Spisovatel Miloš Urban se dal na fotografování. Hlavně proto, aby mohl věrohodně napsat příběh amatérského fotografa Matěje Runda. Svou novou prózu nazvanou Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu pak lehce poťouchle doprovodil vlastními amatérskými fotografiemi − snad aby zdůraznil banalitu, nad kterou si v knize tak rád povzdechne.

Příběh o inspiraci, ženské kráse a fotografovi, který zásadně nefotí porno, jen lehce dráždivé snímky, je úsporně jednoduchý, vystavěný v duchu kunderovského milostného přemítání. Miloš Urban však ukazuje především dobu, v níž se lze přihlásit do kurzu na cokoli: od vaření po fotografii, ale tyto rychlokvašené znalosti typu "dá se to jíst, dokonce je to dobré. Ale nejvíc to chutná tomu, kdo to uvařil" většinou nevedou k ničemu jinému než k dalším povrchním a nedomrlým výsledkům.

Urbanův hrdina si tohle všechno dobře uvědomuje. Nejen že je průměrně talentovaný tak nějak na všechno − má průměrné místo v reklamní PR agentuře, podprůměrný zájem o svou práci a zároveň je uzavřený "jako škeble". Neumí se otevřít ani dobře komunikovat a místo "foťák" říká zarputile "aparát".

Přestože "od šestnácti trpěl touhou tvořit krásu", jediné, co ho doopravdy nadprůměrně baví, je fotografování. Když pak jednou kousek od pražského nákupního centra Palladium zahlédne třiadvacetiletou dívku se sexy starosvětským jménem Věra a tělem sice nedokonalé, ale bohyně, začne se jeho koníček měnit v posedlost.

Věra je skutečná múza. Mezi Matějem a mladou ženou vzniká ona jiskra, tak potřebná k čemukoli, co má ze všeobjímajícího průměru nějak vybočit. Aneb "i digitální éra potřebuje chemii".

Důležitou roli hraje v knize globální fotografický portál Blickperson, ke kterému se Matěj Rund upíná jako ke svatému grálu, na němž se rozhoduje o jeho fotografickém bytí či nebytí. Důležitá jsou bílá kolečka představující "lajky", po nichž Matěj stejně jako ostatní fotoamatéři zoufale prahne. Focení Věry se začíná dařit, nabíhají kolečka i komentáře, jenže Matěj si jako nějaký středověký mnich začíná uvědomovat, že jedna věc je dráždivá kreativní energie, jež se zvyšuje milostnou abstinencí, a druhá skutečný svět i opravdová láska.

Miloš Urban v románu zkoumá neschopnost dnešního konzumenta sociálních sítí a Instagramů všeho druhu. Ten − namísto aby začal skutečně tvořit bez ohledu na vlastní průměrnost nebo genialitu − je příliš omámený sbíráním "lajků".

Kniha

Miloš Urban
Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu
2017, Nakladatelství Argo, 264 stran, 298 korun

Urbanova hrdinka Věra se přihlásila na genderová studia na Fakultě humanitních studií − FHS alias "fakultu hledající smysl", ovšem moc ji to nebaví. Zároveň proti všem poučkám ze skript a možná i vlastnímu racionálnímu úsudku ochotně pózuje v upnutých svetrech a stává se ženou-objektem dráždivě obojakých snímků. Slovy Matějova šéfa z PR agentury se ani "nemusí svlíknout, aby byla k sežrání".

Tato dobře vystižená antifeministická linka, kdy se Věra ochotně stává "objektem Matějova objektivu", by si v knize možná zasloužila větší prostor, protože přesně zobrazuje mnohá dilemata dnešních nezávislých žen. Jsou si vědomy vydobytého postavení, ale "to, co nenávidí a chtějí změnit, je hluboko uvnitř přitahuje". Například arogantní muži nebo modřiny, "které se při sexu někdy stanou".

Urbanova próza si ale nehraje na sžíravou kritiku moderní společnosti, cynických PR agentur nebo "doby post-fotografické", která se vyznačuje "strašnou spoustou fotek". Jde spíš o jakési artistní povzdechnutí nebo malé pokrčení ramen. A zároveň se u Miloše Urbana všichni průměrní amatéři tohoto světa, v němž "fotí každý", dočkají velké porce pochopení.