Ten rukopis ke mně dorazil v lednu, kdy se všichni v agentuře ještě vzpamatovávali z povánoční kocoviny.

Zprávě se podařilo nezapadnout do spamu a objevit se v doručené poště, kde se zařadila mezi desítky dalších nevyřízených mailů. Dopis, který jsem přelétl očima, mě zaujal, a tak jsem si ho i s přiloženou ukázkou rukopisu vytiskl a celý štos jsem zastrčil do zásuvky psacího stolu. Pracoval jsem zrovna na nějaké smlouvě, takže jsem si na text až do konce měsíce nevzpomněl. Objevil jsem hoteprve o prodlouženém víkendu kolem svátku Martina Luthera Kinga v hromadě rukopisů, které jsem během volna hodlal přečíst.

Na konci dopisu byl podepsán jakýsi Richard Flynn a stálo v něm toto:

Vážený pane redaktore,

jmenuji se Richard Flynn a před pětadvaceti lety jsem studoval na Princetonu anglický jazyk a literaturu. Snil jsem o tom, že se stanu spisovatelem. Publikoval jsem několik povídek v časopisech, a dokonce jsemnapsal román v rozsahu sto tisíc slov. Poté co ho několik nakladatelství odmítlo, jsem ho však zahodil a dnes i mně samému připadá průměrný a nezajímavý. Nějaký čas nato jsem začal pracovat v malé reklamní agentuře v New Jersey a v oboru jsem zůstal dodnes. Zpočátku jsem si nalhával, že se reklamní tvorba přece jen v něčem podobá literatuře a že se jednoho dne ke spisovatelskému řemeslu vrátím. Jak vidíte, nic takového se nestalo. Dospělost podle mého názoru pro většinu lidí znamená to, že postupně naskládají všechny své sny do krabice a hodí ji z mostu do řeky. Zdálo se, že ani já v tom nejsem výjimkou.

Před třemi měsíci jsem se však dozvěděl něco důležitého, co mi připomnělo tragický sled událostí, které se odehrály během podzimu a zimy roku 1987, kdy jsem byl v posledním ročníku na Princetonské univerzitě. Možná to znáte — člověk si myslí, že na něco úplně zapomněl, ať už je to událost, osoba, či situace. Jenže pak zčistajasna zjistí, že vzpomínka celou tu dobu živořila někde v temných zákoutích jeho mysli a že na danou věc či člověka nikdy nezapomněl. Vše je náhle tak živé, jako by se to odehrálo včera. Jako když otevřete starou skříň plnou harampádí — pohnete jedinou krabicí a vyvalí se na vás všechno ostatní.

Ta záležitost na mě zapůsobila jako rozbuška. Hodinu poté, co se ke mně ta zpráva dostala a já jsem si uvědomil, co znamená, jsem zasedl ke stolu a přemožený návalem vzpomínek jsem začal psát. Přestal jsem až o půlnoci, kdy jsem měl v počítači napsáno přes pět tisíc slov. Měl jsem pocit, jako bych na sebe v průběhu let úplně zapomněl a teď si najednou uvědomil, kdo jsem. Když jsem si šel do koupelny vyčistit zuby, zdálo se mi, že se na mě ze zrcadla dívá někdo úplně jiný.

Poprvé po mnoha letech jsem usnul bez prášku na spaní. Druhý den jsem zavolal do agentury, že budu dva týdny nemocný, a znovu jsem se pustil do psaní.

Události oněch měsíců se mi vybavily se všemi detaily a tak silně a zřetelně, že pro mě záhy byly živější a skutečnější než veškeré dění v mém současném životě. Měl jsem pocit, jako bych se probudil z hlubokého spánku. Jako by se moje mysl celou tu dobu připravovala na okamžik, kdy začnu psát o událostech, jejichž protagonisty jsme byli já, Laura Bainesová a profesor Joseph Wieder.

Vzhledem k tragickému vyústění se příběh tehdy pochopitelně dostal na stránky novin, alespoň částečně. Já sám jsem byl dost dlouhou dobu vystaven obtěžování ze strany policejních vyšetřovatelů i novinářů. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem odešel z Princetonu a dva nekonečně se vlekoucí roky strávil v zaprášené Ithace, abych dokončil magisterské studium na Cornellově univerzitě. Celou pravdu o událostech, které mi navždy změnily život, se však nikomu odhalit nepodařilo.

Jak už jsem řekl, pravda mi spadla do klína před třemi měsíci a já jsem pocítil, že ji musím odkrýt i pro ostatní, ačkoli mnou doposud zmítá hněv a pocit frustrace. Bolest a nenávist někdy mohou být stejně silným hnacím motorem jako láska. Právě tyto emoce daly vzniknout rukopisu, který jsem dokončil před dvěma týdny ve stavu naprostého fyzického a duševního vyčerpání. V souladu s pokyny na vašich webových stránkách vám v příloze posílám ukázku. Ruko pis jsem několikrát zrevidoval a nyní je kompletní a připravený k odevzdání. Pokud byste měl zájem přečíst si ho celý, obratem vám ho zašlu. Jeho pracovní název je Kniha zrcadel.

Na tomto místě skončím, protože na monitoru vidím, že jsem již překročil limit pěti set slov. O mně samém toho ostatně není mnoho co dodat. Vyrostl jsem v Brooklynu, a jak už jsem se zmínil, vystudoval jsem anglický jazyk a literaturu. Nikdy jsem se neoženil ani neměl děti; možná i proto, že jsem nikdy úplně nezapomněl na Lauru. Mám bratra jménem Eddy, který žije ve Filadelfi i a s nímž se téměř nestýkám. Moje pracovní kariéra v oboru reklamy se nevyznačuje ničím pozoruhodným — nenajdete v ní vrcholné výkony, avšak ani žádný nepříjemný skandál. Vedu dokonale šedý život daleko od výsluní slávy. Dnes, kdy se můj produktivní věk chýlí ke konci, pracuji jako hlavní reklamní textař v jedné nevýznamné agentuře na Manhatt anu poblíž Chelsea, kde už více než dvacet let bydlím. Nejezdím v porsche a neubytovávám se v pětihvězdičkových hotelích, ale zároveň se nemusím obávat, co přinese následující den, alespoň pokud jde o peníze.

Děkuji vám za čas, který jste věnoval čtení tohoto dopisu, a prosím o sdělení, zda byste měl zájem přečíst si celý rukopis. Svou adresu a telefonní číslo uvádím níže.

V úctě

Richard Flynn

Dole byla uvedena adresa poblíž Penn Station. Znal jsem tu čtvrť dobře, protože jsem tam během svých studentských let nějakou dobu bydlel.

Ten dopis byl dost neobvyklý.

Za těch pět let, co jsem byl zaměstnaný v literární agentuře Bronson & Matt ers, jsem přečetl stovky, možná tisíce žádostí autorů o zastupování. Tato agentura, kam jsem nastoupil hned po škole jako elév, byla otevřená všem a přijímala rukopisy i od neznámých lidí. Dopisy byly většinou prapodivné nebo působily neslaně nemastně — chybělo v nich to nepopsatelné cosi, z čeho vycítíte, že spisovatelský adept oslovuje vás osobně, že to není jen kopie dopisu, který rozeslal do všech agentur z profesního adresáře Literary Market Place. Některé dopisy byly rozvláčné a plné nepodstatných detailů. Dopis Richarda Flynna však nezapadal ani do jedné z těchto kategorií. Byl stručný, dobře napsaný a navíc z něj vyzařovala jakási lidská vřelost. Autor výslovně nezmiňoval, že píše jen mně, ale i když jsem nedokázal vysvětlit proč, cítil jsem, že to tak je. Z nějakého důvodu nepovažoval za nutné to ve svém stručném dopise zmiňovat.

Odsunul jsem ostatní ukázky, které jsem chtěl číst, uvařil si kávu a usadil se na gauči v obývacím pokoji. Doufal jsem, že v rukopisu objevím něco, co mi umožní dát tomu člověku kladnou odpověď — člověku, k němuž jsem z nevysvětlitelné příčiny už teď cítil tajné sympatie.

Pustil jsem se do čtení.

 

Pro většinu Američanů byl rok 1987 rokem, kdy akcie na burze závratně vyletěly nahoru a vzápětí se zase propadly, kdy se pod Ronaldem Reaganem otřásala židle v souvislosti s aférou Írán-Contras a kdy do amerických domácností vtrhl seriál Báječní a bohatí. Pro mě to byl rok, kdy jsem se poprvé zamiloval a zároveň zjistil, že ďábel opravdu existuje.

Začínal jsem v té době na Princetonu třetí rok studia a bydlel jsem v ošklivém starém domě na Bayard Street mezi muzeem a teologickým seminářem. V přízemí byl obývák propojený s kuchyní a nahoře dva pokoje, každý se dvěma lůžky a vlastní koupelnou. Od domu to bylo k budově McCosh Hall, kde jsem měl většinu seminářů, pouhých dvacet minut chůze.

Jednou v říjnu, když jsem se odpoledne vrátil ze školy, na mě doma v kuchyni čekalo překvapení. Stála tam vysoká štíhlá dívka s dlouhými blond vlasy, učesanými na pěšinku uprostřed. Zpoza brýlí s masivními obroučkami, které působily zároveň přísně i sexy, na mě vrhla zkoumavý, ale vstřícný pohled. Snažila se vymáčknout hořčici z tuby, jenže si neuvědomila, že musí nejdřív odloupnout ochrannou fólii pod víčkem. Vzal jsem od ní tubu, fólii odtrhl a hořčici jí podal zpět. Dívka poděkovala a vymáčkla kus husté žluté hmoty na obrovský párek, který si zrovna ohřála.

„Bezva, díky,“ řekla s protáhlým přízvukem, který jasně prozrazoval, že pochází odněkud ze Středozápadu. Zjevně se ho nehodlala vzdát jen proto, aby zapadla mezi ostatní. „Chceš taky?“

„Ne, v pohodě. Jinak já jsem Richard Flynn. Ty jsi nová nájemnice?“

Dívka přikývla. Strčila párek mezi dvě půlky bagety a hladově si ukousla. Snažila se sousto překotně spolknout, aby mi mohla odpovědět.

„Laura Bainesová, těší mě. Poslyš, neměl ten, co tu bydlel přede mnou, za mazlíčka tchoře? Je tady takovej puch, že by z toho člověku vypadaly chlupy z nosu. No, stejně ten pokoj budu muset vymalovat. A není něco s bojlerem? Musela jsem čekat půl hodiny, než se ohřála voda.“

„Hrozně kouřil,“ vysvětloval jsem. „Teda ten týpek, ne bojler, a nehulil jenom cigarety, jestli mi rozumíš. Ale jinak byl v pohodě. Ze dne na den se rozhodl vzít si na rok volno a odjel domů. Měl kliku, že po něm bytná nechtěla nájem za zbytek roku. A pokud jde o ten bojler, tak už ho zkoušeli opravit tři různý chlápci, ale bez úspěchu. Pořád se nevzdávám naděje. Znáš to, tonoucí se i stébla chytá.“

„Tak pá pá a šťastnou cestu,“ utrousila Laura mezi dvěma sousty párku na adresu předchozího nájemníka.

Pak ukázala na mikrovlnnou troubu na lince. „Dělám si popcorn. Chci se koukat na telku, dávají v přímým přenosu záchranu Jessiky.“

„Kdo je Jessica?“

Mikrovlnná trouba cinkla na znamení, že popcorn je hotový a může se nasypat do velké skleněné mísy, kterou Laura vytáhla z hloubi skříňky nad dřezem.

„Jessica McClureová je přece ta holčina z Texasu, co spadla do studny,“ vysvětlovala mi. „CNN živě přenáší záchrannou operaci. Jak to, žes o tom neslyšel? Vždyť o tom mluví celá Amerika.“

 

Nasypala popcorn do mísy a pokynula mi, abych šel za ní do pokoje. Sedli jsme si na gauč a Laura zapnula televizi. Chvíli jsme oba mlčky sledovali, co se děje na obrazovce. Říjen byl toho roku nezvykle mírný a teplý, na rozdíl od jiných let skoro nepršelo a prosklenou zdí pokoje se dovnitř vkrádalo měkké podvečerní světlo. V dálce se rozprostíral temný, trochu tajuplný park u kostela Nejsvětějš Trojice.

Laura dojedla párek v rohlíku a nabrala si z mísy hrst popcornu. Vypadalo to, že na mě úplně zapomněla. V televizi nějaký inženýr vysvětloval, jak pokračují práce na hloubení souběžné šachty, kterou se záchranáři hodlali dostat k holčičce uvězněné ve studni. Laura odkopla pantofle a složila nohy pod sebe. Všiml jsem si, že má fialově nalakované nehty.

„Co studuješ?“ zeptal jsem se nakonec po chvíli ticha.

„Psychologii,“ řekla a neodtrhla přitom oči od obrazovky. „Je to už moje druhá vejška. Mám vystudovanou matiku na Chicagský univerzitě. Narodila jsem se a vyrostla v Evanstonu v Illinois. Byl jsi tam někdy? V tom státě, kde lidi žvejkají tabák a pálí kříže?“

Uvědomil jsem si, že Laura musí být přinejmenším o dva tři roky starší než já, a trochu mě to zastrašilo. Rozdíl tří let v tomhle věku připadá člověku propastný.

„Myslel jsem, že tohle se dělá v Mississippi,“ poznamenal jsem. „Ne, v Illinois jsem nikdy nebyl. Vyrostl jsem v Brooklynu a na Středozápadě jsem byl jen jednou v létě, když mi bylo asi patnáct. Jeli jsme s tátou na ryby do Ozarks v Missouri. Stavili jsme se taky v St. Louis, jestli si dobře vzpomínám. Tak tys šla po matice na psychologii?“

„Ve škole mě považovali za malýho génia,“ utrousila Laura. „Na střední jsem pořád vyhrávala mate matický soutěže, v jednadvaceti jsem už měla hotový magisterský studium a mohla jsem si začít dělat doktorát. Jenže já jsem se vykašlala na všechny stipendia a přijela jsem sem studovat psychologii. Díky tomu, že jsem měla magistra z přírodních věd, jsem se dostala i do výzkumnýho programu.“

„Jasně, ale pořád jsi mi neodpověděla na otázku.“

„Měj trošku trpělivost.“ Smetla si z trička drobky popcornu. Pamatuju si to dodnes úplně přesně. Měla na sobě džíny se spoustou zipů — takové ty, kterým se říkalo plísňáky a tou dobou právě přicházely do módy — a k nim bílé tričko.

Došla si do lednice pro kolu a zeptala se, jestli si dám taky. Otevřela plechovky, do každé strčila brčko a vrátila se na gauč. Jednu plechovku mi podala.

 

„Když jsem skončila vejšku,“ — vyslovila to protáhle jako véšku — „zamilovala jsem se v létě do jednoho kluka z Evanstonu. Přijel domů na prázdniny. Studoval elektroniku na MIT, něco kolem počítačů. Byl to fešák a taky chytrej, jmenoval se John Findley. Byl o dva roky starší než já a znali jsme se od vidění ze střední školy. Po měsíci mi ho ale přebrala Julia Craigová, jedno z nejpitomějších stvoření, jaký jsem kdy viděla. Normální neandrtálka, co uměla akorát vyslovit asi deset slov, oholit si nohy a jíst příborem. Zjistila jsem, že sice chápu rovnice a integrály, ale nemám ani ponětí o tom, jak uvažujou normální lidi, teda hlavně chlapi. Došlo mi, že když si nedám pozor, strávím zbytek života v bytě, kde mi budou dělat společnost kočky, papoušci a morčata. Proto jsem na podzim přijela sem. Mámu to trápilo a snažila se mi to rozmluvit, ale znala mě natolik dobře, aby věděla, že by bylo snazší naučit mě lítat na koštěti než mě donutit, abych změnila názor. Teď jsem v posledním ročníku a svýho rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.“

„Já jsem taky v posledním ročníku. A dozvěděla ses, cos chtěla?“ zeptal jsem se jí. „Myslím o tom, jak uvažujou chlapi.“

Poprvé se mi podívala přímo do očí. „Nejsem si jistá, ale nějakej pokrok jsem určitě udělala. John se s tou kreaturou po pár týdnech rozešel. Od tý doby jsem mu nebrala telefon, i když se mi pokoušel volat několik měsíců. Možná jsem moc vybíravá.“

Dopila kolu a prázdnou plechovku položila na stolek.

Pak jsme v televizi sledovali, jak pokračuje záchrana holčiny z Texasu, a skoro do půlnoci jsme si povídali. Popíjeli jsme kávu a občas si zašli na zahradu vykouřit marlborku z krabičky, kterou Laura přinesla ze svého pokoje. Pomohl jsem jí taky odnosit z garáže dovnitř zbytek věcí, které ještě měla naskládané ve svém starém hyundai, a smontovali jsme spolu šatní skříň. Laura byla milá, měla smysl pro humor, a jak jsem si brzy všiml, byla i hodně sečtělá. Jako každý, kdo teprve nedávno překročil práh dospělosti, jsem byl otrokem svých hormonů. V té době jsem s nikým nechodil a zoufale jsem toužil po sexu, ale jasně si vzpomínám, že tehdy na začátku mě vůbec nenapadlo, že bych mohl jít s Laurou do postele. Ačkoli jsme o tom nikdy nemluvili, byl jsem přesvědčený, že má určitě přítele. Příjemně mě ale rozrušovala představa, že budu sdílet domácnost s dívkou, což se mi nikdy předtím nestalo. Jako bych najednou získal přístup k tajemstvím, která mi až dosud byla odepřena.