Slovanská kolonie v severním Řecku
Nové Vinohrady, podzim roku 2168

 

1. Kázání v dešti

Nad horou se objevil olovnatý dešťový mrak a sunul se k zálivu, přestože poryv větru zadul od moře. Opřel se do Markových ohnutých zad.

Shromáždění seděli k poryvu čelem. Obava ze stupňující se nepřízně počasí jim musela proběhnout hlavami. Přesto jako by větrný poryv ještě vybičoval jejich pozornost.

Bylo jich dnes trochu míň. To proto, že Petr kázal v Novém Karlíně. Na truc ve stejný den.

Marek zaplašil myšlenku na blížící se déšť i na rozkol, jenž se rýsoval den ode dne jasněji. Ti, kteří přišli, z něj nespouštěli oči. Také vysoká dívka v první řadě. Nikdy dřív ji tu neviděl.

Kniha

Martin Vopěnka

Můj bratr mesiáš

2017, Nakladatelství Mladá fronta, 272 stran, 279 korun

Neměl pocit, že jim má co říct. Ale už si zvykl: nebylo to v jeho moci. Čekali na jeho slova, a ta nakonec přicházela. Jako teď: „A proto vím, že Bůh v něm sídlil. Chtěl nám něco sdělit skrze něj.“ Zatímco to říkal, někde hluboko uvnitř pocítil odpor. Pocházel ze slova „Bůh“. Eli, jeho bratr, to takhle nikdy nevyslovil. Nikdy jasně neřekl, že by snad měl být člověkem, kterého si vyvolil Bůh. Jenomže, jak jinak o něm mluvit? Jak to vysvětlit těm, kteří nikdy neviděli jeho tvář?

Marek ji viděl pořád. Stále ji měl v sobě: bratrovu tvář, když se před šedesáti pěti lety narodil a maminka ho přinesla v zavinovačce. Už tehdy Marek věděl, že hledí na nejmilovanější obličej. Byl tak nepatrný, drobounký. Oči zavřené, víčka pevně stisknutá. A přece už tehdy probouzel úžas. Na stejnou tvář hleděl i o třicet let později, kdy z ní život vyprchal.

Marek překonal okamžik dojetí a nadechl se k závěru. Po svazích zelené hory, kdysi porostlé jen středomořským bodláčím, se rychle blížil déšť. A mnozí z těch, kteří tu seděli uprostřed zpustlého a nyní opět obydleného přímořského resortu, nechali své příbytky otevřené a zvířata neuvázaná. Byl čas shromáždění rozpustit: „Jste na dobré cestě – vy všichni. Na dobré cestě, abyste to sdělení pochopili. Eli říkal: vrátit se zpátky k životu. Znovu najít život. Život pochází z přírody, říkal. V technice není život. Kdo má nad hlavou oblohu, má všechno. Kdo pro techniku a spoustu věcí nevidí slunce a mraky, kdo si nevšiml, že na něj prší, nemá nic. Na koho prší, ten má všechny dary světa.“

V té chvíli pleskly na rozpadlou dlažbu i na ramena a do vlasů shromážděných první kapky. Všichni zvedli hlavy a jejich oči se rozšířily štěstím. Jenom dívka v první řadě se dál upřeně dívala na něj.

Vtom se jim nad hlavou ozval šelestivý zvuk, a nebyl to vítr ani déšť. „Dron!“ vykřikl někdo pobouřeně. „To je robotický dron s kamerou!“

Shromáždění se zavlnilo zlostí. Velký mladý muž se sehnul pro kámen a mrštil jím k obloze. Kámen však dron minul a dopadl zpátky mezi lidi. Jen náhodou nikoho nezasáhl. Vypukla vřava. Všichni se chopili kamenů.

 

2. Dívka s červenou taškou

Do pláště, který si Marek přehodil přes hlavu, bubnoval déšť. Před chvílí ještě kazatel, nyní jen starý ohnutý muž, kulhal uličkou mezi bývalými bungalovy. V pravé kyčli ho bodalo. Tohle tělo už ztrácelo sílu. Bylo mu sedmdesát dva let. Pod nohama mu skřípal písek splavený z hory během posledních desetiletí dešťů. Kdysi tu bosé nohy pleskaly po rozpálených dlaždicích.

Markův bungalov nebyl daleko. Dobelhal k němu a letmým pohledem zpět se ujistil, že ho dívka z první řady následuje. Následovala. Tyhle dívky přicházely připravené dát mu vše. Věděl však, že skrze něj hledají toho, který tu už není a kterého tedy nemohly poznat. Milovaly v něm Eliho. Marek to věděl, přesto se jim nebránil. Být s nimi ho těšilo.

Teď se však cítil unavenější než dřív. Snad za to mohlo studené počasí, které si našlo cestu už i do Středomoří. A navíc: byl začátek podzimu.

Všimla si, že o ní ví, a bez okolků ho dostihla právě na prahu. „Můžu?“

V jejím hlase zaslechl přízvuk. Polský nebo ukrajinský nebo... Na tom nezáleželo. Každý tu mluvil s nějakým přízvukem. Přes rameno táhla velikou červenou tašku, kterou musela koupit ve městě. Světlé vlasy schovávala pod modrou kapucí. Její přímý pohled ho zaskočil. Zjevně věděla, co chce. V dešti vypadala křehce, křehká však nejspíš nebyla. „Pojď,“ pokynul.

V kamnech ještě praskal oheň a suchý prohřátý vzduch dal Markovi zapomenout na bolesti stáří. „Odkud jsi? Od Petra?“ prohodil, když si sundával plášť. „Nikdy jsem tě tu neviděl.“

„Jednou jsem Petra poslouchala. Ale nejsem od něj. Žiju ve městě.“

Překvapeně na ni pohlédl. Mezitím si i ona sundala plášť a viděl její úzká ramena i křivku nevelkých ňader. Tak ve městě, pomyslel si. I takoví byli. A v poslední době jich přibývalo. Přišli, chvíli pobyli a zase se vrátili k předchozímu životu. Ale říkalo se, že i tam jich přibývá. Že si vytvářejí vlastní skupiny. „Patříš někam?“

„Jsem sama,“ usmála se a znovu si všiml, že jí nechybí sebevědomí. Což vzápětí potvrdila: „Vystačím si.“ A po nepatrné odmlce pokračovala: „Mám ráda kontakt s lidmi. Dělám masáže.“

„Masáže?“ podivil se. Napadlo ho, že na to je zase křehká. „A proč jsi přišla sem?“

„Přišla jsem tě namasírovat,“ řekla tak přirozeně, že se tomu nedalo nevěřit. „Máš zablokovaný kříž. Pravou kyčel máš nízko. Neseš víc, než věříš, že uneseš. A nemáš dost tepla. Potřebuješ prohřát ledviny.“

Prohřát... Kdo by nepotřeboval prohřát... „Je mi sedmdesát dva,“ řekl. Chtěl vypadat nad věcí, ale místo toho ve svém hlase zaslechl údiv. A trochu sebelítosti. „Uvařím čaj.“ Mimoděk uhnul očima. „Posaď se.“

„Já uvařím čaj a ty si lehni. Tady,“ ukázala na beraní kůži, kterou měl hozenou přes postel.

 

3. Jak jsi žil, když jsi byl ještě sám?

V zádech mu křupalo pod náporem její síly. Dlaní se opírala o jeho pravou půlku a koleno táhla nahoru. Připadal si roztažený jako žába. Pocity slastného odevzdání se v něm mísily se studem. Styděl se za své tělo – za jeho vetchost a stáří. Styděl se za zažloutlou kůži a alová klubka žil, a co bylo nejhorší: bál se, že páchne. Ne špínou ani potem, ale rozkladem. Blížícím se koncem. Naštěstí ho potřela nějakým olejem. Nos měl zabořený v beraní kůži a cítil tak vůni oleje skrze zatuchlost zvířecí srsti.

Konečně ho natáhla a napětí povolilo. Bolestná procedura byla u konce. Na chvíli se od něj oddálila. Slyšel šelest a tušil, co je jeho původem. Zmocnila se ho závrať. Dívka se posadila obkročmo na jeho lýtka, předklonila se a... začala se po něm sunout nahoru. Nejprve ucítil na hýždích její horká ňadra. A po chvíli její tvrdý klín.

Eli neříkal, že se to nemá. Naopak, říkal, že dotek je přirozený, stejně jako láska. Když se v Praze seznámil s Hanou, milovali se skoro pořád. Tehdy to Markovi trochu vadilo. Až později se Eli fyzické lásky zřekl. Ne proto, že by ji zavrhoval nebo že by po ní netoužil, ale jen proto, že nechtěl zplodit potomka. Jenomže Hana o něm teď začala prohlašovat, že byl zdrženlivý vždycky. Že byl proti sexu. Jako důkaz uváděla právě to, že neměl děti. Samozřejmě, že neměl děti. Věděl, že je mít nemá, a věděl, že se nic takového nestane, přesto nechtěl pokoušet osud. Byl to ostatně on, kdo předpověděl, že se děti přestanou rodit. Ne úplně a ne každému. Ale přestanou. Tehdy mu nikdo nevěřil. Doráželi na něj, odporovali mu. On však nikdy nic nevysvětloval. Říkal: „Naše vláda skončila. Země teď sama rozhodne, kolik nás má být.“

Na začátku spala Hana s Elim často. Marek si dobře pamatoval své tehdejší pocity. Ti dva oddávající se jeden druhému za tenkou zdí a on, Marek, v rozpacích. Nevěděl, co si myslet o tom, že někdo, o kom se začíná mluvit jako o svatém, dělá takové věci. Bál se, že některý z jeho příznivců na to přijde a všichni se od něj odvrátí. A dnes Hana tvrdí, že Eli žil v čistotě, zatímco Marek teď ví s větší jistotou než tehdy, že bratr neudělal nic špatného. Tělesnou láskou se nezpronevěřil svému učení.

Ještě že o Haně bylo známo, že v Praze chodila za peníze s Nory, jinak by jistě i o sobě tvrdila, že je panna. Nejhorší bylo, že Petr se jejích tvrzení chytl. Kázal o bratrově čistotě, jako by v tom tkvěl nějaký podstatný základ jeho poselství. Dělali z Eliho někoho jiného, než kým byl a chtěl být.

Dívka se dál třela o Markova záda. Jeho myšlenky se vracely k ní; k její horoucí mladosti. Zvedl dlaně a nahmatal křivku jejích boků. Ona rukou zabloudila mezi jeho nohy. Ale nešlo mu o to – už ne. Přesto ho začala hníst. Bylo to příjemné i bez erekce, a tak se v pánvi trochu nadzvedl. Pochopila to jako výzvu a začala hníst silněji. Překulil se na bok a jemně ji uchopil za ruku. „O to nejde,“ šeptl. „Už mi o to nejde.“ Pohlédl do jejích očí, které byly nečekaně tmavé, a všechno jako by v nich zůstávalo; nic se neodráželo. Rty měla sevřené. Hleděla na něj zkoumavě.

Měl před sebou celé její dokonalé dlouhé tělo. Soudržnost vypovídala o fyzickém cvičení. Zabloudil dlaní dolů. Zavřel oči a jen po hmatu našel její něžnosti. Takhle mu to vyhovovalo. Vzdychla a roztáhla se – snad až příliš povolně. Ale i kdyby vše jen předstírala, stálo to za to. Bral si ji jako dar.

Potom leželi přikrytí. Tiskla se k němu ze strany, protáhlou bradu opřenou o jeho ostré rameno, zjihlá, snad uspokojená. Teď se nepochybně zeptá na bratra. Nezazlíval jí to; počítal s tím.

Opravdu zaklonila hlavu a pohlédla mu do očí. A zeptala se: „Jak jsi žil, když jsi byl ještě sám?“

Byl zmatený. To nebyla otázka, kterou čekal. „Sám? Jak to myslíš, sám?“

„Byl jsi přece o hodně starší než on. Říkali, že o devět let. To je devět let života, než se narodil.“

Související