Dětství, mládí, studia; Vídeňská univerzita (1850-1882)

T. G. Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně, v jednom z center moravského Slovácka. V době Masarykova narození v Hodoníně žilo 65 židovských rodin (215 Židů). Byli to většinou obchodníci, majitelé hostinců, řemeslníci, jeden lékař, kantor a učitel. Patřili k zámožnější vrstvě obyvatelstva. Od roku 1863 existovala v Hodoníně synagoga, vedle ní stála budova židovské školy. Po zrušení školy navštěvovaly židovské děti veřejnou německou školu.1

Dějiny Židů v Hodoníně jsou doloženy od první čtvrtiny 17. století, sahají však dále do minulosti. Hodonínský hřbitov byl založen v roce 1620 a zrušen v sedmdesátých letech 20. století za komunistické vlády. Majitelkou hodonínského panství byla od roku 1762 císařovna Marie Terezie, která ale již v roce 1744 Židy z města vypověděla a obec zrušila.

Poté co jim byl povolen návrat, nacházelo se v roce 1753 v Hodoníně 109 židovských rodin, za císaře Josefa II. v roce 1783 přibylo dalších 13 rodin. Počet židovských obyvatel vzrostl v roce 1910 na 976.2

Masarykův otec pocházel z Kopčan nedaleko Holíče,3 z míst, která leží na východ od řeky Moravy, na Slovensku. Holíčské panství koupil v roce 1749 manžel císařovny Marie Terezie František Lotrinský. Obě panství, holíčské a hodonínské, se tak postupně ocitla v majetku císařské rodiny. V Kopčanech i v Holíči rovněž existovaly židovské obce.

Kniha

Miloš Pojar

T. G. Masaryk a židovství

2016, Nakladatelství Academia, 304 stran, 350 korun

Rodina Masarykovy matky byla po několik generací usedlá v Hustopeči,4 kde existovala obnovená židovská obec od poloviny 19. století. Zrekonstruovaná původní synagoga tam stojí dodnes, hřbitov byl zrušen v osmdesátých letech minulého století.5

Masarykovi rodiče se s dětmi postupně stěhovali z Hodonína do Mutěnic a zpět do Hodonína, poté rodina žila v letech 1856–1862 v Čejkovicích, kde bydlelo několik židovských rodin, a mezitím v letech 1858–1859 a pak v roce 1864 v Čejči.6

Židovské obce existovaly i v dalších dvou městech na Slovácku, a to v Břeclavi a ve Strážnici. Strážnická obec byla starší, již z počátku 15. století; v polovině 19. století tvořili Židé ve městě 10 % obyvatel a pobývali v 80 domech.

Masaryk začal navštěvovat školu v Hodoníně, záhy potom vesnické školy v Čejkovicích a Čejči. V letech 1861 až 1863 chodil do dvoutřídní piaristické reálky v Hustopečích a v roce 1865 udělal zkoušky do primy piaristického gymnázia ve Strážnici. Téhož roku byl ale přijat do sekundy německého gymnázia v Brně.

Masaryk měl v dětství tudíž dostatek příležitostí ke kontaktu s židovskými rodinami, ať už usazenými na vesnicích, nebo žijícími ve větších obcích v Hodoníně, Hustopečích nebo ve Strážnici.

Dojmy ze svých prvních setkání s židovským světem popsal Masaryk ve vzpomínkové črtě Náš pan Fixl: „V letech padesátých (minulého století – zní to tak minule, daleko) na Hodonínsku každý ten Slováček byl vychováván k antisemitismu; vychován rodinou, školou, kostelem, celou společností. Maminka nám zakázala přibližovat se k Lechnerovým, židé potřebují prý křesťanské krve, krve dětské. Vyhýbal jsem se tedy Lechnerovu domu vždycky velkou oklikou, a tak to dělali všichni čejkovští kluci kamarádi. Na kázáních co chvíle jsem slyšel napomínání proti židům a stejně ve škole. Pan kaplan, když byl v nejlepší míře, vždycky požádal pana učitele, aby zahrál tu ‚židovskou‘, odrhovačské napodobení židovského modlení. Bydlili jsme vedle pana učitele; když k němu přišel pan kaplan, obsluhoval jsem a slýchal jsem tedy tu ‚židovskou‘. Po způsobu venkovských milovníků hudby pan kaplan ke všem kusům přibručoval nějaký ten text, při židovské ‚tajterl-tajtrl-tajtrlaj‘ – a jak se tomu sám smával!

Pověra o křesťanské krvi se mně tak vžila, že jsem pokaždé, když jsem se náhodou dostal poblíž nějakému židovi – schválně jsem se nepřibližoval žádnému – okukoval jeho prsty, nelpí-li na nich krev. Ten hloupý zvyk jsem měl dlouho.

A přeci jsem tenkrát měl rád pana Fixla, ‚našeho pana Fixla‘, jak jsme doma říkávali. Teprve teď ve vzpomínkách si uvědomuji, že rodinný náš antisemitism připouštěl jednu výjimku přímo filosemitskou; ale jako dítě jsem si neuvědomil, že pan Fixl byl také žid. Pan Fixl byl z Hodonína hausírník; matka od něho kupovala plátno a všecky prádelné potřeby vůbec. Čas po čase k nám přicházel pan Fixl a my všichni jsme se jeho příchodu těšili; rozprostíral před námi hromady svého zboží, o každém nám řekl, odkud je, ze které fabriky, komu už toho a toho kus prodal a kolik; pověděl, co je v Hodoníně a v okolních vesnicích nového, živé, zajímavé noviny. Rozumí se, při tom udal nějaký ten klípek, ovšem, že pod rouškou tajemství. Na konec jsem já vždycky dostal kousek tužky (plevajz jsme říkali) – pana Fixla jsme zkrátka a dobře měli velmi rádi. A byl to pan Fixl ‚náš‘.

Poznáním, spolužitím, hospodářskou vzájemností zapomnělo se na krev – ta pověra platila jen pro ty židy, se kterými jsme se nestýkali a větším dílem, že každý rituální pověrec měl nebo má svého pana Fixla. Židovské děti měly svou školu nebo svého učitele, rostli jsme tedy každý od sebe, člověk člověku cizí a odcizený. Oni měli své ghetto židovské, my své křesťanské.

Teprve na reálce v Hustopeči měl jsem spolužáka žida. Ale vyhýbal jsem se mu a díval se mu na prsty... Natrápili jsme se ho všichni dost a nekřesťansky, a přece byl to hoch z gruntu dobrák, nechytrý, špatně se učil a vůbec in natura vyvracel všecku tu naši židovskou psychologii. A tento žid spolužák stal se mému antisemitismu Damaškem. Udělali jsme jednou výlet na pálavské kopce. (Neříkali jsme: hory.) Na zpáteční cestě zdrželi jsme se na svačině v hospodě v Dunajovicích; pilo se víno, pivo, starší kouřili, profesoři dováděli s námi a terčem vtipů byl ‚Leopold‘. (Pamatuji si dobře na jeho tvář, ale příjmení jsem zapomněl; jen vím, že bylo ve jméně jeho nějaké to s.) Slunko zapadlo – Leopold zmizel od stolu, až byla po něm sháňka; našli ho; stojí prý za vraty, s řemínky na čele prý se modlí. Hoši odbíhali, aby ho viděli a škádlili ho i při modlitbě. Šel jsem se na něho také podívat. – Nezapomněl jsem nikdy, jak mne Leopold zarazil: stál za vraty, na místě nečistoty, patrně aby nebyl viděn, tam že by ho nikdo nehledal. Klaněl se, modlil. Rázem nebylo mně do vtipů. My jsme skotačili a Leopold nezapomněl na svou modlitbu; od toho okamžiku byl můj antisemitismus podvrácen, třeba že ještě ne překonán, ale byl podvrácen nábožensky.

Rodiče dostali se tenkrát zpět do Hodonína a měl jsem příležitost poznat židovské město a seznámil jsem se s více židy; ghetto předsudků se zkušeností rozbořilo, poznáváním, srovnáváním postřehoval jsem, že jsou židé a židé jako křesťané a křesťané. Ze známosti vyklíčilo přátelství a přátelství věrné, pěkné. V Brně, ve Vídni kruh mých známých židů se rozšiřoval, předsudky mizely, třeba že zvyk z dětství se občas ohlašoval; na zvyk je mocný, hrozný.

Mladší generace, vyrůstající spolu již v národní škole, nemohou pociťovat toho antisemitismu, jejž jsme pociťovali my. Tu se více filosofuje o hospodářském rozdílu nás křesťanů a židů, čtou se teorie Wagnerovy, Nietzscheovy, Lagardeovy, Gobineauovy; my jsme prostě měli antisemitism pověrčivý, v podstatě klerikální.

Není to divné, že my Čechové nemáme žádného theoretika antisemitismu? V Hilsnerově aféře ohlásil se ten primitivní, starý, trochu divošský antisemitism a podmanil si i značnou část inteligence. Nejednou jsem tenkrát vzpomínal Leopolda za vraty dunajovickými – snad jsem odčinil všecko to nepěkné, k čemu mě kdy svedl můj bývalý antisemitism.

Mladší generace nemají již ghetta, asimilují se snáze, srůstají. Asimilace – vzpomínám na Lechnerovic děti, které nám dětem byly taboo, kdežto pan Fixl byl náš. Padlo ghetto – ale žid nemůže se státi vyšším důstojníkem, nemůže se stát vyšším soudcem, nebývá profesorem na střední škole, ovšem nemůže být učitelem, nevolíme ho za starostu atd., posud míváme jen pány Fixly, naše pány Fixly. Asimilace?...“7

Ve zkrácené podobě vzpomínku Masaryk zopakoval až Karlu Čapkovi v Hovorech: „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jaktak smířil; to bylo na reálce v Hustopečích. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já ze zvědavosti za ním, on se postavil za rozevřené křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se nějak zastyděl, že se Žid modlí, zatímco my si hrajem. To mi tak nešlo z hlavy, že se modlí stejně vroucně jako my a že nezapomíná na modlitbu ani za hry...

A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“8

V letech 1865–1869 studoval Masaryk na německém gymnáziu v Brně. Moravská metropole měla tehdy německý ráz. V roce 1857 mělo Brno 58 809 obyvatel, dle jiných údajů 59 819 obyvatel, v roce 1880 82 660 obyvatel, z nichž bylo 48 591 Němců a 32 142 Čechů (podle mateřského jazyka). Židů žilo v Brně v roce 1857 asi 2 230, v roce 1880 5 498. V roce 1863 studovalo na Vysoké škole technické 68,7 % Němců a 30,1 % Čechů, z nichž dohromady bylo 11,1 % Židů.9

Židé žili na území Brna již od 13. století, v roce 1454 byli vypovězeni z města (tak jako z ostatních královských měst na Moravě), synagoga byla zbořena a hřbitov zrušen. Vstup do města jim byl ztěžován ještě v 18. století, nesměli ve městě přespávat, mohli tam jen v určité dny (na trhy a soudy), až do tolerančního patentu platili za vstup zvláštní clo. V roce 1797 žilo v Brně 12 osob židovského vyznání, v roce 1834 135, v roce 1848 445, v roce 1857 již 1 262 (jiný údaj než výše), roku 1869 pak 4 505.10

Židovská obec se směla ustavit až v roce 1859, a o rok později začal v Brně působit první rabín. V letech 1853–1855 byla postavena první synagoga, zvaná Velká (zbořena nacisty). Od roku 1861 existovala ve městě židovská škola s náboženským vyučováním.11

Masaryk měl na gymnáziu ve všech třídách řadu židovských spolužáků, nejvíce ve druhé třídě. O jeho bližších stycích s nimi není nic známo.

 


1 Donath, O.: Židé na Masarykově cestě životem. In: Rychnovsky, E. (vyd.): Masaryk a židovství. Praha 1931, s. 121–124. 

2 Donath, O.: Židé na Masarykově cestě životem, s. 122. K dějinám židovské obce v Hodoníně podrobně Treixler, G.: Die Gödinger Judengemeinde. In: Zeitschrift des deutsch. Vereins für die Geschichte Mährens u. Schlesiens XXI, 1917, s. 23–58, 239–262, 335–368.

3 „Myslím, že som po krvi čistý Slovák.“ Masaryk, T. G.: Slovenské vzpomienky. In: Doležal, J.: Masarykova cesta životem, II, Brno 1921, s. 19–25.

4 „Matka je Němka“. Běh života. In: Doležal, J.: Masarykova cesta životem, II, s. 1–8.

5 Nejedlý, Z.: T. G. Masaryk. Díl I. 1. Praha 1930, s.71–73. O Masarykovi a Hustopečích podrobně Janšta, A.: Masaryk a Hustopeče. Vydal Městský úřad Hustopeče, s. d., s. 3–24.

6 Nejedlý, Z.: T. G. Masaryk. Díl I. 1, s. 75–81.

7 Masaryk, T. G.: Náš pan Fixl. In: Besedy Času, 24. 2. 1914; Doležal, J.: Masarykova cesta životem, II, s. 37–39, 69–76, 151–152.

8 Čapek, K.: Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1937, s. 17; Praha 1969, s. 17.

9 Die Juden in den böhmischen Ländern. Vorträge d. Tagung d. Collegium Carolinum in Bad Wiessee vom 27.–29. November 1981. München – Wien 1983, tabulky s. 331 ad.; Weber, P.: Brněnská židovská obec. In: Židovská Morava – Židovské Brno. Brno 2000, s. 22.

10 Dle Pěkný, T.: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 404.

11 Weber, P.: Brněnská židovská obec, s. 22.

Související