módní obchody Kärufnerstrasse plny lidí. Kožešiny, šaty, látky, klobouky, boty. Jedny boty 1200 K! Závratné ceny za prádlo, za oděv, za rukavice. A přitom se kupuje stále jakoby zuřivěji, vztekleji. Jsou lidé, jimž není nic dosti drahé, dosti moderní, dosti nové. Vídeň jí plnými ústy, Vídeň tančí, Vídeň se baví, zpívá, hraje valčíky a operety nesmyslněji než dřív. A tatáž Vídeň umírá, volá k celému světu, je plna reparačních komisí a její političtí vůdcové jezdí po celém světě o pomoc. Vlaky nejedou, obec nemá chléb, nemá mouku, nemá brambory, pošta, telefon, telegraf, vše funguje s bídou a nouzí neuvěřitelně pomalu, v nemocnicích a klinikách leží lidé v roztrhaném prádle a ve věznici řvou ubozí zločinci hlady a zimou tak, že lidé bydlící kolem státního vězení nemohou spát!

Přitom jsou místnosti, herny do rána otevřeny, kde se vydělávají statisíce, přitom se na burze dělají úžasné obchody s valutou. Tisícikoruna neznamená a není nic. Ani pro obchodníka, ani pro zbohatlíka, pro restauratéra, pro majitele kavárny, pro kupce ani pro zloděje. Za tisíc korun dostaneš jednu blůzu, jeden pár bot, pět kg sádla. Ještě loni dalo se s tisíckou vyjít v měsíci. Dnes nevyjdeš v týdnu.

Vídeň je šílená – či svět je šílený? –, Vídeň je v posledních tazích své slávy, a co ji nese, je stará tradice velkoměsta, je právě ta okolnost, že už je po léta všecko v běhu, že jsou už vystaveny veřejné budovy, hotely, restaurace, bary, divadla, že celý mechanismus funguje i tam, kde jde naprázdno. Ale nejhůře je zde nám, nám Čechům. V Čechách jsme vlastně doma a zde jsme nuceni nésti s sebou tíhu jiných, aniž by nám naši jen trošku pomohli! Nebylo by možno pro příslušníky České republiky pootevřít hranice nebo umožnit poštu a provoz? Nemohli jsme od svých dostati ani kus vánočky, ani drobet mouky k Ježíšku. Tak – jak říkám – nezbývá nic jiného než přespat vánoce pod peřinou jako syslové.

Tribuna, 30. 12. 1919


 

Kino

Vždy se divím, čtu-li někde, že se kino přirovnává k divadlu, že se hra odsuzuje nebo obhajuje, jedno proti druhému, že se mluví o uměleckosti nebo neuměleckosti kina oproti divadlu. Myslím, že by se dalo o kinu říci mnoho zajímavého – např. o jeho sexuálním účinku na masy (mnohem více než o etickém nebo estetickém) nebo o jeho propagátorské činnosti nebo o vkusu a dekoracích a snad i o technické, v mnoha bodech nesmírně zajímavé stránce – ale právě vytýkání této konkurence se mi zdá naprosto zbytečné – snad i povrchní?

Je-li konkurence, je jistě úplně vnější: může býti poukázáno na ceny sedadel; na délku a rozmanitost programu; na vytopené místnosti; na láci nebo drahotu vstupenek toho či onoho druhu zábavy pro určité nivó publika; na okolí, na sto jiných vnějších věcí. Ale právě vnitřní a umělecká konkurence odpadá sama sebou z rozpočtu – právě tím, že u kina je uměleckost tak vyhraditelná v omezené možnosti, která nemá s divadlem jediného styčného bodu. Mluví-li se v divadle o umění, mluví se o autoru, o dramatičnosti, o slově, o problému, o hloubce myšlenky, o jejím vztahu k životu. Mluví-li se o kinu v uměleckosti, může se mluviti o technickém výkonu, který může býti dokonalý – ať už fotogra e, režiséra, herců nebo námětu –, ale vždy jen ve smyslu reproduktivním; v divadle se nebavíme, v divadle posloucháme, srovnáváme, učíme se, hledáme. V nejhorším případě se zajímáme. V kinu? A zde to právě leží: co děláme v kinu?

Znám lidi, kteří sedí denně v kavárně od poledne do noci. A ne, že by neměli domova, ne že by doma nebylo teplo, že by nebylo na čem a z čeho doma vařit, že by nebylo doma klidu a prostoru. Tyto všecky výmluvy dnešní doby na ty lidi, které mám na mysli, neplatí. Ti seděli v kavárně před válkou (s tím rozdílem, že déle, poněvadž byla déle otevřena), ti budou jistotně seděti i po válce. Ani nemyslím povalovače, zahaleče, vůbec bezcenné lidi v kterémkoli slova smyslu. Mnozí z nich jsou vynikajícími umělci, kteří mají myšlenky, kteří mají nápady, kteří je ztělesňují jakýmikoliv prostředky. Mnozí z nich pracují denně svou občanskou práci a zbytek dne prosedí v kavárně. To je něco jiného než vnější nespořádanost života. Nějaké hledání neutrálního ovzduší. Možnost zapomenouti se – nemysliti na sebe. Nutnost existovat co možná nejméně ve způsobě privátního já. Nadlehčení života.

Nuže! Znám lidi, kteří mohou denně být v kinu. Ne, že by nechtěli pracovat, nebo že by nevěděli, co dělat. Ale proto, že je to duši tak pohodlné sedět v kinu.

Vše co se vidí, je zdánlivě stejné jako život. A přece, jaký ohromný – a jak pohodlný rozdíl. Zde se jedná o lásce a nenávisti, o dobru a zlu, o čestnosti a bídáctví. Zde vystupuje intrikán, koulí očima, zatíná pěstě. Vy víte se vší určitostí, že bude nakonec dopaden a že se čisté dívce, která miluje se vší vroucností chudého hocha, který je jí věrný a který jistotně udělá kariéru jen tak, jakoby náhodou – určitě nic zlého nestane. Není to krásné? Nemůže se jí nic stát, jinak by to nebylo mravné, jinak by to nebylo cenzurou propuštěno. Zde jsou zlé ženy, které kouří, leží v nedbalkách na otomaně, a dobré ženy, které šijí prádlo, čtou knihu, hrají na klavír nebo laskají malé děti s kudrlinkami. Víte s naprostou jistotou, že jsou dobré a že není vůbec možno, aby měly v duši něco zlého, a o zlých víte, že jsou zlé a že zasluhují vašeho opovržení, nesoucitu. Nemusíte se vůbec bát, že jim ukřivdíte a můžete se spolehnout, že budou potrestány dříve, než odejdete a že trest bude spravedlivý. Zde se hrdinní, čestní mužové odvažují pro milovanou ženu života, nasazují čest, jmění, jméno, zdraví, existenci. A druzí, kteří ženu jenom prostě chtějí, přibližují se k ní zezadu, s ďábelským výrazem uchopí ji za rameno – a jsou-li odmítnuti, uklánějí elegantně hlavou, nejsou-li, sedí „potom“ v lenošce, ale v každém případě kouří cigaretu koutkem úst, což je velmi cynické, mají pyžama a černé vlasy, poznáte je okamžitě, opovrhujete jimi plni ošklivosti.

Pravda, jak krásný byl by svět, kdyby byl takovým. Jak pohodlné by bylo, kdyby byl člověk zaručeně buď dobrý, nebo zlý, kdyby byly ženy špatné, nebo hodné, věrné, nebo nevěrné, svedené, nebo čestné, dobročinné, nebo zločinné!

Jak laskavý, jak milosrdný je ten svět zde, kde jsou plnými ústy vysloveny naprosté veličiny, kterých se v životě nikdy nedohledáme, nikdy nedohádáme, nikdy nedohmatáme. V našem světě jsou lidé dobří a zlí současně, věrní i nevěrní, potupení i hrdí. Každé srdce je složité, každý život těžký a nerozřešený, štěstí nahodilé, nepodmíněné dobrotou a zlem. Vše je tisíckrát jiné, než sami víme. Neumíme prchat v poslední minutě okénkem vysoké věže po stametrovém provaze, který jsme si utvořili z vlastní košile – neumíme skákat šťastně, jsme-li dobří, a nešťastně, jsme-li zlí, po střechách jedoucích vlaků a z mostů do vod, na naše dědictví nečekají zločinci, kteří by naše pravé dědice zazdívali do podzemních sklepení, a nevěstky, které potkáváme, nejsou démonické ženy, ani ženy s tragickými osudy, které rozrývají naše srdce zoufalým smíchem; muži, které máme, nás podvádějí, aniž by byli vyvrheli lidské společnosti a naši milenci jsou zcela obyčejnými úředníky, kupci, ministry, herci, aniž by byli svůdnými a neodolatelnými pekelníky!

Luštíme smysl své jsoucnosti. A hle, zde je rozluštěn a to rozluštěn se vší falešností naší představy o životě! Tak příjemně! Tak laskavě! Tak pohodlně! Jak je sladké myslit chvíli mozkem těchto lidí na plátně, odpočinout si od problému svého života a vidět průzračný, samozřejmý život světelných přeludů, cítit velikými vášněmi a silnými, přímými, neproblematickými, nesložitými srdci všech postav, šinoucích se před námi v krásných toaletách (i když není čeho jíst) s leskem nádherné scenérie a melodií valčíků, které skřípe orchestr.

Kino je něco jiného než zábava. Kino je možno přirovnat s alkoholem pijáka, s opiem kuřáka opia – s čímsi, co nechá zapomenout, s něčím, co příjemně lechtá, co pohodlně kolébá. S něčím, čemu se poddáváme tak rádi my zbabělí, tím bezmocní, co zkreslí život – aby se v něm lépe mohlo – o něco snáze vydrželo – o něco lehčeji sneslo žít.

Tribuna, 15. 1. 1920


 

Jak se ve Vídni lidé živí

 

Většina obyčejných smrtelníků jí v takzvaných společenských kuchyních (Gemeinschaftsküchen). Jsou různé: žurnalistická, umělecká, občanská, akademická, úřednická – jsou v různých okresech, téměř v každém okresu jedna nebo dvě, a podobají se sobě jako vlas vlasu. Všechny jsou stejně laciné – 6–6,50 K rak. za oběd, ve všech to nesnesitelně páchne zelím a špatným omastkem, ve všech se jí bez ubrusů s plechovými, zohýbanými příbory a ve všech je denně totéž: polévka: špinavá voda se zavařenými kroupami, fazole nebo zelí čili zelí nebo fazole, v masitý den k tomu přibude kus smradlavého salámu nebo sekaného masa, jakési divné kaše ze salámu a housky. Pak kousíček koláče s povidly, z těsta, ve kterém je černá mouka, voda a velmi mnoho droždí, aby vyletělo rychle vzhůru. Za 6 K není možno více připravit, má-li se dokonce i vydělat. Ale také není možno se touto stravou nasytit a za čtrnáct dní prostě nelze do takové místnosti vejít, aniž bys neměl nutnost zvracení při pouhém zápachu. A přece: co zbývá? Za 6 K si nikdo doma neuvaří ani mrkev, ani snad to zelí, to strašné, zatracené zelí, kterým páchne celá Vídeň, každý dům od shora až dolů. Vím se vší určitostí, že nevezmu zelí do úst, co živa budu, nebudu-li musit – tak je nos, ústa, žaludek, všechno stále plno zelí. –

V těchto kuchyních jedí studenti, ženy úředníků (úředníci mají v bankách zařízeny kantýny, ve kterých platí o něco málo méně a jedí o něco málo lépe, ale stále ještě hrozně), profesoři, všichni zaměstnanci divadel bez velikých gáží a s velikými nadějemi, učitelstvo, žurnalisté, vdovy po všech možných radech a hodnostářích. Někdy i celé rodiny i s dětmi a služkou. Všechna ta spousta duší velikého města, která nemá buď dosti peněz, aby jedla pořádně, anebo dosti odvahy, aby nejedla vůbec – totiž, aby žila bez pořádku a živila se, jak Bůh dá. To je nejtíže postižené obyvatelstvo Vídně – lidé, kteří nemají možnosti stesku, protestu, stávek a vymáhání, kteří mlčky na prvního rozdělují krejcárky a kteří, mají-li se obout, nemohou ten měsíc jísti a jedí-li, musí chodit v blátě po špičkách, poněvadž na podrážky nezbylo.

Ale ve Vídni je možno také jísti a píti, jak hrdlo ráčí, dovolí-li kapsa. Jsou hotely a restaurace, které poskytnou jednoduše všeho. V každé větší restauraci ve vnitřním městě (Operarestaurant, Imperial, Schöner Mozartrestaurant, Hopfner a desítky jiných) se dostane drůbež a pečeně, nejrůzněji upravené, výborné polévky, znamenité dorty a moučníky. Na jídelním lístku stojí cudně napsáno jen to, co je dovoleno. Ale vybíráš-li, skloní se číšník nad tebe a tajuplně zašeptá: „Je libo uherské zelí, prosím?“ Zelí! lekneš se a ptáš se: „Co je to?“ „Ach, něco výtečného,“ odpovídá blahosklonně a soucitně. Ptáš-li se, co je to, nejsi příliš „nóbl“, miláčku; kdybys byl, věděl bys to. „Nuže přineste mi zelí,“ rozhoduješ se. Za chvíli přinese vlnivým pohybem talíř, který vypadá jako kopa zelí. Ale pod kopou je skutečně vždy „něco výtečného“, třeba: vepřová pečeně! Nebo: telecí pečeně! Smažený řízek! Přírodní řízek! Kus kuřete! Husí stehýnko! Srnčí kýta! Ach – zázraky!

S moučníkem také tak. Na jídelním lístku stojí: Nudle. Povidlový závin. Krupicové íčky. Ale dovedeš-li inteligentně hovořit s číšníkem, objeví se v koutě skříňka a v té skříňce dorty se smetanovým krémem, máslové buchtičky, nejlepší zavařeninou plněné křehoučké koláčky, kterých možno na posezení sníst i dvacet, bábovkové cukrové řezy. V restauracích jako je Sacher, kde dnes jedí téměř jen cizinci, možno objednat nejra novanější pokrmy s majonézami a kaviárem nebo čokoládový puding se smetanou, nebo „pèche à la melba“ – zmrzlinu s ovocem a krémem. Arci u Sachra nelze večeřet pod 500 K. Myslím, že v celé Praze by se nikdy nedostala jídla tak připravená a tak výborná jako ve Vídni. A nejen v Praze – v mnohých městech ne. Ó – Vídeň ví, co je požitek, Vídeň si ho nedá urvati ani když sta a tisíce jejích dětí zoufale jedí zelí. Čas od času je některá ze známých restaurací na několik dní policejně uzavřena. Ale to neškodí. Naopak – dělá to reklamu. – Pravda – věděli asi proč ji zavřeli – jedlo se tam asi přes míru dobře!

Právě tak výborně se jí ve velkých hotelích. V Bristolu, v Grand-hotelu, v hotelu Kranz, kde bydlí většinou Maďaři, Angličané, Francouzi a jiní lidé se spoustou peněz. Tito cizinci dostávají denně mléko, máslo, bílé housky, šunku, vejce od různých obchodníků, kteří je dodávají až do pokoje a za – cizozemské peníze, a poměrně malou cenu. Co je pro Francouze několik franků, dostane-li tak výtečnou snídani? A pro dotyčného obchodníka je frank arci více než i nejnestydatější cena v rakouské koruně. –

V poslední době možno jísti i v kavárnách. Bylo by asi těžko si vymysliti město, které by mělo tolik kaváren jako Vídeň. Není ulice, aby v ní nebyla alespoň jediná kavárna, spíše jsou tři, čtyři a vždy naprosto plné. A kavárny mají své tváře; každá jinou! Jsou kavárny bohémské, kde sedají žurnalisté, literáti, herci, umělci – ale také nejpodivnější lidé, nejzvláštnější typy, o nichž se neví, odkud se vynořili, lidé s groteskním oděvem, groteskními tvářemi a groteskním životem. Lidé sem přicházejí po léta a znají se.

O ženách se ví, kdy byly poprvé přivedeny a kým. Ví se, s kým byly nevěrny prvnímu milenci a rozvádějí-li se, proč a pro koho. Stěhují se od stolu ke stolu a své bývalé milence a muže vidí denně dále u jiných stolů a s jinými ženami. Jsou zde nepřátelství, přátelství, tábory, společnosti, mínění, všichni ti lidé po léta provlékají své životy kolem kavárenských stolečků a kavárna uvyká na scény, tragédie, veselohry, na oslavy nově vydané knihy, na nadávky nad špatnou kritikou. Kavárna dostává tvář. Nuže, i zde možno večeřet a co více – zde možno večeřet i na dluh. Je zde vždy číšník Anton nebo číšník Franz – a ten zná své básníky a kritiky a ví, kolik možno na prvního od nich očekávati. A podle toho lze večeřeti na dluh – sýr. Nebo – dnes: Korned boeuf. I vejce ve sklenici nebo sardinku. Ovšem, vše úžasně drahé. Ale draze večeřeti někdy na dluh je někdy lacinější, než lacině večeřet a platit – tajemství, které každý nepochopí.

Jsou jiné kavárny, s jinou tváří. Uprostřed hraje kapela. A kolem stolků sedí směsice nejrůznějších lidí, paničky, které hovoří, milenci, kteří mlčí, děvčata-bludičky, které hledají. Je zde úžasný rámus, valčík hýbe v rytmu jazyky, pije se čokoláda a jí výborné pečivo!

Jsou „keťasské“ kavárny. Zde lidé téměř všichni stojí, oblečeni, s klobouky na hlavách. Pijí barové nápoje a jedí chlebíčky se studeným masem nebo housky s máslem a zavařeninou ve stoje. Uzavírají se závratné obchody. A prostředník těchto všech obchodů je – vrchní číšník. Stačí, abys k němu šel, vtiskl mu nějakou tu stovičku – takový číšník vydělá denně tisíce – do ruky a řekl: „Pane, mám tolik a tolik vagonů uhlí, mouky, svíček, kondenzovaného mléka, pomerančů, inu, co právě máš – komu to mám prodat?“ – Odpoví: „Ten pán u třetího stolku nalevo by koupil snad, ale ne celý vagon.“ Nebo: „Ach pane, právě odešel ten, koho potřebujete. Ale přijďte zítra v půl čtvrté, bude jistě zde!“ Nebo: „Ne, uhlí dnes neprodáte, ale máte-li medikamenty, máte? Nuže pane, tam v rohu u pravého stolu je prodáte.“

Těmato rukama procházejí medikamenty, kterých v celé Vídni nelze koupiti a které jdou okamžitě do státu s lepší valutou a kvůli jejich nedostatku lidé v nemocnicích a sanatořích se mučí a snad i umírají. –

Vrchní číšníci vídeňských kaváren, barů a hostinců žijí takto: Blízko Vídně moderně zařízená vila s pohodlím a obsluhou, kam se jezdí každý třetí den a kde je člověk „svým pánem“. Druhé dva dny se pomáhá do kabátu a s úklonou béře spropitné.

Kolik nesmyslů leží v zařízení, kterému říkáme: Velkoměsto!...

Tribuna, 27. 1. 1920

 

Související