1. Bristol Globe. Proč oslovuje oba. Noční houf. Máma ráno. Sešit. Tetovaný hoch. Hořící tábor. Vypadněte! Eleanor and her boys. A dál.

 

Copak se tady, sakra, můžu soustředit?!

Táta dřepí za volantem kočovnické káry, láhev na dosah, na kolenou rozevřený sešit, pořád do něj čárá.

Málem sem v noci dopsal kapitolu, ale byl tu rumrajch, tak sem to akorát načrt! Přitom Bristol byl dycky dobrej! Kluci, Ostrov pokladů, slyšeli ste vo plavčíkovi Jimy Hawkinsovi? Oslovuje je oba, protože, jak říká, chce je rozmluvit. Toho v miminěcích dupačkách i toho, co vyrostl.

A víš, co je zajímavý? obrátí se k Soně, která nad plamínkem vařiče nahřívá lžíci. Na druhém sem tam míchne kašičku pro mrňouska.

Teď se identifikuju spíš s Dlouhým Honzou Silverem! 

To bude tim středním věkem, pokračuje máma v ranním obřadu, rukáv košilky v překypujících barvách mandaly vyhrnutý.

A tátův popsaný, podrásaný sešit se skvrnami od kafe, od vína přesviští nad dosud spícím maličkým a zapadne mezi krámy.

Kniha

Jáchym Topol

Citlivý člověk

2017, Nakladatelství Torst, 360 stran, 299 korun

Natáhne nohy, zatne týl do opěrátka a uvolní se. Obzírá nomádské stanoviště. Na sobě ublemcané tričko, kraťasy, v očích nepřestajný žár zájmu. Na hlavě histrióna hipí hučka, zpod ní se derou nazrzlé vlasy protkané šedivými chomáči.

Pozoruje bránu do tábořiště, totiž mrňavou repliku divadla Globe, kde nesmírné množství žároviček, jež se ovšem rozplanou až večer, vytváří číslici 400, trochu legrační portrét dramatika a nápis HIS WORDS: WISDOM, FREEDOM AND BEAUTY!

Na místě tradičního festivalového kolotání, tentokrát věnovaného životu a dílu Williama Shakespeara, je ale kvůli nočním příchozím neobvyklý ruch. Tady kdysi táta se Soňou nápaditou kreací oslavili výročí vstupu České republiky do Společenství a vytančili nádherných tři sta třináct liber. Teď je ale všechno jinak.

Táta zírá, civí, rozvažuje. Větří. A snad se orientuje právě pohyby svého klofáku, kdysi ho napadlo, že klofák podbije tenoulinkým vzácným plechem, ale zas tak úspěšný nebyl.

Ve vstupní bráně sídlí narychlo povolaní imigrační úředníci. Stolky, počítače a lejstra jsou zarovnány kupkami koblih, talířky s koláčky, cups s kávou.

Včera byla plocha prázdná. Teď je ale poseta lidským uskupením. Řady spáčů na karimatkách, ženy v dlouhých hábitech s miminy, tu a tam hloučky sedících a gestikulujících. Babky se plouží s kanystry k přípojce, lelkující výrostci v otahaných T-shirts a džínách vypadají, že na ženskou práci dozírají.

Na okrajích davu, jehož vesměs černé odění vytváří dojem masy, stojí policejní auta. Noční příchozí lehli většinou tam, kam utrmácení dorazili, nejistota a strach po celou noc atakovala dav ve vlnách.

Bristol mám fakt rád! Akorát sme se nikdy nekoukli do přístavu, třeba to stihneme dneska, co myslíš? houkne táta na kluka, který se s kanystry zrovna šourá pro vodu.

Fronta k hydrantům se táhne podél brány. Snad praskla hadice nebo některé z vodních zřídel kdosi naboural, zástup tmavých a zahalených ženských, které se s barely či nákladem petek v taškách pomalu posunují kupředu, tlape bahýnkem, klukovi kolem tenisek crčí voda.

Hey you... zvedne hlavu, usmívající se slečna s hřívou světlých vlasů spadající jí na ramena mu z okýnka ožárkované Globe repliky podává donut oblepený vrstvou čokolády.

Vypne se na špičkách, cítí, jak mu po prstech kapká zavařenina, jenže ho kdosi mázne do ramene. Dva vyčouhlí tmaví kluci. Ten větší donut se snivě zavřenými víčky okamžitě slupne.

On, no... slečna se vyklání a teď podává celou krabici dobrot, do jejichž různobarevných polev už pere sluníčko.

Jak se rychle rvou, tahačka ho zažene od kanystrů, je jich tam teď celý houfek, zmizí mezi kaťaty a tričky a lokty uštědřujícími rány, motá se tam jako štěně vhozené nelítostným páníčkem do středu dobrmaního mače.

Zahlédne překocené kanystry mizet za sukněmi, střevíci, teniskami a sandály postupující fronty, sune se k ženským, uhýbají před ním se vzteklými výkřiky jako před útočícím broukem. K svému úžasu zjistí, že na břiše přidržuje krabici, kde v rozích vězí spláclé donuty: vyhrál.

Přidržuje kořist, je rázem mezi rozespalým davem, kdosi, půlkou těla ve spacáku, se po něm ožene, kluk uskočí.

A kouká přímo do tváře nahatému klukovi. Je asi stejně starý a velký jako on. A v ksichtíku, beztak umouněném, je docela černý. Tváře, paže i stehna má tetovaná, posetá snad zanícenými vpichy. Kolem se přelévá dav, zahlížejí na ně. Pevnost na kolech, kde dlí rodiče, je daleko. Podá klukovi krabici. Otočí se a sebere kanystr, ten druhý vydrápne zpod něčích nohou, vleče se s nimi ve frontě, pak do nich strčí hadici a natočí je až po okraj. Tak jako to dělal vždycky.

Večerní vystoupení v Bristolu je ale zrušeno. Použije se paragraf pro případ nenadálé události, katastrofy či dokonce živelní pohromy (plus šedesát dva liber pro oba).

No, a dyť stejně chceme z pršákova vypadnout na jih!

Přidají se ke karavaně dalších auťáků a přes den překočují na jiné tábořiště.

Soňa s klukama jsou po cestě utahaní, tak se hned chystají do lože. Na stan se vykašlou, stulí se k sobě dozadu.

Máma má mrňouska v náručí, něco mu šeptá, kluk usíná, ještě zahlédne tátu na předním sedadle, jak s bradou vytrčenou drásá do sešitu.

V noci tábor pikeys kdosi podpálí. Útočníci mrskli zápalnou láhev do stanu, jiná zapálila dřevěnou hlídačskou budku. Zatímco osádky karavanů vybíhají a hasí ohně, které se mimochodem ani nestačí rozplápolat, a ostatní zas urychleně balí, táta rodinu nabádá ke klidu.

Naschvál to hodili do stanu, kde nikdo neni. Maj to tu vočíhlý, nechtěj nikomu ublížit.

Chtěj ale, abysme vypadli!

Se jim divíš?

Hele, hejbeme se, jedem taky! vybízí máma se svým jediným vidoucím okem, ještě zalepeným a v povážlivém stupni ranního rozcuchání.

Táta namítne, že teď už fakt chce tu kapitolu dopsat. Ale možná z toho nakonec udělám hru, mručí. Jenže vtom na přední sklo doletí kamínky. Vržené z dálky dopadnou bez síly, zabubnují jako kapky.

Herdeksakra! vzkřikne táta a mrskne sešit dozadu, kde přistane na kupě podobných ostatků s rozepsanými díly.

LEAVE MEANS LEAVE! POLISH VERMIN!

Podomácku vyrobený transparent a ještě pár jiných třímají naštvané ženské a pár zachmuřených starších chlápků.

V čele průvodu, co se vyhrne z ulice a míří k zpustošenému tábořišti, se rojí banda kluků.

Vede je přísně vyhlížející osoba v černých šatech s tlampačem u pusy. Na plné pecky zpod tenounkého knírku skanduje nápis na transparentu plujícím vzduchem a takt celému vášní vzdutému chóru hlasů udává černým deštníčkem.

Hele, Soňo, a že vypadá jak z nějakýho Bítls klipu?

Povykující capart kouskem cihly trefí blatník. Ostatní potěšeně zařvou.

Jo, je to Rigbyová!

Další kluk mrskne po karavanu cihlu, ale nedohodí.

We are not Polish vermin, we are CZECH VERMIN! řve táta z okýnka. My sme za vás bojovali! Betl of Briten, říká ti to něco, bábo? řve na vedoucí, která se s celým rojem rychle blíží.

Tos už byla určitě na světě, ty stará krávo! Uklidni se!

Kráva jedna!

A startuje. Máma chytne kluka za ruku. A tou druhou ukazuje do ulice, kudy k nim mezi pohlednicově krásnými, cihlově červenými domky míří další občané. Po zdupaném a zváleném trávníku dušou chlapi a chlápci v trikách a džínsech, v rukou pálky.

A ten nejrychlejší, elegán s barevně potetovanými pažemi v pruhovaném triku, které krájejí kšandy kraťas, plivne na kapotu a jme se vůz obcházet zezadu.

Radši teda pojedeme, řekne táta. A jedou. Trajektem a dál.

Související