Jsou spisovatelé velkorysí lidé?

Pokud chce člověk něco říct o práci spisovatele, je s tím už od začátku spjaté riziko, že se mu téma rozbředne do neúnosné šířky, a proto vám nejprve řeknu raději něco o spisovatelích jako takových. Bude to mnohem konkrétnější, navíc půjde i o záležitosti okem viditelné a naše vyprávění tak snáze – aspoň myslím – poplyne kupředu.

Mám-li naprosto upřímně tlumočit svůj názor, jsou spisovatelé ve valné většině – samozřejmě, že ne úplně vždycky – lidé, o jakých sotva řekneme, že mají harmonickou osobnost a nestranný pohled na věc. Jen tak mezi námi vám povím, že podle toho, co jsem zatím viděl, je mezi nimi i dost těch, co mají sklony tak zvláštní a životní návyky a způsoby chování tak prapodivné, že by si za ně jen sotva vysloužili aplaus. A většina spisovatelů, včetně mé maličkosti (odhaduju tu většinu na takových dvaadevadesát procent) si stejně, ať už to řeknou nahlas nebo ne, myslí „To co dělám a píšu já, je prostě to nejlepší a ostatní spisovatelé jsou, až na čestné výjimky, úplně mimo“. Tímhle názorem se pak nechávají vést v každodenním životě. I jen velmi mírně řečeno: nebude nejspíš příliš lidí, kteří by někoho takového chtěli mít za kamaráda anebo za souseda.

Občas se doslechnu o nějakém tom věrném přátelství mezi kolegy spisovateli, ale skoro vždycky mi to přijde podezřelé. Nevylučuju, že se to může stát, opravdu důvěrný vztah tu ale podle mého nemůže dlouho vydržet. Spisovatel je v zásadě egoista a v mnoha případech také pyšný a soupeřivý člověk. Dejte si jich pár do řady a máte mnohem větší jistotu, že se pohádají, než že si budou rozumět. Sám už jsem to několikrát zažil.

Kniha

Haruki Murakami

Spisovatel jako povolání

2017, Nakladatelství Odeon, přeložil Tomáš Jurkovič, 242 stran, 279 korun

Uveďme notoricky známý příklad. Marcel Proust a James Joyce se společně zúčastnili slavnostní večeře, pořádané roku 1922 v Paříži a přesto, že dostali místa vedle sebe, nepromluvili spolu po celou dobu téměř ani slůvko. Všichni okolo čekali se zatajeným dechem, o čem se asi budou bavit dva největší literáti dvacátého století, výsledkem byl ale dokonalý propadák. Oba pánové měli o sobě nejspíš příliš vysoké mínění. Což se stává dost často.

Nehledě na to mám dojem, že pokud jde o střežení pracovního teritoria – jinými slovy o vědomí „vlastního písečku“ –, sotva existují velkorysejší a velkodušnější lidé než jsou spisovatelé. A častokrát mě napadá, že jde zřejmě o jednu z mála dobrých vlastností, kterou mají spisovatelé společnou.

Vysvětleme si to ještě o něco srozumitelněji a konkrétněji.

Dejme tomu, že bude nějaký spisovatel umět pěkně zpívat a debutuje jako zpěvák. Anebo v sobě shledá malířské buňky a začne malovat. Takový spisovatel nevyhnutelně dřív nebo později narazí na vlnu odporu a sklidí svůj díl pohrdání a výsměchu. Lidé si o něm začnou říkat, že mu „stoupla sláva do hlavy a myslí si, že umí všechno“, anebo že je to „amatér, co stejně nemá slušnou techniku ani talent“, a profesionální zpěváci a malíři se k němu budou chovat velice chladně. Možná mu budou dělat i naschvály. Přinejmenším ho téměř s určitostí nebudou čekat s otevřenou náručí a volat: „Vítejte, maestro, mezi námi!“ A pokud i náhodou budou, pak se tak nepochybně stane ve striktně vymezené situaci a ještě striktněji vymezených podmínkách.

Já sám se vedle psaní už po nějakých třicet let aktivně zabývám překlady angloamerické literatury, ze začátku jsem ale neměl příliš na růžích ustláno (na čemž se možná dodnes zas až tolik nezměnilo). Bylo to pořád samé: „Překlady, to není nic pro amatéra“ nebo „Pan spisovatel se pobavil překladem a vy teď, čtenáři, trpte!“

Také sepsáním Undergroundu jsem si vysloužil dost ostrou kritiku od profesionálních autorů literatury faktu. „Nezná pravidla žánru“. – „Laciný doják“. – „Líbivá amatérština“. Tohle všechno (a ještě hodně dalšího) padalo na mou adresu. Co se mne týče, neměl jsem tehdy vůbec v úmyslu napsat žánrově čistou literaturu faktu, šlo mi jednoduše o dílo, které bude doslova a do písmene nefiktivní, jinými slovy o dílo, které nebude fikcí. Jak se zdá, nakonec jsem nechtěně šlápl na ocas tygrům, střežícím „posvátné území“ literatury faktu. Neměl jsem o jeho existenci ani ponětí a nikdy mě nenapadlo, že snad má literatura faktu nějaká „specifická pravidla“, takže jsem zpočátku jen zíral s otevřenou pusou.

Budeme-li se podobným způsobem vměšovat do kteréhokoli odvětví, v němž nejsme odborníky, nebudou na nás ti, kdo v něm odborníky jsou, nikdy hledět s přílišným pochopením. Budou se nám do něj snažit zamezit přístup podobně, jako se bílé krvinky snaží vypudit z organismu cizorodé těleso. Pokud se nenecháme odradit a budeme si stát za svým, začnou nás nakonec mezi sebou mlčky trpět, jako by říkali „No co se dá dělat?“, přinejmenším ze začátku to ale nebudeme mít opravdu nijak snadné. A čím bude to „jejich odvětví“ užší, odbornější a autoritativnější, tím větší bude i jejich hrdost a pocit výlučnosti a tím méně nás budou chtít přijmout do svých řad.

Teď ale uvažme opačný příklad: zpěvák či malíř napíše knihu. Nebo ji napíše překladatel či autor literatury faktu. Budou na něj za to spisovatelé zahlížet s nevolí? Myslím, že ne. Lze totiž pozorovat řadu případů, kdy zpěvák anebo malíř skutečně napíšou literární dílo (nebo ho napíše překladatel či autor literatury faktu), které pak sklidí velice příznivé hodnocení. Nedoslechnete se o žádném spisovateli, který by rozhořčeně volal „co si to ten amatér dovoluje“. Pomluvy, posměšky nebo podrazy z nepřejícnosti se, alespoň podle toho, co jsem sám viděl a slyšel, skoro nedějí. To už spíš člověk zvenčí vzbudí zvědavost a ostatní dostanou chuť se s ním při nejbližší příležitosti setkat a promluvit si o psaní, občas ho i dokonce povzbudit. Aspoň myslím.

Nějaké to pomlouvání za zády si jeho dílo nejspíš vyslouží, což je ovšem denní chleba i pro samotné spisovatele, takříkajíc běžná obchodní praxe, která nemá příliš společného s tím, že jde o práci člověka z jiného oboru. Na spisovatelském národě lze jistě shledat řadu nedostatků, co se ovšem střežení teritoria před vetřelci týče, panuje zpravidla vstřícnost a velkodušnost.

Jak je to možné?

Odpověď je, domnívám se, dost jednoznačná. Nějaký ten román – už jen ta formulace je poněkud pejorativní: nějaký ten román – napíše totiž skoro každý, kdo jenom trochu chce. Kdo chce debutovat jako pianista nebo jako baletka, musí už v dětství začít s dlouhým a náročným výcvikem. Kdo chce být malířem, musí si osvojit jistou míru odborných znalostí a základy techniky. A většinou si taky musí nakoupit potřebné vybavení. Kdo chce být alpinistou, musí zase mít větší fyzickou sílu, lezeckou techniku a odvahu, než mají druzí.

Ale psaní knih? Stačí prostě umět psát (což myslím většina nás Japonců umí), mít po ruce propisovačku a sešit a vládnout jakous takous fabulační schopností – a ono se to už nějak poddá i bez odborného vyškolení. Nějaká ta kniha z toho nakonec vždycky vyleze. Nemusíme kvůli tomu ani absolvovat literární fakultu. Bez odborných znalostí o psaní se přitom totiž docela dobře obejdeme.

Je dokonce docela dobře možné, aby člověk, který má aspoň trochu talentu, napsal hned napoprvé vynikající dílo. Je mi dost trapné dávat za příklad sebe sama, ale ani já neprošel žádným praktickým spisovatelským tréninkem. Navštěvoval jsem pravda na vysokoškolské literární fakultě katedru filmu a dramatu, ale i vzhledem k tomu, jaká tehdy vládla doba, jsem na učení téměř ani nesáhl, nechal si narůst dlouhé vlasy a zarostlý a špinavý jsem jen poletoval jak třtina ve větru a k ničemu kloudnému se neměl. A pak mi jednoho dne něco přeletělo přes nos a já, bez zvláštního úmyslu stát se spisovatelem a bez drilování literárních etud, sepsal Poslouchej, co zpívá vítr, první ze svých (řekněme) literárních děl a vyhrál cenu pro debutanty, vypsanou jedním literárním časopisem. A nakonec jsem se stal spisovatelem z povolání, ani jsem pořádně nevěděl jak. Až jsem sám kroutil hlavou nad tím, jak neuvěřitelně jednoduché to bylo. Opravdu až příliš.

Teď se asi někteří z vás rozzlobí, jak jsem tu právě „znevážil literaturu“; mluvím však jen a pouze o tom, jak se věci mají. Ať už si říká kdo chce co chce, není pochyby o tom, že literární dílo jako forma vyjádření nabízí opravdu velice širokou škálu možností. A právě na tuto ohromnou šíři se můžeme dívat jako na zásadní složku, která je zdrojem prosté a přitom velkolepé energie, jíž literární díla disponují. Z mého pohledu proto skutečnost, že ji „může psát každý“, neznamená pro literaturu žádné zostuzení, ale spíš svého druhu pochvalu.

Žánr románu je prostě něco jako profesionální zápasnický ring, do něhož může bez problémů vstoupit každý, komu se jenom zachce. Mezi provazy jsou širokánské mezery a uchystány jsou dokonce i pohodlné schůdky. I v samotném ringu je dostatek prostoru. Nikde nečeká žádná ostraha, aby vám zabránila ve vstupu a ani sami rozhodčí kolem toho nehodlají dělat žádný velký povyk. I sami zápasníci – úloha, která tentokrát připadla spisovatelům – přistupují k té záležitosti už od začátku poněkud rezignovaně a v atmosféře typu: „Neváhejte a račte vstoupit do našeho ringu! Zúčastnit se může každý!“ Nálada panuje otevřená, uvolněná, vstřícná – jedním slovem velkorysá.

Přestože je ale vstup do ringu sám o sobě snadný, není vůbec snadné udržet se v něm delší dobu. Což samozřejmě spisovatelé moc dobře vědí. Není zas až tak obtížné napsat jedno nebo dvě díla. Pokračovat však ve psaní delší dobu, živit se tím a uhájit si jako spisovatel živobytí, to už je neobyčejně těžké. Dalo by se skoro až říct, že to je pro normálního člověka nemožné. K něčemu takovému je už totiž potřeba něco zvláštního navíc. Neobejdete se samozřejmě bez nějakého toho talentu ani bez určité odvahy. A velikou roli, jako i u jiných věcí v životě, hraje i osud a štěstí. Krom toho je ale třeba mít ještě i jakýsi mandát. Pro který platí, že kdo ho má, ten ho má a kdo ho nemá, ten ho prostě nemá. A že někdo ho má hned od začátku a jiný ho dokáže vydřít.

O tomhle mandátu toho zatím není příliš známo a nejde o něm bezprostředně ani moc co říct. V zásadě se totiž už z podstaty nedá ani vizualizovat, ani vyjádřit slovy. Na každý pád ale platí, že spisovatelé na vlastní kůži zakoušejí, jak těžká věc je u spisovatelství vydržet.

Zřejmě právě proto jsou tolik velkodušní a přející, když občas přijde někdo z jiného oboru, proleze mezi provazy a debutuje jako spisovatel. „No, jen pojď dál,“ řekne si jich nejspíš většina. A možná je ani zvlášť nezarazí, když to někdo zkusí i podruhé. Pokud nováček z ringu vyletí, anebo vyleze ven sám (a takových případů je víc než dost), řeknou si nejspíš „Ale chudák malá,“ anebo „Tak jen buď zdráv.“ Pokud však dotyčný nebo dotyčná zatnou zuby a v ringu se udrží, zaslouží si samozřejmě úctu. A té se jim povětšinou spravedlivě a po zásluze dostane (nebo jim to přinejmenším velmi přeju).

Možná, že s velkodušností spisovatelů tak trochu souvisí i fakt, že svět literatury není žádná společnost s nulovým součtem. A tudíž (téměř) nehrozí, že by nástup nováčka na scénu připravil o práci některého ze spisovatelů, kteří tu byli před ním. Alespoň se tak nikdy neděje vyloženě zjevným způsobem. To opravdu není jako ve vrcholovém sportu. Ve světě literatury sotva kdy uvidíte, aby po nástupu nového hráče do týmu odešel některý z veteránů anebo nováčků, kteří se příliš nevyznamenávají, na volnou nohu a octl se tak mimo hru. Ani se nestává, že by sto tisíc prodaných výtisků jednoho románu znamenalo, že se jiného románu prodá o sto tisíc výtisků míň. To už se spíš stává, že se kniha nového spisovatele prodává tak dobře, že stoupne zájem o romány jako takové a v branži nastane obecné oživení a růst.

Nehledě na to se ale zdá, že v delším časovém horizontu přece jen probíhá určitý přirozený výběr. Ať už je ring seberozlehlejší, má zřejmě přece jen svou optimální kapacitu lidí, které je schopen pojmout. Mám aspoň takový dojem, když se tak rozhlížím kolem sebe.

Už víc než pětatřicet let píšu romány a živím se jako spisovatel z povolání. Pohybuji se tedy v ringu literárního světa přes tři desetiletí a řečeno staromódním výrazem, „pouze můj štětec mi dává obživu“. Což možná lze v užším smyslu označit za jistý úspěch.

Za těch víc nežli třicet let jsem viděl debutovat hezkou řádku nových spisovatelů. Nemalý počet lidí (nebo spíš jejich děl), kteří si svého času vysloužili značně vysoká hodnocení. Sklízeli chválu kritiků i různé literární ceny, mluvilo se o nich mezi lidmi, jejich práce vycházely – po prvním otištění v odborných literárních časopisech – i knižně a prodávaly se. Vypadalo to dokonce, že budou mít velkou budoucnost. Vcházeli zkrátka do ringu v záři reflektorů a za pompézních fanfár.

Podívám-li se ale, kolik z těch, kteří debutovali před dvaceti třiceti lety, se psaní věnují i dnes, nebude jejich počet nijak závratný. Vlastně jich bude jen hodně málo. Valná část těchhle nových nadějných spisovatelů se vskrytu a tiše vytratila neznámo kam. Anebo – a takových případů bude zřejmě nejvíc – nakonec na psaní rezignovali a přestoupili na jiný obor. A většinu z toho, co napsali – z děl, o nichž se tenkrát mluvilo a která se koupala v záři reflektorů – už dnes možná v běžných knihkupectvích ani nedostanete. Protože i když nakrásně počty spisovatelů nikdo neomezuje, prostory v knihkupectvích své meze mají.

Jsem toho názoru, že psaní knih není činnost příliš vhodná pro lidi, kterým to dobře myslí. Bez jisté míry inteligence, vzdělání a vědomostí se při psaní samozřejmě neobejdete. I já sám myslím takovou inteligencí a vědomostmi v určité minimální míře disponuju. Nejspíš ano. Snad. I když nevím, jestli bych měl tu kuráž vám to potvrdit, kdybyste se mě zeptali z očí do očí.

Častokrát mě ale napadá, že ti, jimž to myslí opravdu dobře a rychle, anebo ti, kdo mají bohaté vědomosti, kterými vynikají nad průměr, se pro psaní knih vlastně ani moc nehodí. Psát román – anebo vyprávět příběh – je totiž činnost značně pomalá, vyžadující „zařadit“ jen nízkou rychlost. Ve výsledku je to pak snad o něco rychlejší než jít po svých, ovšem zas ne ani tak rychlé jako jet na kole. Něčí vědomí pro takovou rychlost má předpoklady a něčí zas ne.

Spisovatelé se v mnoha případech pokoušejí vyjádřit to, co mají ve svém vědomí, tím, že to převedou do příběhu. Rozpor, který vyvstane mezi původní a nově vzniklou formou, dynamiku toho rozporu pak využívají jako páku, která posouvá vyprávění vpřed. Člověk při tom ale postupuje k cíli jen velikánskou oklikou a stojí ho to spoustu práce.

Lidé, kteří nosí v hlavě aspoň trochu jasné sdělení pro ostatní, nemají nijak zapotřebí ho za každou cenu převádět do příběhu. Je mnohem rychlejší, když své sdělení přímo převedou do slov, nehledě na to, že je to tak i srozumitelnější pro běžné lidi. Sdělení nebo myšlenku, které by do románové podoby převáděli možná půl roku, se jim při bezprostředním vyjádření podaří v původní podobě převést do slov třeba už za pouhé tři dny. Anebo se můžou postavit za mikrofon, říkat to, jak jim to zrovna slina na jazyk přinese a být s tím hotovi ani ne za deset minut. Člověk, kterému to rychle zapaluje, to samozřejmě zvládne. A to tak dobře, že si jeho posluchači plácnou dlaní o koleno a řeknou „Jo, na tom fakt něco bude“. Takhle to totiž chodí, když je člověk chytrý.

Ani lidé s bohatými znalostmi a vědomostmi nemají zapotřebí používat tak nejednoznačného a neurčitého prostředku, jakým jsou příběhy. A zřejmě nemají zapotřebí ani to, aby od nuly budovali nějaké imaginární konstrukce. Pokud své znalosti pečlivě logicky pospojují a vyjádří slovně, ostatní je nejspíš rádi vyslechnou a nebudou ani šetřit chválou.

Právě zde nejspíš leží důvody, proč řada literárních kritiků nechápe romány nebo příběhy jistého druhu – anebo, pokud je chápe, nesvede tohle pochopení vyjádřit slovně a shrnout ho teoreticky. Jsou, obecně řečeno, oproti spisovatelům příliš chytří a myslí jim to až příliš rychle. Nezřídka se proto - doslova fyzicky – nedokážou srovnat s prostředkem tak pomalého tempa, jakým je příběh. Proto si také často nejprve převedou tempo napsaného příběhu do svého vlastního tempa a poté teoreticky zpracují svůj přeložený text. Někdy je takový postup vhodný, jindy příliš ne. Někdy to nese dobré výsledky, jindy vůbec. Obzvlášť v případech, kdy rytmus původního textu není prostě jen rozvláčný, ale i mnohavrstevný a komplexní, což podobná převedení jen víc a víc komplikuje a výsledkem je pak překroucený a originálu neodpovídající text.

Nehledě na to jsem byl už mnohokrát na vlastní oči svědkem, jak bystrý, inteligentní člověk – v mnoha případech člověk mimo svět literatury – napsal jeden dva romány a pak se po něm kdesi slehla zem. Takhle vzniklá díla byla ve většině případů „dobře napsaná“ a bylo z nich znát nadání jejich tvůrce. Některá z nich byla dokonce velmi osvěžující a překvapivá. Jejich autoři si však, až na pár velmi čestných výjimek, ve spisovatelském ringu moc dlouho nepobyli. Dělalo to na mne až dojem, že si tam pouze „vyrazili na exkurzi“ a pak se vrátili zpět.

Možná se tomu s literaturou má tak, že každý, kdo má aspoň trochu nadání, dokáže za život poměrně bez potíží sepsat přinejmenším jedno dílo. A že zároveň ti chytřejší z nás pro sebe patrně nenajdou ve psaní takový přínos, jaký očekávali. Hádám, že napíšou jednu dvě věci, řeknou si spokojeně „Aha, tak takovéhle to tedy je“ a hned zamíří někam úplně jinam. Myslím, že je to tak pro ně i lepší. Dosáhnou nejspíš víc.

Naprosto je chápu. Psaní románů je činnost, kterou se toho opravdu moc dosáhnout nedá. Pohybujete se mezi samými „dejme tomu, že by...“. Je tu k dispozici určité osobní téma a romanopisec ho převádí do jiného kontextu. „Dejme tomu, že by to mohlo být například takhle,“ říká nám. Výsledná parafráze však obsahuje nejasná a nejednoznačná místa a jsme zas zpátky u toho „dejme tomu, že by to mohlo být takhle“. A tak pořád dál až donekonečna. Jedna parafráze střídá druhou v nikdy nekončícím řetězci. Jako byste měli v rukou matrjošku, kterou můžete otvírat jak dlouho chcete a stále budete uvnitř objevovat menší a menší panenky. Mám dojem, že snad ani neexistuje jiná činnost tak neefektivní a bloudící v kruzích. Kdyby se totiž počáteční téma vyjádřilo hned zkraje jasně a po lopatě, inteligentními slovy, odpadne jakákoli nutnost převádět ho do komplikovaných „dejme tomu, že by...“. Když to přeženu, lze spisovatele definovat jako „člověka, který se naschvál vyžívá v naprostých zbytečnostech“.

Pro spisovatele samotného ovšem právě takové „zbytečnosti“ a sáhodlouhé bludné okliky představují místa, kde se nejjistěji ukrývá skutečnost a pravda. Zní to skoro jak nějaké sofisma, ale spisovatelé tomu při své práci obecně věří. Někomu pak můž právem připadat, že by se svět bez literárních děl klidně obešel, jiní si zas můžou oprávněně myslet, že je literatura pro svět nezbytná. Přijde na to, v jakém časovém záběru budeme o věci v duchu uvažovat a v jakém rámci budeme nazírat na svět jako takový. Ještě přesněji vyjádřeno, neefektivita a rozvláčnost i efektivní a precizní přístup jsou jen dvě strany téže mince a svět, v kterém žijeme, je už z podstaty mnohovrstevnatý. Pokud kterákoli z obou stránek chybí (anebo naopak výrazně převládá), svět to vyvede z rovnováhy.

Související