První léto

Luka, Sumy, Charkovská gubernie
Duben 1888

 

Deník! Potřebuji deník, jen tak mohu vyplnit tyhle dlouhé, prázdné hodiny. Dříve jsem je trávila prací, pomocí druhým a zapomínáním na sebe samu. Zdá se, že teď si budu muset vzpomenout. Práce na deníku mě zaměstná, i když třeba nebude mnoho co psát.

Nebo snad bude? Kdyby byl můj život stejný jako dřív, předtím, než se mé vlastní tělo proti mně tak úskočně vzbouřilo, nemohla bych vyprávět mnoho zajímavého. Mé zápisky by připomínaly katalog strastí, jaké dopadají na prostý lid: Grigorij Petrovič si opět stěžuje na bolesti v břiše. Aňušu trápí ischias a brzy bude rodit. Kosťovi přejel vůz nohu a rozdrtil mu prsty. A můj venkovský život: návštěvy sousedních panství, rozhovory ve chvílích, kdy se nám všem podaří sejít se u jednoho stolu, Paškovy věčné problémy se státní mocí. Jeho politické aktivity, které dokázaly vzbudit zájem carských úředníků i v naší zapadlé gubernii. O sobě bych asi nenapsala téměř nic. Jenže ten poblázněný kousek tkáně v mém mozku mě nutí stáhnout se ze života, jaký znám, a stát se sama sobě předmětem žití. Připadá mi to nesprávné a cítím zahanbení, ale mamuška s Lenou mě podporují. Teď mi donesly čaj, inkoust a vázaný zápisník a sedí tiše po mém boku, zatímco já se snažím škrábat, jak nejčitelněji dokážu. Jsem si jistá, že objevíš nové obzory duše, ujišťuje mě maminka, snad až příliš moudře. Směji se a odpovídám: To chceš, abych se rozpitvala?

Kniha

Alison Andersonová: Letní host

(Kniha vychází 16. března v rámci Velkého knižního čtvrtku)

2017, Nakladatelství Metafora, přeložil Ondřej Frühbauer, 344 stran, 379 korun

S trochou nadsázky nás můžeš rozpitvat všechny, tvrdí maminka. Musíš udělat všechno, co bude ve tvých silách, musíš se pustit do čehokoli, co ti pomůže žít se svou diagnózou.

Jsem lékařka. Proto vím přesně, co mě čeká. Profesor Chudnovskij mi všechno vylíčil jasnými slovy. Žiji, jak říkají Angličané, ve vypůjčeném čase. Komu ten čas splatím, a kdy?

Jsem ještě mladá, je mi sotva třicet a náš rod je požehnán dlouhověkostí. Netrpíme na souchotě, nepijeme alkohol, jíme dobře a chodíváme na dlouhé vycházky, ať je léto, nebo zima. Čím jsem si zasloužila takový konec? Není to nemoc, jakou bych dostala při práci, vždyť nejde o tyfus ani o záškrt; prostě jsem se stala náhodnou obětí osudu. A přitom jsem žila dobrý život: kdybych bývala věřila v Boha, ztratila bych teď i poslední zbytky víry. Proč se rozhodl odvolat mě z tohoto světa, když jsem Mu byla užitečná? Anebo jsem užitečná až příliš a křížím Jeho plány?

Vzpomínám na naše kyjevské přátele, rodinu Zemlinských. Jejich nejmladšího syna postihlo totéž. Nejprve za mnou přišli kvůli bolestem hlavy, jež ho trápily. Jenže tuhle bolest my uzdravit neumíme. Předepsala jsem mu opium a potom i morfin. Teď postihly bolesti hlavy mě, zatím jsou ale snesitelné. Až nadejde chvíle, opatří mi Jelena vše, co budu potřebovat… Snažím se přijmout svůj osud, pokud se tedy dá hovořit o osudu.

Stále ale nemohu vnitřně pochopit, co mě to postihlo, pokud je chápání vzhledem k mysli tímtéž, čím je víra srdci. Mé city a pocity se bouří, vždyť byly vycvičeny k smysluplnému životu venkovské lékařky i s jeho každodenním zadostiučiněním a zklamáním. Neměla jsem být tak brzy vytržena z kruhu rodiny a zbavena životního úkolu, jehož naplňování mi přinášelo čest, úspěch, a také potěšení.

Jelena mi slíbila, že budu moci i nadále občas pracovat po jejím boku. Ona bude mýma očima; mně zůstávají mé ruce, má mysl a zkušenosti.

Paška je skvělý bratr. Vyrobil pro mě zvláštní zařízení, stojánek na zápisník, s pravítkem, jímž mohu sjíždět po řádcích, širokých na dva prsty – po stranách jsou jemné zářezy jako vodítka. Tak dokážeš psát rovně, pravidelným

písmem a my po tobě všechno bez problémů přečteme, vyložil mi.

Pro koho však píši? Já už tu přece nebudu, nikdy se nestanu stařenkou, která u krbu vzpomíná na své mládí. Nezbývá, než psát pro rodinu. Až odejdu, bude můj deník odkazem mým nejbližším. Nic víc tu po mně nezůstane.



Turnham Green, Londýn
Leden 2014

Káťa seděla u počítače a konečky prstů poklepávala do rytmu vedle klávesnice. Peter jí opakoval, že je načase, aby ten svůj deník ze Sum svěřila překladateli.

Deník ze Sum. Tak jej nazýval, protože nedokázal vyslovit jméno Zinaida Michajlovna. Už víc než dvacet let uplynulo od jejich svatby, ale „ta vaše děsně dlouhá ruská jména“ pro Petera dodnes představovala nezvladatelný jazykolam.

Během společně strávených let se však naučila shovívavosti. Pokud šlo o porozumění mluvené ruštině, byl Peter jednička, a totéž platilo o způsobech, jakými jí projevoval náklonnost. Říkal jí Kaťuša, Kaťuška, Kátěnka – tato jména vyslovit dokázal – avšak nejčastěji ji oslovoval prostě a láskyplně Kate.

Jak jen to dílo nazvat? Deník Zinaidy Michajlovny Lintvarjovové? Peter má pravdu, to je nestravitelné sousto pro každého většího nakladatele, i když jde o literaturu faktu. Toužila po názvu, který by dokázal zahrát na tu správnou ruskou notu a zároveň by z něj bylo jasné, že jde o deník. Představovala by si působivý, dvouslovný titul, za ním dvojtečku a upřesnění: Deník Zinaidy Michajlovny…

Snad něco napadne toho překladatele, kterého jí Peter doporučil. Ten samozřejmě nebude mít k zápiskům tak osobní vztah, proto mnohem snáz nalezne slova, jaká budí zájem čtenáře. Na konec vzkazu Káťa prostě připíše: Ještě nemáme název. Pokud vás v průběhu práce s textem něco napadne, dejte nám prosím vědět.

A teď co se týče samotného překladatele.

Je tu ta Američanka, bydlí ve Francii a zpracovala turistický průvodce po Krymu. Anastasia… a jak dál? Hardingová, Anastasia Hardingová. Nebo že by se obrátila na Vasilije Jurijeviče? Jenže Vasilij je muž. Káťa měla pocit, že zrovna na tuhle práci by byla lepší žena, ženská citlivost a intuice. Snad by se do toho pustila i sama, jenže na tento překlad se necítila. Její angličtina byla zcela vyhovující a při běžné práci za pomoci korektora neměla problém, jenže tohle bylo něco jiného.

Napsala do vyhledávače jméno Anastasia Hardingová a jala se zkoumat profesní záznamy překladatelky. Anastasia přeložila spoustu povídek z francouzštiny; poslední z nich měla vynikající hodnocení. Skvělé. Průvodce po Krymu představoval v jejím portfoliu vlastně výjimku, a přece šlo opět o prvotřídní práci. Překládat z ruštiny jí zjevně nedělá problém, na čem však záleželo nejvíce, byla její angličtina. A ženská schopnost vcítění.

Musí si k Zinaidě Michajlovně vytvořit stejně silný vztah, jako já, pomyslela si Káťa. Společně ji musíme přivést zpátky do světa živých, a s ní i jejího slavného hosta.

Když té noci ulehli, Peter se k ní otočil. „Z toho deníku mám dobrý pocit,“ sdělil jí. „Cítím, že nás postaví znovu na nohy.“

Káťa si tím však nebyla vůbec jistá.

Síly, ovlivňující jejich malý vesmír, byly o tolik mocnější než přání a plány, které měli se svým malým nakladatelstvím. Bankovní politika, zmražené úvěry, půjčky, krize, recese, elektronické knihy, on-line knižní prodej, postupné mizení knihkupectví, zavírání knihoven, a také smutný fakt, že lidé prostě přestávají číst. Roli zde hrála i všudypřítomná cenzura knižního trhu. Neuvěřitelná ironie, pomyslela si Káťa. Opustila jsem Sovětský svaz jen proto, abych se s ní znovu setkala tady za železnou oponou, byť v jiné formě. Všechny ty verše, které jako studentka pod stálým dozorem nemohla publikovat… Když opustila svou rodnou zemi coby čerstvě vdaná žena, více než láska k mladému manželovi ji hnala touha, či sen, že se stane básnířkou pod nebem svobodného Západu. Svobodný Západ… ha, ha, ha.

Nu, na tom koneckonců už nezáleží.

Přitulila se k Peterovi. Milovala jej víc než v těch prvních letech. Vědomí nejisté budoucnosti její lásku jen zesílilo a dokázalo vyvolat téměř fyzickou bolest bezprostředně hrozící ztráty. O tom mu však vyprávět nemohla, teď ještě ne; musela sebrat všechny síly a pokusit se vytrvat, pro něj a po jeho boku.

Vždyť nakladatelství Polyana Press bylo plodem jejich společného života; dítě, které neměli, básně a příběhy, které nenapsali, cesty, na něž se nevydali. A možná právě to je důvod, proč mu nyní hrozí zánik. Měli je milovat pro ně samé, ne jako náhradu za to, co nikdy nepřišlo.

Také jeden druhému se vzdálili: on měl své starosti, ji zase trápily ty její. Ani jeden je nechtěl sdílet, snad ze strachu, že vyslovením ožijí.

„Třeba máš pravdu,“ zašeptala. „Může to být velký úspěch. Musíme v něj věřit a tím jej přivoláme.“

„Káťo, věř mi. Vím, co dělám.“ Pohladil ji po tváři. Prsty, jimiž se jí dotýkal, utkvěly na místě a jeho pohled se změnil. Už téměř zapomněla, kdy naposledy se na ni takhle podíval.

Té noci se poprvé po mnoha měsících milovali. Jejich oddělené starosti tak dlouho dusily touhu i něžnost! Oba však chápali, že v té tiché, vyčítavé odtažitosti není nic osobního, že prýští z hněvu nad nespravedlností života, který náhodným vrhem kostek rozdává smutek a neštěstí. Káťa nalezla svou vlastní, vnitřní cestu ke smíření a přijetí; Peter, věčný chlapec, stále hledal a nepřestával snít. Ale snad právě teď se mu jeho sny splní…

Ve tmě se jeden na druhého usmáli. Znovu ji pohladil po tváři. Vztáhla k němu paži, ucítila teplo jeho líce i několikadenní strniště. Vzkříšená něžnost nesla punc nového prožitku.

„Našla jsi toho překladatele?“ zajímal se.

„Myslím, že ano. Je to překladatelka. Anastasia Hardingová. Pokud se s ní domluvíme.“

„Jak dlouho jí to potrvá?“ „Nijak zvlášť. Pár měsíců.“