„Pak ukázala kozy.“

„Neměla ani hvězdičky na bradavkách?“

„Měla je jak dva semafory.“

Pauline slyší, jak si povídají na verandě. Bud vypráví jejímu manželovi o výletu do New Yorku před pár lety, kdy zašel do Casina de Parcee.

Její manžel neříká skoro nic, zapaluje si jednu od druhé a dohlíží, aby měl Bud pořád v ruce pivo z kovové chladničky opodál.

„Bradavky jako jahody,“ prohlašuje zrovna Bud. „Ale nesundala si tanga. A ani jednou neroztáhla nohy.“

„Fakt?“

„Možná jsi viděl víc než já.“

„Nemám páru, jak to myslíš,“ bručí její manžel a odhazuje zápalku na trávník.

„M-hm.“

Když přichází dovnitř, tváře má temně rudé.

 

Další den ho zastihne v kuchyni, s nohama na stole.

To je poprvé během čtyř měsíců, co vytáhl skicář. V poslední době se na Pauline mračil, když přicházela ze zaměstnání v reklamní agentuře, obzvlášť když měla na sobě ten nový bobří kožich, který jí za tvrdou práci věnoval chlápek ze Schmittova kožešnictví.

Teď ale horečně něco črtá a Pauline ani nedutá a nepřibližuje se k němu. Jsou manželé čtrnáct let a ona přesně ví, co mu vadí i co se mu líbí, co ho zlobí i co ho vzrušuje.

 

„Je hrozná zima,“ prohodí. Už je to tak dávno, co ji o to požádal, že to Pauline málem považuje za žert.

Potřebuje modelku.

„Stoupni si ke kamnům,“ požádá a vyhrne si rukávy nad lokty. Na předloktí se mu jasně rýsuje žíla.

Pauline přejde ke kamnům a teplu, jež se od nich šíří. Vybavuje se jí vzpomínka, stará bezmála patnáct let.

Kniha

Lawrence Block (ed.)

Ve světle nebo ve stínu

2017, Nakladatelství Metafora, přeložil Zdík Dušek, 270 stran, 379 korun

Z nejstudenějšího ledna, jaký zažila. Choulila se u kamínek na vlakovém nádraží, když tu ucítila, jak se jí něco tlačí na záda. Otočila se a uviděla muže s rukama hluboko v kapsách kabátu a s červenými tvářemi.

Cítila jeho osvěžovač dechu a gel na vlasy.

Polekala se, ale byl moc hezký a jí bylo sedmadvacet – v rodném městě byla jediná dívka bez manžela.

O tři měsíce později byli svoji.

Můj dobyvatel, říkala mu s láskou kdysi dávno.

Se skicářem na kolenou čeká, zatímco si Pauline rozepíná domácí oblečení a stahuje punčochy.

Jako poslední se jí k nohám snesou kalhotky.

„Uvidíš všechno, co nechci, abys viděl,“ šeptá chraplavě. Neví, kde se v ní takový hlas bere.

Manželské povinnosti a intimnosti pro ni nikdy nebyly snadné. Svatební noc pro ni byla šok, přestože četla knihu Ideální manželství: Fyziologie a technika, dárek od družičky, která byla vdaná už osmnáct měsíců a, jak jí pošeptala v restauraci nad kávou se šlehačkou, tam dole byla „volnější než pneumatika od auta“.

Pauline se v knize nedostala tak daleko, jak měla, nebo nerozuměla dost dobře latinsky, protože vyšlo najevo, že věci, které její manžel dělá nejraději, se popisují až za stránkou dvě stě a potřebné pohyby a zvuky, jež vydával, nenašla v knize vůbec.

Jí se líbily nepředvídatelné okamžiky, často události, jež se staly téměř náhodou, když s ní pohyboval a prsty jí zarýval do ramen tak drsně, že od nich měla otisky jako modré okvětní plátky, které jí připomínaly jisté soukromé momenty, kdy náhle zabrzdila souprava metra a trhavě se zastavila.

 

Všechno už je dole, šaty, punčochy, spodnička, podprsenka i kalhotky a Pauline stojí na kuchyňské stoličce. Uvažuje, jestli by ji nějaký vysoký muž nemohl zahlédnout oknem nad kuchyňskými záclonami.

„Otoč se doprava.“

Cítí, jak jí naskakuje husí kůže a žíly pod koleny ji šimrají jako pavouci.

Je jí dvaačtyřicet a už dávno ji nikdo nepožádal, aby se svlékla. (Zajdeme na oběd? říká teď pan Schmitt při každém telefonátu, moc rád bych viděl toho bobra.)

Otáčí se a vypíná prsa, na která byla vždycky hrdá. Nevytahalo je žádné dítě a ňadra nespadla jako dva kynuté koláče, jak se jí svěřovaly některé známé. Paní Bertrandová, vedoucí telefonní centrály v kanceláři, se jí jednou zeptala, jestli se může jejích prsů dotknout, jen abych si to připomněla.

Když teď zahlédla svůj odraz v chromovaném topinkovači, nepatrně se pousmála, ale jen v duchu.

 

Chce po ní různé pózy, se zvednutými pažemi jako Marlene Dietrichová, s nohama od sebe, boxerský postoj. S rukou v bok jako modelka v obchodním domě, s pokrčenými koleny a dlaněmi na bocích jako maminka, která cukruje na děťátko v kočárku.

„Na co to bude?“ ptá se Pauline nakonec. Bolí ji záda a cítí svaly v celém těle. „Jsem tanečnice, nebo tak něco?“

„Ty nejsi nic,“ odvětí chladně. „Ale ten obraz se bude jmenovat Irská Venuše.“

 

Během prvních let manželství mu pózovala, ale jenom pro díla na objednávku. Pózovala jako žena v domácnosti se zástěrou (Romantika umírá s gumovými rukavicemi na mytí nádobí!), kráska v koupeli (Pět kil navíc změnilo můj život. Hubená holka nemá šanci!), červnová nevěsta, děvče z pivnice v kožených tyrolských kalhotách. Když nakonec začala nosit pravidelný plat z reklamní agentury, kde sama celé dny kreslila (řady a řady dámských bot, pánských klobouků nebo dětských pyžam), navrhl, že si bude najímat dívky z umělecké školy, ale Pauline odmítla.

„Nebuď tak žárlivá,“ napomenul ji.

„Je to jediná doba, kterou trávíme spolu,“ trvala Pauline jemně na svém.

Pak ale jednou, krátce po svém povýšení, přišla domů z práce pozdě.

Plátno na jeho stojanu bylo roztržené a on byl do čtyř u McCroryho. Když se konečně vrátil, na předních schodech převrhl lahve s mlékem a pod peřinou se pustil do ošklivých věcí, jichž se musela účastnit. Následující den šla k lékaři nechat se uvnitř zašít. Při průchodu turniketem plakala bolestí.

Přísahal, že si nic z toho nepamatuje, ale příští týden si najal dívku z umělecké školy. Měla předkus, ale tvrdil, že to nevadí, protože má pořád zavřenou pusu.

 

Dnes večer ji kreslil skoro do dvou.

Pauline vychází z koupelny, kde si vyčistila zuby, a vidí, že manžel spí na posteli, s botami na nohou. Většinu nocí spává na zasklené verandě.

Rozváže mu tkaničky a opatrně mu stáhne boty i ponožky.

Někdy během noci si svlékne i kalhoty, protože těsně před úsvitem Pauline cítí, jak se jí dotýká jeho holá noha.

„Miláčku,“ šeptá Pauline.

Přisune se k ní na posteli blíž a pera matrace vydávají nepříjemné zvuky. Pauline se k němu pomalu otáčí čelem, ale on se odvrátí. Pauline to cítí, i když má zavřené oči.

 

Následující večer ji znovu požádá, aby mu stála modelem. Je připravený přejít ze skici na malbu. Když přijde Pauline domů, manžel už má všechno připravené, namíchané barvy a na stojanu natažené nové plátno.

Ještě ji bolí nohy z předešlého večera i z celodenní práce, ale v hrudi cítí vzrušení jako dvě tančící bekyně.

Dá na kamna vařit kávu a přesune stoličku zpátky na místo pod wolframovou lampu u stropu, pokrytou mušinci. Kreslí ji mnoho hodin. Bolí ji tělo a nohy má ztuhlé z pracovních bot, ve vzduchu se vznáší výrazná vůně terpentýnu a lněného oleje.

Je tak zaujatý, že mu naskočila rýha od obočí až po bradu.

Zahořel.

 

„Mohla by ses pohnout sem?“ otáže se a palcem posetým barevnými skvrnami ukáže kam.

Dnes večer je ještě chladněji – šestý večer od chvíle, kdy ji začal malovat. Jednou si spálila bok o kamna a dvakrát stehno, jak se natáčela na vrzající stoličce a kymácela se na podpatcích.

Poprvé jí prsty vyletěly k ústům jako malé holčičce v komiksu nebo jedné z těch žen v kalendářích rozvěšených v Alově servisu, kterým vítr neustále zvedá sukně a odhaluje podvazky jako černé šípy.

Manžel na ni hledí přes okraj stojanu, ale mlčí.

 

Pozdě, velice pozdě večer její muž navrhne, aby malování zakončili skleničkou whisky. Pauline moc nepije, ale pomyslí si, že jí to třeba trochu uleví od bolesti.

Vezme její nohy a položí si je do klína. Pauline nejdřív nechápe proč, ale pak se manžel natáhne pro kostku ledu a přiloží ji Pauline ke stehnu, ke dvěma ošklivým popáleninám připomínajícím otevřená ústa.

Ještě později večer v posteli Pauline něco cítí. Jeho prsty se dotýkají okrajů popálenin, jsou studené od ledové konvičky na nočním stolku. A pak opisují čím dál širší kružnice, které se blíží k vnitřní straně stehna a k centru všeho. Pauline pootevře rty a vydechne. Prsty se blíží čím dál víc, tak pomalu…

V tu chvíli se jí před očima zničehonic vynoří výjev, který nedává smysl: žena s trnkově modrýma očima u vedlejší bowlingové dráhy, před několika lety, s rukou nataženou k Pauline – podává jí jasně červenou kouli, prsty s dlouhými nehty zabořené do otvorů. Ohřála jsem vám ji.

 

Další den odejde z práce dřív, se skrývaným úsměvem na rtech. Bude rád, myslí si. Můžeme začít dřív. Můžeme pracovat celý večer.

Když těsně po čtvrté vejde do kuchyně, uvidí na stole krabici. Usmívá se, když zvedá lepenkové víko a rozhrnuje papír uvnitř. Jsou to zelené pantoflíčky se zlatými podpatky. Jeden si přitiskne ke tváři. Na dotek je skoro jako satén, ačkoli Pauline ví, že to není možné. Přiložená kartička popisuje barvu jako absintovou.

Jsou o dvě čísla menší, ale nezmíní se o tom ani slovem. „Ty,“ řekne mu, když se manžel vrátí domů, a políbí ho na tvář. „Ty.“ Uvařila mu jeho oblíbené dušené hovězí sespoustou worchesterské omáčky.

Tak zvláštně na ni hledí, a tak si Pauline ukáže na nohy a poklepává o sebe kramflíčky.

V obličeji se mu zračí překvapení. Možná jí je chtěl dát, až se vysvlékne ze šatů, myslí si Pauline, a sama pro sebe se rdí.

 

Toho večera chce skončit brzy. Pořád zírá na pantoflíčky. Nakonec ji poprosí, aby si znovu vzala pracovní boty.

„Máš v nich lepší oblouk lýtek,“ vysvětluje. „O nic jiného nejde.“

 

Chvíli se snaží, ale nefunguje to.

Tvrdí, že červeň nevypadá dobře. Že ji musí znovu namíchat nebo skočit zítra do obchodu. Nebo by Pauline mohla přinést z práce rumělku.

Pak si oblékne flanelové sako a prohodí, že si jde „popovídat s klukama“, což znamená hrát kostky za řeznictvím.

Před odchodem přikryje plátno stejným starým mušelínem jako vždycky. Pauline se nesmí podívat, dokud není dílo hotové.

Jeho skicář ale leží přímo na kuchyňském stole. Nic ho nezakrývá a manželův zákaz se na něj nevztahuje, a tak ho Pauline otevře a koukne na první náčrt – explozi barev těch speciálních pastelek Dixon, které pro něj ukradla v kanceláři.

Zachycuje ženu na temném jevišti, osvětlenou září reflektoru. V orchestřišti pod ní sedí zády k ní vychrtlý bubeník. V první řadě je vidět několik uhlem načrtnutých mužských siluet s dychtivě zvednutými hlavami jako hladová ptáčata.

Žena je nahá až na tenounký modrý pásek, příliš úzký, než aby se dal nazývat kalhotkami.

Je nahá a předvádí se, její kaštanové mikádo se leskne, má smetanově růžové tělo, plná, pevná ňadra, pozvednuté paže skoro jako pták s roztaženými křídly a za ní vlaje lehounká modrá látka. Nohy ještě nemá dodělané, ale Pauline rozeznává uhlové linky – jsou pokrčené, silné, s jemným přadenem napjaté kůže na levém stehně.

Žena má nakloněnou hlavu a v obličeji výraz, který Pauline poznává, ale nedokáže pojmenovat.

„Páni, to je opravdu něco,“ šeptá si potichu. „Vypadám jako královna.“

Není hloupá. Ví, že musí jít o reakci na Budovo vyprávění o té tanečnici, kterou viděl, s bradavkami jako jahody. Možná by jí to mělo dělat starosti, jako by je to nejspíš dělalo její matce nebo bigotním věřícím u nich doma. Kdysi by ji to možná zarmoutilo. Ale teď ne.

Vede ji to k úvahám o věcech, na které už dlouho nemyslela. Jako třeba když jí bylo sedm nebo osm a hledala v otcově šatníku kartáč na boty. Stoupla si na špičky, sáhla do vrchní zásuvky a nahmatala lesklý povrch fotografie. Vytáhla zásuvku ještě víc a fotka se snesla na zem: retušovaný obrázek mladé ženy objímající dlouhokrkou labuť. Dívka byla nahá až na dlouhé zvlněné rudé vlasy, které jí sahaly až po dokonale bílé prsty u nohou. To bylo poprvé, kdy Pauline spatřila nemravný obrázek, a poprvé, kdy se dozvěděla jisté skutečnosti o těle dospělé ženy. Ten červený plamen mezi jejíma nohama.

Matka ji přistihla, jak si fotografii prohlíží, a uštědřila jí dlouhý, předlouhý výprask kartáčem s prasečími štětinami.

Už dávno si na ten obrázek nevzpomněla – uložila ho do šatníku ve své mysli a zavřela zásuvku.

 

Nazítří se během přestávky na oběd staví v obchodním domě s přepychovými výlohami. Většinou nakupuje u Woolwortha, který vystavuje přípravky proti mozolům a přezky na podvazkové pásy. Někdy, zejména o svátcích, ale chodí sem a obhlíží luxusní skleněné vitríny, zvlášť v oddělení kosmetiky se stěnami potaženými růžovým damaškem, kde prodávají parfémy v barevných lahvičkách a pudřenky jako sněhové koule.

Cestou mezi vitrínami jako třpytivými šperkovnicemi myslí na tu ženu z manželova náčrtu, na její hrdě zvednutou bradu a nohy jako kaly, jen tisíckrát silnější.

Prodavačka za pultem jí ukáže maličkou růžovou lahvičku.

„Úplně s ní mizí čas,“ prohlašuje a krouživými pohyby vtírá tekutinu do Paulininých rukou, dokud je nemá jako teplé hedvábí. Tak asi na dotek působí vnitřní strana kožešinového rukávníku, představuje si.

O chvíli později, na dámských toaletách ve čtvrtém podlaží, za dřevěnými dveřmi jedné kabinky, se Pauline kroutí a svíjí, dokud se jí nepodaří stáhnout šaty o něco níž.

Pomalu si nanáší kapky vonné emulze na klíční kost, hrudník a ňadra – projíždí mezi nimi dlaní až k bradavkám. Vůně je na ni náhle příliš silná, zatočí se jí hlava. Musí si sednout a napočítat do sta, než vyrazí zpátky do práce.

 

Pozdě, velice pozdě večer, kdy je nebe za kuchyňským oknem černé jako tér, přestane manžel na chvíli pracovat a zahledí se na ni přes vršek plátna.

„Jak bys to dělala?“ otáže se jí najednou.

Spustí paže, aby si odpočala. „Co jak bych dělala?“ „Kdyby tě takhle viděli chlapi,“ vysvětlí a hlas má napjatý jako strunu. „Opravdu bys stála takhle? Opravdu by ses jim takhle ukazovala?“

Pauline ví, že to nejsou otázky a že nemá odpovídat. Mlčky tedy sestoupí ze stoličky, z lednice vyndá dvě plechovky piva a otevře je.

Oba lačně pijí a Pauline si opět stoupne na stoličku. Vůně odpoledního parfému je pořád silná a ona ještě nikdy nebyla šťastnější.

 

Ráno ho najde u kuchyňského stolu s lahvičkou antacidu a ponurým výrazem v očích.

Zírá na stojan uprostřed kuchyně.

„Něco je špatně,“ hučí. „Dřív jsem si toho nevšiml, až teď.“

„Špatně?“ opakuje Pauline.

„Ten obraz,“ pronese a nespouští z něj oči. „Ta žena je celá špatně.“

 

Ten večer mu nestála modelem, ani následující den.

Související