Vítězslav Nezval / 1900–1958

Nevím, nepamatuji se již, kdo mi jej představil, ani kde se tak stalo. Snad to byl Miloš Jirko, snad Josef Knap, snad Jiří Wolker. Jen jako v hlubokém temnu, v němž nelze už dosti dobře rozeznat obrysů, vidím shluk lidí v nějakém divadle nebo po nějakém recitačním večeru, ze kterého se vynořuje oblá tvář vejcovitého tvaru, přetékající venkovsky dobrosrdečným úsměvem – a někdo mi říká, že tento mladý muž, zřejmě asi v mém věku, je Vítězslav Nezval. Myslím, že jsem mu nevěnoval mnoho pozornosti: jeho jméno jsem sice znal ze studentského časopisu, který se jmenoval Svítání a který vydávali v době, kdy já byl jedním z redaktorů studentského Ruchu, studenti gymnázia třebíčského, ale v časopisech, jež jsem považoval za vlastní představitele naší moderní literatury – v Neumannově Červnu a Kmeni, v Cestě, Orfeu aj. – jsem se s ním nesetkal; tož nebylo, co by mému tehdejšímu literárnímu avantgardismu na něm mohlo imponovati. Nadto byl jeho úsměv skoro rozpačitý: jako by vlastně prosil o nějakou pozornost.

Kniha

Zdeněk Kalista

Tváře ve stínu

2017, Nakladatelství Torst, 624 stran, 499 korun

Nepamatuji se dokonce ani, jak se vyvíjely naše styky od tohoto prvního setkání do chvíle, kdy už stojí Nezval přede mnou hotový: jako kamarád, se kterým vedeme dlouhé diskuse o všech možných otázkách, počínaje nejvšeobecnějšími a konče nejintimnějšími, který proniká v nás a ve kterého pronikáme my, se kterým jsme se, možno říci, sžili. Nezval sám ve svých vzpomínkách Z mého života uvádí jakýsi večer v Uměleckém klubu Šakově, na který prý jej přivedl Wolker a kde prý byl nezainteresovaným svědkem diskuse, vedené hlavně Wolkerem a mnou, o literárních záležitostech, které nás tehdy zajímaly. Ale přiznám se, že nebýt této vlastní vzpomínky Nezvalovy, ani bych si byl na ten večer nevzpomněl a i tak si jej vyvolávám v mysli zase jen ve velmi nejasných obrysech, jen jako scénu v nárožní místnosti domu číslo 6 v Dřevní ulici, ve zvýšeném přízemí, kde tehdy byly dočasně kanceláře Šakovy filharmonie a kde se scházel i náš Umělecký klub ke svým schůzkám, s pár známějšími tvářemi: Wolkerem, Jiřím Weilem, snad Jaromírem Berákem, dnes už zapadlým I. R. Machem, Milošem Jirkem, Josefem Knapem a ještě několika jinými, jejichž rysy jsou už dokonale nerozeznatelné. Že naše diskuse Nezvala nezajímala, se nedivím; nikdy se nestaral o to, kde se budou tisknout jeho básně, o nějaké časopisy, tiskárny či spolkové záležitosti, nýbrž jen o básně samy: jak vyzní, jakými obrazy se rozdechnou, čím překvapí, co postihnou a co jim unikne. A my o svých básních mnoho nehovořili, jsouce zatíženi žárlivostí, aby snad ten druhý nepostihl, jak chceme vykročit v rozběhu za novým, zcela novým básnickým světem, a nevykročil pojednou hbitěji v tom směru než my.

A pak myslím – a tu se moje vzpomínky na mrtvého kamaráda stávají určitějšími – že ani jazyk, kterým jsme promlouvali tehdy my a kterým promlouval on, nebyl stejný. My byli především komunisté, rozohnění tehdy ještě plným žárem svého mladí, v našich úvahách se podivně motala slova kolektiv, kolektivní, zkolektivnělý, kolektivizuje a jiná podobná. A současně jsme byli horlivými zastánci civilního básnictví, ne sice plně v tom smyslu jako S. K. Neumann ve svých Nových zpěvech, ale přece jen jako antitézy k staršímu básnictví symbolistnímu, k jeho obřadné metafoře a neurčité, široké obrysovosti. Nezval však na prvý pohled byl člověk jiné řeči. Říkám na prvý pohled, protože opravdu stačilo vidět toho mládence s dlouhými, skoro staromódně dlouhými vlasy, které ve chvílích vzrušení, kdy jeho brada se vytáhla vzhůru a obličej se dostal do polohy skoro vodorovné, těžce mu klesaly nazad, abys odhadl, co pro něho znamená extáze, které jsme se vyhýbali jako čert kříži, a jak těžko by asi bylo spoutat tuto osobnost kolektivními pocity, kolektivními snahami a vůbec kolektivními úvazky, o kterých jsme tehdy, aspoň teoreticky, blouznili.

Přišel z Brna a představil se nám jako žák, ctitel a přítel Jiřího Mahena. A Mahen, to byl pro nás, při všech sympatiích, které se k němu mezi námi projevovaly, už kus minulosti: anarchista oné kostumace, jaká se nosívala v české literatuře někdy na počátku tohoto století, kostumace, kterou námi zbožňovaný S. K. Neumann už před dosti dlouhou dobou odložil. Utvrdilo nás toto přiznání jen v našem dohadu, že i Nezval je obrácen do údobí, z kterého, jak jsme se domnívali, jsme už vyšli. Že jde o jakéhosi zpožděného chodce, který zatím bude mít co dělat, aby nás – zejména při domýšlivosti, s jakou jsme po svém zdání spěli kupředu – dohonil.

Ale od počátku nám na Nezvalovi něco imponovalo: jak byl celistvý, od paty až k hlavě jeden duchovní celek, bez zámlk a váhání, bez nejistot, přesvědčený a proniknutý svým přesvědčením do posledního záchvěvu svého tepu. Pamatuji se živě na jednu ze scén, ve kterých se rozvíjí už zřetelněji historie našeho přátelství. Bylo to na dnešní Národní třídě, pro kterou se stále ještě v té době, počátkem roku 1921, setrvačností udržovalo z časů rakouských pojmenování „Ferdinandka“, za nedělního korza, na kterém se za příznivého počasí mezi jedenáctou a půl jednou scházívala za trochou flirtu, trochou koketerie, trochou pohovoru a trochou přátelských pohledů spousta mladých lidí. Vyšli jsme sem s Jiřím Wolkerem z našeho společného smíchovského bytu a setkali jsme se tu – za jakých okolností, už se nepamatuji – s Nezvalem. A ve chviličce jsme se ocitli v diskusi: Wolker a já jako zastánci komunismu, Nezval jako apologeta anarchismu. Ale nebyla to diskuse jako jiné, které se tu v spolu kráčejících dvojicích, trojicích, čtveřicích i ještě snad početnějších řadách vedly. Neprošli jsme ani dvakrát celé korzo, které sahalo od nároží Spálené ulice k známému hudebnímu nakladatelství F. A. Urbánka – a už jsme budili pozornost, ne-li přímo pohoršení, aspoň u filistrů, kteří sem vyšli především, aby ukázali svoji vnější eleganci a uhlazenost. Zejména Nezval se rozohnil tak, že to vypadalo, jako by kdesi byl přebral. Nemohli jsme jej za žádnou cenu přesvědčit, že jediná budoucnost je v komunismu. Odporoval tak zaníceně, že tu prostě všechna argumentace selhávala. Až to trochu popouzelo. A přece jsem tehdy z našeho společného procházení neodcházel nikterak s ním znepřátelen, nýbrž naopak sblížen; v zřejmém respektu k tomu, jak se dovede pro svoji tezi nadchnout, jak jí dovede žít a naplnit se jí, až přetéká. Řekl jsem tehdy Wolkerovi při obědě: jestli toho člověka někdy opravdu přesvědčíme, bude to komunista až nadosmrti, a takový, jakých je málo.

Prozatím ovšem to nebylo tak snadné Nezvala přesvědčit, snad i pro nedostatky naší argumentace. Ještě na večeru ve staré akademické menze ve Spálené ulici, na kterém Wolker předčítal svoji známou, společně s Teigem a Seifertem vypracovanou přednášku O proletářském umění, vystoupil Vítězslav Nezval jako jediný odpůrce Wolkerův ve jménu své a mahenovské anarchie a mluvil přes všechnu počáteční trému s takovou zaníceností, že i F. X. Šaldu, který sledoval souboj obou mých přátel pokud možná jako nezúčastněný divák a snad i s trochou ironie, přiměl k několika slovům, zahlazujícím nedostatky jeho, proti Wolkerovi přece jen příliš improvizovaného vystoupení. A to už bylo několik let našeho přátelství za námi!

Ale v této době jsem už také Nezvala znal z jiné stránky a věděl jsem už také, že v jeho osobnosti se skrývá mnoho složek, ve kterých se bude setkávati nejen se mnou, ale i s tehdejším Wolkerem. Byl to člověk úžasně složitý. Tolik možností se otevíralo v jeho duši, tolik cest se tu rozcházelo na všechny možné strany, že ti někdy připadalo, jako by extáze, kterou v něm ta či ona myšlenka vyvolala, byla vyvolána vlastně strašnou snahou přehlušit to všechno, co se v něm hlásilo vedle jeho myšlenky či představy hlavní, jako by musil vybuchnout v takové nadšení a zchvácení, v jaké vybuchoval, už proto, aby se vnitřně nerozpadl, aby ovládl nesmírně komplikovaný život svého nitra, aby neztratil orientaci. Vždyť dovedl se někdy nadchnout pro podněty nejen velmi rozličné, ale přímo antipódní. Myslím, že to byl Karel Čapek, který kdysi charakterizoval rozhovory s Otokarem Březinou jako zaposlouchávání se do velikého varhanního preludia, jehož hráči a skladateli bylo nakonec jedno, ze kterého motivu svoji skladbu rozehraje, jen když ho ten motiv uchvátil a když mu posloužil jako křídlo nesoucí jej hlubokostí myšlení a představ. Na tento záznam o Březinovi jsem si vzpomínal znovu a znovu, když jsem naslouchal Nezvalovi, ať už se rozpovídal o nějaké hudební skladbě nebo o Ozenfantově architektuře či van Goghově obrazu, Einsteinově teorii relativity, prosté jarmareční písničce, svém zážitku z dětství, Šaldově přednášce, krásné dívce, a co ještě bylo témat jeho hovorů.

Nebylo proto nesnadno se zájmově s Nezvalem setkati. Zvláště však jedna věc nás sbližovala. Jeho těkání v prostoru života nebylo docela náhodné. Nezval pudově šel vždy především za něčím novým: za vzrušením, kterého dosud nepoznal, za obrazem, který dosud nevystoupil na jeho obzoru, za myšlenkou, se kterou se nepotkal v žádné z dosud přečtených knih, za linií, jejíž krásu mu dosud nepředvedl žádný obraz. Byl člověk bytostně zvědavý, tak zvědavý, že jsi se prostě nemohl ubránit. Vešel-li k tobě do pokoje, byly všechny zásuvky, které jsme jinak s Wolkerem vzájemně respektovali, otevřeny. Nezval by byl nesnesl nějakou zábranu na cestě své zvídavosti: byl by ji považoval za projev nepřátelství, za odsouzeníhodnou podivnost. Opakuji: nemohl jsi mu ani odporovat. Když se Wolker o to kdysi docela přátelsky pokusil, zanechalo to v Nezvalovi osten snad navždycky: alespoň ještě ve svých vzpomínkách mluví vyčítavě o Wolkerově tajnůstkářství. Jeho zvídavost byla prostě živel, který musil prolomit všechny hráze. Kdo však ji pochopil, pochopil i to, proč Nezval tak nezadržitelně tíhne za novým, stále za novým. Potřeboval stále ukájet tuto svoji bytostnou vlastnost.

A zde právě jsme se setkávali hlouběji, než by snad bylo bývalo možno při pouhých náhodných výletech, ať už do oblasti tvorby lyrické, do současného výtvarnictví, do hudby nebo do sféry myšlení náboženského, filosofického a politického či kamkoli jinam. Neboť i mne v té době vábily především nové cesty, cesty za neznámými nebo aspoň nepoznanými experimenty, objevy a provokace. Měl jsem zpočátku v této věci dokonce jistý předstih před Nezvalem: osvojil jsem si poměrné rychle, aspoň na gymnazistu s latinou a řečtinou rychle, literární francouzštinu, navázal jsem styky nejdříve literární a pak i osobní s tehdejší uměleckou avantgardou francouzskou, překládal jsem z Apollinaira, Maxe Jacoba, Vicenta Huidobra, Marcela Sauvage, Pierra Reverdyho, P. Alberta-Birota, Jeana Cocteaua, Blaise Cendrarse, Ivana Golla a jiných. I experimentující německé expresionisty jako Kasimira Edschmida, Carla Hauptmanna, Leonharda Franka, Alfreda Döblina aj. jsem uváděl v překladech do našich časopisů těchto let. Nezval znal, když přišel do Prahy, víceméně jen českou literaturu a z cizích písemnictví jen to, co bylo vydáno v nějakém překladu, spíše však ještě v překladu Jaroslava Vrchlického nebo snad někoho z okruhu Moderní revue než v překladu Karla Čapka, S. K. Neumanna či jiných uvaděčů nejnovější tehdy francouzské poezie. Ale jeho bytostná zvídavost ho přímo hnala. Když začal docházet ke mně a k Wolkerovi do našeho společného bytu na Smíchově Na Celné 10 a spatřil u mne tu a tam sešit nějaké francouzské revue, který mi poslal Ivan Goll; ať už to byla La vie des lettres nebo Les feuilles libres nebo L’Esprit nouveau či běžné Les nouvelles littéraires, dopadal na ně přímo s jakousi dravčí dychtivostí a ač tehdy ještě neznal francouzsky, začínal v nich hned listovat a nedal pokoje, dokud jsme si nesedli a tu nebo onu báseň nezačali – en prose, rozumí se – překládat. Jeho rozkřídlená zvídavost ho při tom unášela s takovou nezadržitelností kupředu, že mne někdy v postižení pravého, respektive básnického výrazu pro to či ono místo předbíhal. A stal se vlastně nejednou podnětem k tomu, že jsem – v jeho přítomnosti či po jeho odchodu – začal nějakou báseň překládat. 

Snad jsem mu tím i já v jeho vnitřním životě něco dával. Ale zcela jistě dával i on v tomto případě mně. A tak se brzy mezi námi rozvinulo něco, co nebylo jen běžné či dokonce snad jen náhodné literární přátelství. Nezvalovy návštěvy u nás Na Celné 10 se stávaly častějšími, dloužily se, až konečně se Nezval přímo v našem bytě ubytoval. Nejdříve to bylo jen na několik dní; jen co najde někde v Praze nový studentský byt. Spal tehdy na Wolkerově posteli u okna, protože Wolker přijíždíval o každých prázdninách z domova dosti pozdě a jeho lože užili nejednou i jiní naši přátelé. Později však se Nezval ubytoval přímo v témže domě, ve kterém jsme s Wolkerem a pak s Jaromírem Berákem bydleli. Najal si pokoj o poschodí nad námi, maje za spolubydlícího nějakého německého studenta, kterého příliš nemiloval. A ve skutečnosti se vlastně ubytoval u nás, neboť většinu dne, pokud se netoulal někde po Praze nebo nezašel na některou univerzitní přednášku, trávil s námi v pokojíku, jehož skromné zařízení jsem vypsal kdysi ve svém Kamarádu Wolkerovi.

Související