To, co se stalo, nebyl ani tak úder hromu z jasného nebe jako spíše ro-pucha, vhozená básníkovi za límec; tak to bylo nechutné a nesmyslné, a přesto následky, jak tomu někdy bývá při hloupých žertech osudu, byly neblahé.

Týká se to známé krádeže Giocondy roku 1911, do níž byl Guillaume Apollinaire zapleten. Začalo to těmi „špatnými známostmi“, které tak často a důtklivě synovi vyčítala paní Kostrowická. Mezi množstvím mladých umělců a ctitelů umění, v družině lidí nadaných i naprosto jalových, kum-pánů chudých a ctihodných i chudých a už méně ctihodných, objevil se v Apollinairově blízkosti jistý mladý Belgičan, Géry Piéret, tak trochu ničema, ale nadaný velkou fantazií, což bylo přirozeným glejtem, zajišťujícím mu Apollinairovy sympatie. Apollinaire rád poslouchal jeho fantas-tická vyprávění, vymyšlená, ale zábavná, s laskavostí hraběte Almavivy si nechával líbit jeho krkolomné drzosti, které však vždy zachovávaly tón dvorské podřízenosti a přátelské služebnosti, a v dobách tísně, při Piére-tově lehkomyslném způsobu života dost častých, pomáhal mu dokonce vydělat pár krejcarů při plnění drobných úsluh, nejprve v „Le guide du rentier“ a pak jako svému sekretáři.

Kniha

Julia Hartwigová

Apollinaire: Život umělecké Paříže

2017, Nakladatelství Garamond, přeložila Vendulka Zapletalová, 400 stran, 360 korun

Sekretář – jak nádherně to zní! Jak to, že si skromný a tuze málo solventní básník může dovolit sekretáře? Stačí však trochu slevit z tónu a postavení sekretáře se rázem stane méně důstojné a celá věc srozumitelnější. V „Le guide du rentier“ měli jistě nějaký menší fond na vydání administrace, a jak také Apollinaire začal stále více vydávat a redigovat, potřeboval odbornou výpomoc. Opatřoval si ji s důmyslem, jaký bychom od takové poetické povahy nečekali. Kdo jen pro něj nepracoval, získán jeho kouzlem, přátelským zdůvodněním, nadějí na úspěch nebo prostě na dobrý výdělek (kteréžto naděje zůstaly vždy pouhými nadějemi) nebo také, a to nejčastěji, pro zábavu, pro literární zábavu, jíž se bylo možno zúčastnit v celé skupině nebo aspoň v Guillaumově společnosti? V Národní knihovně pro Apollinaira sbírali materiál a celými odstavci vlastních výmyslů ho doplňovali Blaise Cendrars, Fernand Fleuret, René Dalize, André Billy a ještě mnoho dalších, jejichž jména se nezachovala. „Pracoval jsem pro něj, stejně jako on zase pro Hanse Heinze Ewerse,“ vzpomíná Blaise Cendrars. Dostával za to peníze? Byl za svou pomoc odměňován? Cendrars se sarkasticky směje. Apollinaire nikdy neplatil, neměl to ve zvyku, neměl to rád; Apollinairovi přátelé rádi udržují pověst o jeho lakomství, zřejmě mají strach, aby snad náhodou nebyl blahořečen jako ona svatá Adoráta z jeho novely. Když byla práce hotova, Apollinaire pozval všechny na oběd, a když vypili několik láhví vína, všichni se cítili nejen odměněni, ale nadto byli veselí, povzbuzeni v tvůrčích nadějích a v očekávání úspěchu. Srdečnost a hrdost činily z Apollinaira ideálního šéfa tohoto hašteřivého sdružení.

Samozřejmě že v tak početné skupině přátel se nebylo možno vyhnout jisté hierarchii stavovské a citové. Krom takových, kteří jako Billy a Cendrars jednali s Apollinairem jako rovný s rovným, točila se kolem něho ještě skupinka přátel služebníků, čekající na rozkazy, úslužná, oddaná mu tělem i duší a vším volným časem. Jeho nejbližším pověřencem v drobných a všedních záležitostech byl jistě Jean Mollet, takzvaný baron. Přinášel a odnášel korektury, chodil nakupovat a Apollinaire přijímal jeho služby jako naprostou samozřejmost; když bylo třeba, živil ho, možná někdy i oblékal, a co bylo nejdůležitější, zasvěcoval ho do svých básnických záležitostí, čímž přítele odměňoval za veškerou námahu, konečně ne zas tak velkou, neboť jejich domácnost byla opravdu staromládenecká a nebylo toho pro ni třeba mnoho. Když už bydlel na bulváru Saint-Germain a jedna dáma mu nabídla byt s výhledem na Seinu a Nôtre-Dame, takový, o jakém odedávna snil, básník odmítl a prostoduše jí vysvětloval: „Ne, už se nebudu stěhovat. Jen si představte: během pěti let jsem se stěhoval pětkrát! A říká se, že třikrát se stěhovat je jako jednou vyhořet. Kdyby mat-ka věděla, jak vypadá její bretaňský nábytek! Jean Mollet dělá, co může, aby upevnil nohy stolů a židlí, a co jen má práce s uložením knih!“

Géry Piéret zaujímal asi týž stupeň v hierarchii přátelství, ale byl méně srdečný, ne tak oddaný, bylo třeba mít větší pochopení pro jeho podezřelý způsob života. Piéret měl své vlastní tajné záležitosti, objevoval se a mizel, podnikal nepochopitelné cesty, sázel na dostizích. Dobře se však hodil pro některé drobné úkoly, byl vtipný, uměl si se vším poradit, občas drzý, ale neurážlivý, dal se vyhodit, bylo-li třeba, dovedl včas odejít, neustále přinášel čerstvé klepy a zábavné historky, jak už bylo řečeno, z větší části smyšlené. Géry Piéret byl patrně vzorem pro barona d’Ormesan z Kacíře a spol. Ormesan, to je geniální šejdíř, darebák velikosti magnetizéra, jehož velkolepé lhářství připjalo jeho pokřivené osobnosti křídla.

Pokud Piéret přinášel Apollinairovi zábavné historky – bylo všechno v pořádku, Apollinaire se ho neptal na podrobnosti, nebyl přece jeho vychovatelem. Když však jednoho dne šikovný Belgičan přinesl pod kabátem několik sošek, ukradených v Louvru, a začal je před očima překvapeného básníka vytahovat, po první chvíli oboustranného pustého veselí došlo k vysvětlování. Nepomohly Apollinairovy prosby ani hrozby, ani přemlouvání, aby sošky vrátil prostřednictvím redakce jednoho deníku; Piéret je dal za směšnou cenu jistému nadšenému ctiteli starého umění jménem – Pablo Picasso. Brzy se na vše zapomnělo, cestovatel Géry Piéret, jak bylo hodno barona d’Ormesan, odcestoval do Ameriky, proč a zač, nikdo ne-věděl, načež se bez krejcaru vrátil, aby se ve veselé Paříži poohlédl po nějakém snadném výdělku. Nutnost ho opět zahnala do Louvru jako do rodinné pokladnice a opět – zdá se to až nepravděpodobné – Piéret s opičí šikovností schoval pod kabát krásnou sošku, načež ji v naprostém klidu vynesl z muzea v bohulibém rozhodnutí vyměnit ji za hotové. Když došlo u Apollinaira podruhé k vytahování pokladů zpod kabátu (tentokrát to bylo rozměrnější umělecké dílo) básník se neovládl a vyhnal Piéreta za doprovodu příhodných nadávek – „valonských, provensalských, německých a židovských“.

Bylo třeba náhody, že v téže době neznámý pachatel ukradl v Louvru slavný obraz Leonarda da Vinci, Giocondu – Monu Lisu. Útoky tisku způsobily, že v Louvru bylo při náhlé inventarizaci zjištěno, že tam chybí tři sta menších, ale i větších zaregistrovaných uměleckých děl. To už byla látka pro filmovou frašku: každý desátý nebo dvacátý návštěvník si z muzea pod kabátem odnáší svůj oblíbený obraz, miniaturu nebo sošku! Krádež sošek byla v porovnání s krádeží Giocondy žertem. To byla svým způsobem svatokrádež.

Tento portrét, obestřený legendou, obdivem a tajemstvím, měl se ještě častěji stát předmětem krádeží, a dokonce hrozného zmrzačení. Nějaký šílenec do něj několikrát bodl nožem, jiný se zas pokoušel sám se před ním zmrzačit. Poslední ránu chtěl kultu Giocondy zasadit surrealista Marcel Duchamp – Apollinairův současník, který ho však přežil o několik desítek let. V touze způsobit velký efekt a současně diskreditovat staré a podle jeho mínění vyžilé kánony krásna, jejichž symbolem mohla být Mona Lisa, rozšířil v Americe reprodukci tajemné Leonardovy model-ky s přimalovaným knírem. Byl to jeden z nejúspěšnějších šoků, jimiž surrealisté zaútočili na mechaniku vnímavosti soudobého zákazníka a diváka, pro jejich vkus příliš monotónní. Úder byl dobře namířen, ale během času se z něho stal pouhý vtip, na knír se zapomnělo a Mona Lisa nebyla o to méně obdivována. Kdo ji chtěl uctívat, uctíval ji nadále, neboť jak známo zprofanované relikvie neztrácejí přitažlivost a nejednou ji naopak získávají.

Když však byla v srpnu roku 1911 z Louvru ukradena Mona Lisa a zpráva o tom se v okurkové sezóně z nedostatku politických událostí dosta-la na první stránky novin, Apollinaire se vážně zděsil. Bál se podezření, že se krádeže dopustil jeho belgický sekretář. Ten se bál patrně právě tak, ačkoli byl v tomto případě nevinen, ale cítil se ohrožen vzhledem k podobnému přestupku. Vrátil prostřednictvím redakce „Paris–Journal“ ukradenou sošku do Louvru. Samozřejmě že si „Paris–Journal“ pospíšil a celou věc rozhlásil. Článek o navrácené sošce vzbudil v Paříži takovou senzaci, že Géry Piéret nečekal na další následky. Když přišel za Apolli-nairem s prosbou o pomoc při útěku, Apollinaire ho uvítal, jako by se mu ve dveřích objevilo strašidlo. Už po několik dnů mu pomyšlení na skandál nedopřávalo pokoje, viděl se, jak je stíhán, dopaden, odsouzen k vězení. V touze zbavit se Piéreta co nejrychleji nejenže mu přidal na jízdenku, ale ještě ho doprovodil na Lyonské nádraží. Bylo třeba jednat rychle. V Picassově ateliéru byly ještě dvě sošky, které si kdysi od podnikavého Belgičana koupil. Apollinaire se rychle vypravil na Montmartre a vystrašen nakazil panikou i přítele. Bylo třeba najít nějaké východisko ze situace. Střídali nápad za nápadem, až vyšli z domu a chtěli nešťastné sošky uto-pit v Seině, ale ztratili odvahu, zdálo se jim, že strážníci, procházející po nábřeží, si je podezřívavě prohlížejí. Konečně se unavení a rezignovaní vrátili k Picassovi. Fernanda Olivierová líčí onu noc, kterou spolu přátelé strávili, jako zvláštní představení. Zachváceni panikou chovali se jako žáčci vyděšení odpovědností za přestupek, který doposud považovali za nevinný žert. Konečně, nemajíce čím vyplnit dlouhé noční hodiny, usedli ke kartám, tváříce se jako cyničtí zločinci, kteří čekají na zatčení. Partii karet, kterou si spolu Picasso a Apollinaire zahráli snad poprvé v životě, je možno považovat za historickou.

Konečně se rozhodli, že sošky vrátí stejnou cestou, jakou je vrátil Piéret. Všecko udělali, jak se slušelo, ale veřejné mínění a policie už toho měli dost. Redakční tajemství nebylo zachováno a jednoho rána, po první klidné noci, kterou Apollinaire po krádeži Giocondy konečně prospal, když už se zdálo, že je všechno v pořádku, na dveře Apollinairova bytu v ulici Gros zabouchala policie. Stopy po hledaném Géry Piéretovi vedly až k Apollinairovi, básník byl zatčen a v průběhu vyslýchání žádán, aby udal místo pobytu Géry Piéreta. Apollinaire odmítá, ale zaplétá se ve výpovědích, zmiňuje se o soškách, které měl donedávna Picasso. Policie sebere Picassa, ten nejprve zapírá, potom potvrzuje přítelovu výpověď.

Konfrontace dopadá dramaticky; oba jsou roztřeseni, vystrašeni, nedovedou se hájit. Je to patrně nejtrapnější chvíle jejich přátelství, oba se k tomu budou v duchu vracet velice neradi a budou se snažit najít pro sebe polehčující okolnosti. Apollinairovi přátelé naznačují, že to nebyl básník, kdo byl v tomto incidentu donucen k jisté zpronevěře na přátel-ství, ale nikdo to nevysloví přímo. Ať už tak nebo onak, Picasso byl hned po výslechu propuštěn, Apollinaire pro své vztahy k Piéretovi zůstal ve vězení až do vyjasnění celé věci.

Ke krádeži Giocondy došlo 21. srpna, Apollinaire byl uvězněn 7. září, v Paříži ještě nezačala sezóna, noviny se z nedostatku jiných senzací zeširoka rozepsaly o podrobnostech případu. V jedněch se dokonce objevil titulek: „Polák Kostrowicki v čele velké mezinárodní bandy zlodějů uměleckých děl.“ Apollinairovi přátelé sevřeli své řady a znovu a znovu se v novinách objevují protesty spisovatelů. Podepsáni jsou Octave Mirbeau, Elémir Bourges, Remy de Gourmont, Raoul Ponchon a další. V jedné kavárničce uprostřed Paříže se přátelé nepřetržitě střídali ve službě, aby se vzájemně informovali o průběhu záchranných akcí. Obhajoby se ujal Apollinairův kolega z gymnasia, advokát Toussaint-Luca, týž, s kterým se kdysi Apollinaire tajně vypravoval z internátu na vystoupení jarmarečních umělců. Toussaint-Luca si oblékne tógu obhájce a vypraví se za vyšetřujícím soudcem. Intervenuje za Apollinaira, v „Paris-Journal“ otiskne dopis potvrzující své staré přátelství s Apollinairem a protestující proti bezpráví, jehož se stal jeho přítel obětí.

Související