Na jaře roku 1966 mi Lila ve stavu velkého rozrušení svěřila plechovou krabici obsahující osm sešitů. Řekla, že už je nemůže mít dál doma, bála se, aby si je nepřečetl její manžel. Bez řečí jsem si krabici odnesla, utrousila jsem jen ironickou poznámku o přehnaném množství provazu, kterým sešity převázala. Tehdy byl náš vztah na bodě mrazu, ale zdálo se, že to tak vnímám jenom já. Ona při těch vzácných příležitostech, když jsme se setkaly, nedávala najevo vůbec žádné rozpaky, nikdy jí neuklouzlo nepřátelské slůvko.

Když mě požádala, abych přísahala, že tu krabici za žádnou cenu neotevřu, odpřisáhla jsem to. Ale jakmile jsem byla ve vlaku, rozvázala jsem provaz, vytáhla jsem sešity a pustila jsem se do čtení. Nebyl to deník, třebaže se v textu objevovalo detailní líčení událostí jejího života, počínaje obecnou školou. Spíš to vypadalo jako záznam jakési umíněné pisatelské sebekázně. Hemžilo se to popisy: větev stromu, rybníky, kámen, list s bílým žilkováním, hrnce, součástky moka konvičky na kávu, topeniště, uhlí a uhelná drť, velice podrobná mapa dvora, hlavní ulice, zrezivělá železná konstrukce za rybníky, parčík a kostel, pás vegetace za železniční tratí, nové činžáky, byt rodičů, nástroje, kterými její táta s bratrem opravovali boty, jejich pohyby při práci, a hlavně pak barvy, barvy všeho v různých fázích dne. Ale nebyly tam jen stránky s popisem. Objevovala se osamocená slova v dialektu a v italštině, občas zakroužkovaná, bez komentáře. A překladová cvičení z latiny a řečtiny. A celé pasáže v angličtině o krámcích v naší čtvrti, o zboží, o vozíku plně naloženém ovocem a zeleninou, s nímž Enzo Scanno, který vodil osla za ohlávku, obcházel den co den ulice. A spousta úvah o knihách, které četla, o filmech, které viděla ve farním biografu. A celá řada názorů, jež zastávala v debatách s Pasqualem nebo když si povídala se mnou. Jistě, proud to byl nesouvislý, ale všechno, co Lila uvěznila do psaného slova, získávalo plastický rozměr, takže dokonce ani na stránkách napsaných, když jí bylo jedenáct či dvanáct let, jsem nenašla jediný řádek, který by zněl naivně.

Kniha

Elena Ferrante

Příběh nového jména

2017, Nakladatelství Prostor, přeložila Alice Flemrová, 424 stran, 397 korun

Věty byly obvykle mimořádně přesné, interpunkce velmi pečlivá, písmo elegantní jako to, které nás naučila paní učitelka Olivierová. Ale občas se zdálo, že Lila nedokáže udržet řád, který si stanovila, jako kdyby se jí v žilách rozlila nějaká droga. To pak všechno působilo namáhavě, věty nabíraly hysterický rytmus, interpunkce zmizela. Obvykle stačilo málo a zas našla uvolněné, jasné tempo. Ale také se stávalo, že psaní zničehonic utnula a zaplnila zbytek stránky obrázky pokroucených stromů, dýmajících hrbatých hor, zakaboněných tváří. Uchvátil mě jak řád, tak i chaos, a čím dál jsem četla, tím víc jsem se cítila podvedená. Kolik cviku se skrývalo za dopisem, který mi před lety poslala na Ischii: to proto byl tak dobře napsaný. Vrátila jsem všechno do krabice a znovu jsem si umínila, že už nebudu dál slídit.

Jenže brzy jsem to vzdala, ze sešitů se linula vábivá síla, kterou kolem sebe Lila šířila už odmala. Probírala čtvrť, příbuzné, Solarovy, Stefana, každou osobu i věc s nelítostnou přesností. A co teprve otevřenost, s níž se vyjadřovala o mně, o tom, co jsem říkala, co jsem si myslela, o osobách, které jsem milovala, o mém fyzickém vzhledu. Zaznamenala chvíle, jež pro ni byly rozhodující, a neohlížela se na nic a na nikoho. Našla jsem tam čirou radost, kterou pociťovala, když v deseti letech napsala tu svou Modrou vílu. A stejně tak čistou bolest, protože učitelka Olivierová se o té povídečce neuráčila říct ani slovo, vlastně ji přímo ignorovala. A potom utrpení a zlost, protože jsem šla do měšťanky a o ni jsem se nestarala, opustila jsem ji. A pak nadšení, s nímž se naučila ševcovské řemeslo, a touhu po zadostiučinění, jež ji přiměla nakreslit návrhy nových bot, a radost, když podle nich s bratrem Rinem vyrobili první pár. A zase bolest, když Fernando, její otec, řekl, že ty boty nejsou dobře ušité. Na těch stránkách bylo všechno možné, zejména však nenávist vůči bratrům Solarovým, krutá neústupnost, s níž odmítla staršího z bratrů Marcella, a chvíle, kdy se naopak rozhodla, že se zasnoubí s mírným Stefanem Carraccim, lahůdkářem, který si z lásky k ní ten první pár bot, na nichž pracovala, koupil a přísahal, že ho bude opatrovat až do smrti. To byl krásný okamžik, když si v patnácti letech připadala jako bohatá a elegantní malá dáma, zavěšená do svého vyvoleného, který jen kvůli ní investoval hromadu peněz do obuvnického závodu jejího otce a bratra, do obuvnictví Cerullo. A těch důvodů ke spokojenosti: většina bot, jež navrhla, se vyrobila, měla byt v nové čtvrti, vdávala se v šestnácti letech. A jak honosnou měla svatební hostinu, cítila se tak šťastná. Pak, když už byla oslava v plném proudu, se objevil Marcello Solara společně s bratrem Michelem a na nohou měl zrovna ty boty, na nichž jejímu manželovi údajně tolik záleželo. Jejímu manželovi. Co si to vzala za chlapa? Teď, když už jsou svoji, si strhne falešnou masku a ukáže jí hrozivě pravou tvář? Otázky a nepřikrášlené události naší bídy. Věnovala jsem se těm stránkám dlouho, dny, týdny. Studovala jsem je, nakonec jsem se naučila nazpaměť úryvky, které se mi líbily, které mě opěvovaly, které mě fascinovaly, které mě ponižovaly. Za jejich přirozeností se určitě skrýval nějaký trik, ale nedokázala jsem odhalit jaký.

Nakonec jsem jednoho listopadového večera naštvaně vyšla z domu a tu krabici jsem vzala s sebou. Už jsem dál nesnesla, abych Lilu cítila na sobě a v sobě, i teď, když jsem byla velmi uznávaná, i teď, když jsem vedla život mimo Neapol. Zastavila jsem se na Solferinském mostě a zahleděla se na světla pronikající mrazivým oparem. Položila jsem krabici na parapet a pomalu, kousek po kousku jsem do ní strkala, dokud nespadla do řeky, skoro jako kdyby se dolů zřítila samotná Lila, i se svými myšlenkami, slovy, zlobou, s níž každému oplácela úder úderem, i se způsobem, jímž se mě zmocňovala, podobně jako se zmocňovala každého člověka nebo každé věci či události nebo vědění, všeho, co se o ni jen otřelo: knih i bot, něhy i násilí, manželství a svatební noci, návratu do čtvrti v nové roli paní Raffaelly Carracciové.

 

Nemohla jsem uvěřit tomu, že by ten tak laskavý a zamilovaný Stefano daroval Marcellu Solarovi stopu po dívence Lile, otisk její dřiny na botách, které sama vymyslela.

Zapomněla jsem na Alfonsa a na Marisu, kteří si u stolu něco povídali a leskly se jim přitom oči. Už jsem si nevšímala opileckého smíchu svojí mámy. Vzdálila se hudba, zpěvákův hlas, tančící páry, Antonio, který vyšel ven na terasu, sžíraný žárlivostí stál za sklem a upíral zrak na na alovělé město a na moře. Vybledl dokonce i obraz Nina, jenž právě opustil sál jako archanděl bez zvěstování. V té chvíli jsem viděla jen Lilu, která něco rozčileně šeptala Stefanovi do ucha, smrtelně bledá ve svatebních šatech; on se neusmíval, jen bělavá skvrna nevole se mu rozšířila z čela přes oči jako karnevalová škraboška na rozpálené tváři. Co se to děje, co se bude dít? Moje přítelkyně tahala manžela oběma rukama za paži. Vkládala do toho sílu a já, která jsem ji dokonale znala, jsem cítila, že kdyby mohla, tak by mu ji utrhla a prošla by sálem s tou paží zdviženou vysoko nad hlavou, krev by kapala na vlečku, a použila by ji jako palici nebo oslí čelist, aby Marcellovi jedinou dobře mířenou ranou roztříštila obličej. Ó ano, ona by to udělala, a mně se při té představě prudce rozbušilo srdce a měla jsem sucho v puse. Pak by oběma chlapům vydloubla oči, strhla by jim maso z lícních kostí, zahryzla by se do nich. Ano, ano, cítila jsem, že to chci, chtěla jsem, aby se to stalo. Bylo by po lásce a po té nesnesitelné hostině a nekonala by se žádná objetí někde v posteli v Amalfi. Hned pěkně rozmlátit všechno a všechny z naší čtvrti, učiněný masakr, a utéct, jen já a Lila, odejít žít někam daleko, postupně klesnout s veselou rozmařilostí až na samé dno morálního bahna, samy, v neznámých městech. To mi připadalo jako správný závěr onoho dne. Pokud nás nic nemohlo zachránit, žádné peníze, žádné mužské tělo, a dokonce ani studium, tím spíš mělo cenu všechno hned zničit. V hrudi mi narostla její zlost, síla, která byla i nebyla moje, a naplnila mě radostí z vlastní zkázy. Přála jsem si, aby se ta síla dál šířila. Ale uvědomila jsem si, že mě to i děsí. Teprve později jsem pochopila, že umím být poklidně nešťastná jen proto, že nejsem schopná divokých reakcí, bojím se jich, raději zůstávám nehybná a střádám zášť. Lila ne. Když odcházela, vstala tak rozhodně, až se zatřásl stůl i s příbory na špinavých talířích, a převrhla jednu sklenici. Zatímco Stefano se mechanicky snažil přehradit cestu jazyku vína, který se natahoval směrem k šatům paní Solarové, Lila vyšla rázným krokem vedlejšími dveřmi a škubla šaty pokaždé, když se někde zachytily.

Napadlo mě, že poběžím za ní, stisknu jí ruku, zašeptám jí pryč, pryč odsud. Ale ani jsem se nepohnula. Zato se pohnul Stefano, který se po chvilce nejistoty propletl mezi tančícími páry, aby ji dohonil.

Rozhlédla jsem se. Všichni si všimli, že nevěstu něco rozladilo. Ale Marcello se dál spiklenecky vybavoval s Rinem, jako kdyby bylo normální, že má na nohou ty boty. Dál pokračovaly stále oplzlejší přípitky obchodníka s kovy. Ti, kdo se cítili na dně hierarchie stolů i hostů, se dál namáhavě pokoušeli o kyselé úsměvy. Zkrátka se zdálo, že si nikdo kromě mě neuvědomuje, že s právě uzavřeným manželstvím – které bude pravděpodobně trvat až do smrti manželů, s kupou dětí, spoustou vnoučat, radostmi a strastmi, stříbrnou svatbou, zlatou svatbou – je pro Lilu, ať se její choť pokusí o cokoli, aby mu bylo odpuštěno, už jednou provždy amen.

 

V první chvíli mě události zklamaly. Seděla jsem vedle Alfonsa a Marisy a nevnímala, co si povídají. Očekávala jsem znamení vzpoury, ale nestalo se nic. Dostat se Lile do hlavy bylo jako obvykle těžké: neslyšela jsem ji křičet, neslyšela jsem ji vyhrožovat. Stefano se objevil o půl hodiny později, choval se velice srdečně. Převlékl se, z čela i z okolí očí mu zmizela ta bělavá skvrna. Procházel se mezi příbuznými a kamarády a čekal na manželku, a když se objevila v sále, už ne ve svatebním, ale v cestovním, v pastelově modrém kostýmku se světloučkými knoflíky a v tmavě modrém kloboučku, hned se za ní vydal. Lila podělila děti mandlemi v cukrové polevě, nabírala je stříbrnou lžící z křišťálové dózy, pak obešla stoly a rozdala výslužky nejdřív svým příbuzným, potom těm Stefanovým. Ignorovala celou Solarovu rodinu, a dokonce i svého bratra Rina, který se jí s úzkostným pousmáním zeptal: ty už mě nemáš ráda? Neodpověděla a výslužku dala Pinuccie. Měla nepřítomný pohled a lícní kosti výraznější než obvykle. Když jsem přišla na řadu, podala mi roztržitě, ani se na mě spiklenecky neusmála, keramický košíček plný mandlí v cukru, zabalený v bílém tylu.

Solarovy mezitím ta nezdvořilost vyvedla z míry, ale Stefano vše urovnal, jednoho po druhém je objal a s krásně mírumilovným výrazem ve tváři jim pošeptal:

„Je unavená, musíte ji omluvit.“

Políbil na tváře i Rina, švagr se jen nespokojeně ušklíbl, zaslechla jsem, jak říká:

„Jakápak únava, Stefano, ta se narodila vadná, mrzí mě to kvůli tobě.“

Stefano vážně odpověděl:

„Vadný věci se daj napravit.“

Pak jsem ho viděla utíkat za manželkou, která už byla ve dveřích, zatímco orchestr vyluzoval opilé zvuky a lidé se houfovali k poslednímu loučení.

Takže žádné roztržky, neutečeme společně do světa. Představila jsem si novomanžele, krásné, elegantní, jak nastupují do sporťáku. Zanedlouho dorazí na amalfské pobřeží, do přepychového hotelu a všechny smrtelné urážky se promění v nakvašený výraz, který lze snadno smazat z tváře. Žádná změna názoru. Lila se ode mě definitivně odtrhla a mně se
najednou zdálo, že vzdálenost mezi námi je ve skutečnosti větší, než jsem si představovala. Nešlo jen o to, že se vdala, ne­omezí se na to, že bude s nějakým mužem chodit každý večer spát, aby tak dostála manželským rituálům. Bylo tam něco, co mi předtím nedošlo a co mi v té chvíli připadalo do očí bijící. Tím, že se smířila se skutečností, že kdovíjaká obchodní dohoda mezi jejím manželem a Marcellem byla zpečetěna její dětskou prací, Lila přiznala, že jí na Stefanovi záleží víc než na komkoliv či na čemkoliv jiném. Pokud se už vzdala, pokud tu urážku už skousla, její pouto s ním musí být doopravdy silné. Miluje ho, miluje ho jako dívky z fotorománů. Po celý život mu bude obětovat veškerou svou výjimečnost a on si té oběti ani nevšimne, bude obklopený bohatou zásobou citu, inteligence, fantazie, která je pro ni příznačná, aniž by věděl, co si s ní počít, promrhá ji. Já, pomyslela jsem si, nedokážu nikoho takhle milovat, ani Nina, umím jen trávit čas nad knihami. A na zlomek vteřiny jsem se uviděla jako otlučenou misku, do které moje sestra Elisa dávala žrádlo koťátku, dokud koťátko nezmizelo, a miska pak zůstala ležet prázdná a zaprášená na chodbě. V tom okamžiku jsem s pocitem děsivé úzkosti nabyla přesvědčení, že jsem zašla příliš daleko. Musím se vrátit zpátky, řekla jsem si, musím se chovat jako Carmela, Ada, Gigliola, Lila samotná. Přijmout naši čtvrť, spolknout pýchu, zkrotit namyšlenost, přestat ponižovat toho, kdo mě miluje. Když se Alfonso s Marisou kvapně rozloučili, aby dorazili včas na sraz s Ninem, vyhnula jsem se širokým obloukem své mámě a vydala se na terasu za svým snoubencem.

Byla jsem moc nalehko, slunce už zapadlo, začínalo být chladno. Když mě Antonio uviděl, zapálil si cigaretu a dál předstíral, že se dívá na moře.

„Pojďme pryč,“ řekla jsem.

„Jdi si s mladým Sarratorem.“

„Já chci jít s tebou.“

„Jsi lhářka.“

„Proč?“

„Protože kdyby měl o tebe zájem, nechala bys mě tu a zmizela bys bez rozloučení.“

Byla to pravda, ale rozzlobilo mě, že to říká tak natvrdo, že neváží slova. Zasyčela jsem na něj:

„Jestli ti nedochází, že teď riskuju, že se tady každou chvíli zjeví moje máma a nafackuje mi kvůli tobě, tak to znamená, že myslíš jenom na sebe, že na mně ti vůbec nezáleží.“

Neslyšel v mém hlase skoro žádný dialekt, zaregistroval dlouhé souvětí, složitou syntax, a ztratil klid. Odhodil cigaretu, sevřel mi zápěstí s takovou silou, jako by se přestával ovládat, a zakřičel na mě přidušeným hlasem, že on je tam kvůli mně, jenom kvůli mně, že to já jsem mu řekla, aby mi byl pořád nablízku, v kostele i na hostině, ano, já, a nutilas mě přísahat, zachroptěl, přísahej, řeklas, že mě nenecháš ani na chvíli samotnou, a tak jsem si pořídil kvádro, a šíleně jsem se zadlužil u paní Solarový, a abys byla spokojená, abych dodržel svý slovo, jsem nebyl ani chviličku s mámou a svojí rodinou: a co z toho mám, ty ses mi odvděčila tím, žes se mnou zacházela jako s kusem hadru, vybavovala ses jenom s básníkovým synem a ponížila jsi mě před všema kamarádama, vypadal jsem kvůli tobě jako idiot, protože já pro tebe nic neznamenám, protože ty jseš děsně vzdělaná, a já ne, protože já nerozumím věcem, co říkáš, a máš recht, já tomu fakticky nerozumím, ale krucinál, prokristapána, Lenù, koukni se na mě, koukni se mi do očí: ty si myslíš, že mě můžeš komandovat, ty si myslíš, že já nesvedu říct dost, jenže to se pleteš, ty víš všecko, ale nevíš, že jestli teďka se mnou odejdeš támhletěma dveřma, že jestli ti teďka řeknu tak dobře a odejdem spolu, a pak zjistím, že se slejzáš ve škole a kdovíkde jinde s tím sráčem Ninem Sarratorem, tak tě zabiju, Lenù, zabiju tě, takže si to dobře rozmysli, rozejdi se se mnou teď a tady, prohlásil zoufale, pusť mě k vodě, bude to pro tebe lepší, a přitom se na mě díval obrovskýma rudýma očima a při řeči strašně otevíral pusu, řval na mě, ale bezhlesně, chřípí měl rozšířené, černočerné, a ve tváři takové utrpení, až jsem si pomyslela, že si sám ubližuje zevnitř, protože věty takhle křičené v hrdle, v hrudi, aniž by vybuchly ve vzduchu, jsou jako kusy ostrého železa, jež rozdírají plíce a jícen.

Měla jsem nejasný pocit, že jsem ten útok potřebovala. Drtivé sevření kolem zápěstí, strach, že mi jednu vrazí, ten proud bolavých slov mě nakonec uklidnily, zdálo se mi, že alespoň jemu na mně hodně záleží.

„Bolí mě to,“ zašeptala jsem.

Pomalu uvolnil stisk, ale dál na mě zíral s pusou dokořán. Dodat mu váhu a autoritu, připoutat se k němu, kůže na zápěstí mi začínala fialovět.

„Jak se rozhodneš?“ zeptal se mě.

„Chci bejt s tebou,“ odpověděla jsem, ale nasupeně.

Zavřel pusu, do očí mu vyhrkly slzy, zadíval se na moře, aby měl čas je zahnat zpátky.

O chvíli později jsme byli na ulici. Nepočkali jsme na Pasquala, na Enza ani na holky, s nikým jsme se nerozloučili. Nejdůležitější bylo, aby nás neviděla máma, takže jsme prchli pěšky, venku už byla tma. Chvíli jsme kráčeli vedle sebe, nedotýkali jsme se jeden druhého, pak mě Antonio nejistým pohybem objal kolem ramen. Chtěl mi dát najevo, že čeká, až mu odpustím, skoro jako kdyby viníkem byl on. Jelikož mě měl rád, rozhodl se, že bude považovat hodiny, které jsem před jeho očima trávila svádivá a svedená s Ninem, za halucinaci.

„Udělal jsem ti modřinu?“ zeptal se a snažil se mě vzít za zápěstí.

Neodpověděla jsem. Sevřel mi rameno svou širokou dlaní, já sebou podrážděně trhla, což ho okamžitě přinutilo stisk povolit. Vyčkával, já taky. Když ke mně znovu zkusil vyslat svůj signál kapitulace, objala jsem ho rukou kolem pasu.

Související